MC Mukas (Elektrïck Mann): Nevadí nám zpívat o našich průserech a incidentech

Na scéně se pohybujete čtvrt století. Jak se po čtyřicítce změnil váš pohled na svět?  

Je fakt, že čím je člověk starší, tím víc toho ví. Neplatí to však o všech. Někteří jedinci se zasekli v pětadevadesátém a nejsou schopni se pohnout dále. Posun vpřed je zásadní. Myslel jsem si, že si vystačím s tím, co jsem pochytil v mládí, a pak už z toho budu jen profitovat. Byla to mylná myšlenka. Pochopil jsem, že jak se mění svět kolem nás, musíme se měnit i my. Kdo to neudělá, stane se z něho zaprděný bigbíťák. To nechci být. Takže se snažím dívat na svět očima dneška. Co bylo, bylo, i když to bylo mega dobré, ale já jedu dál.

Poslední EP Všechno co mám rád je zakázané má garážovější a metalovější zvuk než předchozí desky. Je to předzvěst toho, jak bude znít vaše příští album?

Tenhle posun ve zvuku byl základním elementem našeho budoucna. Už žádné polovičaté akce s nahráváním podomácku. Underground je v poho, ale top zvuk je lepší.

Co má dnes větší smysl – vydat desku, nebo krmit streamovací služby po písničkách?

Tvorba čehokoliv je nejlepší věc, která člověka může potkat. Je to základní hybná jednotka lidstva. A je jedno, jestli děláš děcka, pěstuješ rajčata nebo točíš desky. A naše kapela teďka dělá singly. Daleko víc si tvorbu užíváme. To máš: demo, zkušebna, demo, studio, mix, master, grafika, merch, distribuce, zkušebna, dodávka, koncert, zkušebna... Prostě jedním singlem dokážeme lidem i sami sobě přinést daleko víc zábavy a jsme s nimi v lepším a častějším kontaktu. Je možné, že to bude někdy i na desku, ale tím se dnes netrápíme.

Cítím i větší důraz během písniček na vaši vokální „rapující přetahovanou“ než v minulosti. Je to tak?

Jestli myslíš takové to veřejné měření kokotů v éteru, tak v tom nejedem. Klidně můžeš napsat, že mmáme ta nejmenší péra na scéně. Však je na netu spousta fotek, kde se na ně můžou všichni podívat a vyhodnotit sami. Myslím, že občas zašijeme do systému, jednou jsme hrábli do popelníčku Zemanovi, a to je tak všechno. Největší diss v dějinách se chystáme teprve vypustit a tam si asi trochu zapřetahujem. Song se jmenuje V.I.P. iče a padají tam konkrétní hlavy: Jarda Dušek, Kohák, Babica... Ale hned už máme rozdělaný další song a nebude to o přetahování, ale o potahování. Potahování jointu. Jmenuje se To se mi ještě nestalo, aby mi od loňska zůstalo. Takže klasika.

Jak dlouho trávíte čas ve studiu, než jste s výsledkem spokojeni?

Teď jsme před studiem vždycky dost připravení, rozpracovanost songů je vysoká z domu nebo ze zkušebny, takže to jde rychle. Většinou je výsledek hned lepší než demo a líbí se nám. Možná by se dalo říct, že ve studiu spíš ubíráme z toho, co jsme pro song připravili, podle toho, jak to hraje.

Nejvíc času trávíme asi s bubnama. Náš bubeník má sedm brutálních vintage sad a dvanáct stejně přísných vintage snarů, takže to je nevětší šichta. Ale on u toho vždycky víc namluví než nabouchá. Je strašně zábavné dělat s lidma, když je u toho sranda. To ti sampler nikdy neposkytne.

Taky záleží, jaký na to máme keš. Jeden song je tak na dva dny ve studiu. To znamená, že se musíme dobře připravit předem. Pilujeme to, dokud to fakt nesedne jak prdel na hrnec. Ve zkušebně zpívám a říkám si, že to je gut. Pak vlezu ve studiu ze majk a nestačím se divit. Ty vole, to bude dlouhý den... Kapela hraje jak hodinky, ale rap chce víc mazlení.

