Matt Tong (Algiers): Ve skutečnosti nejsem taková převodovka, jak se zdá!

Multiinstrumentalisté Algiers minulý týden vypustili do světa třetí řadovku There Is No Year, kterou představí 21. února v Lucerna Music Baru. Kvartet Franklin James Fisher (zpěv), Rayn Mahan (baskytara), Lee Tesche (kytara) a Matt Tong (bicí) platí za výjimečné muzikanty, kteří ve svém hudebním projevu kombinují řadu nesourodých žánrů a stylů (post punk versus gospel), přitom vše funguje na jedničku. O nové desce, nahrávání, ale i o podivuhodném vybavení, s nímž kapela ráda experimentuje, se rozhovořil Matt, který na bubenickou stoličku k Algiers přešel před lety z kapely Bloc Party.

Vaše nová deska se jmenuje There Is No Year. Můžeš ji ve zkratce popsat?

Album je stylově kompaktnější než předchozí počin On The Underside of Power. Pro mě představuje mix monolitické vize našeho debutu s rozsáhlejší písňovou architekturou druhé desky. Je tu opravdu solidní podklad syntezátoru – náš producent Randall byl v tomhle směru velmi specifický, a vytvořil zcela jedinečný kreativní sound. Myslím, že hlavně z tohoto důvodu zní nová nahrávka o poznání soudržněji než předchozí deska!

Na On The Underside Of Power jste pracovali s řadou zajímavých jmen jako Adrian Utley (Portishead), Ben Greensberg (The Men), Randall Dunn. Jak vypadal váš tým na There Is No Year?

Ben a Randall opět vytvořili skvělý producentský tým. Jejich plán byl takový, aby vše šlapalo podle jasně striktního harmonogramu. Nedá se říct, že by to bylo úplně na pohodu, ale musím uznat, že na rozdíl od minulého nahrávání se vše stihlo včas.

V textech jste se v minulosti nebáli kriticky mluvit o dnešním shnilém světě. Na která témata jste se soustředili nyní?

Vypadá to, že jsme stále ty stejní Marťani, co bydlí na Měsíci. Stále se pouštíme do politiků a dalších, co jsou na titulních stranách, a jsme za to rádi, že skrze hudbu máme šanci vyjádřit svůj názor. No co si budeme povídat, asi kážeme hlavně jen našim konvertitům… (smích) Na novém albu jsme ale přinesli hlubší a subjektivnější pohled, jak systémová nespravedlnost ovlivňuje lidi kolem nás, i nás samotné. To trápilo asi nejvíc Franka, když psal texty.

Algiers označují kritici i fanoušci jako hudbu dystopické duše (dystopie – myšlenka fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem a má zásadní nedostatky). Souhlasíš s tímhle výkladem?

Absolutně. Můžou nám nalepovat různé štítky a řadit nás do mnoha škatulek. Ale zrovna s tímhle nemáme vůbec žádný problém!

Je podle tebe nová deska opět kombinací new wave, free jazzu, afrobetu, Suicide?

Jak už jsem naznačoval v předchozí odpovědi, nechtěli jsme být monolitičtí. Existuje spousta věcí, které můžete přijmout, klidně i ve špatně napsané písničce. Jen se musíte zeptat sami sebe, jestli patří zrovna do skladby, na které děláte. Pokud jste k něčemu nuceni, vyhněte se tomu velkým obloukem!

Který hudební styl je vám proti srsti, že byste ho ani nevyzkoušeli?

Pravděpodobně bychom měli problém s hair metalem. Na rozdíl Od Franka bychom nesnesli lak na vlasy nebo tupírovaní. (smích)

Shodnete se vůbec ve společném hudebním vkusu?

Já vlastně ani nevím. Mám rád Fleetwood Mac a myslím si, že píseň že „Fly Into This Night“ od Gina Vanelliho je jedním z největších disco jamů všech dob, kde o lajny nouze není. Zbytek kapely mě vždycky buzeruje, abych to v dodávce vypínal. Jsou to pitomci. (smích)

Jak vypadá váš proces nahrávání? Improvizujete ve studiu, nebo přicházíte s hotovými skladbami?

My jsme nikdy moc neimprovizovali. Nejsme kapela, co by ráda jamovala, ani na to ve studiu není čas. Tentokrát jsme měli k dispozici 20 demáčů. K patnácti, které doporučil Randall, jsme začali vymýšlet rytmické smyčky a hráli si s melodiemi, harmonií a samozřejmě se zvukem. Když se čas ve studiu krátil, zaměřili jsme se na nejsilnější skladby, které skončily na albu.

Naživo ale svoje skladby tavíte do úplně jiné dimenze, nemám pravdu? Zjednodušujete si je, nebo je to vlastně naopak?

Máme štěstí, že Frank je zcela přesvědčivý frontman, takže v jistém slova smyslu nemusíme být až tak přísní v dodržování některých chaotických prvků, co jsou na desce. Máme prostor experimentovat a docílit i toho, aby se naživo objevily zcela nečekané zvuky. Jsem zvědavý, jak to dopadne s novými skladbami, až je budeme hrát naživo. Na pódiu jsme naprosto sehraní. Největší zásluhy na tom má Ryan, který určuje strukturu skladeb ze svého laptopu. Vyvinuli jsme v minulosti podivnou sadu vizuálních podnětů, které nám pomáhají koordinovat se v hudebním proudu během hraní.

Prozradíš, jak je to s tvojí přípravou před koncertem? Kolik času ti zabere nainstalovat bicí soupravu, abys odvedl ten nejlepší výkon?

Pravda je, že bicí je základ, od něhož se nakonec odvíjí samplování a programming. Samozřejmě pak i ostatní nástroje. Takže nějaký čas to opravdu zabere. Někdy pomůže i místo, kde hrajete, abyste získali tu správnou vibraci.

Používáte na pódiu podobné vybavení jako ve studiu?

Já většinou ano. Hraju na pětidílnou soupravu Pearl Reference se snare bubny Premier 2000 a Roland SPD. Nejsem ve skutečnosti taková převodovka, jak se zdá! (smích) Lee hraje hlavně na hybridní kytaru Mosrite s hliníkovým krkem Travis Bean. Právě vytvořil podobného Frankensteina pro Ryana, který má sovětskou basu značky Tonika taky s krkem Travis Bean! Je to trochu divoké.

Do jaké míry s vybavením experimentujete naživo?

V současné době má Lee něco, co nazývá „Tesche 3000“. Je to nástroj vyrobený z těla vyřazeného Strata. Nemá žádné struny, pouze uspořádané pružiny, které vydávají docela šílený zvuk, když ho pustíte na podlahu nebo do něj kopnete. Frank hraje na Telecaster a Wurlitzer a má vokální soupravu s nějakým druhem zkreslení rozpočtu a kytarový Boss DD3 delay. Abych byl upřímný, máme příliš mnoho vybavení, takže vše ti dopodrobna neřeknu. Ale stejně to končí pokaždé vystřízlivěním, kdy si uvědomíme, že jsme noc co noc na turné a je to docela fuška odehrát pokaždé takový výkon!