Matěj Belko a Petr Šťastný: Část úspěchu Kumštu je v tom, že na to serem

Je nějaký námět či žánr, který byste nikdy nechtěli dělat?

Petr (záhrobním hlasem): Metal...

Tak agrometal už máte...

Matěj: Všichni nám píšou, kdy bude metal, takže už proto je to něco, co dělat nechcem.

Z jakého impulzu vznikají náměty na jednotlivé díly? Je to třeba tak, že vás některý žánr štve natolik, že máte chuť ho „zpracovat“?

M: Ne, spíš nás něco natolik pobaví. Témata vznikají dost chaoticky: o něčem se bavíme, na něčem se shodneme – a pak se to ještě celý předělá. Je to čím dál zmatenější proces, protože je čím dál těžší něco vyškrábnout. A pak zase něco vyplyne úplně rychle – třeba jako agro.

P: Myslím, že to je dost tím, co člověk vidí kolem sebe, třeba v letní sezóně během hraní.

Ozval se po některém díle někdo coby „potrefená husa“ – ať už naštvaně, co jste si to dovolili, nebo i že se nedejbože něco přiučil a už nikdy nebude dělat ta ošklivá klišé?

P: Spíš se ozvaly některé kapely kladně, v dobrém, že se v tom našly. Vyloženě negativní feedback nám nepřišel.

Vzniká téma někdy přímo na základě gearu, který je potřeba promovat – že teprve pak vymýšlíte, kam by se daný nástroj hodil?

M: Na tom to vůbec nestojí. Vybavení si vybíráme až pak. Přijde mi úplně super, že i když vznikáme pod hlavičkou Kytar.cz, do tohohle nám nikdo nekecá. Není tam žádnej tlak nebo limit. Je to promo produktů, ale hlavně šlo o to, vytvořit nějakou komunitu.

P: A jestli je to promo, tak hlavně hudebních nástrojů a muzikality obecně – zábava spojená s nástrojema. Lidi mají rádi nejen Kumšt, ale i další pořady YouTube kanálu Kytar.cz, takže to pomáhá vytvářet nějakou kulturu a komunitu kolem tohoto... „krámku“.

M: ...„stánku“. (smích)

Měli jste někdy pocit, že vám „kumští stage persona“ přerostla přes hlavu? Že vás coby osobnosti činné na naší hudební scéně trochu zakryla?

M: Já s tím občas bojuju, ale spíš zevnitř. Vlastně se nesnažím být primárně bavič a youtuber. Samozřejmě jsme tím získali spoustu kontaktů a lidi si nás pamatujou, což neškodí. A ono se přímo nabízí nějak to hrotit a tlačit, ale zároveň myslím, že část úspěchu Kumštu je právě v tom, že na to serem.

Každopádně předpokládám, že diář na letní fesťáky už máte plný.

M: Poptávka je, ale narážíme na to, že my dva se nejsme schopný sejít. Každý máme svoje primární kapely. Teď budeme hrát na jednom jediným festivalu – v září na dětském festivalu Kefír. Bude to exkluzivní. A musíme oprášit ty dětské písničky.

P: Zkrátka to stojí a padá na tom, že to máme jako koníček – poté co musíme oba splnit svoje ostatní kapelní povinnosti. A možná je to dobře, že nedáváme každej tejden novej obsah na Insta a tak dále.

M: Teď vzniká ambiciózní krok, že budeme mít o Vánocích zase dva velký koncerty – v Praze a v Brně. Takže se do té doby musíme pokusit zase nějak existovat, aby o nás lidi věděli a ty prostory nebyly úplně prázdný.

Cože? Máš snad pocit, že vaše sláva upadá?

P: Je pravda, že intervaly mezi jednotlivými akcemi se prodlužujou…

M: ...ale to je celý součást koncepce. A taky musíme dodělat ještě ten zpěvník!

P: My voláme každý týden manažerovi: „Kdy můžeme jít točit?“ A on na to: „Ne! Vím, že jste hladoví, ale ne!“

Vaše metody každopádně fungují a jsou pořád legendární. Takové „hrabátko“ se občas uchytí i v hudebce – tři klávesy doprava a doleva a co naděláš parády... Nicméně, pojďme dále v otázkách: v čem se kumští produkce od prvních dílů posunula? Zjistili jste třeba, že něco vyloženě nefunguje a je potřeba to dělat jinak?

M: Myslím, že se postupně učíme mluvit na kameru, že nám to jde čím dál líp. I řemeslně se to posunulo...

P: ...i od kluků z techniky. Dřív se to složitě připomínkovalo, teď už se stane, že se nám povede celý díl schválit na první dobrou. Už máme nějaký mustr, takže čím to děláme dýl, tím je to rychlejší.

