Meowlau X Val: Chceme oslovit co nejvíc zahraničního publika

Jak celý projekt vznikl? Jak jste se daly dohromady?

Lau: Byla jsem na chatě a viděla jsem Valentinu v televizi v Hlasu Česko-Slovenska 2019. Nedalo mi to a musela jsem jí napsat a zeptat se, jestli by neměla zájem o nějakou baskytarovou linku ode mě.

Val: A postupně se to rozběhlo.

Lau: Zpočátku jsem nahrála nějaké baskytarové linky do už existujících písniček a postupně jsme se rozhodly, že by bylo fajn, kdybychom spolu dělaly sami celou produkci. Co se týče prvních kapelních pokusů, prošly jsme si érou koncertů, kde jsme hrály covery různých popových zpěvaček jako Dua Lipa či Ariana Grande. A později jsme daly do kupy celý setlist autorské hudby – a tak pokračujeme dodnes.

Jak probíhá debata nad písničkami a jejich vznik? Jak spolu tvoříte?

Lau: Většinou vytvořím nějaký hudební podklad a pošlu ho Val, která do písničky vymyslí zpěvy a text.

Val: My se nad nápady vlastně ani nijak nedohadujeme.

Je super, že zvenčí působíte jako dvě kamarádky, které se potkaly už v dětství a tvořily si takový ten pokojíčkový pop, přitom jste se ve skutečnosti potkaly až později. Na čem se hudebně shodnete? Co tvoří váš kulturní background (a teď nemyslím jenom hudbu)? Na čem jste vyrostly?

Val: U mě se to hodně změnilo. Než jsem začala tvořit s Lau, byla jsem dost popově-jazzově-konzervativní – to jsem měla hodně ze studia na konzervatoři. A Laura mi v tomhle dost rozšířila obzor, že existuje i jiná hudba, možná i lepší. Hodně si jedeme třeba na Twenty One Pilots, to je za mě naše velká inspirace, a pak některé post punkové kapely, dramáče, liquid dramáče... Je to směs různých kapel. Ale nejsme pak stejné jako ony, dáváme tam zase něco jiného, svého.

Lau: Například když jsme spolu začaly tvořit, naše první autorská skladba Shadow byla totálně inspirovaná Arianou Grande. Vždycky se nám líbily tyhle zahraniční shows. A postupem času Val trošku „konvertovala“ k mojí dramáčové zálibě a začaly jsme dělat drum’n’bass. Nejnovější EP je laděné post punkově, k čemuž nás inspirovala žanrová tvrdost našeho bubeníka Vladoša a taky silné zamilování se do tohoto žánru.

Lau, tvoje rodinné zázemí je hodně hudební, ale spíš z té „klasikářské“ strany. Jak tvoje rodina chápe hudbu, kterou tvoříš?

Lau: No, nerozumějí jí. (smích) Takhle, oba moji rodiče se živí klasickou hudbou, ale oba zároveň milují jazz, ke kterému mě odmalička vedli. Oba jsou o dost starší, takže se nám úplně přirozeně rozcházejí estetické názory. Je pro ně těžší té muzice porozumět a často mají takové popichovací poznámky, jako že „dělám brnk brnk“ – to nesnáším, když mi říkají. Ale podporují mě a mají ve mě důvěru, protože vědí, jaké máme výsledky. Takže všechno v pořádku.

Val: Moje rodina vůbec není muzikantská. Vždycky mě ale podporovali a šlo jim o to, abych byla hlavně šťastná a dělala to, co mě baví. Jsou rádi, že hraju a koncertuju – líbí se jim to, poslouchají to a mají to rádi.

A co témata vašich skladeb, jsou pro ně důležitá?

Val: Co se týče textů, generace našich rodičů vždycky řekne: „A mohly byste zpívat něco slovensky.“ Témata textů neřeší, protože neumějí anglicky.

Lau: Ani moji rodiče ne.

Věnujete se muzice naplno? Jaké jsou vaše další aktivity kromě projektu Meowlau X Val?

Lau: Obě dvě se živíme hudbou. Já jsem v tuhle chvíli dodělala už i magisterský stupeň na VŠMU, takže už mám od školy chválabohu pokoj. Začala jsem učit na půlúvazek na ZUŠce a kromě toho si žiju svůj sen v kapelách Billy Barman a Meowlau X Val.

Val: Já jsem před rokem dostudovala obor popový zpěv na Pražské konzervatoři a kromě Meowlau X Val učím soukromě zpěv, pořád ještě zpívám v Hudebním divadle Karlín v muzikálu The Bodyguard, potom vystupuju na koncertech s Jankou Kirschner a někdy se skupinou Para.

