Michael Krásný (Celula New York): Na posledním turné jsem objevil jógu

Kontrabasista, skladatel, zpěvák a dlouholetý člen Celuly New York Laca Decziho Michael Krásný není na Frontmanovi žádným nováčkem. Profesionální střelec s pokrytím od big bandů přes Krucipüsk a Gaia Mesiah po zářezy s Expedicí Apalucha či Psychonautem se s námi pobavil o zkušenostech s buskingem v zahraničí, své sbírce baskytar a kontrabasů nebo o tom, jaké to je spolupracovat se svérázem Lacem Deczim.

Prošel jsi mnoha projekty a kapelami, na jaké nejraději vzpomínáš? A jaké tě, kromě Decziho, nejvíce hudebně posunuly?

Rád vzpomínám na spolupráci s Milanem Svobodou a na společné cesty po hraní v autě, kdy jsme s Milanem rozebírali nejen harmonii. Velkým milníkem byl pro mě vlastní projekt Quattro Formaggi, protože vydat první desku je pro začínajícího umělce opravdu tvrdý oříšek a mě se ho podařilo rozlousknout právě díky této kapele. A pak ta naše turné po Anglii a nebo cesta na Ukrajinu… to jsou moc hezké vzpomínky. 

Turné s Quattro Formaggi? Anglie či Ukrajina nejsou úplně standardní země pro výjezdy českých muzikantů, jak se vám to podařilo? 

My tehdy hráli s kapelou v takovém malém jazzclubu v Praze, který se jmenoval Akord. Přišel tam na koncert jeden týpek a že to musí dostat na Ukrajinu. Tak jsem mu klasicky dal co potřeboval, v duchu jsem si myslel svý. Takhle jsem už totiž několika lidem naletěl. Ale tak, dát mu kontaktní údaje mě v tu chvíli bylo fuk. Asi po měsíci se někdo ozval z jeho kanceláře, jestli hovoří s umělcem Michaelem Krásným a rovnou mi nabídli nějaký termíny na pár koncertů. Obvolal jsem kapelu a letělo se do Kyjeva. Do teď rád vzpomínám na tenhle výjezd a myslím, že nejsem sám. Byla to velmi zajímavá zkušenost pro celou kapelu. 

S tou Anglií to už bylo jinak. Kontaktoval jsem tam svého velice dobrého kamaráda, kytaristu Francise Ajiteru, se kterým jsem kdysi hrával ještě v Opavě v jedné jazzové kapele. On se tam totiž přestěhoval tehdy jen na půl roku a nějak tam zkejsnul až do teď. Domluvili jsme spolu potřebné náležitosti, půjčil jsem vozík a sbalil celou kapelu do jednoho osobáku, naplánovala se cesta a se vším potřebným vybavením se jelo z Prahy až do Fleetwoodu, což je takové malé městečko až za Manchesterem. Ta první túra byla někdy kolem roku 2010, nevím už přesně. Jen při vzpomínce, jak jsme tam jeli, se musím usmívat a nechápavě kroutím hlavou. Nikdo ani vindru v kapse a všichni strašnej hlad, tak jsme měli připravený svačiny z domu. Třeba jak jsme nasedli na trajekt přes La Manche a pak vyjeli a uvědomili si, že musíme řídit na opačné straně. A pak přišel první kruháč! To byla panika! (smích). Měli jsme tam tehdy asi deset koncertů, spali jsme různě po obejvácích, po gaučích, na zemi… Jazzová kapela z východu! To bylo panečku turné! Publikum nás přijalo všude vřele, o tom bych tady mohl vykládat hodiny. Bylo to opravdu velice hezké období kapely, na které taky moc rád vzpomínám. 

Po mnoha letech ses vrátil do Čech z New Yorku, kde jsi musel zanechat i značný počet nástrojů. Možná bys je mohl trochu představit...

