Michael Monroe: Chci být sám sebou, vyvolávat otázky a mít co říct

V 80. letech vedl finskou smečku Hanoi Rocks, jejíž vliv na zvuk a vzhled mnohem slavnějších Guns N' Roses je nepopiratelný. Jejich cestu mezi světovou rockovou špičku zastavila v roce 1984 tragická smrt bubeníka Razzla. Ten zahynul při dopravní nehodě, když jel s Vincem Neilem z Mötley Crüe doplnit zásoby alkoholu na párty v Neilově domě na Redondo Beach. Zdrcení Hanoi Rocks krátce na to odešli ze scény. V novém tisíciletí se načas vrátili v nové sestavě, aby po třech slušných albech v roce 2009 kapelu definitivně ukončili. Michael Monroe se dal znovu na sólovou dráhu, postavil silnou kapelu, ve které najdeme jeho starého parťáka z Hanoi Rocks Samiho Yaffu nebo kytaristu Steve Conteho (ex-New York Dolls). S nimi v sestavě letos vydává už v pořadí čtvrtou desku nesoucí název One Man Gang.

Na novém albu vám hned v úvodní skladbě hostuje Captain Sensible z The Damned. Ve tvé tvorbě byla přítomnost punk rocku vždy tak nějak samozřejmostí. Na minulém albu jste měli skladbu napsanou Dee Dee Ramonem, na koncertech hráváte věci od Johnnyho Thunderse, Ramones nebo Stooges. V čem byl pro tebe punk největší inspirací? Byla to jeho hudební, vizuální nebo myšlenková stránka?

Inspiroval mě především celkový přístup a skutečnost, že v punku nemusíš být nějaký virtuóz. Jasně, všechny objevné věci se po čase stanou trendem, tak jako se to stalo například u grunge. I z punku se později stala móda, ale tenkrát přišel s cela odlišným přístupem. Muzikanti byli rockové hvězdy, co žily ve svých rezidencích a neměly vůbec žádný kontakt s realitou. Hrávali dvacetiminutové sóla a nebyli v kontaktu se skutečnými lidmi. A pak se tady najednou objeví pár kapel, které neumí hrát, ale mají co říct a hlavně umí dát pořádný kopanec do zadku. Ramones byli v podstatě rockovou kapelou, ale jejich jednoduchost a zvuk byly geniální. Bylo to vzrušující. Konečně měl někdo ve svých písních co říci. Něco jako Bob Dylan v šedesátých letech, svými texty také otřásl establishmentem. O tom pro mě vždycky byl rock´n´roll. Být individuální, být sám sebou, vyvolávat v lidech otázky a mít co říct, bouřit se proti špatným hodnotám a tak podobně. Texty jsou tou nejsilnější zbraní. Byla to rozhodně skvělá a velmi zdravá věc, která se v rock´n´rollu přihodila. Přineslo to spoustu skvělých kapel jako The Jam, The Ruts, samozřejmě Clash a Pistols nebo taky UK Subs.

Když už mluvíme o punk rocku, tak dnes zemřel Barrie Masters, zpěvák legendárních Eddie & The Hot Rods, jejichž skladbu jsi taky hrával.

Ne, vážně?! To jsem nezaregistroval. Člověče, to je smutné. Nechť odpočívá v pokoji, byla to skvělá kapela. Psal skvělé texty. Hrávali jsme Do Anything You Wanna Do. Občas dělám akustické koncerty, které touhle skladbou vždycky začínám Díky, že jsi mě o tom informoval.

Pojďme raději zpátky k vašemu novému albu. Tuším, že jsi plánoval vydat ho dřív, ale z nějakého důvodu vám skončila smlouva ze Spinefarm Records, u kterých jste doposud vydávali. Co se stalo?

