Matěj Lipský: Když v muzikoterapii umíš poslouchat, dokážeš i léčit

Má hudba, ať už ji hrajete nebo i posloucháte, terapeutický účinek? Také o tom jsme se bavili s ředitelem Centra sociálních služeb Tloskov Matějem Lipským, jehož tým díky unikátnímu konceptu muzikoterapie sbírá uznání po celém světě. Společně se svými klienty v Tloskově provozují internetové rádio a v prostorách zámeckého areálu mají klub, kde kapely jako Tata Bojs, Zrní, Aneta Langerová nebo Wohnout odehráli možná vůbec nejlepší koncerty své kariéry. Vyvrcholením oslav šedesáti let zařízení je Tloskov Fest, který proběhne v sobotu 1. června. Měsíc poté tloskovští natáčejí Pulp Fiction.

S konceptem internetového Rádia Tloskov před pěti lety přišel tvůj kolega Michal Roškaňuk. Jak dlouho trvalo, než tě přesvědčil, že to stojí za to?

Nejdřív jsem měl pocit, že se zbláznil. Ale on na to řekl jen jedinou větu: „Zasel jsem semínko a uvidím, jestli z něj vyklíčí strom.“ Do měsíce jsme seděli s naším „ajťákem“ a řešili, jak rádio rozjet a jak to bude s poplatky na OSA a Intergram...

Souběžně s tím jste rozjeli i hudební klub?

Ten začal fungovat až o rok později. Když jsem založil facebookovou stránku Tloskova, který mnoho lidí mimo klienty sociálních služeb nezajímal, svým kamarádům jsem napsal, jestli by na nám dali „like“ a podpořili nás. A vzhledem k tomu, že většina známých jsou muzikanti, rovnou se ptali, jestli současně nechci i koncert. Přišlo mně to jako skvělý nápad. Začali jsme spolupracoval s klukama z Rockwebu, kteří dělají ozvučení a světla, koupili jsme vlastní pult a osvětlení, začali využívat péáčko taky od naší kapely Kabrňáci a klub byl na světě.

Kolik akcí měsíčně dnes děláte?

Máme jeden až tři koncerty do měsíce, hrajeme v klubu nebo i venku na zahradě. S tím rádiem se to celé moc hezky propojilo. A teď, když děláme festival, kde všichni muzikanti hrají opět bez nároku za honorář, jsem si uvědomil, že do klubu dojeli častokrát dokonce za podnákladovou cenu. Tohle už není charita, ale rarita. (smích) Někteří se po hraní v klubu dokonce vzdali úplně všeho, třeba Wohnout, Keks nebo Ben Cristovao.

Už jen zhlédnutí těch videí je síla. Jaký počet klientů na vaše koncerty průměrně chodí?

Napříč našimi šesti službami máme skoro 270 klientů, v pobytové službě celkem 192 – a snažíme se je zvát téměř všechny. Klub je pro naše klienty reálně největší aktivizační činností, protože v daném čase a prostoru pojme nejvíc klientů najednou. Zrovna včera u nás hrál speciální akustický koncert Petr Janda pro dvě stovky lidí. Dal několik přídavků. Všichni klienti byli dojatí, od začátku do konce zpívali.

Jakým způsobem vybíráte moderátory do rádia?

Práce v rádiu má obrovský terapeutický potenciál a efekt na sebevědomí klientů. Když ji zvládnou, najednou ani další věci v běžném životě, se kterými dřív nehnuli, nejsou problém. Začnou si věřit, dojedou si nakoupit do města. Je důležité, že na rádiu mohou participovat všichni klienti. Kdyby vysílal jen jeden, ostatním by se vzdálil, protože by mu mohlo narůst sebevědomí až moc, a tím by se paradoxně dostat do sociální izolace. Proto jsme spolupráci s Rádiem Tloskov nabídli plošně všem, kdo o to má zájem. Samozřejmě, někdo je pohotovější a je schopen rozhovor realizovat na místě, jiný se na to připravuje i tři měsíce. Ve výsledku dnes ale reálně máme přibližně dvacítku stabilních moderátorů a ostatní klienti se občas zapojí také.

Jedním z nejpůsobivějších rozhovorů je povídání s Vladimírem Mertou...

Tady se jedná o specifický případ. Ten kluk, který rozhovor dělá, je v podstatě normální, ale od dětství se nemůže hýbat ani mluvit. Může nicméně trochu pohnout hlavou – a tímto způsobem do počítače píše otázky. Tloskov si kvůli rádiu vyloženě vybral, má vlastní pořad o blues, dělá rozhovory s různýma kapelama… a hudebníci jeho otázky na místě předčítají a vzápětí na ně odpovídají. Je to velice silné i pro ně. Měl tu kromě Vládi Merty taky Luboše Andršta, Richarda Tesaříka, Ivana Hlase… a všichni říkali, že jeho otázky jsou skvělé. Kdyby mohl normálně fungovat, byl by z něj skvělý žurnalista.

Pamatuju si tě původně hlavně jako metalového muzikanta, ostatně první rozhovor jsme spolu před dvaceti lety vedli právě o tvé kapele Negative Face. Jaká byla tvá první aktivní zkušenost s muzikoterapií?

Začínal jsem u batolat a kojenců v Dětském centru Thomayerovy nemocnice. Tam jsem si uvědomil, jak moc mně ten něžný dětský svět malých dětí a hudba, co jsme jim tam hráli, vyvažuje svět metalu. V dokumentu S vůní mastixu a vanilky o mém dědovi (Lubomíru Lipském – pozn. red.) je jedna scéna, kdy se dědovi začne kývat lustr, protože na jeho půdě hrajeme death metal. V té scéně za námi děda přišel a tváří se, že nám jde vynadat – ale nakonec jen řekl, že to jsou jeho kluci a kapela Negative Face. Když jsem týden na to točil dokument o muzikoterapii u kojenců a batolat pro pořád Klíč České televize, byl tam stejný zvukař. Když mě viděl, byl úplně v šoku. Jen tak seděl a říkal, že to není možné, ty světy byly tak rozdílné. A právě v tom mně to celé dávalo smysl.

Tobě samotnému hudba někdy také pomohla?

Nejvíc v době, kdy jsem zažil svá nejtěžší životní období. Chvíli bylo ticho, kde nebyl prostor pro hudbu, a pak jsem začal skládat. Věci, které se ve mně nashromáždily, jsem v podobě hudby pustil ven. V arteterapii se mluví o tom, že lidé, kteří namalují své životní průšvihy na plátno, ze sebe dostanou rovněž nastřádané emoce, tenze, problémy... jakoby pak nechali zaschnout rozškrábané rány. Proto je dobré si tyto obrazy nikde nevystavovat, protože v nich ta energie i nadále je. Stejně tak i já jsem nakonec nechtěl, aby lidé poslouchali mé bolesti. I když mi těch písniček bylo líto, zavřel jsem je do krabičky.

Platí to pořád? Zaregistroval jsem, že připravuješ novou, alternativní desku, ale také album pro děti...

To alternativní album bude opravdu složeno z těchto „autoterapeutických“ písní. Ale nejsem si jistý, že ho pustím na veřejnost. Jen ty písničky chci mít zavřené v té CD krabičce. (smích) Album pro děti je pak pravým opakem této desky. Dbal jsem na to, aby na něm byla jen pozitivní energie – nejen u mě, ale i u dalších muzikantů, kteří se na albu podíleli. Bude se jmenovat Mámo, táto v komoře je krockodýl, už je hotové a právě v této chvíli hledáme vydavatele. Bude to ilustrovaný zpěvník písniček se dvěma CD, se zpěvy a bez nich. Původně jsem ho chtěl celé natočit úplně sám jen pro mé děti, ale nakonec mně to nabubnoval Kobdzey z Bratrstva Luny a baskytaru nahrál Filip Benešovský – který mně to ale slíbil nahrát právě jen tehdy, pokud se o skladby podělím i s ostatními. (smích) Je tam hodně přiznaných odkazů na filmy i kapely různých žánrů. Na desce hostují kluci Homolové z Wohnoutu, Milan Cais z Tata Bojs, Vašek Bláha z Divokýho Billa, Ivan Hlas a další. A taky se tam dostal můj děda. Původně jsem to totiž celé koncipoval jako psané pohádky – a chtěl jsem, aby to děda načetl. On se na to ale už necítil, tak říkal, že by zvládl nějakou roli. A tak jsem to otočil, připravil jsem 25 písniček a k nim napsal krátké úvody, které dědeček ještě stihl namluvit, než zemřel. Je to naše poslední společné dílo. Mám radost z toho, že jsme to ještě stihli. Děda mi moc chybí.

