Mat Sargent (Chelsea): Natáčel jsem s 215 muzikanty, charitám jsem to dlužil

Je znám hlavně jako basák punkových veteránů Chelsea, spatřit Mata Sargenta ale můžete také v sestavě Splodgenessabounds a v minulosti se mihnul například u Sham 69. Posledních dvacet let se mimo to ve volných chvílích věnoval charitativnímu projektu Sex Drugs & HIV, kdy posbíral přes dvě stovky muzikantů různých žánrů, s nimiž natočil na čtyřicet autorských skladeb. Dvojalbum, které vyšlo před pěti lety, letos v prosinci doplnil osmidiskový DVD box-set dokumentující vznik těchto nahrávek. To bylo hlavní téma našeho rozhovoru.

V roce 2015 ti vyšel tvůj charitativní počin Sex Drugs & HIV. Na tomto projektu jsi pracoval dvacet let a zúčastnilo se ho na 215 muzikantů různých žánrů. Jak vlastně celá tato myšlenka vznikla? Byl to čistě tvůj nápad nebo tě k tomuto kroku někdo pobídl?

V roce 1989 jsem byl diagnostikován jako HIV pozitivní a charitativní spolky byly tehdy můj první přístav. Bylo to celkem strašidelné období, byl jsem teenager a dávali mi tři až pět let života. Psal se rok 1995, kdy jsem dostal ten šílený nápad, že bych mohl natočit album s mnoha mými kamarády muzikanty a lidmi, které jsem potkal na cestách. Písně jsem psal od svých čtrnácti let a měl jsem velkou sbírku skladeb různých žánrů. Ty tvořily základní kostru pro písně, které se nakonec objevily na albu. 

Co bylo hlavním cílem tohoto projektu? Nyní s odstupem času už jej můžeš zhodnotit, splnil tedy tvá očekávání? Můžeš ho nazvat jako úspěšný?

Chtěl jsem nějak oplatit charitám jejich pomoc, kterou mi poskytli na mé cestě životem. Album Sex Drugs and HIV vyšlo v roce 2014, zabralo to šestnáct let, než jsem dokončil všechny nahrávky a byl konečně spokojen s mixem všech písní. Prvně vyšlo ve speciální tří diskové edici, dvě CD a jedno DVD. Bylo to velmi úspěšné, takže se ještě posléze vydala verze na dvou cédéčkách. Celý projekt vydělal pro charity tisíce liber, takže jsem opravdu rád, že se to stále prodává a i nadále vydělává peníze pro tyto organizace.

Na aktuálním DVD box-setu najdeme dokument z jednotlivých nahrávacích frekvencí. Údajně ke každému songu, co byl natočen, existuje zhruba 30 minut videozáznamu. Vzhledem k tomu, že na albu je čtyřicet skladeb, znamená to 1200 minut obrazového záznamu, a to je opravdu hodně. Co všechno tedy diváky čeká, můžeš prozradit?

Tento nový box-set byl vydán teď v prosinci na světový den AIDS. Celá sada má délku téměř 28 hodin. Celkově je zde 29 dílů, každý díl obsahuje dvě skladby, přičemž ke každému je zhruba pětadvacetiminutový dokument. Kamera byla jakousi mouchou na stěně, takže na záznamu jsou tak k vidění příjezdy muzikantů do studia, povídání si, vykládání historek, nahrávání. Celkově jsem pro tento projekt měl 170 hodin záběrů, takže bylo velmi těžké rozhodnout, které momenty budou vystřiženy. Některé díly obsahují pouze jednu píseň, jelikož tam bylo tolik muzikantů a některé nahrávací frekvence byly opravdu veselé, že jsem toho chtěl ponechat co nejvíc. Jednou z epizod je také živý koncert kapely Rock´n´Roll Gypsies, který byl nafilmován a natočen v Chislehurst Caves v Kentu. Na disku číslo osm pak jsou videa ke všem skladbám včetně extra bonusů, které nebyly použity na albu. 

Jak už bylo řečeno, projektu se zúčastnilo 215 muzikantů. Mezi nimi se objevili osobnosti různých žánrů, vedle punkových klasiků Charlieho Harpera, Jimmyho Purseyho nebo Knoxe z The Vibrators, se ti podařilo dostat i velká jména jako Adama Anta, Nicko McBraina z Iron Maiden, hip hopového průkopníka Afrika Bambaatu, ale třeba i takovou Angie Bowie. Bylo těžké tyto lidi sehnat a do projektu zapojit?

Všichni muzikanti byli skvělí, hodně z nich jsou mí blízcí přátelé a mé úsilí podporovali. Některé z nich jsem dříve v životě nikdy nepotkal, ale i ti byli šťastní, že mohou být součástí tak velkého hudebního projektu. Skamarádil jsem se s novými lidmi a občas se stalo, že mi doporučili, abych zkontaktoval další muzikanty, které oni znali, a o kterých věděli, že by se chtěli přidat. Takže celá záležitost postupně rostla. 