Vypršel nám kontrakt. Měli jsme smlouvu na tři desky a ještě potom v roce 2017 vyšla kompilace, na které byly taky nějaké nové skladby. Takže jsme se ocitli bez smlouvy. Ta společnost se změnila. Chlapík, se kterým jsme smlouvu předtím podepsali, už u toho labelu nepracoval a její nový šéf nebyl na stejné vlně. Někteří lidé se v hudebním byznysu po čase bohužel změní. Do té doby jsme neměli ani pořádný management. Až zhruba před rokem jsme se domluvili se Sevenem Websterem. Skrze nový management jsme také sehnali nový label Silver Lining, který je skvělý. Chtěl jsem s tím albem počkat. Nechtěl jsem ho vydat a koukat, jak se s nim nic neděje. Kdybychom neměli label, management a booking agenta, tak bychom to museli dát k ledu a podle mě je to příliš dobrá deska na to, aby se dala pryč. No a nyní jsme se dostali do té situace, kdy té desce můžeme dát to nejlepší a vystřelit ji do světa.

Nedávno jste zveřejnili video ke skladbě Last Train To Tokyo. Michael Monroe a svého času také Hanoi Rocks, byli v Japonsku vždy velmi oblíbení. Je jasné, že to platí i obráceně a i ty si vážíš tamějšího publika. Čím myslíš, že jsi pro Japonsko tak jedinečný?

Ano, s Japonskem jsem měl vždycky pěkný vztah. Jako lidé mají skvělou mentalitu, jsou velmi inteligentní a opravdu se o člověka starají. Také nejsou agresivní, neperou se. Například, když pijou, tak se mezi sebou nemlátí, tak jak to bývá třeba ve Finsku nebo v Anglii, kde to vždycky skončí tím, že je někdo agresivní a začne vyrývat. V Japonsku jsou v pohodě, užívaj si skvělé chvíle a pak odpadnou. (smích) Jsou to opravdoví nadšenci do muziky a všeho s ní spojeného a já jsem úplně stejný. Vždycky jsem miloval barvy, kimona, na rameni mám vytetovanou geishu. Myslím, že mě mají rádi, protože jsem taková pestrá, barvitá postavička a Hanoi Rocks bylo pět takových postaviček. Jsem pro ně něco jako kabuki panenka se vším tím make-upem nebo komiksová postava. Tenhle vztah nám trvá už pěkně dlouho, musel jsem v Japonsku hrát už tak třicetkrát a vždycky se tam rád vracím. Last Train To Tokyo je taková pocta tamějším lidem a těm, kdo mají rádi rock´n´roll ze správných důvodů. Je to jedna z posledních zemí, kde se stále prodávají vinyly a cédéčka. Chtěli jsme jim vzdát hold, který si zaslouží.

Máš i jiné oblíbené destinace, kde rád hraješ?

Ale jo, je jich více. Velká Británie je skvělá a taky Španělsko. Pro Španěly je muzika vášní. Dokážou poznat, když je něco jen napodobenina, když jde jen o falešný rock´n´roll. Ocení upřímnou a skutečnou muziky. Pak je tady spousta zemí, ve kterých jsem ještě nehrál, ale přál bych si to. Je to zvláštní, ale v 80. letech, když jsme hráli s Hanoi Rocks, jsme vůbec nevystupovali ve střední Evropě, ve Francii nebo v Itálii. Taky jsem nikdy nebyl u vás v České republice. Hráli jsme v Izraeli, Indii nebo v Bangkoku v Thajsku, ale střední Evropa se nám nedařila. Z toho důvodu jsem v evropských zemích také nemohl nějakou dobu vystupovat. Prostě jsem tam neměl žádné základy. Takže teď to zkouším znovu.

V roce 1985 jste se ale objevili s Hanoi Rocks v Polsku.

