Přejít k hlavnímu obsahu
David se jen vezl, vydělával peníze všude tam, kde mu je dali (před revolucí i po ní), zpíval písničky, které by on sám chtěl poslouchat. | Foto: Brainzone
David se jen vezl, vydělával peníze všude tam, kde mu je dali (před revolucí i po ní), zpíval písničky, které by on sám chtěl poslouchat. | Foto: Brainzone
Ondřej Bezr -

Michal David je jen nevkusný kýčař. Nebyl to ale on, kdo řídil normalizaci

Téma normalizační oficiální popkultury se vrací ve vlnách, až si člověk říká, že kdybychom ji nechali dožít bez komentářů, udělali bychom nejlépe. Ale ono to leckterým z nás prostě nedá. Teď zrovna je na paškálu Michal David, a to jen kvůli tomu, že jeho starou píseň Pár přátel stačí mít natočilo několik světově známých zpěváků a zpěvaček, a to coby oficiální hymnu americké charitativní organizace Prevent Cancer Foundation, jež si bere za cíl podporovat prevenci a výzkum rakoviny.

Proti tomu se zdánlivě nedá říct ani popel, myslím, že bychom měli mít v sobě nastavenou nějakou zábranu, která by nás oddělila od myšlenek na umělecké hodnocení benefičních projektů a osobní komentování jejich tvůrců, které přímo s věcí nesouvisí. Neboli – osobně sice nemohu hudebně vystát skupinu Queen, ale v životě by mě nenapadlo zpochybňovat její vystoupení na charitativním koncertě Live Aid v roce 1985. A stejně tak by mi připadalo hloupé komentovat benefiční song We Are The World z téhož roku z úhlu pohledu člověka, který ví, co se po mnoha letech provalilo na jejího spoluautora Michaela Jacksona.

S Michalem Davidem to vidím podobně. Upřímně, nikdy v životě, až do této chvíle, by mě nenapadlo, že se zrovna tohohle kolotočáře české populární hudby budu zastávat. Ale vzhledem k tomu, co se rozjelo v mojí bublině krátce po zveřejnění informace o tom, že Pár přátel stačí mít natočili například Billy Idol, Noah Cyrus, Lara Fabian, Kimbra, Billy Ray Cyrus, Richard Marx nebo Lauri Ylönen (po pravdě řečeno, vesměs do jednoho interpreti, kteří jsou mi ve skutečnosti ukradení úplně stejně jako Michal David), prostě musím přičinit pár podoteků z pozice člověka, který nejen zažívá současnou dobu, ve které je brán Michal David jako jedna z předních osob českého středního proudu, ale také jako nešťastník, jenž zažil v osmdesátých letech dobu, kdy se před Davidovými kýčovitými škváry skutečně nedalo utéct a na rozdíl od dneška nešlo přeladit rozhlasovou stanici na jinou – prostě proto, že žádné jiné nebyly.

Je pravda, že v osmdesátých letech bylo Michala Davida všude plno a že my, máničky, rockeři, folkaři, jazzmani, alternativisti, prostě fanoušci všech „opozičních“ žánrů, jsme ho nenáviděli. Ale myslím, že málokdo mu přičítal větší moc, než tu, kterou skutečně měl, totiž že mnohokrát denně mečel z rádia a byla ho plná televize. To, že by se na rozhlasové vlny on sám vlastními lokty nějak vecpal, to jsme už tehdy tušili, že je omyl. Vědělo se, že střední proud (který nás ovšem ve skutečnosti vůbec nezajímal, jen jsme nechtěli, aby se nám pletl do života) ovládají klany, ve kterých jsou ti nejviditelnější, zpěváci a zpěvačky, pouze loutkami v rukou svých bossů, kteří se jmenovali Štaidl, Hannig, Vágner, anebo – jako v případě Michala Davida – František Janeček.

Po pravdě řečeno, Michalu Davidovi jsem vlastně jeho písničky vždycky věřil. Osobně si na základě nejrůznějších jeho slovních projevů, mediálních výstupů, a v neposlední řadě také jednoho osobního setkání v rámci novinářské profese myslím, že by na jinou hudbu ani intelektuálně neměl (o nějakém „řízení“ pozadí hudební scény nemluvě), a dokonce jsem přesvědčen, že se mu prostě celý život líbí italské disco, tak jde v jeho šlépějích. Ostatně, jak známo, je spřízněn s rodem Kočků – a jakou hudbu asi tak tihle provozovatelé atrakcí a stánků s cukrovou vatou odjakživa pouštěli na Matějské, ha?

Jak známo, po sametové revoluci popularita Michala Davida a jeho souputníků spadla pod bod mrazu, a vyjela zpátky až v roce 1998. A zase: nebylo to žádnými zákulisními tahy, nýbrž prostě tím, že čeští hokejisté, vítězové Nagana a ten rok absolutní miláčkové národa, vyhlásili, že je to jejich nejoblíbenější zpěvák a že si ho pouštěli v šatně. A koho také jiného, když šlo o kluky přesně té generace, jíž byl Davidem vymýván mozek, a oni sami jako celoživotní sportovci, kteří nedělali nikdy nic jiného, než honili puk po ledě, určitě neměli bůhvíjaké kulturní zájmy. Nebo snad někdo čeká, že si hokejisti pro povzbuzení nálady budou o přestávkách pouštět Oldřicha Janotu, Nicka Cavea nebo Stravinského? A proč by měli?

Ano, nesnáším písničky Michala Davida a je mi osobně celý život protivný i jako člověk. Ale domnívat se, že to, že on v osmdesátých letech mohl zpívat, způsobilo, že Plastic People nemohli hrát, je hodně zkratkovité vidění světa. David se jen vezl, vydělával peníze všude tam, kde mu je dali (před revolucí i po ní), zpíval písničky, které by on sám chtěl poslouchat. Na rozdíl například ode mě. Ale to neznamená, že teď budu plivat na to, že možná poprvé v Davidově životě nějaký jeho čin má skutečně smysl.

Tagy Sloupek Ondřeje Bezra Glosa Michal David

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Foto: František Vlček, Lidové noviny
Šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY