Michal Horák: Snažím se psát na jeden nádech

Titul „objev“ je už ve vašem případě passé. Je těžší potvrdit dobrou pověst a vzrůstající ambice, než vykročit z davu jiných a prorazit jako začínající umělec?

Když člověk začíná, může zafungovat „wow efekt“, který se pak dá naplnit docela jednoduše. Musím neskromně říct, že mně se to celkem povedlo, moje písničky na lidi zapůsobily jako zjevení. Nastavil jsem si laťku a teď bude bezesporu těžší tu pozici obhájit. Nové album je jiné než ta předchozí, ale jsem přesvědčený, že jsem se ve své tvorbě zase posunul o kus dál. Na desce jsou jak písničky, které jsou pro mě typické a moje skalní fanoušky ujistí v tom, že jsem to pořád já, tak zároveň i skladby, které ocení ti posluchači, kteří by ode mne už rádi slyšeli něco trochu jiného. Snad si najde každý to své.
 
Deska je bohatší než ty starší, v aranžích i množstvím stylů, kterých se v nových písničkách dotýkáte. Je to dokladem vašeho muzikantského zrání, přesnější představy o tom, co chcete dělat?

Novinka vznikala jinak než předchozí alba, která byla ze dvou třetin sesbíraná z již vydaných singlů, takže už nešlo nic moc dělat s celkovým kontextem. Tentokrát jsem si mohl dovolit téměř rok mlčet a psát do šuplíku. Dal jsem dohromady na čtyřicet písniček, z nichž jsme pak vybrali čtrnáct skladeb, které se na desce objevují. A co se týče vámi zmíněné multižánrovosti, ta vyplynula přirozeně, protože moje autorství je vždy odrazem mého posluchačství. Poslouchám spoustu muziky nejrůznějších žánrů a v jejich duchu se snažím i tvořit.

Co bylo tím klíčem, podle kterého část ze čtyřicítky připravených písní dostala zelenou, zatímco jiné měly šmytec?

Pro mě bylo důležité, aby písnička byla silná sama o sobě a současně aby dávala smysl s ostatními písněmi na albu. Obvykle se řídím jen tím, jestli písnička funguje, ale tentokrát jsem dbal na to, aby se skladby třeba tematicky nepodobaly nebo aby některá nebyla úplně odjinud než ty ostatní. Měl jsem velkou kliku, že jsem to měl s kým konzultovat.

Kdo představoval ty poradní hlasy?

Vše jsem od začátku řešil s Jendou Vávrou, což je zkušený songwriter a zároveň kamarád, se kterým se už dlouho znám přes skupinu Jananas – a navíc je stejně jako já z Hradce Králové. Zároveň do přípravy alba vstupoval Filip Vlček, který desku nahrával a míchal. To je taky zkušený muzikant, který se k albu vyjadřoval, i když už ne vyloženě repertoárově. Každý z nás tří je trošku jiný, ale zároveň jsme všichni na jedné vlně – lidsky, humorem i hudebně.

V textech se odkazujete k tradici českého písničkářství. Jak byste tu tradici charakterizoval a kteří autoři jsou jejími nejvýraznějšími nositeli – aspoň pro vás?

Moje písničky pořád stojí na textech, což je pro mě zásadní a moji tvorbu to, myslím, definuje. Z prvotních ohlasů na desku vím, že lidem se nové album zdá trošku jiné než ta předchozí, ale z textů je prý pořád cítit, že jsem to já. V tom se asi skrývá ten vámi zmíněný písničkářský odkaz. Ale nejvíc podle mě vyplývá z písniček jako Jsem stará poma, kde jsem vyloženě nechal promlouvat mé velké sympatie k tvorbě Karla Plíhala. Mám ho strašně rád i osobně, dobře se známe, protože bydlí pár domů ode mě a chodíme spolu na pivo.

Karel je pro mě naprostý vrchol toho, co se dá v hudbě a textu skloubit dohromady – a ve zmíněné písničce jsem si tak lehce zaplíhaloval. Původně měl mít dokonce Karel Plíhal v té písničce i feat, ale jeho introverze nakonec přece jen zvítězila. Není to s ním úplně jednoduchý... Ale máme se samozřejmě pořád rádi!

Vaše písně stojí na humorných pointách. Je na novém albu nějaká skladba, která je typickým představitelem toho principu?

Na první dobrou mě napadá duet s Benem Levíčkem Rande naslepo, to je taková moje klasika. Kdyby měl někdo definovat humor v mém písničkářství, tak se krásně promítá právě v téhle skladbě. Rád vyprávím příběhy s výraznou pointou – a když je vtipná, jsem nejspokojenější.

