Matt Kelly (Dropkick Murphys): Hudbu miluješ jako 17letou holku

Dropkick Murphys jsou u nás zavedeným pojmem. Po řadě vystoupení na festivalu Mighty Sounds a loňském koncertu v Lucerně si celticpunkoví divoši brousí zuby na holešovickou Tipsport arénu, kde zaburácí 11. června. Slovo má mlátička Matt Kelly, který bubnuje v kapele již přes dvě dekády a o svém punkovém životě má zcela jasno.

Do Prahy se vracíte po roce, kdy jste si s sebou přivezli jako hosta Glenna Matlocka. Co pro vás znamená hudba Sex Pistols?

Úplně všechno! Vždyť Sex Pistols vše začali. Už když jsem byl malej harant a ještě jsem neznal hardcore punk nebo Oi!, dobře jsem věděl, co jsou zač pojmy jako Black Flag nebo Sex Pistols. Jsou to kultovní kapely. Glenn Matlock je navíc dokonalý gentleman, byla to pro nás obrovská čest mít po boku tak chladnou a pokornou legendu. Mám za to, že spolu s Paulem Cookem byl skutečnou páteří Sex Pistols.

Ve svém playlistu máte často skladby od The Clash nebo Johnnyho Cashe. Co obě jména spojuje, že jim na koncertě vzdáváte hold?

Většina kluků z kapely jsou fanoušci jak Johnnyho Cashe, tak The Clash. Vzdát jim hold tímhle způsobem je podle mě super věc, navíc tuhle klasiku nemusí všichni znát. Během koncertu s námi zpívá celý dav, jestli někdo z našich fanoušků nezná Cashe nebo Clash, věřím, že si časem udělá vlastní průzkum, aby zjistil, o koho se jedná. A to je podle mě nejlepší způsob, jak se jim poklonit, že jejich hudbu předáváme dál.

O hudbě se poněkud klišovitě říká, že lidi spojuje. U vás mám ale pocit, že se toto pořekadlo zněkolikanásobuje na významu. Co ty na to?

Taky se říká, že hudbu miluješ jako sedmnáctiletou holku, takže ji miluješ po celej život. Hormony se v tvém těle hodně mění…

Vaše vystoupení bývají hodně divoká, dokonce nedávno se Ken Casey zapletl během koncertu na den svatého Patrika do jedné fanouškovské roztržky. O co přesně šlo?

Tohle byla normálka. Jeden chlapík se choval jako idiot, navážel se zbytečně do všech okolo, včetně holek, tak ho Ken vyřídil. Zatímco probíhal tenhle incident, někdo hodil nazdařbůh plechovku s pivem, která spadla přímo na Kena. Myslím, že se zachoval velice pohotově. Tohle není nic neobvyklého na našich koncertech, ale věřím, že podobné historky jsou pro média zajímavé…

Máte tendenci naživo hodně improvizovat?

Jasně, ale nemyslím, že jsme v tomhle směru za jedno jako kapela. Spíš vnímám, že každý z nás improvizuje po svém na vlastní triko. Můžeš vzít ale jed na to, že nikdo z nás skladbu nehraje jako na desce. Já třeba často měním bubnové výplně a i kluci si dost hrajou s nastavením svých nástrojů. Písničky, co jsou už 20 let staré, naživo docela obměňujeme, aby byly zábavnější jak pro nás, tak naše fandy.

Znamená hudba pro vás i způsob života, nebo oba světy od sebe oddělujete?

Hudba je jednou z lidských platforem bytí. A to nemluvím jen o Oi!, nebo hardcore punku, které mají „negativní poselství“ a jsou „nezdravé“ pro západ. Klasická hudba nebo jazz jsou výrazem odlišných kultur, podstaty a emocí lidí, zároveň ale zpětně inspirují… takže jasný, všechno je to propojený. Pro nás má hudba samozřejmě hluboký význam.

Hrajete spíše na kontinentě než v Irsku, odkud vzešel váš hudební styl. Vnímáte rozdíl, když se vrátíte do země vašich předků?

Tak to je jasný. Pro mě je Evropa obecně domovem. Moje máma se narodila v Německu, další moji předci pocházejí z Irska, cítím jasné propojení se starým kontinentem. Na posledním turné jela se mnou moje žena se synkem a bylo super sledovat, jak malé dítě poznávalo zemi svých předků a nabíralo další zkušenosti a poznatky o Irsku. Pocházím z chudé rodiny, takže jsem cestoval až jako dospělý. Pro naši kapelu je to jako návrat do vlasti, vždycky jsou tu koncerty zcela fenomenální. S lidmi jednáme jako s dlouho ztracenými bratránky…

Píseň I'm Shipping Up To Boston se stala ústředním motivem pro film Skrytá identita. Máte pocit, že film pomohl tenkrát v kariéře Dropkick Murphys?

To je fakt. Naše popularita díky filmu a Boston Red Sox diametrálně vzrostla, a to díky oblibě ve středním proudu.

Údajně se zcela neztotožňujete s tvrzením, že jsou Dropkick Murphys řazeni do škatulky celtic punk. Co je na tom pravdy?

Samozřejmě vím, že naše hudba má vlivy irské, skotské, zkrátka evropské lidové hudby. Ale jsme bostonská punková kapela, která je silně ovlivněná naším prostředím. Pokud nás někdo srovnává s Pogues nebo Flogging Molly, okamžitě slyší zcela jiný zvuk. V našem repertoáru a pojetí jsme víc namakaní a stylově rozmanitější.

Jaká je podle vás současná punková scéna? Kdo vám šlape na paty?

Těch je! A fakt držet se všemi krok je pěkná fuška! Jen namátkou moji favoriti: Conmen, Fuerza Bruta, Legion 76, Rixe, Bromure, Junto, Exili, Reconquesta, the Detained, Battle Ruins, Giuda, East End Badoes, Close Shave, jejich tolik a ještě jich je víc, na které si teď nevzpomenu. Jinak neřeším, jestli nám někdo šlape na paty a ani se o to nestarám. Tohle není žádnej sport, nejsou tu vítězové ani poražení. Pokud jste v kapele, je důležité, abyste hráli naživo co nejvíc!

Vaše písničky nesou v sobě silný sociální kontext. Pokud vím, v sociální oblasti se jako kapela hodně angažujete…

Máme charitu nazvanou Claddagh Fund, která pomáhá získávat peníze pro bezdomovce, znevýhodněné děti a podporuje prevenční programy proti užívání drog a alkoholu. Uvědomujeme si, že je naše kapela hodně populární a jestli naše popularita bude sloužit ve prospěch jiným lidem, budeme rádi. Bereme to tak, že pokud se budeme víc zajímat o druhýho, bude líp. Tohle je naše splátka a příspěvek ostatním, náš začátek.

Otázka na závěr: Máte představu, jak bude znít vaše další album?

Pár skladeb a nápadů už máme, dokonce i nějaké demáče mezi námi lítají. Těšte se, bude to bomba!