Přejít k hlavnímu obsahu
Matěj Ptaszek, zdroj: archív MP
Matěj Ptaszek, zdroj: archív MP
Zdeněk Neusar - St, 10.04.2019 - 18:00

Matěj Ptaszek: Umělcem jste, když po každém koncertě trochu umřete

Že mi v duši v těžších životních chvilkách začíná hrát blues, jsem si uvědomil někdy počátkem nultých let. Na žádný iniciační moment si nevzpomínám, ve skutečnosti tento žánr ani moc neposlouchám. Přesto mě tahle hudba intenzivně provází už téměř dvě desetiletí. Hudba plná vnitřního humoru, která chlapíkům, co ji hrají a s nimiž se život dost často nemazlil, pomáhá žít. Podobně to má také Matěj Ptaszek, s nímž jsem v Mlsné kavce vedl tento rozhovor. Před rokem se vrátil z tříletého pobytu v Ekvádoru a Kolumbii, kde několikrát málem přišel o život. Jako jediný Čech si tam zahrál na prestižních bluesových akcích. Má za sebou přes tisícovku koncertů, hrdě hraje na foukací harmoniku firmy Hohner, fotí, píše úspěšné cestopisy, právě vydal desku věnovanou Woodstocku a připravuje také povedenou videoškolu. Téměř dvouhodinový rozhovor jsme začali unisono dýňovou polévkou, grilovanými řepnými karbanátky a historkou o nebojácném malém frajerovi.

Se svou výškou kolem sto šedesáti centimetrů nevypadáte, že by se vás dvoumetrový chlap měl bát. Přesto jste v jednom z rozhovorů tvrdil, že být menšího vzrůstu je v Jižní Americe jednoznačně výhoda.

Zkoušel to na mě třeba robustní člen bezpečnostní ochranky na velkém autobusáku v Medellínu, když jsem po něm chtěl vyměnit dolary za kolumbijské peso. Peníze mi vytrhnul a chtěl utéct. Zastoupil jsem mu cestu a on na mě vytáhl brokovnici. V klidu jsem mu říkal: „Co budeš dělat, střílet? Tak střílej, dostaneš třicet roků v base...“ Chlap byl zaskočený, že si na něj dovoluju, zřejmě si myslel, že mám bouchačku taky. Prachy mi okamžitě vrátil a omluvil se.

To chce pevné nervy…

Podobné story tam člověk zažívá na každém kroku. Odehráli jsme třeba kšeft pro Medellínskou univerzitu, šli to zapít do hospody a přesně hodinu na to tam někdo na podium hodil tři ruční granáty.

Jakým způsobem se vám na tamní hudební scénu podařilo proniknout?

Vždycky to dělám stejně. Když jsem v cizí zemi, jako první jdu na facebook a do vyhledávače zadám bluesový žánr a město, kde zrovna jsem. Heslo „Blues Quito Ecuador“ mně třeba vyhodilo kontakt na The Blues Association in Ecuador. Všechny okamžitě nakontaktuju, řeknu, že jsem Čech, který tam žije a živí se blues a nabídnu jim spolupráci. Takto jsem se třeba dostal i k účinkování mezinárodním bluesovém festivalu v Quitu a stejným způsobem jsem odehrál velký bluesový festival v Medellínu, kde jsem potkal fantastické muzikanty, s nimiž jsem vyměnil cédéčka, zvali jsme se navzájem na kšefty a mohl jsem tam bez problémů fungovat. Díky hraní na Medellín Blues Festivalu jsem rovněž dostal možnost odehrát koncert pro medellínskou Universidad de Antioquia.


Co jste v Kolumbii kromě hraní dělal, vyučoval blues?