Vaše předchozí alba nesla názvy vycházející z vašeho křestního jména, to aktuální se jmenuje Ideální čas se nezbláznit – podle jedné z písní. Má podle vás obecnější platnost než jiné nové skladby?

Refrén titulní písně jsem napsal už ve třeťáku na gymplu a vrátil jsem se k tomu před rokem, kdy v mém okolí začlo silně rezonovat téma syndromu vyhoření, ať už v oblasti školství, kde se pohybuju a kde je to bohužel běžný jev, anebo i v mém blízkém okolí. Říkal jsem si, že to je téma, které je docela globální, a přitom se o něm moc nemluví.

K písničce jsem přizval ještě Kubu Rybu z kapely Rybičky 48, který má k tématu vyhoření taky co říct. A v momentě, kdy jsme už měli první obraz dramaturgie alba, mi přišlo, že název té písně by byl vhodný i do titulu desky. To heslo ji vlastně celou vystihuje – lidé by si při ní měli hlavně odpočinout, ale taky popřemýšlet a přijít na lepší myšlenky.

Je vám jen pětadvacet, ale písničky skládáte už dvanáct let. Je to pro vás postupem času snazší a třeba i rutinnější proces než v době, kdy jste začínal?

V něčem je to jednodušší, v něčem těžší. Dneska mám mnohem širší hudební rozhled a víc zkušeností, než jsem měl ve třinácti, kdy jsem byl na startu. Složitější je to naopak v tom, že v těch třinácti jsem se s muzikou moc nemazal, protože jsem věděl, že moje písničky nebudou mít takový dosah. Prostě jsem začínal a nikdo mě neznal – tudíž jsem psal v tom nejlepším slova smyslu bezmyšlenkovitě, beze strachu, uvolněně.

Kdežto teď si musím ten stav v hlavě uměle navodit, protože jinak bych psal s tím filtrem, že moje písničky uslyší spousta lidí, což zabíjí takovou tu přirozenost, díky níž může písnička fungovat. Když něco napíšu na jeden nádech, píseň okamžitě funguje a dává smysl, což pak ocení i posluchači. Psaní je tak pro mě dneska psychologicky složitější proces, nad nímž se ale paradoxně snažím moc nepřemýšlet.

První píseň jste napsal v osmi. Byl jste už odmala tím nadaným dítětem, kterému jde muzika sama?

Jsem z velmi nehudební rodiny, nikdo z mých příbuzných muziku nedělá. Ale mě psaní vždycky hodně bavilo. Nedostal jsem do vínku nějaké extra nadání, spíš si myslím, že jsem si tu skladatelskou dovednost vyseděl u klavíru. Možná nějaké rodinné dispozice mám, i když vůbec nevím, kde se vzaly, ale to hlavní jsem se fakt naučil sám. Už v první třídě církevní základky jsem se třeba sám přihlásil na hodiny klavíru. Chodil jsem k jedné řádové sestřičce, naši o tom dlouho ani nevěděli. Pak jsem objevil Beatles a usmyslel si, že budu hrát na kytaru. Vždycky jsem byl línej učit se noty a asi díky tomu jsem si vypěstoval cit pro hudební slyšení, harmonii a tak podobně.

Vedle své kapely, se kterou teď pojedeme na turné a která funguje na profesionální bázi, mám ještě jednu skupinu, v níž s kamarády z gymplu hrajeme jen tak pro zábavu jazz, swing a irské lidové písně. Hraju v ní na harmoniku a na klavír a často to funguje na té bázi, že se řekne písnička a člověk prostě hraje, bez not, jen tak, jak to slyší. Účinkování s touhle v uvozovkách zábavovou kapelou mě přivedlo k tomu, že nad písničkami přemýšlím i z praktického hlediska.

Ale určitě se mám pořád co učit, kolem mě jsou mnohem lepší muzikanti – třeba Honza Steinsdörfer. Když jsme natáčeli nové album, musel jsem spolknout svoje ego a pustit ho ke klavíru, což bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Protože co on dokáže zahrát, to bych já nikdy nedokázal.

V souvislosti se svou kariérou často říkáte, že jste byl „hozen do vody“ – například ve čtrnácti, kdy jste předskakoval na turné Tomáše Kluse. Jak na to vzpomínáte?

Dneska nechápu, jak jsem do toho v těch čtrnácti vůbec mohl jít. Asi v tom byla ještě dětská bezhlavost. Nebál jsem se, protože jsem byl přesvědčený o tom, že moje písničky jsou dobré – tohle sebevědomí mi dneska paradoxně leckdy chybí. Právě díky tomu, že jsem si v tom klukovském věku věřil, to dopadlo vlastně dobře, navzdory tomu, že moje písničky tehdy ještě rozhodně měly kam spět...

