Michal Hrubý: Klarinet je podceňovaný, na saxofon letí holky

“Od folklóru jsem se přes world music dostal k jazzu a vážný hudbě,“ shrnuje svou dráhu další v sérii SIDEMAN, všestranný dechař Michal Hrubý. A vysvětluje, proč si musel založit vlastní festival improvizační hudby.

Vzpomeneš si, kolik ti bylo, když ses jako dítě dostal poprvé k nějakému nástroji “zblízka”?

Začal jsem v sedmi letech hrát na zobcovou flétnu. Prý jsem furt do všeho ťukal a zkoušel, jak to zní, tak si rodiče řekli, že asi mám nějaký hudební talent. Tátův strejda zpíval ve sboru v Národním, tak mě nějak přezkoušel a řekl, že jo.
Ještě předtím jsem ve školce zpíval ve sboru. Pamatuju si na vystoupení na 1. máje, kdy se vedle nás připravovali muzikanti z dechovky a já jsem vůbec nezpíval, ale úplně fascinovaně jsem zíral na jejich nástroje.

Takže tam se někde vzalo, že ani piano ani housle, ale dechy?

Asi. V Broumově se hodně hrálo na klarinet. Myslím, že v mý generaci bylo na Broumovsku víc klarinetistů než hráčů na jiné nástroje. I když třeba Lundiakovi hráli všichni na piano.

Co tě motivovalo, abys u hraní zůstal?

Nevím. Rád prostě vydávám zvuky.

To se ale dá i na kuchyňské poklice. Tak jinak: Co u vás doma znělo za muziku?

Když jsem začal hrát, tak mi táta koupil desku Výlety Jiřího Stivína a Pierra Favreho, která se mi samozřejmě tenkrát vůbec nelíbila. Dnes mi připadá jedna z nejlepších.
Hodně jsem poslouchal Beatles, speciálně výběr Beatles 62-65. Ve třinácti jsem objevil Abbey Road. Pamatuju si, že jsem s tím furt otravoval spolužáky, ať si to poslechnou, ale oni nic. Pochopitelně jsme doma hodně hráli Suchýho a Šlitra. A taky Greenhorny.

S takovým zázemím by asi bylo logičtější, kdybys hrál rokenroly nebo na banjo v bluegrassu...

V šestý a sedmý třídě jsem měl metalové období, a pak jsem objevil punk a český underground. Se spolužáky na gymplu jsem ve třeťáku založili kapelu Sveřepé prase. Hráli jsme garážovský bigbít. Po příchodu do Prahy jsem se spolužáky na fildě založili Neočekávaný dýchánek. Měli jsme v plánu hrát velvetovsky, ale nesehnali jsme bubeníka, kluci měli jen akustické kytary a jeden ze zakládajících členů, jistý Martin Dolenský, přinesl na první zkoušku kazetu Hell´s Ditch od Pogues, a to nám všem otevřelo oči. Kytarista Toník Hluštík si navíc vzpomněl, že v časopisu Sound v článku, který shrnoval, co se v osmdesátých letech v hudbě stalo, četl: „1983: The Pogues introducing heavy drinking as a lifestyle.“ To nás taky inspirovalo. Pak už jsem hltal folklor a world music z celého světa.

No to jsi tu pubertu vzal hodně rychle. Chodil jsi do nějaké hudební školy nebo k učiteli?

Chodil jsem od sedmi do lidušky. Nejprve na zobcovku a v deseti na klarinet. Pak se přidal saxofon, altku, v šestnácti asi rok taky na kytaru. V broumovský lidušce mě učili staří praktici z dechovek a všelijakých tanečních orchestrů pan Chmelař a pan Ptáček. Kytaru v Broumově pak Evžen Němeček, který v sedmdesátých letech dosáhl jistých úspěchů se skupinou Andromeda. V Praze jsem taky chvíli zkoušel hrát na akordeon, ale moc jsem na něj necvičil, tak jsem toho nechal. V Dýchánku navíc hrál na akordeon též Michal alias Faker, a hrál mnohem líp než já.