Kolumbie potřebuje odborníky na Spojené státy, mají tam proto obor antropologie zaměřený výhradně na Spojené státy. A já, protože hraju americké blues v jeho autentické podobě, jsem jim kápnul do noty. Odehrál jsem pro ně dva velké koncerty a předváděl pro studenty antropologie různé žánry blues, ale také jsem pro tu samou univerzitu coby vyučený fotograf nafotil sérii uměleckých snímků ze života partyzánů z nechvalně proslulé gerily FARC v divoké vesnici Ochali, kteří se rok před podepsáním míru s vládou vrátili k pěstování kávy. Taky jsem v Medellínu hrál v kapele Pablo Blues Boys. To je samozřejmě odkaz na Pabla Escobara. Byli to v tom nejlepším slova smyslu absolutní magoři. Ale žena, která tam se mnou byla, měla strach, že mě za noci po koncertech, které jsem tam pravidelně hrával v místních klubech a hospodách, zabijou.

Vraťme se na úplný začátek. Jak vaše cesta k muzice začala?

Kdysi jsem se táty ptal, jak se seznámil s mámou. A říkal: „Víš, synku, já měl gramofon a tvoje matka měla desky.“ Moji rodiče byli za bolševika v kulturním odporu a znali se s chartisty. Otec vyučený fotograf pracoval v kotelně, máma vyučená zlatnice jako uklízečka. A pamatuju si na to, že táta pravidelně přicházel s tím, že sice budeme měsíc o chlebu a vodě, ale máme nové Stouny nebo třeba slavná alba Chris Farlowe a Colloseum Live, Sgt. Pepper's... Je mi čtyřicet a takovou muziku poslouchám celý život. Ale taky jsem chtěl být fotoreportér nebo jít do cizinecké legie.

K vojákům?

Měl jsem různé šílené nápady. Když mně ale bylo šest, tak mě máma vzala na festival Rock Ostrava 1985, kde se tehdy prosadili Babalet s Alešem Drvotou. A já jsem se jako malý harant dostal na pódium, popadl Malíkův saxofon a kousek si s nimi zahrál.

To jste už v šesti uměl na saxofon?

Sotva pár tónů. Právě tam se ale přišlo na to, že Ptaszek možná má nějaký talent. Naši mě proto na doporučení Karla Malíka z Babaletu dali na flétnu. Jenže z lidušky mě z politických důvodů vyhodili. Naštěstí. Protože pak jsem se ještě před převratem začal učit u fantastického klarinetisty Karla Smyczka na klarinet. Neskutečný borec, který byl původně vyučený soustružník, sestrojil si vlastní klarinet a vymýšlel vlastní prstoklad. Byl to technický ultratalent a přitom o něm skoro nikdo nic neví.

Takže před foukací harmonikou jste byl premiantem na klarinet?

Po vojně u prostějovských průzkumáků jsem si cizineckou legii definitivně rozmyslel, neboť jsem měl příliš rád svobodu – a vydal se do Prahy živit muzikou. Bylo mně dvaadvacet, technicky nejsem moc zručný a jako klarinetista jsem se absolutně nechytal. Nevěděl jsem, co se sebou, dokud mně rodiče na Vánoce o dva roky později nedali ze srandy foukací harmoniku. Došlo mně, že jak jsem vždycky poslouchal foukačkáře, Sonnyho Terryho, Sonnyho Boye Williamsona a další, na klarinet jsem se snažil hrát přesně to, co jsem slyšel na foukačku. A přirozeně jsem nemohl dosahovat žádných závratných výsledků, protože je tam úplně jiné ladění i stupnice. (smích)


Jak těžké to zpočátku bylo s foukací harmonikou?

První tři měsíce jsem se neposunul ani trochu. Pracoval jsem tehdy jako prodejce akvarelů na Karlově mostě, dělal dvanáctky, týden v práci a týden volno. Ve volnu jsem vždycky v sedm vstal, nasnídal se a od osmi ráno s přestávkou na oběd až do osmi večera cvičil. Dělal jsem to takto dva roky v kuse.

Předchozí průprava s klarinetem vám nějak pomohla?

V nátisku a dýchání, protože v té době jsem bránicí dýchal už patnáct roků. A když jsem po nějaké době zkoušení, to bylo někdy kolem roku 2003, šel jen tak ze srandy na tehdy vyhlášený jam session do klubu Vagon, oslovili mě, jestli bych za pětikilo nechtěl nahrát foukačku na jednu country desku. Ve studiu z toho byli nadšení, já o to víc další dva roky dvanáct hodin denně makal a pak jako muzikant získal povolení hrát na Karlově mostě.