Role předskokana Tomáše Kluse byla obrovská škola a zároveň mi to dost pomohlo. Začali si mě zvát pořadatelé menších festivalů a díky tomu jsem mohl sbírat další zkušenosti. Další kapitolou byly hudební soutěže, které se mi podařilo párkrát vyhrát, asi taky díky tomu svému tehdejšímu a ne zcela adekvátnímu sebevědomí. A to mi taky vytvořilo určitou vizitku.

Jak jste to měl s trémou? Jsou zpěváci a třeba i herci, které před vystoupením nebo představením stravuje i v pokročilém věku.

Vzpomínám si, že na koncertech s Tomášem Klusem jsem měl trému šílenou, ale zároveň jsem si ta vystoupení hodně užíval. Byla to taková zvláštní kombinace respektu z toho, co přijde, a zároveň uspokojení z toho, co už se děje. Tomáš Klus byl tenkrát můj největší vzor, žil jsem jako ve snu a nemohl uvěřit tomu, že před jeho koncerty stojím na pódiu. Hodně velkou trému jsem měl i při těch vzpomenutých soutěžích, tam to hraničilo až s nějakou žaludeční nevolností.

Dneska už je to samozřejmě lepší. Vím, že už mám něco za sebou a že i kdyby se mi třeba jeden koncert nepovedl, moji pověst už to nezničí. Což nic nemění na tom, že trému mám pořád. Na druhou stranu jsem z podstaty bytí extrovert, mám rád lidi a rád si s nimi povídám, což je na mých koncertech nejspíš znát. Když můžu s lidmi navázat interakci, cítím se na pódiu jako ryba ve vodě.

Jste z učitelské rodiny a i vy sám jste studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Coby pedagog asi víte, jak na koncertě upoutat pozornost publika nebo jak uvést další písničku – užíváte při vystoupeních i nějaké jiné učitelské finesy?

To je zajímavá spojitost, která mě nikdy nenapadla. Je fakt, že už jsem musel z pódia párkrát někoho v hledišti ukáznit. Třeba na jednom koncertě v Hradci Králové byla hodně opilá slečna, která obtěžovala lidi v prvních řadách. V tu chvíli jsem zasáhnul, takže tam se možná to učitelství nějak projevilo...

Ale primárně je učení úplně jiná disciplína. Na pódiu jsem performer a nepotřebuju nutně lidi k tomu, aby se koncert povedl. Hodněkrát jsem zažil, že publikum vůbec nereagovalo, ale člověk musí i tak zpívat a hrát naplno, i kdyby to bylo jen pro jediného diváka. Kdežto ve třídě potřebujete zmobilizovat děti, protože od toho tam jsou.

Když jsem byl ve škole na praxi, poradila mi jedna paní učitelka jednu poučku, která mi změnila život. Do té doby jsem ve třídě každou hodinu táhnul jako koncert. Všechno vycházelo ze mě, já jsem byl ten, kdo děti zapojoval do hodiny, všechno jsem moderoval a když zazvonilo, myslel jsem, že zkolabuju, protože ten výdej energie byl nepředstavitelný. A ta paní učitelka mi řekla, že je potřeba naopak použít energii těch dětí a jen ji obrátit proti nim. Začal jsem se tím řídit a když se ve třídě někdo na něco zeptal, obrátil jsem se na ostatní, co oni na to, tím pádem byli všichni skvěle zapojení do výuky a já to celé jen řídil. V tom je rozdíl mezi koncertem a školní hodinou. Průběh koncertu si řídíte sám, kdežto vyučovací hodinu by měly táhnout samy děti.

Jsou dnešní děti jiné, než byla vaše generace v jejich věku?

Jsou úplně jiné. Jako je dnešní doba zrychlená, tak jsou zrychlenější i děti. Není jednoduché je zaujmout, protože na ně ze všech stran útočí sociální sítě, zvlášť TikTok, který já z podstaty neuznávám, protože mi přijde, že dětem vymývá mozek a poskytuje jim falešný dopamin, který pak nemůžou najít v běžném životě.

I pozice učitele je složitější. Kantor dneska může být naprosto v souladu s dítětem, ale za tím dítětem vždy stojí rodiče, kteří ne vždy souhlasí s tím, co se ve třídě děje. Jsou často schopní učitele dusit, přestože se dětem snaží dát maximum. Ale to je kapitola sama o sobě.

Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste se dal na učitelství? Odmala jste skládal písničky a koncertoval, čekal bych, že zkusíte konzervatoř.