Používáte ve studiu nějaký fígl, který byste mohli sdílet a který vám usnadňuje práci?

Fíglů je povícero. Záleží na náladě písničky. Když zpíváš o hulení, je dobré se trochu podkouřit, ať to tam padá se smíchem. Když třeba děláš věc o politice, je dobré přijít do studia nasraný, ať to má říz. S tím by ti mohla pomoct třeba manželka. Menší hádka kvůli kapele – a už máš ten správný drajv, rozumíš? Další důležitá věc je mít v tom jasno. Prostě žádné sraní. Čím víc do toho jebeš, tím je to pak jen horší. Takže základ je správná myšlenka a správná nálada. Ale jeden fígl jsme teď s klukama zjistili a podělíme se o něj. Točili jsme s Amákem a on pořád něco mele. Staví mikráky a mele. Nahrává a pořád mele. Pořád tě udržuje v takové pohodové konverzaci, že si ani nevšimneš, že už jsi nahrál a jede ti vlak domů. Tomu já říkám fígl... Jo, a dobré kafe je tak dobrý fígl, možná ten nejdůležitější...

Jaké vybavení většinou používáte ve studiu narozdíl od koncertní show?

Dobrý mikrák na zpěv, to je kámen mudrců. Vždycky jsem chtěl zpívat na bezdrátový mikrofon, ale nikde mi ho nedali. Asi věděli proč. Naše reputace je nenapravitelná. Takže nám většinou dávají mikráky, které už mají to nejlepší za sebou. Je to stejně jedno, protože někteří zvukaři jsou fakt diletanti a měli by spíše mixovat gin s tonikem než štelovat čudlíky. Jsem zvyklý na průměrný mikrák čínské výroby. Jednou jsem ve zkušebně zkoušel nový kvalitní mikrofon, shurku. Bylo to super, všichni jsme slyšeli zpěvy a já do toho nemusel tolik řvát. Ale mělo to i další efekt. Když jsem dojel dom ze zkoušky, manželka se mě ptá: „Kde jsi byl?“ Říkám, že přece na zkoušce. „Určitě?“ ptá se žena. Odpovím: „No, a kde bych tak asi byl?“ Žena na to: „Poznám to po hlase. Vůbec ho nemáš vyřvaný. Tak kde jsi byl?!“ No, řeknu vám, vrátil jsem se radši ke svému starému mikráku, u kterého jsem nemusel mít alibi.

Který váš nástroj nejvíce dominuje během komponování? Přijde mi, že rytmika má pro vokály velice důležitou roli…

Pokud jde o muziku, dominantním nástrojem je kapela. Nápad vznikne nejčastěji na kytaru nebo basu, ale musí pak rychle navštívit zkušebnu. Na živé lidi žádný komp nemá. Každý z nás hraje s nějakou chybou nebo omezením a teprve součet těch odchylek dělá song songem. Prostě klasická tvorba.

Odkud berete inspiraci pro texty? Žijete opravdu stylem, o kterém zpíváte?

Někdy je to o mně, někdy o tobě. Snažíme se, aby to bylo reálné. Žádné nesmyslné báchorky. Hodně z toho se opravdu stalo, není to fikce, ale real. Nevadí nám zpívat o našich průserech a incidentech. Navíc je to osvobozující, nemusíš pak chodit k psychologovi. Inspirace je všude kolem nás. Stačí to jen sdělit posluchačovi. Navíc si nemůžu pomoct, myšlenky na texty přichází samy, není to nesmyslné psaní textu podle návodu. Co jsme prožili, to jsme napsali.

Skladby Elektrïck Mann nepřesáhnou povětšinou stopáž čtyř minut. Hráli jste někdy vůbec delší track?

Měli jsme písničku Holly shit, ta měla osm minut. Hrávali jsme ji jako první skladbu na festivalech. Bylo to nekonečné. Ještě že už je v zapomnění. Písničky, co se vlečou jak sopel, jsou děs a hrůza. Co bychom tam tak dlouho rapovali? To jedině, že by tam bylo devět refrénů. Ani nevím, kdo by si pamatoval tolik textu. Nekonečně dlouhé písničky nejsou třeba. To radši nasolíme lidem na koncertě třicet krátkých songů a odnesou si domů daleko větší zážitek.

