Matěj Kroupa: Pavel Bořkovec dokázal vnímaný svět přetavit v hudbu

Matěji, co tě napadne jako první, když vyslovím jméno Pavel Bořkovec?

Vybaví se mi Hudební skupina Mánesa nebo naše rodinné sídlo na Cholíně. Pavel Bořkovec byl můj pradědeček. Vzpomínám na něj jako na mýtus, o kterém se u nás vždy v rodině vyprávělo s velikou úctou. Na jeho dílo jsem v praxi narazil již při studiu na konzervatoři a ve svých devatenácti letech jsem se mu začal věnovat. Otevřel se mi tím nezvyklý svět moderní, až neuchopitelné hudby. Skrze Pavla Bořkovce jsem se dostal k české hudební moderně.

Narodil jsi se až několik let po smrti svého pradědy. Jaké vzpomínky na něj mají tvoji rodiče?

Moje maminka, Bořkovcova vnučka, na něj vzpomínala jako na milovaného dědečka, který byl na hudbu zaměřený přímo až profesorským způsobem. Jeho žena Olenka mu vytvořila dokonalý svět, kde mohl bez problémů komponovat. Když Pavel Bořkovec pracoval, musel mít naprosté ticho. Děti musely jenom špitat. Ale zároveň to byl velmi vlídný a milý člověk středostavovského vychování. Děti občas i mentoroval, když pustily rádio a začala se linout pop music, což z celého srdce nesnášel. (smích)

Můj otec na svého pratchána vzpomíná jako na nesmírně vzdělaného a kultivovaného člověka s obrovským přehledem. Otec mi na příkladu Pavla Bořkovce ukázal, že dobrý skladatel musí mít přehled nejen ve svém oboru, ale i v jiných směrech, například ve filozofii či v literatuře, aby dokázal svět, který vnímá, přetavit v hudbu.

Od svatby Pavla Bořkovce s jeho ženou Olgou uplynulo tento rok sto let. Jak vzpomínáš na svou prababičku ty?

Prababička Olenka byla vždy považována rodinou za tu nejlaskavější bytost a úžasnou ženu, maminku a babičku. Z dnešního pohledu přinesla pradědečkovi mimořádnou oběť tím, že rezignovala na svou uměleckou kariéru akademické malířky, aby mu mohla vytvořit co nejlepší rodinné a profesní zázemí.

Pradědeček studoval skladbu na pražské konzervatoři u slovutného mistra Josefa Suka. Jak na tuto životní zkušenost vzpomínal?

Pradědeček hrával v mládí na housle, ale při volejbalu si zlomil prst na levé ruce, a tak se „ze zdravotních důvodů“ stal skladatelem. Na konzervatoři studoval v mistrovské třídě Josefa Suka, kterého měl celoživotně až v nábožné úctě. V korespondenci jej oslovuje výhradně „můj drahý mistře“.

Od Josefa Suka obdržel dvě rady, kterých se držel celý život: nic si neodpustit a přejít od snění ke konkrétní práci – neboli umělecká odpovědnost snoubící se s potřebou formy. Byli to celoživotní přátelé, kteří se vzájemně navštěvovali, což bylo pro naši rodinu pokaždé velikou událostí, kdy se ženy vzájemně předháněly, kdo Sukovi upeče lepší koláč. (smích)

Pavel Bořkovec je považován za umělecký protipól Bohuslava Martinů. Jaký je podle tebe v jejich tvorbě hlavní rozdíl?

Bohuslav Martinů byl dopisujícím členem skupiny Mánesa, neboť v té době žil ve Francii. Neřekl bych úplně, že Martinů byl Bořkovcovým protipólem, jelikož byli s Bořkovcem spřízněné duše a coby přátelé se vzájemně velmi respektovali, což je patrné i z jejich korespondence. Podle pradědy byl nejlepším moderním českým skladatelem právě Bohuslav Martinů, a to v době, kdy byla konkurence skladatelů hodně veliká.

Co se týče toho protipólu, řekl bych, že praděděček měl v sobě sukovský vliv, tudíž jeho práce může být filozofičtější než tvorba Bohuslava Martinů. V tvorbě Bohuslava Martinů byla zase veliká lidová inspirace. Například v jeho díle Otvírání studánek, ve kterém můžeme cítit zvláštní stesk exulanta po domovině. Jak Bořkovcovi, tak Martinů šlo však o jeden a týž cíl, a tím byla česká hudba.

Letos je to devadesát let, co Pavel Bořkovec s Jaroslavem Ježkem, Václavem Holzknechtem a dalšími významnými umělci založil skupinu Mánesa, která byla ideově spřízněna s Devětsilem. Jak ty osobně coby interpret vnímáš onu nesmírně uměním nabitou dobu 30. let 20. století?

Hudba tohoto období mě fascinuje svojí absolutní poctivostí v duchu Sukova pravidla „nic si neodpustit“. Odhodlání a sveřepost tvořit navzdory tomu, zda to bude masově úspěšné či nikoliv, jsou pro tuto generaci skladatelů rovněž zásadní. Soudobá vážná hudba byla i tehdy velmi menšinový žánr, na který do Rudolfina chodilo strašně málo lidí, a uživit se tudíž bylo velice těžké.

Tehdejší generace tvůrců se vzájemně přátelila a držela si palce. Byla tam vzájemná úcta. Mám doma staré originální programy koncertů, které skupina Mánesa organizovala, a už delší dobu si říkám, že by vůbec nebylo špatné udělat rekonstrukci těchto představení.