Koukal jsem, že některá videa z Karlova mostu mají dokonce desítky tisíc zhlédnutí. Dařilo se vám tímto způsobem muzikou uživit?

Nejdřív to šlo strašně ztuha, proto jsem taky první desku točil ve sklepě, ale potom jsem dostal kontakt na Ľuboše Beňu, s nímž jsme vytvořili duo. Beňa je a srdcem i duší bluesman a miluje Mississippi, kam jezdil pravidelně na koncerty. Nahráli jsme společně desku ve věznici na Mírově a díky tomu jsme se dostali do Německa, Francie nebo Belgie a projeli společně Srbsko, Maďarsko a Rumunsko. Než mezi námi vznikla ponorka, udělali jsme spolu i jednu věc do filmu Občanský průkaz a v Německu vydali další album. Někdy v roce 2011 jsme se ale rozhodli jít každý vlastní cestou...

Ještě v roce 2009 jste ale společně zahráli taky na prestižním World Harmonica Festivalu, tam jste byl už jako hráč firmy Hohner?

Nejdřív jsme se díky dnes už zesnulému Frantovi Javůrkovi dostali na Musikmesse do Frankfurtu, kde mě viděl hrát jejich firemní hráč, americký foukačkář Dale King. Přišel za mnou, popadl mě za rukáv a řekl: „Ty vole, ty musíš hrát pro firmu Hohner!“ (smích) Odvedl mě přímo ke Gerhardu Muellerovi, což je fenomenální hráč na tremolovou harmoniku a významný činovník Hohneru – a plácli jsme si. To se stalo v dubnu roku 2009 a už o měsíc později nás jako vůbec první Čechoslováky po roce 1990 pozvali na WHF do Trossingenu. Díky tomu jsem pak dostal nabídku napsat školu na foukací harmoniku, které se prodalo už na pět tisíc kusů.

A pak přišla kapela Dobré ráno blues Band?

S tou jsem fungoval tři roky. Hráli jsme po Čechách a Německu a na konci jsem byl už trochu vyhořelý. Mezitím jsem se taky stihl zamilovat a oženit – a protože moje žena je vystudovaná hispanistka, vyrazili jsme na zkušenou do Jižní Ameriky. Ona se rozhodla malovat a prodávat obrazy, já si řekl, že zkusím osvědčenou muziku. Žili jsme na střídačku vždycky do vypršení víz v Ekvádoru a Kolumbii a potkal jsem tam legendární muzikanty. Třeba Johnyho „El Camiona“ Inigueze, což byl kromě jiného boxer – šampion speciálních jednotek, který vyhrával turnaje u ekvádorských pozemních sil. S tímto chlapíkem jsem se fakt nebál. (smích)


Kde jste spolu hráli?

Třeba na největším ekvádorském bluesovém festivalu Quito Blues pro asi tři tisíce indiánů, což byla totální bomba. Jako hlavní hvězda tam oba dny vystupovala americká legenda Lurrie Bell. První koncert odehrál, ale druhý den měl kolaps a nikdo z ostatních bluesových kapel neměl odvahu vlézt na pódium. My jsme do toho šli, pak půl hodiny přidávali a prodali asi padesát cédéček… No, vlastně asi třicet, třetina lidí si vzala cédéčko, ale s penězma se už nevrátila. (smích) Každopádně jsem tam s kapelou Black Celia Blues Band natočil taky klip a vzali nás na rozhovor do ekvádorské veřejnoprávní televize a rozhlasu.

Vraťme se k firmě Hohner. Podle toho, jak o ní mluvíte, k ní máte opravdu srdečný vztah...

Jsou to prostě úžasní lidi. Drží slovo, žádné smlouvy, žádná razítka, žádná právničina. Oni k vám přijdou, řeknou „gut“ – podáte si ruce a všechno platí. Nikdy nejednají ve stresu a jsou pořád v klidu. A tohle samé se mně líbilo i na jihoamerických muzikantech.

Tomu věřím, čas tam přece jen plyne úplně jinak...