Oldschoolový hip hop cítím v písni Protože musím. Které hudební vzory vám v tomto imponují?

Už asi navždy nás bude inspiroval Cypress Hill, House of Pain, Beastie Boys. To je asi to, co v Protože musím cítíš. Nezůstávame však jen v oldschoolu. Převažujou spíše novodobí umělcí jako třeba Run The Jewels nebo Whosee a další... Vlastně už ani oldschool neposlouchám, jen když hledám nějaký starý zvuk, který mi zůstal někde v hlavě.

Parodie Inženýři je takový výlet do minulosti, který si mladší generace nemusí dát do souvislostí. Jak vůbec vnímají mladší ročníky vaše vystoupení? Máte nějakou zpětnou vazbu?

Naši novou tvorbu poslouchá úplně jiná vrstva lidí než staré fláky. Je to logické. Staří staré, mladí nové. To je na tom báječné. Převážně máme odezvy od o hodně mladších lidí, kteří chytli Elektrïck Mann někdy od roku 2018. Tam se to láme. Nemůžeš žít jen z pradávných songů. To na tebe už nikdy nepřijdou žádní noví lidi a ti staří zůstanou stejně doma nebo umřou. Pro staré psy jsme už jen torzo jejich představ. Až je to děsivé, kde se může kapela ocitnout, když se nikam nehne. Zavrhnou tě, protože už neděláš to co před pětadvaceti lety a na co oni byli zvyklí. Ale neuvědomujou si, že oni taky nedělají to co před čtvrt stoletím a že nechodí na koncerty. Takže pro koho bychom to vlastně dělali?

Mladí lidi v tom mají jasno, chtějí se bavit, nesedět doma. A pro ty to taky děláme. Vrací se nám to v podobě pozitivní energie od všech opilců, dredáčů, dealerů, a dalších posluchačů. Inženýři jsou jen taková bezvýznamná parodie pro pár zasvěcených. Vzniklo to v dodávce při balení špeka, muziku nám potom nahrál nebo spíš pustil z diskety jeden místní typ, co hraje po vesnicích na oslavách na klávesy celou kapelu. To je na tom asi nejzábavnější.

Kteří současní interpreti z rapu vás nejvíce oslovují?

Z československého rapu nikdo. Nemůžu je ani cítit. Je to asi proto, že rozumím textům. To je největší problém současného československého interpreta. Je ale pár výjimek. Proto se asi radši inspiruju cizojazyčnými jedinci. Jak jsem říkal, Run The Jewels, anebo šmejdím, hledám něco nenápadného někde v menších vodách, nejsem vyhraněný na přísný žánr nebo label... Dem Atlas, KASE.O nebo mladá SANTA SALUT, Černohorci Who See a tak...

Hrál nějakou roli ve vašem hudebním dospívání grunge? Skladba Zapal si piču silně připomíná riff písně Black Hole Sun od Soundgarden…

Ano, grunge byl naše mládí. Nic asi nebylo víc. Nezapomenutelné období. Těžko se tomu ještě někdy nějaký hudební styl vyrovná. Kdo to nezažil, nepochopí. Byla to a stále je inspirativní hudba. Proto máme tolik melodických refrénů. Nasáklo to do nás a už to tam zůstalo. Bez melodie by neměl můj život smysl. Než se stvořil Elektrïck Mann, měli jsme s ICE-B grungovou kapelu Výfuck. ICE-B se převtělil do Eddieho Veddera. Byli jsme posedlí Pearl Jam, Soundgardnem, Smashing Pumpkins, Alice in Chains...

Valmez je název jedné z vašich písní, v níž hudebně vzpomínáte i na Mňágu a Žďorp, konkrétně na desku Made in Valmez. Nenapadla vás nějaká užší spolupráce s touto legendou?

To je zajímavá myšlenka, asi se nad tím zamyslím. Možná by mohli nazpívat nějakou naši písničku. Asi bych jim vybral Zapal si piču, je to pár akordů a pravda... To by šlo. Petře, jestli to čteš, cinkni mi, bude to prdel!

