Metallica se na živáku se symfoňákem neztratila

Po dvaceti letech se sanfranciský metalový kolos vrátil ke spolupráci se symfonickým orchestrem, aby upgradoval svoji fúzi klasické a rockové hudby na vyšší level. Výsledkem je barevný živák, kdy kapela ponechala některým písním aranžmá Michaela Kamena (†2003), zároveň se ale posunula k ještě pompéznější interpretaci.

Metallica objíždí světová turné se zavedeným playlistem již řadu let. Nacvičené a do jisté míry ohrané hity boří stadiony ve všech velkoměstech. Proto S&M2 je možná výzva pro samotnou kapelu, která už v minulosti apelovala na svoje fanoušky, aby během turné v roce 2013 Metallica By Request hlasovali pro písničky, které by jim zahrála, a vlastně očekávala, že se do něj dostanou i songy, které na koncertech pravidelně chybí. Dle hlasování ale v drtivé většině nakonec zahrála na pódiích zkrátka to, co vždy, a tímto posledním živákem si možná plní vlastní cíl.

S&M2 je takovým alternativním best of kapely, které krmí fanoušky tradičním koktejlem největších hitů, zároveň ale některé thrashmetalové skladby z nultých let přetavila do akustické podoby (tu si Metallica vyzkoušela v minulosti již několikrát, naposledy v roce 2018 na Helping Hands… Live & Acoustic At The Masonic) a spolu s orchestrem jim vdechla nové aranžmá. V případě S&M2 se jedná o další fúzi, kterou kapela dosud nezkusila, zabruslila si na tenkém ledě, a naštěstí se neutopila.

Živák z roku 2019 je oproti svému předchůdci mohutnější a pompéznější. Podepsalo se na tom samotné obecenstvo, které čítalo okolo 18000 lidí v Chase Center na rozdíl od 3500 sedadel v Berkeley Community Theatre před dvaceti lety. Proto jsou spontánní sbory fanoušků o poznání více přítomné a v melodiích vyniknou obzvláště v The Memory Remains nebo For Whom The Bells Tolls. První disk kopíruje úspěch prvotního S&M a nabízí hit za hitem ve stejném provedení.

Na druhém nosiči jsou ale skladby z nultých let a přinášejí pestřejší poslech. Skladby Moth Into Flame, Halo On Fire či epická The Day That Never Comes kopírují kompoziční zručnost školy Michala Kamena, jsou okořeněné typickými smyčcovými arpeggii, lesními rohy, dunícími tympány. Zajímavou podívanou je písnička All Within My Hands ze St. Anger, kterou Metallica znásilnila do power akustického provedení. Pak je tu (Anesthesia) Pulling Teeth, instrumentální skladba z prvního alba Kill ´Em All, kde původní baskytarové sólo hraje překvapivě basista Scott Pingel místo Roberta Trujilla. Pocta Cliffu Burtonovi je podivuhodným avantgardním rekviem, které strhává na sebe pozornost jak prvotní melodickou linkou, tak závěrečnou zbustrovanou řeží, v níž se z klasického nástroje stalo apokalyptické kladivo zabíjející vše před sebou. Další odbočkou je bezesporu Hetfieldovo vystoupení v Unforgiven III za doprovodu orchestru. V pořadí druhé pokračování balady z roku 1991 (album Death Magnetic) tu získalo jinou přednesovou polohu. 

S&M2 patří rozhodně k zajímavějším živákům. Nabízí jedinečné verze staronových melodií a ukazuje i cestu samotné kapele, přestože interpretace vlastních skladeb jde ruku v ruce s ohnivou show pro masy. To je u současné Metallicy jen logické rozhodnutí.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Stejně jako na původním S&M byly vrcholem skladby Nothing Else Matters, Enter Sandman, nebo One, na „pokračování“ fungují tyto zavedené skladby opět na první dobrou. Naopak Metallica mazaně vynechala kasovní propadák Lulu, natočený s Lou Reedem, který by možná takovou interpretační polohu ustál. Místo toho zde zní i čistě orchestrální skladby Sanfranciského symfonického orchestru (Scythian Suite od Sergeje Prokofjeva), kde Metallica vůbec nefiguruje, přitom se jedná o zážitek i pro fandy klasické hudby. Koncertní dvojalbum nezapomnělo pochopitelně na Ecstasy Of Gold od Ennio Morriconeho, kterou Metallica otevírá svou show od roku 1993. Díky technologickým pokrokům má koncertní záznam kvalitnější obraz i zvuk a sledovat detailně práci metalové legendy se symfoňákem stojí za to.

Metallica – S&M2

Universal Music 2020, cca 150 min.

70 %