To musí být strašně těžké sladit kalendáře, abyste se sešly na hraní... Chystáte se v rámci vydání EP i do Prahy?

Lau: V únoru a březnu vyrážíme na tour. A jedna ze zastávek bude samozřejmě v Praze. Moc se na ten koncert těšíme, bude to v Café v lese.

Pojďme k nástrojům. Val, máš nějaké své oblíbené vybavení, které ti pro zpěv nejvíc vyhovuje?

Val: Mám svůj oblíbený mikrofon Sennheiser, na můj zpěv je skvělý. A co se týče efektů, mám TC Helicon, jednak C1, to je autotune, pěkně to rozzáří písničku. A potom mám X1, to vytvoří až takový „growl“ či distortion efekt – ten nepoužívám tak často, je důležitý třeba v písničce Groningen. Ráda bych se k němu víc vrátila a používala ho častěji.

A teď stěžejní otázka na Lau: kolik máš nástrojů? Viděla jsem tě už hrát s Jazz Bass, s Precision... Ještě dodejme, že jsou to všechno levoruké modely.

Lau: Myslím, že mám momentálně pět baskytar, ale ta hlavní koncertní je bílý Fender Precision japonské výroby z roku 1993. Jela jsem si pro ni až do Německa. Dřív jsem měla takového křížence mezi Jazz Bass a Precision, kterou mi podepsal Lenny Kravitz. Dala jsem ten podpis zalakovat – a na posledním koncertě jsem si všimla, že je i tak trochu odřený, lak to nevydržel. Takže to dám přelakovat a už na ni stejně asi nikdy v životě nebudu hrát. (smích)

Zároveň to je asi nástroj, na který se ti hraje dobře – tak obtáhnout lihovkou.... (smích)

Lau: Doteď mě to mrzí, protože to byl nejlepší nástroj, který jsem měla. Ale nevadí. Možná si časem pořídím ještě nějaký jiný.

Pořád platí, že objednáváš levoruké nástroje z Austrálie, nebo už máš jiný zdroj?

Lau: Mám jiný zdroj, a to mexické Fendery, protože pro Fender dělám firemní hráčku.

Máte obě ohledně vybavení nějaký technický hack, který vám hodně rozšířil obzory?

Lau: Myslím, že máme takového nového žolíka v rukávu, a to je náš nový bubeník Vladoško Paška. Do nahrávek na nové EP nacpal takovou energii, jakou jsem si ani neuměla představit, že je možná, úplně ty písničky boostnul. Úplně nám změnil zvuk kapely.

Takže jsou to lidské zdroje, žádná zázračná elektronika... Je pravda, že v nové skladbě KidZ slyším víc akustiky, víc kytar, méně dramce...

Lau: Vzniklo to nějak organicky.

Val: Začalo to písničkou Hypocrite, která začala být punková, ale stále měla takový elektronický nádech. A potom Pocket Money už byla vyloženě punková, taková ve stylu Willow Smith, bych řekla. Což je super. Nahrávali jsme na chatě i s tím naším novým bubeníkem a když jsme to dokončili, uvědomili jsme si, že naživo to bude mít úplně nový vibe.

Lau, budeš obsluhovat nově kytaru, nebo zůstaneš u basy?

Lau: No, Val měla nějaké iniciativy, že by ty kytarové linky převzala – takže možná se dočkáme nějakého překvapení.

Val: (smích)

Ještě k tématu klipu skladby KidZ: jak vnímáte teď s odstupem tu školní etapu? Je to vážně taková utopická nostalgie, nebo spíš stylizace pro ten klip?

Val: Nevím jak Lau s vysokou, ale já na konzervu vzpomínám velmi pěkně – přestože to z nějakého důvodu bylo utrpení, tak na ty časy určitě vzpomínám s nějakou radostnou nostalgií.

Lau: No, já za sebe povím, že jsem si tím klipem výrazně opravila chuť, co se týče vzpomínek na střední školu, protože pro mě to teda vůbec nebylo fajn. Chodila jsem na gymnázium, kde jsem vůbec nenašla pochopení pro svou uměleckou duši. Takže tím, že jsme se na natáčení potkali s kamarády a známými, úplně jsem si opravila všechny negativní vzpomínky a idealizuju si, že tohle byla moje střední škola. Ohromně jsem si to užila a bylo to super. Kéž by to takhle vypadalo ve skutečnosti.