Na klarinetu začíná většina budoucích saxofonistů. Čím to je, že jich u něj zůstane tak málo?

Klarinet je pro mě z neznámejch důvodů podceňovanej nástroj. Může to bejt tím, že saxofon je větší, leskne se, hraje víc nahlas a tak. Taky na něj víc letěj holky.
Kdysi dávno jsme dělávali v parku Břevnovskýho kláštera takový večírky, říkali jsme jim pikniky. Jednou vedle měli mejdan nějací středoškoláci, a když jsem vyndal saxofon, tak všechny jejich holky přiběhly ke mně a pověsily se na mě a tak. Když jsem asi pět let potom začal hrát s altsaxofonistou Michalem Hrozou, tak vyprávěl, že hrát začal, když na jednom mejdanu utekly všechny jejich holky k nějakýmu klukovi se saxofonem.

Takže na klarinet jsi žádnou nesbalil?

Řekněme, že až později. Až dospělejší.

Většina kapel, ve kterých hraješ, má názvy docela vtipné a s literárními inspiracemi. Má to nějaké hlubší důvody? Já třeba mám teorii, že už se obvykle z názvu pozná, zda má to sdružení vůbec nějakou hudební fantazii a invenci. Je mi líto, ale u kapely s názvem Poetika ji moc neočekávám.

Souhlasím.

Pojďme zpět k tobě: Vysoká škola pro tebe znamenala jen změnu prostředí a nové kamarády, nebo tě nějak posunula i v hudebním vkusu a vlastním směřování?

Jak už jsem říkal, na první zkoušce Nečekávanýho dýchanku došlo k hlavnímu přerodu a stal se ze mě folklorista. Upřednostňoval jsem tenkrát ale všelijaký fůze před čistým folklorem, dnes je to spíše naopak. Od world music jsem se dostal k jazzu a vážný hudbě.
Další důležitý moment byl, když jsem se někdy v roce 2005 seznámil s bubeníkem Honzou Schneiderem. Dlouho jsme o nějakým hraní mluvili, ale jelikož on bydlí v Havlíčkově Brodě, tak to furt nějak nevycházelo, až v roce 2010 jsem byl několik dní kousek od Brodu s ochotnickým divadlem a měl jsem čas za Honzou zajet a hrát s ním. On pak přivedl kontrabasistu Petra Tichého, s kterým od té doby hraju hodně v několika různých kapelách.

Honza Schneider... To je ten, co kdysi hrával v DG 307 a hostoval i v Plastic People?

Ano, to je on. S Plastikama dělal Pašije a později v osmdesátých jeden nakonec nerealizovaný projekt. Taky hrával s Durmanem a Posejpalem.
Ještě bych rád zmínil kapelu Prázdné hory jsou plné větru a deště. Vznikla v roce 2014 a kromě mě a Aničky Romanovské v ní hrají přistěhovalci, by se dalo říct.

Kde jsi je potkal? Je to s nimi v něčem jiné než s českými kolegy? A platí u nich okřídlená fráze, že “hudba je nejlepší dorozumívací jazyk”?

Hearn, Esko i Seizan žijí tady, neboť mají české ženy, ale je to dlouhá historie.
Jistá Katariina Lillqvist z Tampere někdy v roce 1976, když jí bylo asi třináct, viděla Marketu Lazarovou a řekla si, že jednou chce žít v zemi, kde jsou schopní natočit takovej film. V roce 1988 se přestěhovala do Prahy a postupem času za ní začali jezdit další Fini. Někdy na jaře 2002 náhodou navštívila koncert Kapitána Kajmana na Slamníku a přes ni jsem se pak seznámil s Eskem Mäkinenem, s nímž jsme si okamžitě padli do oka, ale hrát jsme spolu začali až v roce 2011, jmenovala se ta kapela Hyvää Matkaa!, tedy Šťastnou cestu!. S Hearnem Gadboisem jsem se seznámil v roce 2014 na festivalu vs. interpretation a krátce na to jsme s Cestou potřebovali bubenickej záskok, tak jsme řekli jemu a byla z toho nová kapela. Seizana přivedl Pavel Straka na hraní k filmu do Ryby na ruby, a hned, jak jsem ho slyšel, tak jsem věděl, že ho chceme do kapely. Aničku Romanovskou jsme chtěli od samého začátku, ale ona měla tenkrát před porodem, tak se připojila později.
Hudba sice je nejlepší dorozumívací jazyk, ale ani ona nedokáže překonat určité osobnostní bariéry. Zpočátku tedy ano, ale časem vylezou na povrch všelijaký libůstky a podobně, takže si myslím, že to není o moc jiný.