Texty jsi komplet napsal sám?

Kromě lidovek ano. Je tam třeba Okolo Frýdku cestička zahraná death metalově. (smích) Chtěl jsem, aby to bylo pestré. Je tam klasická hudba, samba, jazz, grunge, heavy metal, punk, pop… Jedním ze záměrů desky je děti seznámit s hudebními styly. A je tam třeba skladba o týnejdžrovi, jak paří hry a je furt na mobilu, tu nám nakonec skvěle nazpíval Jiří Lábus. Anebo tam v písničce o Kukym promluví taky Anuška. Kvůli té jedné větě jsme jeli za Jiřím Macháčkem, až takové detaily jsme řešili.

Cítíš se dnes víc jako hudebník, nebo muzikoterapeut?

Já už to neřeším. Dostal jsem se do fáze, že prostě když hraju s kapelou, hraju s kapelou, když pořádám koncerty, soustředím se na koncerty a když dělám muzikoterapii, jsem naplno zase v ní. A když jsem doma s rodinou, neřešit maily, ale být opravdu s nimi, naplno. Nejdůležitější a nejtěžší je žít tady a teď.

Kdyby se mezi muzikanty našel někdo, koho by muzikoterapie zajímala natolik, že by ji chtěl začít dělat, co musí splňovat?

Obecně je potřeba magisterské vzdělání, ale v některých případech může stačit i konzervatoř nebo VOŠka. Když si pak muzikant doplní 250 hodin vzdělání v muzikoterapii a 250 hodin sebezkušenosti, kterou by pak měl 5 let pod supervizí vykonávat, může být Muzikoterapeutickou asociací ČR garantovaný jako profesionál.

A když by to jako profesionál dělat nepotřeboval, jen chtěl svou hudbou tímto způsobem pomáhat?

Pak stačí, když na to má vlohy a hudební um. Zažil jsem spoustu muzikantů, kteří něco jako muzikoterapii intuitivně dělali a měli velice dobré výsledky, byť často nevěděli proč. Krásnou spolupráci máme v Tloskově třeba s Clarinet Factory. Přijeli k nám do klubu, kde odehráli fantastický koncert. Pak za námi přišli, že by chtěli udělat víc. Domluvili jsme se a oni přijeli za klienty, hráli jim celý den. Buď v muzikoterapeutických místnostech nebo i u těžce kombinovaně postižených přímo v jejich domácnostech. Bylo to velice silné pro všechny. Aniž by byli trénovaní v muzikoterapii, dokázali hrát takovou hudbu a vytvořit takové hudební situace, které byly velice terapeutické... Naše spolupráce bude ještě pokračovat, moc se na to těším.

Má na průběh muzikoterapie vliv to, jestli má klient předchozí hudební zkušenost?

Když je klient muzikant, poznáš to. Pokud zahraje na nástroj, který ovládá, zpravidla se víc dozvíš o úrovni jeho dovednosti, jak ovládá nástroj, ale míň o jeho psychice. Když mu ale dáš nástroj, který neovládá… nebo na ten nástroj hraje někdo, kdo nemá vůbec žádné hudební zkušenosti, v tu chvíli jde o externalizaci jeho osobnosti do hudby. A výzkumy potvrdily, že takoví lidí zahrají nejen to, co se v nich děje, ale také to, jakým způsobem to léčit. Pokud tedy v muzikoterapii umíš dobře poslouchat, dokážeš díky tomu dobře stanovit cíl terapie.