Val: Bylo to jakoby i směšné, protože já jsem si tam pozvala i své spolužačky ze základky, ještě z Prievidze. A jak jsme tam stály na té běžecké dráze, přesně mi to připomnělo tu naši zkorumpovanou dráhu, kterou jsme měli před základní školou, kam jsme chodili běhat. Takže za mě to bylo příjemné, ačkoli chápu, že Lau z té střední možná má PTSD.

Lau: Já jsem z toho klipu pak reálně žila asi měsíc.

Jak velký tým vlastně máte v současné chvíli v zádech? Co si děláte samy a na co máte lidi, kteří vám pomáhaji?

Val: Máme naši manažerku Kristínu Guničovou. Tím, že to je Lauřina spolužačka, máme zároveň mezi sebou takovou dynamiku, že jí nenecháváme všechno na hrbu a pomáháme si navzájem. Pak máme svého zvukaře Jakuba „Simka“ Simonidese, který jezdí všude s námi, a potom máme ještě osvětlovače Jakuba Torišku, který jede s námi, když může.

Lau: Občas jede ještě Samko Blecha, pódiový zvukař, když máme nějaké velké akce typu vystoupení na Pohodě (které se ale bohužel nakonec nekonalo). Tam si s sebou bereme co největší crew, protože si nemůžeme dovolit žádné selhání, ani technické ani lidské.

V rámci Spotify projektu EQUAL jste měly také fotku na tom obrovském banneru na Times Square v New Yorku. Míříte svou muzikou v tuhle chvíli víc na slovenskou scénu, nebo spíš ven?

Val: Chceme expandovat, co nejvíc to jde. To byl vždycky náš sen. Na Slovensku už nás už dost lidí zná. Hrály jsme v Maďarsku na Bush Festivalu a tam jsme se utvrdily, že chceme oslovit co nejvíce zahraničního publika. I proto se držíme angličtiny.

Tvoří se ti texty také lépe v angličtině?

Val: Je to pro mě lepší i z toho hlediska, že jsem žila v Americe. Někdy říkám, že angličtina je mi bližší než slovenština. Líp se mi v ní tvoří, líp se mi hledají rýmy, umím to líp propojit. Angličtina je pro mě taky příjemnější z hlediska zpěvu.

Čekaly jste vlastně takový celkem rychlý start? První EP jste vydali v roce 2022. Jak svou cestu vnímáte vy samy?

Lau: Myslím, že jsme v tomhle směru měly velké štěstí, protože ať už jako jednotlivkyně nebo jako dvojici nás už poznala spousta producentů. A už první EP jsme měly možnost digitálně vydat pod Warner Music Československo a fyzicky v podobě vinylu pod slovenským labelem Gergaz. Takže jsme hned měly stipendium, mohly jsme vydat vinyl, skladby nám produkoval Jureš Liška z Fallgrapp, zkrátka bylo o nás díky všem lidem dobře postaráno. Podpořilo nás Rádio FM, které nás doporučilo na festival Pohoda... Takže děkujeme všem lidem okolo nás, protože bez nich by naše cesta byla mnohem náročnější.

V současnosti jsme nadšené ze spolupráce s Lukášem Klincem, která nám produkuje celé EP RAVEn a přispěl na něj skvělým zvukem a skvělými nápady. Vytvořili jsme kompaktní a efektivní tým, skvěle se nám spolupracuje.

Takže si můžete věci udělat zkrátka po svém.

Lau: Ano, teď ty věci znějí přesně tak, jak jsem si je v hlavě představila. První EP nám produkovali Jureš Liška a Adrián Liška, na druhém EP jsme měly až čtyři producenty a teď nám všechno mixuje a masteruje jeden člověk. A to je za mě velký kapelní progres.

Val: A hlavně to teď všechno zní jednotněji a kompaktněji. Jak byli u druhého EP ti čtyři producenti, byla každá písnička zvukově jiná. Teď je to super.

Jaká témata byste ve své hudbě v budoucnu rády zpracovávaly?

Val: Globální oteplování. Billie Eilish má písničku Good Girls Go to Hell, která je celá o tomhle tématu. Já bych ráda v budoucnu složila písničku, u které si nejdřív ani neuvědomíš, o čem je, ale když se to pak řekne, řekneš si: „A jo, vždyť to tam přesně je!“

Lau: Tak to jsem ani nevěděla. (smích)

Val: Témata vlastně často vymýšlíme přímo na místě, podle nálady písničky.