Michael Kluch (Queenie): Chystáme show, za kterou by se ani Queen nestyděli

Jedna z předních kapel, zaměřujících se na interpretaci písní Queen, česká kapela Queenie, patří mezi jedny z nejúspěšnějších ve svém oboru po celém světě. V rozhovoru s Michaelem Kluchem, frontmanem skupiny, jsme se zaměřili na cíle a plány hudebního uskupení, ale i povinnosti představitele Freddieho Mercuryho. „Chtěli jsme se vyvarovat nešvarů při napodobování, později jsme museli překonat sami sebe,“ říká Michael.

V rozhovoru pořadu On Air jste zmínil, že vám koronavirus přeložil poprvé v květnu a podruhé teď v září koncertní show „Queen Relived“ v O2 Aréně. O čem projekt je?

Ano, je to velice nepříjemné až frustrující, ale věřím, že se přes to přesouvání přeneseme. Před dvěma lety nás napadlo, že bychom mohli udělat něco opravdu velkého. Že nám ke koncertnímu divadlu, jak náš obor sami pro sebe nazýváme, chybí obrovské šapito, které k takovým koncertům patří. Zkrátka chceme iluzi, že divák sleduje kapelu Queen, dotáhnout na samotnou hranu. Proto jsme vytvořili něco, co před námi nikdo nikdy nezkusil. Dali jsme dohromady obrovskou produkci, což dalo vzniknout show za několik desítek miliónů. Až později jsme si uvědomili, že to nebude jenom o veliké světelné show s různými, i hollywoodskými, technologiemi, ale že se zase budeme muset sami nad sebou na tom ohromné jevišti zamyslet. Je to veliká výzva, ale také veliký rajc. Chtěli jsme udělat show, za kterou by se ani Queen nemuseli stydět a moc se na to těšíme.

Na koncertě v Mikulově na konci července jste řekl, že show stojí třicet tři milionů korun. Co je na tom nejdražší?

Bezesporu jde o výrobu celé stage, nebo-li kulis. Drahý je také vývoj samotný. Navržení a naprogramování celé show. Jak jsem již předeslal, v projekcích používáme technologie, které se běžně používají v hollywoodských filmech, včetně například motion capture (proces, při němž se snímá reálný pohyb, který je následně převeden do digitální podoby, pozn. autora). Taky se budeme vznášet přes celou halu a podobně. Autorem těchto nápadů je show designer Martin Hruška, známý svou prací pro show Leoše Mareše, Marpa nebo kapelu Lucie. Vyvíjel ale jeviště také pro zahraniční hvězdy jako Madonna, Paris Hilton nebo Boney M.

Na co jste při přípravě museli myslet? Jak dlouho se to chystalo?

Ono se to vlastně chystá stále. Víte, to je snad jediná výhoda současné situace, že se na Queen Relived pracuje mnohem více, než bylo původně plánováno. Celý tým je nadšený a chce tomu dát maximum. I třeba ve svém volném čase, což mě fascinuje a o to více si přeju, aby se to povedlo. Nejenom kvůli kapele, ale i kvůli všem šikovným lidem, kteří na Queen Relived pracují. Objevná byla třeba i zkouška playlistu před diváky. Upravovali jsme ještě dramaturgii, aby se show nevlekla. Člověk ať chce nebo nechce tlačí věci na poslední chvíli, kdy vždy narazí na něco, co by ještě chtělo dopilovat. A my jsme ty „poslední chvíle“ měli už dvě.

Jaký je ve stručnosti váš hudební příběh? Potažmo kapely Queenie?