Co se týče hudebních směrů, tvůj pradědeček byl zprvu romantik, avšak na sklonku 20. let se vydal cestou moderny, jejímž představitelem byl například Igor Stravinskij. Jakým způsobem ty sám přistupuješ k Bořkovcově tvorbě?

Pavel Bořkovec v jedné předmluvě ke koncertu říká, že se nikdy nevzdal sukovského romantického pohledu na svět, avšak vždy byl inspirován Hindemithovou Novou věcností a Pařížskou šestkou. Jeho výrok je: „Kdyby se všechny krásy starého Cholína spojily alespoň v jediné notě, tak jsem hudbu neskládal zbytečně.“

Pradědeček tedy v počátcích šel ve šlépějích svého mistra učitele. Ale musíme vědět, že Josef Suk je tvůrčím otcem-zakladatelem české moderny. Nejzralejší Bořkovcova fáze je v jeho pozdějším tvůrčím období, ve skloubení romantismu a modernistických tendencí.

Tvůj otec je významným chartistou a disidentem, který si s StB užil peklo. Jak ty osobně vnímáš lidský postoj Pavla Bořkovce vůči dějinám, které přináší dobré i zlé časy?

Můj táta je mi celoživotním vzorem a díky své manželce, naší mámě, se vymanil ze šedé zóny, což je pro mne zásadní inspirací. V naší rodině je však jedno bolestné memento. Můj pradědeček vstoupil do KSČ, i když nebyl přesvědčeným komunistou. Jestliže v době okupace se ve své tvorbě dokázal odvážně postavit nacismu, v komunismu již sílu vzdoru neměl.

V mých očích to však mého pradědečka nijak neumenšuje, protože například na škole velmi pomohl Petru Ebenovi, který díky němu mohl dostudovat. Držel nad ním ochrannou ruku, jelikož Petr Erben měl velké problémy kvůli svému neskrývanému katolicismu.

Kdy tě napadlo založit Pavel Bořkovec Quartet? Co bylo tím prvním impulsem?

Smyčcové kvarteto je pro mě naprosto výsostným ansámblem, jelikož mnoha skladatelům toto nástrojové obsazení dává obrovskou možnost zkomponovat co nejniternější hudbu. Proto také smyčcové kvartety coby skladebný druh mají v díle skladatelů většinou naprosto výjimečné postavení.

Na založení kvarteta jsem se tedy velmi těšil. Tu myšlenku jsem měl v hlavě dlouho. Napadlo mě to na HAMU, a protože jsem svou podstatou smyčcař, věděl jsem, že skrze housle se mohu tvorby svého pradědečka interpretačně dotknout. Navíc tomu předcházela moje teoretická práce Smyčcové kvartety Pavla Bořkovce.

V uskupení pracuješ s vynikajícími muzikanty. Prosím, představ nám je.

Ještě na HAMU jsem požádal některé své spolužáky, zda by se mnou šli do kvarteta s tím, že bychom pracovali na tématu české meziválečné avantgardy. Klíčové jsou první housle, nebo-li primarius – tím je u nás Ondřej Hás, což je koncertní mistr Orchestru Národního divadla. Ondřej posléze do vznikajícího kvarteta přivedl dalšího spolužáka Štěpána Drtinu, vynikajícího cellistu, který rovněž hraje v Národním divadle. Čtvrtým členem a zároveň druhým houslistou je Marek Blaha, jenž studoval na brněnské konzervatoři a pražské HAMU. Vynikající muzikant, který hraje v současnosti v FOK. Spojuje nás odvaha interpretovat málo hrané skladby z moderní klasiky.

Pro citlivý a pokorný přístup k moderní klasice je tvé uskupení také velmi oceňováno uměleckými kritiky. Co je pro tebe nejdůležitějším kritériem při výběru repertoáru?

Na našem předposledním CD, které jsme natočili s hornistou Ondřejem Vrabcem a vydali v Anglii, jsou skladby Robina Hollowaye a Petera Seabourna. Měli jsme možnost komunikovat s těmito mistry současné klasiky a bylo pro nás zásadním oceněním, jakým způsobem naši nahrávku zhodnotili.

A co se druhé části otázky týče, při výběru skladeb je nejdůležitější neotřelá dramaturgie. Bonus je, když interpretuješ skladbu, kterou před tebou nikdo doposud nehrál. Samozřejmě je pro nás také důležité, aby se nám všem ona věc líbila a aby měla hudební kvalitu, která nás přesvědčí.

Hrajete i vlastní věci?

Ano, hrajeme, protože v našem kvartetu jsme byli dva skladatelé. Podařilo se natočit aranže pro CD „Na svahu“ Michala Pavlíčka a Moniky Načevy. Živím se také jako skladatel scénické hudby, a tak jsme se s Pavel Bořkovec Quartetem podíleli i jako poradci na filmu Miroslava Krobota Kvarteto. Hráli jsme i skladby našeho bývalého houslisty Alexeye Aslamase.

Co chystáte nového a kde vás milovníci soudobé vážné hudby mohou spatřit?

Zásadní projekt, který dlouhodobě chystáme, je unikátní provedení jednoho koncertního díla Bohuslava Martinů – zatím ještě nechci prozrazovat detaily, o kterou konkrétní skladbu půjde. Tento velký a náročný projekt chystáme na sezonu 2024.