Byl i někdo, koho sis přál mít na nahrávce, ale nepodařilo se s ním domluvit? Vím, že jsi například velký fanoušek The Police a k projektu se ti podařilo sehnat spoluzakladatele Henriho Padovaniho. Zkoušel jsi oslovit třeba i Stewarta Copelanda či samotného Stinga? Případně lidi z The Clash nebo Sex Pistols?

Původně jsem oslovil hodně muzikantů, kteří byli zapojeni v Live Aid. Bylo skvělé pracovat s Tonym Hadleym ze Spandau Ballet, úžasný týpek, velmi ochotný. V písni, kterou nazpíval odvedl perfektní práci. Na telefonu jsem měl ohledně případné účasti také Joe Strummera, ale v té době se plně věnoval práci pro Amnesty International. Vyšel jsem si ven s Topperem Headonem (The Clash), plánoval, že by se v jedné skladbě mohl objevit, ale nakonec z toho nic nebylo. Sex Pistols byli celkem tvrdý oříšek. Dave Goodman, v jehož studiu se natáčelo, byl v začátcích jejich zvukař a producent. Pistols se v té době dávali znovu dohromady a měli různé smluvní závazky, takže se nemohli zúčastnit. Každopádně na albu hraje jejich úplně původní kytarista Wally Nightingale. Co se týče The Police, tak jako jejich fanoušek, jsem byl velmi potěšen, že se mi podařilo sehnat Henryho Padovaniho, původního člena. Jednou jsem šel kouknout na jeho koncert v Londýně s jeho kapelou Flying Padovani´s. Zeptal jsem se ho a hned jsme se dohodli. 

Přestože se album natáčelo dlouhých šestnáct let, zní jako jeden celek. Jednak i pro to, že písně přechází jedna do druhé a nejsou mezi nimi pauzy, ale také zvukově. Hlídal sis pečlivě tuto stránku?

Jako dítě jsem poslouchal desky mé sestry, a ta měla ve své sbírce i album Tubular Bells od Mikea Oldfielda. Líbilo se mi, jak je celá deska koncipována jako jeden hudební celek s žádnými mezerami mezi písněmi. Tím jsem se inspiroval. Sex Drugs and HIV byla jako velká hudební skládanka. Bicí se obvykle nahrávaly jako první, poté přišly na řadu různé nástroje a zpěvy se přidávaly postupně, někdy až o mnoho let později. Některé skladby byly natočeny během pár týdnů, zhruba pětadvacet songů bylo dokončeno a smícháno do roku 2002. Do několika z nich se ještě později přidávalo pár věcí, což byla taky velká výzva, namíchat to do už smíchané písničky. Dave Goodman zemřel v roce 2005, a tak jsem album dokončil s Dickem Crippenem, který hrával basu pro Tenpole Tudor a King Kurta, v jeho Panther Studios. Nahrávací postup byl stejný jako u předchozích frekvencí.

Zážitků z těchto nahrávacích sezení bude asi hodně.

Spousta zábavných momentů. První den našeho natáčení se protrhla blána u rytmičáku a během toho, co jsme čekali, až dorazí nová, vytáhl Dave Goodman jeho „burdock“, což byla náhražka tabáku s psychoaktivními vlastnostmi, a tak jsme všichni trochu vyzkoušeli. Sólo na trombón od Maxe Splodge v titulní písni bylo pak nesmírně legrační. Nikdy na ten nástroj nehrál, ale trval na tom, že trombón udělá tu skladbu zajímavější. (smích) Wally Nightingale byl taky srandovní, mluvil o duších a o tom, jak ďábel v noci třese s jeho postelí, aby ho vzbudil. Würzel z Motörhead a Robbo z Thin Lizzy, to byla dvojka. Čím víc pili, tím těžší pro ně bylo hrát. Zábava byla i s Markem E. Smithem z The Fall. Ten na nahrávání dorazil rovnou z hospody, takže jsme do něho museli narvat spoustu kafe, aby trochu vystřízlivěl. Během toho, co basák Steve Hanley natáčel svůj part, sypal mu do pusy Mark různé prášky. Úžasné vzpomínky, jsem rád, že je nyní můžu sdílet se všemi, prostřednictvím filmů. 

Původně se tedy natáčelo ve studiu Davea Goodmana, známého především ze spolupráce se Sex Pistols, ale také na albech Chelsea. Byl také zároveň producentem Sex Drugs & HIV nebo si produkci měl pod palcem ty? Jaký byl styl jeho práce?