Žijí tam taky uprchlíci z ekonomicky sužované Argentiny a Venezuely, byl jsem třeba na placu s operním zpěvákem Eduardem z národního divadla v Caracasu, který musel odejít ze země a teď se živí jako bluesový kytarista. A s takovými erudovanými frajery tam hrajete! Nebo skvělými kytaristy Andrem Manosalvasem a Carlosem Jiménezem. S těmi jsem hrál třeba v Medellínu v parku pro sedm stovek hipíků, kteří se tam každý pátek pravidelně chodívají zhulit až do modra. Intelektuálové, básníci, lidé si navzájem recitují a hulí do toho trávu. A mezi nimi chodí prodavači s pytlíkem a dávají ho každému, komu se zrovna chce zvracet. (smích)

Stal jste se taky součástí této seance, případně zkoušel jste něco jiného, za čím se do Jižní Ameriky běžně jezdí, ayahuascu nebo dnes stále populárnější žabí jed?

Ne, moje droga je blues. (smích)

Recept na to, abyste se v dnešní době i v naší společnosti dokázal cítit šťastný, jste tedy hledal prostřednictvím hudby, přírody, vztahů s lidmi?

Kolumbie nás lákala magickým realismem, který jsme znali z knih Gabriela Garcíi Márqueze. Když jsme se pro ni v Ekvádoru definitivně rozhodli, moje žena našla dost možná vůbec poslední původní vesnici v celé Jižní Americe – vesnici Concepción, kde se žije jako v 19. století, ještě před patnácti lety byla na partyzánském území v zakázaném pásmu a lidé se tam dodnes bojí jezdit. A na tomto místě každý den i ateista vidí Boha. Tam, když jdete po horách, naproti vám jedou kovbojové na koních a nad nimi krouží kondor, tak se z toho prostě poděláte (ukazuje mi přitom fotografii – pozn. red.). Tam, když jste jste na farmě a v noci před vámi jde puma, do níž opírá měsíční svit, tak zase vidíte Boha. Ráno se probudíte a máte nad sebou obrovského pavouka, který když vás kousne, tak vás zabije a je vám to úplně jedno, tam to nehraje roli. Když jsem přijel do Kolumbie, říkal jsem si, že asi umřu – a vůbec mi to nevadilo. Zažil jsem útok partyzánů, do pravého oka mě uštknul škorpion, zubní kaz mi vesnický dentista zlikvidoval tak, že mi do zubu narval doběla rozžhavený drát a místo umrtvení mi nabídl panáka rumu…

Odrazil se tento pobyt nějak ve vaší hudební tvorbě?

K muzice na nové desce přistupuju jinak. Jmenuje se Screaming The Blues a už na ní nehraju na akustickou foukačku. Je to elektrické album ve stylu raného Chicaga, které jsme věnovali 50. výročí Woodstocku. Hraju na ní s výborným bluesmanem Janem „St. Johnnym“ Stehlíkem a skvělým hráčem na kontrabas Janem „Elvisem“ Čihákem.


Michal Prokop na nedávném večírku magazínu Headliner říkal, že muzikant by kromě hudby měl lidem předávat i něco jiného, nějaké vnitřní poselství. Je tento rozměr hudební tvorby důležitý i pro vás?

Můj nejoblíbenější muzikant je Sonny Terry, černoch, který se narodil v roce 1911, v pubertě přišel během dětské hry o zrak a do toho mu zabili tátu. Bylo mu sedmnáct, ve škole ho šikanovali, měl sebevražedné sklony, ale naštěstí si vzpomněl, že mu táta chvilku před smrtí dal jako dárek foukací harmoniku. A ta foukačka mu zachránila život! Mně samotnému v pětadvaceti na těžkou nemoc umřela máma, které nebylo ani padesát, byl jsem sám, měl sotva na jídlo – a i mně ta foukačka pomáhala překonávat strasti. Když je člověk opravdu ve velkém průšvihu, muzika je úžasná v tom, že se na ni můžu spolehnout. Vladimír Škutina, který byl v sedmdesátých letech na Mírově zavřený mezi nejkrutějšími vězni, říkal, že mu pomáhal přežít vnitřní humor. A pro mě vnitřní humor představuje blues.