Bylo nám devatenáct, když jsme si ve zkušebně s Michalem Novákem a Tomášem Matouškem, původním bubeníkem a kytaristou řekli, že budeme hrát to, co nás všechny shodou okolností baví – Queen. Tak jsme si hráli pro radost, jako to mladí hudebníci dělají. Sehnali jsme k sobě další dva kluky a začali hrát od Queen více písní. Potom přišel den, kdy jsme si řekli, že to buď budeme dělat naplno, nebo vůbec. Tehdy jsem se inspiroval pro název kapely – Queenie. Nikdo nám nevěřil, že bychom to v hudbě mohli někam dotáhnout. Koukali jsme na ostatní tribute bandy a chtěli se vyvarovat různých nešvarů, jako jsou třeba ošklivé kostýmy, odbyté hraní či parodování. Na tom jsme postavili celou naši filozofii a později jsme pochopili, že ten, koho musíme překonat, jsme my sami. A o to více jsme začali dřít. Často jsme se kvůli různým představám každého z nás hádali. Časem se i kapela proměnila. Přišel baskytarista Martin Binhack, později kytarista Rudy Neumann, který založil například metalovou kapelu Dymytry, a dále klávesista Michal David a bubeník Petr Baláš. Někdo odešel, protože musel. Někdo odešel, protože už nechtěl žít kočovným životem. Tak to někdy chodí.

Kolik času bylo zapotřebí, abyste „nastudoval“ charakter a způsob vystupování Fredieho Mercuryho?

Velikou výhodou je, že ta muzika hodně napovídá a já vycházím z podobné techniky zpěvu. Nemyslím si, že zpívám stejně jako Freddie, ale tón tvořím podobným způsobem, a to je zřejmě to, co se divákům líbí. Pomáhá mi to i vnímat akcenty jednotlivých písní a samotný zpěv mě nutí k pohybu. Čili do jisté míry je můj charakter velice zautomatizovaný. Nechám to přes sebe proudit. Nikdy jsem nestál před zrcadlem a netrénoval Mercuryho pózy.

Kolik času zabere péče o „Fredieho“ vzhled?

Asi hodinka u kadeřnice jednou za tři až čtyři týdny a potom nekonečné zastřihávání kníru (začne se smát, pozn. autora). Samozřejmě před každým koncertem je to asi třicetiminutová procedura nahození účesu včetně koupelnových aktivit jako takových.

Máte nějaká omezení pro udržení své formy?

V posledních měsících jsem hodně fyzicky cvičil, abych se dostal do formy před Queen Relived. Během korona pauzy jsem přibral asi dvě kila, nyní jsem pět kilo shodil. Prakticky nepiju, nekouřím, hlídám si, co jím. Nikdo se nechce dívat na tlustého „Freddieho“ a já osobně se divím těm klukům, co dělají ve stejném oboru jako já, že se nestydí vyskočit se sto kily na jeviště a vzít si tu kultovní žlutou bundu. Ale nejsem mnich. Mám rád jídlo i alkohol, akorát si vždy musím počkat, když máme mezi koncerty větší pauzu, abych se po večírku dal zase dohromady. S nadsázkou říkám, že jsme profesionální atleti, na jevišti totiž s kapelou naběháme celkem dost. Kluci na své nástroje dřou každý den. Není to legrace.

Jak moc vás toto omezení drží „zkrátka“?

Už jsem si na to zvykl, a navíc mě má práce baví, že mi nevadí ani ty průpravy okolo. Takže dneska si dám k večeři s radostí salát, protože vím, že se pak budu na jevišti cítit dobře. Je to trochu perverzní, ale je to tak. Mrzí mě pouze, že jsem ztratil kontakt s některými kamarády.

Komentují váš vzhled kolemjdoucí? Všímají si vaší podobnosti?

Ano, děje se to. Víte, já si dřív knír holil. I kvůli různým rolím v divadle. Pak jsem ten čerstvý malý knír dobarvil řasenkou a bylo hotovo. Jenže to se třeba stalo, že jsme dělali něco pro televizi a tam z detailu už je vidět, že ten pětidenní knírek nevypadá úplně přirozeně. Tak jsem na to rezignoval a knír neoholil již více jak rok. Dělám si i legraci, že jsem například Mercuryho syn nebo že naopak nevím, o koho jde a podobně.

Jsou nějaká pravidla, která při interpretaci musíte dodržet? Případně něco, co jste si vy sám určil?