M: A zároveň se snažíme, aby to nesklouzlo do nějaký rutiny. Dalo by se to flákat jak Baťa cvičky, ale to nechceme.

Bylo u některého žánru něco, co vás zaskočilo nebo překvapilo? Museli jste dokonce některé styly i cvičit nebo si osvojit tu správnou „žánrovou skill“?

P: Pro mě to bylo hodně u bangeru. Moc tu scénu neznám, tadyhle Jimmy (technik a editor, pozn. red.) mě učil výrazy a já si připadal jako hroznej boomer – i v rámci rozlišování jednotlivých subžánrů.

M: Tenhle díl byl asi největší výlet jinam. Jinak si myslím, že podstatnou formující silou pro Kumšt je – aspoň v mém případě – určitá lenost. Já ze svý komfortní zóny vystupovat nechci, a taky nevystupuju. (smích)

P: Zároveň to byl zrovna styl, kterej všude kolem nás hrozně jede – všichni jsou potetovaný a jedou bangery. Tak říkám: „Ok, tak to natočíme. Potetujem se a pojedem bangery.“ A pak jsem zjistil, že tomu vůbec nerozumím, že ani nepoznám, co je v rámci danýho stylu dobrý a špatný. Což je i součást našeho pořadu. Musíme si dávat pozor, abychom to nenatočili tak, že diváky o něčem školíme a na konci to bude blbý a nekvalitní.

M: Potom je tam ta pojistka, že je to celý vlastně prdel a sebeironie. Vždycky to můžeme odůvodnit tím, že si přece děláme srandu. Je to svobodný, takže si i můžeme dovolit to „nedotáhnout“...

...udělat to „blbě“...

P: ...schválně.

Někde jste říkali, že i proto se nepouštíte do těch x desítek subžánrů metalu.

P: To by pro mě bylo ještě horší než ten banger.

M: Pro mě by to bylo nereálný, protože o tom fakt nevím nic. A ono udělat metal dobře není žádná prdel.

Máte doteď nějaký oblíbený díl Kumštu? Nebo naopak nějaký, kde se na sebe fakt nemůžete dívat?

P: Já se teda s postupem věku trochu děsím, když vidím ten první. (smích) Takovej chlapec!

M: Taky jsme tam strašně těkali vočima a neuměli to. A ani ne tak já, jako spíš moje žena má strašnej problém se druhým dílem, kde jsem dělal toho Zdenyho Kruchtu. Byl jsem jen ve vestě na holý tělo a pro moji ženu je to opravdu...

P: ...vrchol.

M: ...fakt životní trauma. A je fakt, že to není žádná hitparáda... A ještě je to poznamenaný tím, že jsme první dva díly točili v jeden den, a podle mě ten druhej není tak dobrej.

P: A vždyť ten druhej je super.

M: Podle mě to je natočený blbě. Dneska bychom to natočili líp.

Tak klidně znovu!

P: A ještě ten díl o dětských písničkách. Bylo by lepší, kdybychom ho natočili teď, když máme vlastní děti a přesně známe ty vtipy, kterých je plná školka.

Já myslela, že vás to napadlo právě poté, co jste zjistili, jak výhodné je svým dětem pustit tyhle hrůzy, když chce člověk chvíli něco dělat.

P: Právěže ne. Teď přesně vím, co by mohlo být vtipnější a co by líp odráželo realitu rozlítaných rodičů a těchhle písniček. Ale i tak je to pro mě super díl.

M: Já jsem nejvíc pyšnej na firemní hymnu.

No, ale pro Frontman jsi hymnu složit nechtěl.

M: Dyť jo, to by bylo trapný.

Však to má být trapný, ne? Trapnost je gró Kumštu.

M: Ale opakovaná trapnost je ještě trapnější.

Nicméně na oslavě 10 let Frontmana vystoupí Duo Modřanka. My v redakci už se hrozně těšíme!

M: To nevadí. Jednou za pět let nevadí bejt trapnej. Taky tam bude vtipná skvadra hostů.

Anna K, Robert Nebřenský, Aiko, Dominika Hašková, Tonya Graves...

M: ...taky Áda Krofian tam proběhne...

P: ...možná doslova. (smích)

Bude saxofonek?

M: Bude. Musím si ho půjčit od táty.

Ale hrát na něj nebudeš, že? Zvuk půjde ze samohrajky.

P: Právě nehrát. Vůbec!

M: Jen ho mít pověšenej na krku. Myslím, že v tom díle jsem na něm ani neměl hubičku. (smích)