Ten první, co jsem prostě musel pořídit, byl Fender Precision bass z roku 1978. Visel v Guitar Center u Union Square na W 14th St. Jsem si tam prohlížel všechny nástroje a nic moc. Najednou jsem objevil jednu celou obrovskou místnost, kde byly jen vintage nástroje. To bylo jako když malej kluk vleze do hračkářství. Neměl jsem ani na jeden nástroj, co tam visel po stěnách. Ty nástroje byly i za $12.000. A já tam právě viděl ten Precision. Zahrál jsem si na něj a hrál úplně bohovsky. Stál asi $2.500, já na to neměl prachy, ale řekl jsem si, že to zkusím. Zavolal jsem prodavače, začal jsem se s ním bavit... no, řekl jsem mu, že mám u sebe jen $1.700, ale že je to cash, že mu to dám normálně kámo v bankovkách, beru si to a už mě nikdy neuvidí! On se mi vysmál, že kdyby to tak šlo, tak že by si ji koupil taky, ale že to opravdu takto nefunguje. Tak jsem na něj nastoupil klasikou, ať zavolá vedoucímu, že to myslím vážně a že tady ten cash fakt mám v kapse. Odešel a po deseti minutách se vrátil a kroutil hlavou. Zabalil mi ji hezky do origo futrálu a já šel domů s novým nástrojem. Taky kroutím hlavou, co jsem to za člověka, musím se fakt smát (smích). Abyste chápali, v Americe se všude úplně všechno soustavně platí kartou. A já tam přijel poprvý v tom roce 2012 jenom s vyměněnými bankovkami klasicky ze směnárny. Když jsem tam pak tímhle platil, tak mi to mnohdy ani nevzali, protože $100 bankovku viděli snad jenom v televizi. Tak jsem to musel vždycky měnit jen tam, kde mi to vzali. Koupil jsem chleba a žvejky, zaplatil jsem $100kou a to ji stejně ještě prověřovali úplně vším, co měli dostupné. No nedalo se jinak. Když pak příjdete k někomu do kšeftu a máte to fakt v bankovkách, tak se s tím daj evidentně dělat zázraky. American dream!

Nebo ten Musicman Stingray 5 z 1992. To je fakt pecka nástroj.  To už jsem měl osobní účet i kartu! (smích). A týpek chtěl stejně jenom ty bankovky! Tak jsem za ním jel z Brooklynu až do Bronxu. Byl to nádhernej nástroj, on byl super basista. Zahráli jsme si spolu a začali si povídat o tom, jak to je a tak podobně, on prostě potřeboval na nájem, protože neměl nějakou dobu žádný kšefty, tak ji musel prodat hned. Mi to bylo až blbý, ale dal jsem mu co chtěl a šel jsem s novým nástrojem domů. I takovej je New York. Ta neúprosnost a syrovost tvrdýho života tam dožene každýho. Mě tam samozřejmě taková situace čekala taky a ne jednou. Naštěstí jsem měl horší nástroje, které jsem prodával, a tenhle mi zůstal do teď. Tedy zůstal tam! Snad je tedy ještě pořád můj!

Ještě stále hraješ především na nástroje od Aleše Vychodila, nebo přibyl do sbírky i další kousek, který nikdy nedáš z ruky?

Alešovy basy jsou ty hlavní, které používám prakticky pořád. Ale těch nástrojů je dnes už víc. Třeba Fender Precision bass 1978, nebo Musicman Stingray 5 1992, nebo Fender American Deluxe Jazz Bass V Sunburst. Jsou to nástroje s naprosto nenahraditelným zvukem, který má svou nezaměnitelnou patinu zvuku právě díky stáří těch nástrojů. 

Doporučil bys – až budeme moci opět cestovat – místa, která bychom v NY coby milovníci hudby měli navštívit?

Určitě a je jich opravdu spoustu, to je na mnoho a mnoho dní, večerů, týdnů. Každý klub je specifický svým programem, někde jsou to super čtvrtky, jinde zase pondělky nebo středy. Někde je nejlepší bejt o víkendu. V New Yorku, a tím myslím na Manhattanu, jsou dvě takové, řekl bych hlavní čtvrti. West Village (Greenwich Village) a East Village. Na obou stranách je spousta podniků, kde se hraje. Pak jsou další úžasné kluby v Midtownu, v Harlemu jich je taky dost. A to se ještě nebavíme o Brooklynu.