Jo, bylo to na jaře roku 1985, po Razzlově úmrtí. Bylo to smutné období. Věděl jsem, že se kapela rozpadne a nechtělo se mi pokračovat s náhradníky za Razzla a Samiho, který taky odešel. Už to nebylo stejné. Chtěl jsem si udržet skvělé vzpomínky na skvělou kapelu. V té době byla v Polsku taky zcela jiná situace, byly to těžké časy, ale ty se změnily, jak víme. Líbili se mi tamní lidé a bylo smutné vidět, co se tam děje s vládou. Bohužel to byly těžké časy i pro kapelu. Souhlasil jsem s tím turné, ale měl jsem dvě podmínky, nechtěl jsem, aby z toho období vznikla živá nahrávka a také jsem trval na tom, že až turné skončí, Hanoi Rocks nebudou pokračovat a jméno se nebude používat. Samozřejmě, co se nestalo. Jednoho dne jsem pak zašel do kanceláře naší společnosti a na stole ležel obal pro živé album, které neslo název Rock´n´roll Divorce čili přesný opak toho, co jsem požadoval. V tomhle mě podvedli.

Nedávno ses vyjádřil, že místo, kde by se nyní turné určitě nevyplatilo, jsou Spojené státy. Je to tam opravdu s koncertováním tak bídné?

Když máš čas a peníze, tak chceš jezdit na turné už navěky. V mé pozici by ale turné tam nemělo smysl. Je to jako házet hrách na stěnu. Americké publikum má rádo rock´n´roll, jaký hrajeme, ale nejsem natolik velké jméno, abychom tam mohli podniknout vlastní turné. Je to velká země, můžeš tam hrát dvacet let pořád dokola, ale stále tě nikdo nebude znát. Dávalo by smysl, kdybychom jeli na turné s nějakou velkou kapelou po stadionech, to by šlo. To by, i v případě, že bychom na tom měli přijít o peníze, dávalo smysl, ale jezdit přes celou zemi autobusem a hrát v malých klubech, to ne. Jasně, východní i západní pobřeží jsou fajn. Dá se hrát ve velkých městech, Boston, Filadelfie a obzvlášť pak v New Yorku nebo Los Angeles. Ale na středozápadě a na jihu? Je tam určitě fajn publikum, ale v mé pozici se to prostě nevyplatí. Samozřejmě, že bych ale chtěl, všichni chtějí koncertovat po Americe.

Na albu ses po čase sešel se svým někdejším spoluhráčem z Hanoi Rocks Nastym Suicidem. Jaké to bylo pracovat spolu po letech ve studiu?

Bylo to skvělé. Potkali jsme se spolu párkrát na pódiu a tak jsme si řekli, že by se mohl stavit do studia a něco pro nás natočit. Nasty přišel a na jeden zátah to všechno zmákl. Úžasné. To že Nasty hraje ve skladbě Wasted Years (All Those Wasted Years je legendární koncertní záznam Hanoi Rocks z londýnského klubu Marquee) mi ani nedošlo. Ta píseň mi totiž přišla fajn a říkal jsem si, že by se pro něj hodila. Až pak jsme si všimli té spojitosti, prostě se to tak stalo. Nasty je skvělý. Je výborný kamarád a vždycky bude. On, já a Sami (Yaffa) jsme kdysi žili spolu na ulicích Stockholmu, když jsme rozjížděli Hanoi Rocks.

Před týdnem vydal své album jiný kolega z Hanoi Rocks, a sice Andy McCoy. Měl jsi možnost jej slyšet? Jaký je v současnosti tvůj vztah s Andym?

Ani jsem nevěděl, že něco vydal. Dozvěděl jsem se o tom včera. Dlouho jsem s Andym nemluvil, nejsme nějak moc v kontaktu. Já sám nemám moc důvodů, proč bych teď s Andym měl nějak pracovat, pokud nejde například o obchodní věci spojené s Hanoi Rocks. Jako tomu bylo například u knihy All Those Wasted Years, kterou publikovali skrze Cleopatra Records. To byl případ, kdy jsem se musel zapojit kvůli záležitostem, aby ta kniha vůbec mohla vyjít. A já chtěl, aby vyšla pořádná kniha o Hanoi Rocks v angličtině. Dosud žádná v anglickém jazyce nebyla, pouze jedna z Andyho knih, ale v té se dozvíš jen to, že Andy je nejlepší a všichni ostatní jsou na hovno. (smích) Pracoval na tom sám a nikdo jiný se na tom nepodílel.