Zmínil jsi i divadlo. Co ty a scénická hudba?

To bych někdy rád. Tohle bylo ochotnické Nezávislé podšafranické divadlo. Vedou ho Jana Franková a Miloš Doležal a muzikanti jsme tam byli kapela Pláče kočka plus já.
Složil jsem nějakou část hudby k filmu Pavla Göbla Odborný dohled nad východem slunce, ale moje a Pavlovy představy se rozcházely, takže ve filmu je jiná hudba. Ale hraju tam všechny saxofony, když zrovna není záběr na Vráťu Brabence, jak hraje.

Kdo ze zahraničních muzikantů tě dneska nejvíc inspiruje?

Mám rád spoustu dechařů, například Dresche Mihalyho, Borbelyho Mihalyho, Hakona Kornstadta, Michaela Blakea, Bena Goldberga... Mám rád newyorský downtown a spoustu norský muziky, ale taky třeba Toumaniho Diabateho a Ballakého Sissoka, Kayhana Kalhora.
Už nějakou dobu ale poslouchám víc vážnou hudbu než jazz. Myslím, že Kronos Quartet je pořád inspirující, ale líbí se mi další kvarteta, například Bozzini Quartet. Mým velkým favoritem je violista Garth Knox.
Podílel jsem se letos na festivalu Dobršská brána, na němž hráli kromě Knoxe další moji velcí oblíbenci: norský houslista Nils Okland a duo Barry Guy a Maya Homburgerová.
První freejazzovou kapelou, u který mi došlo, o co se jedná, byli Art Ensemble of Chicago, a myslím, že jejich inspirace je v tom, co hraju, pořád zřetelná, tedy hrát free vycházející z místních zdrojů.

Pozoruju, že spousta muzikantů okukuje, na jaké nástroje hrají jejich idoly, a pak si je pořizují. Nebo alespoň něco podobného. Měl jsi to taky někdy, tuhle snahu nahlížet “do muzikantské kuchyně” a inspirovat se tím?

Tak určitě. Mám často takovej pocit, že mít třeba tohle nebo tamto, už bych byl opravdový muzikant.

Zůstává jen u toho pocitu, nebo se třeba občas neudržíš a něco koupíš?

Nástroje mám od každýho jen jeden, ale hubiček a ligatur mám spousty. Plátky taky kupuju různý a zkouším, jestli to půjde líp.

Teď se zeptám jako laik: To je to, co určuje u tohoto typu nástrojů jeho kvalitu?

Kvalitu saxofonu a klarinetu určuje materiál a zpracování mechaniky, pak jsou různý hubičky, dřív se dělaly spíše zavřený, dnes spíše otevřený. Dále ligatura, to je to, co drží plátek na hubičce. Dělají se kovový, tedy zlatý, stříbrný, bronzový, kožený, látkový, dřevěný... Mám radši kovový, protože mi připadá, že kožený tluměj zvuk. Momentálně mám na vyzkoušení dřevěný ligatury, a to se mi líbí hodně, maj hodně otevřenej zvuk, ale hůř se ovládaj ve spodních polohách.
No a pak plátky. Často zkouším nějaký nový, zajímá mě, jak hraje tahle značka a jak tamta.
Na klarinety už čtyři roky hraju na plátky Pomarico, jejichž výroba ale loni skončila, takže začínají docházet. Dokonce jsem kvůli tomu volal do továrny, aby je začli zase dělat, že jsou nejlepší, ale obávám se, že zůstanu oslyšen.

Každému z muzikantů se občas podaří výhodná koupě od někoho, kdo tomu nerozumí. Stalo se ti něco takového?