S Davem jsem pracoval už před alby The Alternative a Traitors Gate od Chelsea. Produkoval taky dvě alba od Splodge, na kterých hraju, I Don´t Know a The Artful Splodger. Dave produkoval hodně kapel včetně UK Subs, The Maniacs, The Cannibals, Vibrators a mnoho dalších. Samozřejmě nejznámější je jeho spolupráce se Sex Pistols. Dave a já jsme byli sousedé, bydlel hned ve vedlejší ulici. Bylo skvělé s ním pracovat, měl takový klidný, až trochu hipísácký způsob práce, ale byl vždy pro danou věc zapálený. Vždycky mi dával na vyzkoušení různé nástroje, měl je všude po celém baráku a hodně z nich byla použita na albu. Naučil mě, jak používat mixážní pult. Vše mi nastavil a nechal mě s tím pracovat. Produkoval jsem většinu písní, bylo jich ale pár, se kterými jsem si nevěděl rady, a tak mi s nimi pomohl. Dave byl můj mentor, naučil mě toho o produkování hodně a povzbuzoval mě v tom, abych o věcech přemýšlel nekonvenčně. 

Co se ale po Daveove smrti stalo s Mandala Studios? Nenašel se někdo, kdo by si studio vzal pod sebe a pokračoval v jeho chodu?

V roce 2000 se Dave přestěhoval o dům vedle a tam provozoval studio 2. V roce 2003 ale přesídlil na Maltu, kde rozjel studio Mandala Malta, jeho partnerka Kathy se o něj starala po jeho smrti. Já každopádně musel album dokončit a tak jsem se dal dohromady s Dickem Crippenem. Ten rozumněl konceptu Sex Drugs and HIV a souhlasil s tím, že mi pomůže. Ve studiu Panther jsem začal nahrávat v roce 2007 a závěrečná nahrávací frekvence pak proběhla v roce 2011. 

Každopádně mastering probíhal v legendárním Abbey Road. Proč právě tam? Není to tam předražené?

Abbey Road je skvělé studio, říkal jsem si, že pro tak velký projekt, jakým Sex Drugs and HIV byl, to bude perfektní místo. Všechny skladby už byly smíchány, takže v Abbey Road se skutečně jen masterovalo, určovaly se tam i začátky pro každou píseň, což bylo obtížné, protože jsou všechny spojené v jeden celek. V tu dobu tam velký orchestr nahrával hudbu k filmu Hobit. Obrázek, který zdobí obal DVD The Studio Sessions, byl pořízen právě v Abbey Road Studios. 

Jak si vlastně celý projekt financoval? Šlo to z tvé vlastní kapsy nebo ti někdo pomáhal?

Vše jsem platil sám, Dave i Dick mi poskytli speciální ceny. V první fázi jsme s Davem dělali dva nahrávací bloky každý měsíc, potom jsem dělal denní nahrávání každý měsíc. Zajistil jsem den, který vyhovoval muzikantům, vždy jsem si zamluvil pět muzikantů na den. Jeden den nahrávání mě stál tolik, kolik bych utratil za jednu noc v hospodě. 

 V Panther Studios jste myslím natáčeli i vaši připravovanou desku s Chelsea, mám pravdu?

S Chelsea jsme tam natočili naše poslední tři desky, Saturday Night Sunday Morning v roce 2015, Mission Impossible 2017 a nyní novou Meanwhile Gardens, kterou jsme natáčeli letos mezi lockdowny. Album jsme dokončili minulý měsíc, ale kvůli dalším restrikcím jsme se nedostali do studia, abychom desku smíchali. Tento pátek bychom měli jít masterovat a doufejme, že v březnu 2021 by mohlo být album venku.

Album by se mělo jmenovat Meanwhile Garden. Kdo přišel s tímto názvem a co má symbolizovat? Po vašem šíleném turné Mission Impossible bych očekával název ve stylu „Nezničitelní.“

Turné k albu Mission Impossible se zdálo být zakleté. V jeho polovině nás opustil bubeník a po celou dobu nás sužovaly problémy s dodávkami. Celkem jsme jich vystřídali deset! Podobné to bylo na turné Traitors Gate v roce 1994, kdy se věci začaly srát. Mysleli jsme, že na nás byla uvalena nějaká kletba z Paláce Jejího Veličenstva. (smích) S názvem pro nové album přišel Gene (October). Meanwhile Gardens je skutečné místo v Londýně, kde se koncem 70. a začátkem 80. let pořádaly punkové koncerty a festivaly zdarma. Gene mi a Nicovi (Austinovi) dal nějaké názvy skladeb a my z těchto názvů udělali skladby. Bylo fajn být zase v Panther Studios a nahrávat. Ze srandy Dickovi říkám, že je to tam můj druhý domov.