Pro kapelu musela být bolestná ztráta frontmana ICE-B. Jak by podle vás vnímal další vývoj kapely, kdyby byl ještě mezi vámi?

Hodně by chlastal a hulil a na všechno by říkal: „Protože musím“. Ajsko neměl nikdy problém s tím, kam kapela směřuje, byl to neuvěřitelný talent, který se jen tak nenajde. Už nikdy nebude další ICE-B. Určitě by bral všema deseti možnost nasednout do dodávky Elektrického pána. Myslím, že Elektrïck Mann byl pro Ajse v posledních letech života jediná spása. Bohužel démon měl nabito. Nechť je mu země lehká. Když ICE-B vydechl naposledy, pro hodně lidí to skončilo, ale pro Elektrického pána nikoliv. Ajs nikdy neřekl, že chce, aby to padlo, kdyby exnul. Jeho duch takto pokračuje dále. Přežili jsme zdrcující šach mat v podobě jeho odchodu. Padl Bůh, ale hra ještě neskončila. ICE-B forever.

Kdo přišel s nápadem na klip Dodávka? Budete pokračovat v podobné animované produkci?

Je to shoda náhod. Valmez je super město a měla tady výstavu Vendula Chalánková. Chtěla, abychom zahráli pár songů při otevření. Hned jsme si padli do oka a bylo jasné, že spolupráce bude pokračovat. A tak kkdy vvznikla Muchou song Dodávka, přizvali jsme Vendulu, ať se do toho pustí. Je skvělá, opravdový umělec, který ví, co je to žrát strouhanku a spát v nevytápěných kvartýrech. Pak už to chtělo jen rozhýbat a poslat lidem. Dopadlo to parádně. Za vše může náhoda, žádný kalkul.

Spolupráci s EMI jste ukončili v roce 2006 kvůli desce Kokar Pičkan. V čem se podle vás nejvíc liší žít „na vlastní náklad“ namísto toho, být pod křídly velké vydavatelské firmy?

EMI je shit. Chtěli nám to celé přemrdat, název desky, půlku songů přetextovat, jiné refrény, jiný obal... Prostě vybombardovat jak Rusáci... Na vlastní noze je to stokrát lepší. Svoboda tvorby je podstata Elektrického pána. Nikdo ji nemůže narušit, ani vydavatelství ani manželky ani smrt.

Říkáte o sobě, že jste „izolovaným endemitem“ na hudební scéně. Přesto si na návštěvnost a koncertů nemusíte stěžovat. Máte pocit, že jste takoví outsideři všech hudebních komunit?

No, my jsme byli u počátku rapu v Čechách, vydávali jsme svůj časák, když ještě nebyly Facebooky... V posledních letech vyšlo na toto téma několik knih, nějaké diplomové práce, ale o nás ani čárka. Když jsme přijeli v devadesátkách do Prahy, hnali nás místňáci klackama, že scéna jsou oni a ne my. Asi měli pravdu. Ve Valmezu nikdy nezastavil rychlík, který vozí hudební publicisty, a tak se o nás nepsalo.

O Pražácích se psalo, ale ti zase trpěli syndromem pražských kapel, to znamená, že šedesát kiláků za Prahou měli mizernou návštěvnost. Je fakt, že my jsme na to kašlali a žádnou scénu jsme nebudovali, místo koncepce jsme měli antikoncepci. Morava je stokrát větší než Praha a ve spoustě věcí zase stokrát menší, takže jsme se tady všichni od Znojma až po Jeseník znali, nepotřebovali jsme se vymezovat a předávání informací probíhalo v jiném kódování. Všichni jsme se museli vejít na stejná pódia: metalisti, hiphopeři, máničky, performeři a nevím, kdo ještě.

A do toho všeho jsme neřízené střely, objevíme se z ničeho nic, uděláme bordel a jedem pryč. V lidech to nechalo hluboké šrámy a v oparu toho všeho nás nikam nezařadili. Ani k tomu nebyl důvod, na malém městě to takhle nefunguje. Stylově taky nejsme čistí, takže nás neadorovali metalisti ani hiphopeři. Nevím ani, kdo by nás kromě fans chtěl. Outsideři jsme tedy, zaplať Pán Bůh, pořádní.