Vaše album vychází 18. října. Čtyři dny na to by oslavil sedmdesáté narozeniny tvůj kamarád Stiv Bators. Vzpomínáš na něj často?

Ach ano. Stále na něj myslím. Byl důležitou osobou v mém životě. Celá kapela jsme Stivovi velcí fanoušci. V mých písních se vždycky objevovaly různé odezvy a vlivy odkazující na Stiva. Například na novém albu v poslední skladbě Low Life In High Places je na konci výbuch. Na konci prvního alba Dead Boys ve skladbě Down In Flames je také výbuch. A znáš to album Only Lovers Left Alive Stivova projektu The Wanderers? Uzavírá ho píseň There Will Be No Tomorrow, kdy je na konci pro změnu atomový výbuch. Tak tyhle dva výbuchy jsme smíchali dohromady a použili je v naší skladbě. Takže je to taková malá pocta Stivovi na konci alba. Ale také v textech. Na sólovce Disconected Stiva Batorse je v písni I Wanna Forget You (Just The Way You Are) věta „Late night high rise blocks of cold with burgess growing gracefully old“ a já jsem v druhé sloce Helsinki Shakedown část toho použil, když zpívám: „So I put another record on and my high rise block of cold.“ Takže Stiv je v mých písních stále přítomen.

Je pravda, že jsi za hostování ve skladbě Ain´t It Fun na albu předělávek Spaghetti Incident od Guns N' Roses nepožadoval žádný honorář, a že jsi chtěl pouze to, aby na desce bylo uvedeno věnování Stivu Batorsovi?

Ano, přesně tak to bylo. Slyšel jsem spoustu historek o některých kapelách, jejichž skladby na albu skončily. Někteří jejich členové byli prý chamtiví, chtěli na tom vytřískat prachy a kladli si vysoké nároky. To bylo celkem trapné. Pro mě bylo důležité vzdát hold Stivovi, kdy milióny fanoušků Guns N' Roses uvidí v bookletu jeho jméno. Axl chtěl se mnou nazpívat tu píseň jako duet a já mu řekl, že chci, aby na albu bylo napsáno „na památku Stiva Batorse“. To bylo vše, co jsem chtěl a ještě, aby tam bylo i mé jméno. (smích) K tomu všemu jsem měl tenkrát manažera, který byl idiot a byl nepoužitelný. Vůbec se o to nezajímal a držel se od toho dál. Tak jsem si řekl: „Fajn, jdi do prdele. Žádné tantiémy ode mě neuvidíš.“ Stejně by si ty peníze nezasloužil, tak jsem se rozhodl, že za to nebudu nic chtít. Ain´t It Fun je skvělá píseň. Guns ji nahráli krátce po Stivově úmrtí. V originální verzi můžeš na konci slyšet Cheetah Chroma, jak volá: „I´m Dead.“ Axl mi povídá: „Hmm, to je hodně silné, možná bychom ten song neměli hrát.“ „Nene, nahrajte to, tohle bude z lásky ke Stivovi,“ povídám mu. Stiv byl chytrý chlápek, velmi inteligentní, skvělý kamarád. Bylo mi ctí ho poznat tak zblízka, hodně jsem se od něj naučil.

Pomalu se blížíš k šedesátce, ale na pódiu stále necháváš spoustu energie, přičemž s dechem si vystačíš i na to, abys během vystoupení hrál ještě na saxofon nebo harmoniku.

Nedělám žádná speciální cvičení, jen klasickou domácí rutinu. Cvičím, abych se udržel v kondici, ne abych nabral svaly, ale prostě abych byl v dobré formě a byl schopný dělat to, co na pódiu dělám. Je to hodně o fyzičce. Pokud má práce požaduje, abych byl v dobré kondici, tak se o to budu snažit. Nevadí mi to, mám rád svou práci a jsem rád, že se tím, co dělám, mohu živit. Vybudoval jsem si svou kariéru, věřím v to, co dělám a to je skvělé. Jsem moc šťastný.