meta & the noises: Něco se zlomilo, když jsem začala psát vlastní hudbu

Celé to začalo, když jsem potkala producenta Martina Vlčka. Pouštěli jsme si navzájem svou hudbu a následně začali spolutvořit. Vlastně úplně celé to začalo trochu (hodně) dřív. Už jako malá jsem věděla, že mě baví dělat umění, zpívala jsem, tancovala, hrála na klavír. Něco se zlomilo, když jsem začala psát svou vlastní hudbu, když jsem začala tvořit. Primárně to pro mě byl filtr vlastních pocitů, způsob, jakým si uspořádat myšlenky. Často tak v mé tvorbě vznikají jako první texty, někdy přímo u klavíru. Hudba je pak pro mě možnost, jak předat smysl textu i „bez něj“.

Martin to má naopak. Má spoustu nahozených grooves a melodických nápadů bez textu, občas je doplňuje nějaká „svahilština“. I v tomhle se hodně doplňujeme. Třeba singl In Omnia Paratus vznikl přesně tak, že jsem měla jenom text a hudbu jsme dělali s Martinem společně. Zbytek písniček jsem zpívala Martinovi s klavírem a on je pak rozaranžoval. Samozřejmě ne vždy se aranž povedla na první pokus. Častokrát jsme ji rozložili a složili třeba na pětkrát. Jindy jsme klavír rovnou vyměnili za jiný základ, třeba kytaru, což je Martinův hlavní vyjadřovací prvek.

První věc, na které jsme s Martinem spolupracovali, je píseň Holly Golightly. Já přinesla základ s kytarou a back vokály. To jsme nahráli ve studiu a Martin pak říkal, že by do druhé části písně udělal beat a že by bylo super, kdybych tam rapovala. To jsem vůbec nebrala vážně a musel mě hodně přemlouvat, abych něco zkusila (povedlo se mu to tak, že šel rapovat sám a já zjistila, že asi teda nevadí, že to bude znít na poprvé blbě). Fun fact – původně nebyl v té beatové části text, ale jen španělská sprostá slova (což je téměř jediné, co si ze španělštiny pamatuji z mého tamního pobytu). Finální text jsem dopsala až posléze, inspirací byla postava Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho.

Písně na albu vznikaly v průběhu posledních asi pěti let. Inspirací jsou mi často i abstraktní pocity plynoucí (nejen) z mého života. Jakmile se skladby začaly kupit, chtěla jsem, aby album obsáhlo co nejvíc emocionálních skulin a koutů, aby se téma emocí pokrylo co nejkomplexněji. Podle toho jsme s Martinem finální skladby vybírali. První vydaný singl předznamenávající album, If I Moved, například popisuje rozhodovací paralýzu a věčnou nejistotu ohledně správnosti lidských rozhodnutí. Titulní Well… It’s Been Emotional se pak dotýká hodně situací a ilustruje každodenní „mood swings“, More zase sleduje hloubku pocitů. Skladby Lies, Not Him a I so Don’t Want To se věnují „vztahovým“ pocitům.

Na produkci alba pracoval hlavně Martin, ale hodně času jsme nad tím trávili i spolu, hlavně nad backvokály, se kterými hodně pracujeme. Třeba píseň Maybe Then I’ll Be Back je vystavěná hlavně na nich. Jindy jsem jen seděla a pozorovala, jak Martin pracuje, někdy sdílela nápady nebo s ním konzultovala, jestli chci, aby se píseň ubírala konkrétním směrem. Často jsme na ně měli rozdílné pohledy a museli dělat kompromisy, aby to fungovalo pro nás oba. Výsledek ale podle mě stojí za to. I když už teď, pár dní po vydání, víme, co bychom na skladbách změnili. Říká se, že umělci nejsou se svými díly nikdy spokojeni, respektive je nikdy nepovažují za kompletní. To jsme vzali za své.

Po zvukové stránce je album dost různorodé, v každé písničce je slyšet trochu jiný vliv, jiný umělec. Ať už je to Lana Del Rey, Kate Nash, Regina Spektor nebo Halsey. Dokupy ale dávají smysl a protkává je jakási nit autenticity, alespoň v to s Martinem doufáme.

Jak jste připravovali svůj debut vy? Podělte se s námi a napište nám na redakce@frontman.cz.