Pro mě byly ty nejdůležitější Groove, Village Underground a Blue Note. V těch jsem byl nejčastěji. Pak máte hned vedle Red Lion, Bitter End, Zinc Bar, Cafe Wha a nebo třeba Fat Cat a vedle legendární Smalls. To jsou všechno kluby třeba jen minutu chůze od sebe. A to jsem zmínil jen ty, kam jsem opravdu chodil často. Vždycky jsem si udělal takový svý kolečko a podle toho jakou jsem měl náladu, a kde byl někdo známej, tak jsem tam zapad a chvíli pobyl.  

Že je v NY obrovská hudební konkurence je známo, donutilo vás tamější prostředí něco přehodnoti ve způsobu své práce, přípravy na vystupování či sebeprezentace? Nějaké zámořské tipy a triky? 

Ty hlavní si samozřejmě nechám pro sebe (smích). Pokud tam člověk nebyl a nežil, tak jsou to těžko přenositelné informace. Jen asi největší poznatek: Nic není zadarmo a za vším je vždycky jen a pouze hodně dřiny a odříkání. Zkratky nefungují...

Dlouhá léta spolupracuješ s Lacem Deczim, jezdíš náročná několikaměsíční turné, kdy hrajete v podstatě denně. Jak si uchováváš zdraví, ať už fyzické či psychické?

Tak to je někdy otázka za milion. Za ty roky jsem přišel na to, že nejhorší je alkohol. Ten vás po tejdnu tak zhuntuje, že jste po měsíci na antibiotikách a to je ještě ta lepší varianta. Takže zaručeně nepít a zdravá strava! Nikdy se nestravovat na pumpě na 98. kilometru směrem na Brno!!! Vlastně pokud možno nikdy se nestravovat na pumpě!!! Zdraví psychické je zásadní a daleko větší problém. Protože po dvou měsících v dodávce s dalšími třemi magory, se kterými navíc každý večer hrajete a trávíte s nimi prakticky úplně veškerý čas... máte pocit, že vám vybuchne hlava, jen co někdo promluví. Najednou vyvstává spousta naprosto neřešitelných problémů, které se na cestě musí řešit a když se vyřeší, tak zbytek cesty musíte poslouchat, jak hloupé to vaše realizované řešení dané situace bylo, byť bylo třeba jediné. Takže na to pomáhá jedině alkohol! A co teď s tím, že? Na to jsem ještě úplně nepřišel. Na posledních turné jsem objevil jógu, musím říct, že mi to dokázalo vcelku obstojně suplovat ten alkohol. Pokud jsem tedy neměl kocovinu! 

Deska 20:20 vznikla i s příspěvkem fanoušků z kampaně na HitHitu, cílovou částku jste dokonce překonali. Udělal bys s odstupem něco jinak? Připadá ti crowdfunding jako dobrá cesta? A nepřemýšlel jsi vzhledem k podpoře fanoušků třeba o vstupu na platformu Patreon?

Dnes bych již určitě dělal věci jinak, ale bez těch zkušeností člověk ten nadhled opravdu nezíská. Třeba bych se už určitě nerozhodl pro HitHit, ale pro jinou platformu. Je absurdní, jak si z vás muzikantů, umělců, každej chce soustavně něco urvat. U té kampaně muselo jít nakonec támhle na poplateček za platbu, procentíčko tady, tady si ještě vymysleli korunku za každou platbu a najednou odešlo 13 % pryč a já ani nemrknul. Je to absurdní a trapné, když si člověk uvědomí, že jsou tady jiné platformy, které dají umělci celých 100 %. Abyste tomu rozuměli, ono nejde o to, že to za vás někdo celé zařídí a pak si strhne svou provizi. To celé musíte vy jako muzikant dělat od začátku od první větičky, od prvního videa úplně sám a řešíte každičké písmenko každého postu a propagace, kterou musíte dělat úplně nepřetržitě, aby se to vybralo a to ani nemluvím o celé té práci na desce jako takové, která tomu logicky předchází. Nakonec se to po tom celém mediálním martyriu podaří a vy máte děsnou radost, že za to pak musíte zaplatit 27.000. O to větší radost pak máte, když zjistíte, že hned vedle to mají zadarmo. 