Co přesně tím myslíte?

Hodně ze slavných bluesmanů má šílené životní osudy, někdo byl slepý, jiný žil spoustu let v kriminále, někoho umlátili za falešné hraní karet. Každopádně všichni tihle slavní muzikanti nehráli primárně proto, aby je to uživilo, ale taky z důvodů filozofických, blues pro ně bylo určitou nadějí. A také pro mě je blues jakousi modlitbou k Bohu, kterou navíc můžou slyšet i ostatní lidi – a společně s bluesmany na pódiích se pomodlit taky. Ne sami za sebe, jak lidi dnes často dělají. Za svá panděra, aby měl každý úspěch v práci a měl vedle sebe krásného partnera jako výstavní skříň. Ale za svou duši a lepší svět. Muzikanti jako Prokop, Hutka, Merta, Mišík nebo Třešňák lidi za bolševika zachraňovali před sebevraždama. Lidé tu dobu přežili také díky kultuře. Zatím největším vyznamenáním pro mě nebyla různá ocenění, ale to, když za mnou v klubu v Kutné Hoře přišel jeden maník a řekl mně: „Já ti musím poděkovat. Mám rakovinu a tím, jak tady hraješ, jsem na všechny ty sračky už dvě hodiny nemusel myslet. Mohl jsem si konečně odpočinout...“

Aktuálně připravujete videoškolu hry na foukací harmoniku. Inspiroval někdo kromě zmíněných učitelů na české a slovenské scéně i vás?

Třeba Juraj Turtev z Bluesweiser, který nás s Beňou kdysi doporučil do pořadu Blues ze Staré Pekárny a taky jako předkapelu Johnnymu Winterovi. Velmi si také vážím Vladimíra Mišíka, Vlasty Třešnáka, Vládi Merty nebo Ivana Hlase.


Mluvil jste o péči o duši. Naučil vás život v Jižní Americe žít více přítomností?

V Kolumbii lidé běžně umírají na slepák, protože nemají na autobus, který by je odvezl do špitálu. Chybí jim stokoruna a kvůli takové banalitě umřou. Válečná vdova, které zahynuly čtyři děti a zabili jí manžela, se dokáže smát, říkat, že se má výborně a vše brát s neuvěřitelnou lehkostí. Tady někomu omylem necháte psí hovínko před barákem a řešíte to s ním půl roku.

Uvažujete o tom, že byste se tam vrátil?

Hodně mě teď živí přednášky, na kterých se snažím šířit dobré jméno Kolumbie a Ekvádoru, o kterých svět kromě negativních zpráv o drogách nebo zemětřesení málo ví. Rád bych se teď ale prosadil na českých festivalech, napsal ještě několik knih a pak třeba po těchto zajímavých zemích začal dělat průvodce. A své manželce Magdaleně bych v Čechách moc rád uspořádal velkou výstavu jejích zajímavých obrazů, jenž v sobě nesou silného ducha magického realismu.

Chtěl jste s muzikou někdy úplně seknout?

Nikdy. Ale možná je to i proto, že jsem se snažil žít vždycky velice skromně.

Co byste začínajícím muzikantům doporučil, aby vydrželi, právě skromnost?

Myslete na lehkost, která přijde s tím, až se naučíte ovládat svůj nástroj. A hrajte se zkušenějšími, staršími muzikanty, kteří vás vytáhnou nahoru. Je v pořádku, když za svou hudbu budete dostávat nějakou odměnu, protože peníze jsou hned po blues další skvělé antidepresivum, podstatnější ale je, aby člověk, který si vás pozve a který za vás zaplatí, byl vrcholně spokojený. Jak říká Édith Piaf, nebo jak o ní řekl Frank Sinatra, umělce poznáš podle toho, že u toho trochu umře. A já si myslím, že muzikant přijde na to, že hraje docela dobře tehdy, když cítí, že u toho umírá. Ne že je ztrhaný a má břišní kýlu, ale že po každém koncertě je z jeho duše a srdce kousíček pryč.

Tagy Osobnost týdne Matěj Ptaszek Hohner foukací harmonika
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY