Matt Elliott na novince vyměnil Toma Waitse za Leonarda Cohena

Před téměř čtvrtstoletím byl Matt Elliott, skrytý za přezdívkou Third Eye Foundation, čistokrevným elektronikem. Jeho první alba novátorským způsobem křížila drum’n’bass, ambient a industrial v temných, tu kompaktních, tu naopak neustále se rozpadajících kompozicích. Od roku 2003 začal vydávat písničkovější alba pod svým občanským jménem. Definitivní přechod do pozice niterného akustického trubadúra přináší osmá řadovka nazvaná Farewell To All We Know.

Ta podobnost s Leonardem Cohenem, především s jeho rozlučkovou deskou Thanks for the Dance, je očividná. Ve vokálním výkonu, textech i atmosféře obou desek. Přesto každý z muzikantů je originálem. Každý do své niterné zpovědi obtiskl svou vlastní silnou osobnost.

Matt Elliott se z temně industriálního zvuku projektu Third Eye Foundation začal razantně vyvlékat už s prvními sólovými deskami na začátku milénia. Instrumentální kompozice vystřídaly písničky, elektroniku a samply rychle začaly nahrazovat akustické nástroje. Z introvertní, i když hlukové výpovědi začátku své kariéry, se Matt po letech obloukem znovu uzavřel sám do sebe. A to přesto, že v nových písničkách osmé řadovky Farewell To All We Know najdeme decentní přihrávky spolupracujících muzikantů.

Osamělost Elliott deklaruje především v textech skladeb, kdy základními pocity autora je rezignace a následné přijetí všeho, čím nás život obdařuje. A nejsou to žádná pozitivní „narozeninová překvapení“. V Hating The Player, Hating The Game rodák z Bristolu usazený v současné době ve Francii cedí svým hlubokým hlasem: „Jen se podívej, odkud pocházíme, a kam se, zdá se, míříme. Nikdo neví, co nám přinese budoucnost, náš pocit bezpečí byl zničen. Ta viditelná světla jsou plameny nebo světla, která mají upoutat naší pozornost? To nezjistíme, dokud se k nim nedostaneme. Co se stane až na místo dorazíme? Možná se spálíme anebo se budeme koupat ve světelné lázni.“

Album prochází různými fázemi zármutku. V titulní kompozici Elliott přemítá: „… na zdraví všem, kteří jsme patřili k sobě, všemu, co je pryč, rozlučme se, dokud tančíme.“ Z pasivní rezistence, ale Matt často přechází do bojovnějších pozic. Jako v The Day After That kde tvrdí: „… budu se snažit růst, i když, právě teď jsem na dně, pustím se do toho zítra nebo snad den poté. Dokud pro mě nepřijdou, život mě nezlomí ani nerozbije,“ uzavírá srdnatě bývalý spolupracovník Yanna Tiersena.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Právě bývalá kooperace s šansonovým přeborníkem Tiersenem tu a tam proplouvá na povrch, kdy k polodeklamovanému barytonu a základní lince akustické kytary s barokně latinskými parametry se tu a tam šansonově přidávají minimalistická klavíristka Katia Labèque, decentní violoncellista Gaspar Claus a úsporné basové linky přihazuje Jeff Hallam.

Pryč jsou neurvalé, hlasité momenty předchozích alb připomínající Toma Waitse nebo Tindersticks. Farewell To All We Know je definitivně zklidněná deska, kde se gesta s plusovými i minusovými znaménky prostě deklamují. „Život je takovej a jinej nebude,“ zpívají už léta Tři sestry. Matt Elliott to samé konstatuje na tiché novince obtížen léty nabytými zkušenostmi. Osmá řadovka Matta Elliotta tak disponuje v temnějších, ale i světlejších momentech výjimečným, nepopiratelným kouzlem.

Matt Elliott – Farewell To All We Know

Ici D'Ailleurs, 43:07

Ambientně akusticky pojaté písničkářství

90 %