Je to asi deset let, co jsem v jednom normálním bazaru narazil na klarinet, který stál asi 1500 korun. Byla na něm ale hubička Selmer HS**. Ptal jsem se, kolik by za ní chtěli, že nechci ten klarinet, ale jen hubičku. Začali něco tušit, a tak řekli 500 korun plus nějakou jinou hubičku. Tak jsem v hudebním bazaru koupil úplně nejobyčejnější hubičku za padesát korun a koupil a vyměnil selmera. Tahle hubička dneska na eBayi stojí okolo tří tisíc korun.

Máš nějaký nástroj, o kterém sníš, a jednou si ho určitě koupíš?

No, momentálně jsem saturován, ale až vyhraju ve Sportce, tak si toho koupím hodně, například sopránku, altku, tenora, baryton a bassaxofon Selmer Mark VI, všechny klarinety Selmer, klarinet Backun MoBa, klarinet Peter Eaton, tenora a baryton Conn Lady Face atd.

A když nevyhraješ ve Sportce?

Tak asi nic.

Nemálo rockerů neumí noty, ale znám jen jediného takového dechaře. Jaký k nim byl a je vztah u tebe?

Ale jo, noty umím. Pan Ptáček, který mě učil, byl vysazenej na hru z listu, takže jsem ji tenkrát ovládal. Dnes už to není ono.
Když mně bylo patnáct, tak pan Ptáček usoudil, že mám na to, hrát s Broumovankou, tedy místní dechovkou. To byla velká škola hry z not, protože repertoár byl značně rozsáhlý a zdaleka ne všechny písničky se zkoušely. Navíc klarinety hrajou v český dechovce strašně rychle. Když jsem poprvé přišel na zkoušku, tak první písnička, co jsme hráli, byl nějakej kvapík. Potichu, ale tak, aby to ti staří chlapi slyšeli, jsem to zahrál a v duchu jsem si řikal: „To čuměj, co přišlo za eso!“ Pak to bubeník odťukal a hrálo se to asi čtyřikrát rychlejc, než jsem to byl schopen zahrát. Když jsme dohráli, tak všichni říkali: „Mladej, ty tam máš samý pauzy?“

Pokud si ale pamatuju, ty rychlé české klarinety nikdo nikde nezdůrazňoval. Na rozdíl od třeba balkánských souborů, které se tím rády chlubí. Slovní spojení “nejrychlejší rumunská dechovka” asi slyšeli všichni. Jak často jsi tehdy cvičil?

Tak ona je to jiná hudba. V balkánskejch dechovkách hrajou rychle všichni.
Jako malej jsem cvičil asi tak třikrát týdně, pak od čtrnácti nebo tak nějak skoro vůbec. V hudebce jsem to zvládal bez cvičení. Nástup do Broumovanky mě donutil trochu cvičit, ale opravdu jsem s tím začal, až když mi bylo 22 a byli jsme v kapele dva saxofonisti/klarinetisti a nechtěl jsem bejt ten horší.

A později? Považuješ se za disciplinovaného hráče?

Poslední roky se snažím cvičit každý den, ale vzhledem k tomu, že chodím do práce a tak, tak se to ne úplně vždycky povede.

Co tě mimochodem živí a jak to kloubíš s muzikou?

Dělám šéfredaktora v nakladatelství Volvox Globator a redaktora pro nakladatelství Dauphin a snad to nějak jde.

O muzice jako o zaměstnání, jsi nikdy neuvažoval?

Muzikou bych se rád živil. Asi před čtyřmi lety jsem přišel za bubeníkem Petrem Galatou, předestřel jsem mu plán, že i improvizací by se dalo uživit, a on povídá: „Aha, takže já jsem se letos ženil a příští rok se budu rozvádět?“

Hehe. A co třeba dnes celkem rozšířený model “živím se popem, a ve volném čase si hraju svoje?”

Nikdy mě nikdo neoslovil, tak nevím, jak bych reagoval.