Původně jsem na konzervu jít chtěl, ale pak jsem se začal obávat, že mi škola muziku zprotiví, že najednou budu hudbu muset dělat, i když zrovna nebudu chtít. K těm řekněme konzervatoristickým znalostem jsem se nakonec dostal sám od sebe – sice později, ale myslím, že přirozenější cestou.

Rozhodnutí nejít na konzervatoř vůbec nelituju taky proto, že jsem chodil na osmileté gymnázim a musel bych v devítce odejít od kolektivu, který jsem velmi dobře znal a ve kterém mi bylo dobře. Z toho gymplu jsme si všichni odnesli vztahy na celý život. Děláme dvakrát ročně srazy, i po šesti letech od školy, což mi přijde hrozně hezký, prostě spolu jako třída pořád držíme.

A co se týče toho, proč jsem skončil na učitelství, tam hrálo roli víc věcí. Zaprvé jsem dlouho jezdil jako vedoucí na tábory, měl jsem rád práci s dětmi, bavilo mě vymýšlet pro ně různé aktivity. Zadruhé jsem školní prostředí znal velmi důvěrně od rodičů, kteří byli oba učitelé a velmi je to naplňovalo. A do třetice byl obor učitelství pro první stupeň, který jsem začal studovat, velmi pestrý. Někteří moji spolužáci měli už na konci gymnázia jasno v tom, že půjdou na medinu nebo na práva, ale já to tak neměl a líbilo se mi studovat školu, kde by bylo od každého něco. Což učitelství splňovalo. Zároveň jsem věděl, že peďák není tak náročný, abych nedokázal skloubit školu s muzikou.

Jako písničkář jste stále úspěšnější a na to, že by z vás byl jednou řádný pan učitel, to nyní nevypadá. Nebude vám jednou líto, když vás umělecká profese za katedru nepustí – jako třeba Zdeňka Svěráka, rovněž vystudovaného učitele?

K tomu, abych byl učitelem na plný úvazek, by mě hudba nepustila ani teď. Ale našel jsem velmi dobrý kompromis. Už při škole jsem se ze své pozice studenta a současně veřejně známého muzikanta zapojoval do různých pedagogických projektů. Vždycky mě bavilo vytvářet výukové materiály, se kterými pak mohou učitelé s dětmi pracovat. Například moje diplomka vznikla tak, že jsem vytvořil soubor písniček na vyjmenovaná slova se všemi didaktickými náležitostmi a rozeslal ho na základky. Byl to velmi úspěšný projekt a na fakultě jsem za něj dokonce dostal cenu, což považuji za velký úspěch.

Přijde mi, že jako učitel dokážu být nejplatnější právě v přípravě výukových nebo čistě hudebně-výchovných materiálů – a s tím jsem začal studovat i doktorát v Olomouci, kde se mi za to sypou kredity a ještě se v téhle oblasti dovzdělám, což je fajn. Rád bych u toho i v budoucnu zůstal. Uplatnil bych tak svoje znalosti a zároveň lásku k pedagogice – a snad i něčím pomohl ostatním pedagogům.

Na podzim vyjedete na dlouhé turné, které vás zaměstná prakticky do Vánoc. Na co se můžou diváci těšit – co se týče repertoáru, kapely nebo třeba i hostujících osobností?

Těch koncertů je šestadvacet, po celé republice a dokonce i na Slovensku, kde budeme hrát v bratislavském Randal Clubu. Velké koncerty, kde současně i pokřtíme nové album, proběhnou 12. října v Praze, 10. listopadu v Hradci Králové a 15. prosince v Olomouci.

Minimálně v Praze a v Hradci by měly živě zaznít i featy z desky, takže vystoupí kamarádi jako Ben Levíček, Petr Kult a Kuba Ryba. V Praze bych rád album pokřtil i s muzikanty z desky, tedy s Honzou Steinsdörferem, Filipem Vlčkem a s Jendou Vávrou, zastavit by se měli i písničkáři Pokáč a Voxel, což už jsou takoví moji souputníci. V Olomouci chystáme trojkoncert právě s Voxelem a navíc s kapelou Trocha Klidu, což jsou nejen kamarádi, ale hlavně úžasní showmani. A doma v Hradci bych rád přivítal na pódiu Karla Plíhala. Chtěl bych, aby mi tam nové album pokřtil právě on...

Už jste zmínil jeho introvertní povahu. Myslíte, že dorazí?

Uvidíme, jak moc se mu do toho bude chtít. Karel mě má rád, vždycky mi to říká – ale je to s ním složitý... No, v nejhorším si to v Hradci pokřtím sám!