Jakým způsobem se liší muzikoterapie skupinová a komunitní?

Skupinová je klasická muzikoterapie pro více klientů. Tato skupina je ale uměle vytvořená. Jsou to klienti s podobným problémem, kteří se dají dohromady a začne se s nimi pracovat. U komunitní muzikoterapie se jde přímo do jejich přirozeného prostředí, pracuje se s celou komunitou. Např. pořádání koncertu, vysílání v rádiu, hraní v kapele, zpívání ve sboru. Specifická je pak muzikoterapie rodinná, kdy se pracuje přímo v rodině. Podstatné pak vždy je, aby byl definovaný cíl terapie, který muzikoterapeut v komunitě sleduje u konkrétních lidí. Dám příklad. Když k nám pozvu nějakého zajímavého hudebního interpreta, je to vždy s ohledem na jednoho konkrétního klienta, který zrovna má nějaké potíže, musí brát antidepresiva a podobně. Všichni to vědí, že kapela dojede kvůli jednomu konkrétnímu člověku, ten s ní po koncertě udělá rozhovor, vyfotí se spolu, pak se rozhovor sestříhá, klient k tomu dohraje úvody, odvysílá se to a klient na památku dostane celý pořad na cédéčku. Tím se stabilizuje a někdy není potřeba ani medikace.

Vrací se k tomu?

Zrovna teď mi jeden klient říkal, že když má hodně špatnej den, to cédéčko si pustí a pak je schopný něco dělat, jít do práce, začít fungovat. V praxi se nám navíc ukazuje, že terapeutické cíle se daří zcela naplnit. Např. ten kluk, který píše hlavou, našel smysl života. Najednou světu může ukázat, že existuje, není jen zavřený ve své tělesné skořápce.

Nabízíte tento fungující koncept nějak cíleně dál?

Radost mám hlavně z toho, že to funguje – 100 % cílů, které jsme si stanovili, jsme naplnili. Aktuálně proto ve spolupráci s Univerzitou Palackého připravujeme výzkum, abychom to měli podložené. A vedle toho jezdíme na kongresy po celém světě, kde o svých zkušenostech přednášíme. Před necelými pěti lety jsem byl na kongresu muzikoterapie v Japonsku – a díky tomu jsme se stali pracovištěm univerzity v Kóbe. Příští rok se chystám do Jihoafrické republiky... a vzdělávat se k nám jezdí také zaměstnanci další japonské univerzity v Mukogawě.

Jak taková spolupráce probíhá?

Jezdí k nám na týdenní výcvik a pak dělají muzikoterapii s našimi klienty. Je to super. Ti Japonci, přestože běžně neprojevují emoce, u nás nalézají způsob, jak být empatičtí a projevovat je… často se i hodně smějí, i když možná taky díky mé začátečnické japonštině. (smích) V Japonsku dokonce jedno podobné zařízení jako je Tloskov začíná realizovat projekt podobného rádia, v létě se k nám znovu chystají na konzultace.

Nabízíte pomoc i zařízením v Česku?

Ne každý podobný projekt dokáže rozjet, musí mít blízko k muzice, ke zvuku, mít nějaké zázemí a kontakty. Proto jsme ostatním zařízením nabídli, že když například nějaký pořad nebo rozhovor v obdobném duchu se svými klienty nahrají, rádi jim to odvysíláme. Vysíláme čtyřiadvacet hodin denně, prostor na to máme.

Funguješ na místě v klubu ještě nějak i ty sám?

Na začátku, když jsme to rozjížděli, jsem byl „holkou pro všechno“ – vše jsem domlouval, stavěl, pak zvučil, svítil. Dlouhodobě už ale spolupracujeme s profi zvukaři a osvětlovači, kteří také vše dělají za nákladové ceny, protože je to baví a má to i pro ně hlubší smysl. A mám tu kolegyni, která má na starosti koncerty i kapely v rádiu, fyzicky už dnes u těch akcí ani nemusím být, což je dobře.

Posunul vás ke zlepšení technického zázemí a celé produkce i nápad nějaké z účinkujících kapel?

Mockrát. Když ale kapely přijedou poprvé, jsou ze všeho obvykle tak paf, že se na nic víc nezmůžou. Nikdo si zpočátku totiž úplně neumí představit, do čeho jde. Muzikanti jsou překvapení, je tam neskutečná energie. Sám jsem vše xkrát viděl v roli organizátora, ale když jsem u nás vystoupil s kapelou, bylo to ještě něco úplně jiného. Hned na začátku při vstupu na pódium tě obejme neskutečná radostná energie těch lidí – a do konce koncertu tě to nepustí. Je to tak čistá a silná energie, že se můžeš přerazit, abys podal co nejlepší výkon. A tak to zatím měli úplně všichni, pokaždé z koncertu byli překvapení. Je to de facto i taková terapie pro muzikanty. Máme třeba krásný vztah s Pipes and Pints, kteří k nám přijeli dělat desku a pak měli hrát u táboráku. Zrovna byl zákaz dělání ohňů, tak klienti udělali oheň z papíru, dali si to na trávu, sedli si kolem toho, do noci se hrálo a bylo to skvělé. Různí muzikanti pak také jezdí hrát přímo klientům s kombinovaným postižením, pro které je náročný převoz do klubu nebo do muzikoterapeutické místnosti. Má to obrovskou sílu.

Pipes and Pints společně s Anetou Langerovou, Tata Bojs, Ivanem Hlasem a dalšími zahrají k 60. narozeninám vašeho zařízení na 1. ročníku Tloskov Festu...

Na prvním a jediném ročníku. Myšlenkou není zařadit se mezi české festivaly, ale připomenout to, že jsme tu již 60 let. Udělat zajímavý program pro naše klienty, propojit je s lidmi z vnějšku. Když máš klub, rádio a chceš oslavit šedesátku a spoustu kapel, co ti fandí, pořádání festivalu je přirozené rozuzlení. Chystáme dvě scény, moc se těšíme a kdo přijde, může slavit s námi.

Máš s Tloskovem ještě nějaké další plány?

Zrovna včera jsem říkal své asistence, že až budu mít nějaké další plány, ať mně řekne jedno slovo – rodina. Tento rok mám už ale minimálně dva další plány. Předně s klienty chceme natočit Pulp Fiction, jeden je podobný Johnu Travoltovi a druhý Samuelu L. Jacksonovi… (smích)

Regulérní remake?

Spíše něco v duchu Monty Pythonů. Do tohoto projektu s námi jde profesionální štáb filmařů a režírovat to bude Jakub Vlachynský, který hrál s Atari Terror a hraje dnes s My3.avi. Jdou do toho také herci Jarda Dušek a Ivan Franěk. A také dokumentaristka Jana Počtová, která o tom všem bude točit dokument. Ale i tady platí, že nejdůležitější není výsledný film, ale cesta. Ostatní klienti do toho všeho budou aktivně zapojení, kromě ústředních postav z nich uděláme pomocný filmový štáb, budou mít i kameru, klapku, dělat asistenty režie, řešit catering… a díky partnerství OSA snad budeme moct použít i originální muziku Pulp Fiction. V létě točíme první dvě scény, kompletní natáčení vypukne příští rok, pokud seženeme dostatek financí.

A ten druhý nápad?

Spolupracujeme se skvělým street fotografem Honzou Jirkovským, který si Tloskov vybral jako své téma sociální fotografie. Fotí u nás už skoro dva roky a chceme ke konci roku udělat velkou vernisáž. Mám nápad, že bychom s tím oslovili našeho zřizovatele, kterým je Ministerstvo práce a sociálních věcí, a akci udělali tam. Následně bychom výstavu měli v prosinci v Tloskově. Honza nám navíc ty fotografie věnuje, rádi bychom jimi vyzdobili náš klub.