Pravidelně chodím na zpěv k Pavlu Towen Veselému a před každým vystoupením se sám rozezpívávám. Nyní přes koronu máme s Towenem výpadek, ale těším se, až začne zase učit. Je to taková masáž hlasivek. Vždy mi srovná rejstříky a hlas připraví k regeneraci. Při našich koncertech se pak nesmí kouřit, ani třeba na zvukové zkoušce se technici nesmí pohybovat s cigaretou. Je to sice trochu buzerace, uznávám, ale já to zkrátka potřebuji, aby hlas byl v pořádku. Když mi před show vyschne hlas, zazpívám blbě, divák příště nepřijde, nebude koncert a nebude potřeba ani toho technika, tudíž to vlastně dělá i pro sebe. Takže doufám, že pro ty kluky technický to není až taková oběť.

Jaký je zájem o hudbu Queenů? Případně v porovnání s dobou před a po filmu Bohemian Rhapsody?

Queen vždy patřili mezi ty nejoblíbenější kapely. Nárůst je ale zřejmý, zejména pak u mladších generací. My pořád hrajeme svých sto čtyřicet koncertů už pět nebo šest let, ale cítíme to. Po filmu se zvýšil i zájem médií o nás, což pak sekundárně souvisí i s diváky. Nebýt filmu, tak nás Leoš Mareš nepozve na své tři show v O2 areně. Toho si do teď velice vážíme, protože on nám dovolil ukázat, že naše malá kapela na velká jeviště patří.

Queenie se prezentují jako tribute band. Jaký je rozdíl mezi tímto označením a pojmem revival band?

Je to čistě jazyková záležitost, neboť v zahraničí se pojem revival nepoužívá. Chvilku to i vypadalo, že to může trochu vypovídat o úrovni kapely, ale spousta revivalových kapel se později přejmenovala a začala označení také používat. Dnes je opět jedno, jestli jste „revival“ nebo „tribute“. O ničem to nevypovídá. Je to praktické pouze ve vztahu k zahraničí.

Co je cílem kapely Queenie?

Bude to znít velkohubě, ale když jsme vznikli, chtěli jsme i krapet kultivovat ten náš český revivalový svět. Dá se říct, že se nám to podařilo. Vzniklo opravdu několik skvělých tribute kapel, na které je zážitek jít. Pak jsou i kapely, které používají některé naše fráze, a dokonce jsou takové, které se v zahraničí prezentovali našimi fotografiemi. Jen teď nevím, jestli jsme to mysleli takhle doslova...

Máte přehled, kolik Queen revival/tribute band kapel v Česku je? Vnímáte v oboru nějakou rivalitu?

Je tu asi pět kapel i s námi. Rivalitu vnímám, ale my to moc neřešíme. Spíše je to občas úsměvné a s některými jsme kamarádi, takže je to různé. Jeden moudrý muž mi kdysi řekl, že konkurence je pro něj ten, kdo mu ubírá zákazníky, nikoli ten, kdo podniká ve stejném oboru. Vnímám to podobně.

Do jaké míry můžete hudbu Queenů změnit?

Tím, do jaké míry ji dokážeme prožít. Lehce odskočit lze, ale nijak zásadně noty a aranže měnit nemůžete. Jdou ale zahrát tak, že vás baví, nebo nebaví. Samozřejmě k tomu musíte mít jisté zkušenosti a schopnosti, ale když je máte a baví vás to, baví to i diváka. Uvěří potom oné iluzi, kterou před ním vytváříte, a to je cíl mise.

Neláká vás věnovat se vlastní hudbě? Není to občas ubíjející?

Ubíjející to vůbec není. Jsem zpěvák, baví mě zpívat. Je mi jedno, co zpívám, když se mi ty písně líbí. Je trošku něco jiného hudbu poslouchat a hudbu vytvářet. Často se mi stalo, že jsem měl náladu poslouchat jiný hudební styl v pondělí a jiný v úterý, ale nikdy se mi nestalo, že by mě nebavilo zpívat to, co se mi líbí. V každém případě nikde není napsané, že nevyndám ze šuplíku nějaké nápady nebo že nenatočím desku. Vše má svůj čas.