Patreon je zase jiná skvělá platforma. Ale opět, je to veliký závazek, jak časový, tak invenční a jelikož mi ještě stále dobíhá celá kampaň týkající se vydaného alba 20:20, tak jsem se této platformě ještě nevěnoval tolik, abych o ní mohl nějak erudovaně hovořit. 

Nedávno vznikl projekt Prague Records, na kterém se podílíš. Co na českou scénu přináší a jaká jsou tvá očekávání? 

Je to producentský projekt, ve kterém spojili síly čtyři vcelku výrazné osobnosti české nejen hudební scény. Jedná se prakticky o tvůrčí projekt psaní písní, aranžování a jeho konečné produkce pro umělce nebo zadavatele, kteří mají třeba vlastní nápad nebo představu. Nebo si s tím stávajícím, co mají,  neví rady a v tu chvíli je tady tým, který je schopen do toho procesu vstoupit a dotvořit ho dle požadavků interpreta. Je to velice inspirativní činnost.

Máš zkušenosti s buskingem v NY, ještě někde sis zkusil hraní na ulici? A sleduješ boje umělců s pražským magistrátem týkající se buskingu?

Já si to právě jen kdysi zkusil nanečisto v Praze na Karlově mostě. S bluesmanem Matějem Ptaszkem jsme tehdy někdy před dvaceti lety společně dělali přehrávky před komisí, aby nám dali povolení k tomu záboru na mostě. Byla to zajímavá zkušenost. V Praze mám z toho boje trochu smíšené pocity. V New Yorku na Time Square všichni vědí, že tam stoji Iron Man, Superman, Spiderman a kdo ví co všechno ještě za mani tam jsou, je tam Naked Cowboy na přechodu… Socha svobody… hraje se zase v metru, v parcích, na náměstích. Praha do toho vstoupila nějakou regulací. Chápu, že si chce ponechat nějaký ráz a nějaký majestát starého evropského města, ale ta vyhláška jako taková mi nepřipadá úplně šťastná. Na druhou stranu, když jsem četl tu vyhlášku, tak tam ten výčet těch ulic zase není až takový, aby se nedalo najít nějaké vhodné místo pro těch pár desítek umělců, jejichž živobytí se to týká. Ale nemůžu se k tomu nějak erudovaně vyjádřit, protože jsem to zase až tak dopodrobna nestudoval. 

V rozhovoru pro Mezi námi basaty jsi výrazně kritizoval české hudební školství. Co by se – podle tebe – mělo napravit?

Neřekl bych, že bych ho kritizoval. Spíše jsem upozorňoval na rozdíly nebo řekněme nedostatky. Zkráceně bych řekl, že se dbá až příliš na nějakou řekněme akademickou znalost teorie a techniky, ale to je muzikantovi v New Yorku prakticky k ničemu. 

Co tě v nejbližší době pracovně čeká? 

Připravuju své vlastní materiály a pomalu začínáme pracovat na nové desce s Lacem Deczim. Do toho mám spousty práce právě v Prague Records.

Kolik hodin denně cvičíš? A jak tvůj režim ovlivnil lockdown? Zlenivěl jsi, když nejsou v dohlednu žádné koncerty nebo jsi naopak zapracoval víc?

Toho času tráveného u nástroje je v posledních týdnech opravdu výrazně méně, než jsem byl zvyklý. Nechci rozebírat, čí je co vina, ale ten současný stav je silně demotivující. Když člověk nevidí vůbec žádnou perspektivu v tom, čemu se celý život věnoval, tak ty myšlenky dokáží být někdy až depresivní. Kdyby byly alespoň nějaké mantinely situace, ve které se tedy pohybujeme, a člověk měl nějakou představu za jakých podmínek a kdy asi tak může dojít k nějakému povolení kulturních akcí. Ale současná situace je jako věštit z křišťálové koule. V takovém prostředí něco skládat a nebo produkovat či vymýšlet, když máte rodinu, děti, hypotéku… to je prostě absurdní.  Ale i díky tomu jsem se začal věnovat úplně jiným věcem, protože mě k tomu ta situace prostě dotlačila. Určitě pociťuji nějaký osobní rozvoj úplně jiným směrem než doposud. Ale ta současná situace začíná být extrémně zoufalá.