Jak jste se dostali se svou kapelou do zahraničí?

To bylo jednoduché. Máme webové stránky a na nich naši prezentaci. Naše opravdové angažmá začalo až v roce 2014, kdy nás objevil jeden skandinávský promotér a od té doby tam pravidelně na jaře a na podzim jezdíme. Nejdále jsme byli ve Vietnamu, letos jsme měli jet poprvé do USA, ale bohužel korona nám v této premiéře zabránila. V posledních letech také jezdíme do Beneluxu na koncerty se symfonickým orchestrem a příští rok se chystáme na turné v Austrálii, které také mělo proběhnout již letos. Minulý měsíc jsme podepsali smlouvu na turné po velkých halách v Jižní Koreji a okolí. Jedná se o dvanáct až šestnáct koncertů s naší show Queen Relived v halách typu O2 arena, a uskutečnit se mají buď na jaře nebo na podzim roku 2022. To se žádné české kapele, bez ohledu na žánr, nepodařilo a pro nás je to jako splněný sen.

Vnímáte rozdíly v posluchačích napříč státy? Jaké?

Dříve jsem to srovnávání neměl rád, ale čím více do zahraničí jezdíme, tím více si toho všímám. Třeba ve Vietnamu hudba Queen nikoho kromě turistů nezajímala. Ve Švédsku je publikum velice vzdělané a ocení každou vaši hudební finesu, ale obecně je přeci jen krapet chladnější. Naopak ve Španělsku jsme zažili až fotbalovou atmosféru. Dvakrát jsme v roce 2017 vyprodali Palau de la Música Catalana, což je takové barcelonské Národní divadlo. To byly asi nejbouřlivější koncerty, co jsme zažili. A to bohužel platí i pro místní produkci. Zkrátka každý národ má své.

Jsou země, které hudbou Queenů „žijí“ víc, než jiné?

Dá se říci, že Queen jsou oblíbení po celém světě s přístupem k západní kultuře. Možná ve Státech je to krapet jiné, protože co není americké, to tam na první dobrou nefunguje. Ale všude jinde tam, kde se hraje západní hudba, tam hrají Queen prim nebo jsou alespoň velice oblíbení. Na druhé straně směrem na východ, tedy o Vietnamu, jsem již hovořil.

Co si myslíte o aktuální podobě Queenů v čele s Adamem Lambertem? Nejsou i oni už tribute bandem?

Svým způsobem ano, protože slovo tribute znamená „vzdání holdu“ a to oni přece Mercurymu skládají. Ale je to především jejich odkaz, se kterým si mohou dělat co chtějí. Mně se jejich show velice líbí. Zejména poslední turné bylo skvělé, a i Adam Lambert byl na jevišti mnohem jistější a přirozenější, oproti předchozím šňůrám. Nechci hodnotit, zda se jeho zpěv hodí k hudbě Queen, ale z jeho dispozic jsem jako zpěvák unesen.

Je možné, že jste v tuto chvíli víc „Queen“, díky vaší vizáži a hlasové podobnosti, než stále žijící členové originální kapely Queen?

Na to třeba odpoví show Queen Relived by Queenie…

Zkusil byste nějakou vzájemnou spolupráci? Bylo by to možné?

Mě by opravdu zajímalo setkat se v nějakém pracovním kontextu s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem, ale neznamená to, že bych s nimi chtěl nutně zpívat. Což je trochu paradoxní, protože jaká jiná spolupráce by to potom mohla být? Od Queen Relived si ale hodně slibujeme, a tak by mě pro začátek zajímalo, co si o tom myslí. Chtěli bychom je pozvat, ale může být těžké přesvědčit je, že nejsme parta bláznů, co si myslí, že jsou slavná kapela, ale že jsme profesionální produkce, která o vývoji žánru tribute přemýšlí trochu jinak.