Tam to asi nefunguje tak, že by tě někdo oslovoval... Ale vrátím se k té improvizaci. Věnuješ se jí celkem hodně. Co tě k ní přivedlo a co tě na ní baví? Mám takové tušení, že pro většinu populace je to stále, i v jednadvacátém století, cosi nepříliš pochopitelného...

Improvizace má tu výhodu, že nemusíš chodit do zkušebny... Ale vážně: Spousta lidí si asi myslí, že to je hudba nelibozvučná, kakofonická a tak, ale já mám většinou dobrý ohlasy od lidí, kteří takovouhle muziku neznají. Už dost lidí mi řeklo, že vůbec netušili, že takováhle hudba existuje, a že je samotný překvapuje, že se jim to líbí.

Někdy se mi ovšem zdá, že různých improvizačních projektů je víc, než zájemců o podobnou hudbu z řad posluchačů. Funguje v tom směru nějaká komunita?

Moc lidí nechodí, to je pravda. Improvizaci se u nás věnuje omezený okruh muzikantů, takže se většinou známe. Zrovna v sobotu jsem chvíli seděl v hospodě s Pavlem Zlámalem a probírali jsme to. Dospěli jsme k tomu, že v Brně, jelikož je menší, tak se všichni znaj, v Praze jsou asi tři takový party.

Hraješ s kýmkoli, kdo tě osloví? Anebo to má nějaká omezení?

No, s kýmkoli asi ne. Třeba nemám moc rád elektroniku, ale na Honzu Faixe a Honzu Polanského jsem si už zvykl. Doufám, že i oni na mě.

Takže ptát se tě, jestli jsi někdy využíval při hře pedálové či jiné efekty nebo například looper, jak to dělají Clarinet Factory, nemá smysl?

Jednou jsme s Pankrotem měli elektronickej koncert, takže jsem měl nějakou krabičku, ale jinak nic.

Přiznám se, že o mnohých sdruženích, ve kterých hraješ, jsem ani neslyšel - a to si troufám tvrdit, že se v české scéně alespoň trochu orientuju. Je pro tebe nějak důležitá popularita? Nebo ambice?

Jak už jsem říkal, snažím se cvičit pravidelně, takže mě potěšilo, když jsem tuhle někde četl, že rutina je znakem ambicí.

Nicméně jsem objevil, že jsi letos zorganizoval vlastní festival improvizované hudby. Jaké byly ohlasy? A bude další ročník?

Jmenuje se Dobršská brána a konal se v Dobrši, malé vesničce u Strakonic. Letos byl smyčcový ročník, příští ročník by měl být klarinetovo-saxofonový. Došlo k tomu takhle:
Ivo Kraml, rodák z Dobrše, architekt, tam opravuje zámeček a už dlouhou dobu v něm provozuje galerii. V říjnu 2015 jsme tam byli s Jardou Kořánem hrát na vernisáži a Ivo celou dobu mluvil o tom, že v Dobrši je nejdůležitější, aby celá vesnice byla prostupná pro slepice. Někdy v květnu 2016 jsem mu v duu s Aničkou Romanovskou hráli na další akci, tentokrát v Praze, a Ivo zase mluvil o těch slepicích. Prohodil jsem na to: „Dobršská slepice – to zní jako skvělej název pro festival.“ A on: „Tak ho, Michale, vymyslete.“ Po určitém váhání jsme do toho tedy šli. Pozvali jsme muzikanty, který mám rád a který bohužel nikdo jinej zatím nepozval. Slepice z názvu nakonec vypadla, nechtěli jsme bejt neuctiví k místním. A ohlasy máme jen pozitivní, atmosféra byla euforická, příští ročník bude 17. a 18. srpna 2018.

Před časem ses také poměrně aktivně zapojil do projektu Květovaný kůň, který oživuje a rekonstruuje skladby, napsané za války pro děti v Terezíně. Přiznám se, že když jsem poslouchal vaše album, tak jsem vůbec nebyl schopen vnímat jen tu hudební stránku věci, a kontrast vlastně docela veselých písniček s jejich historií, mě uvedl do dost pochmurné nálady... Na vás to při jejich hře “nepadá”?

Nehrajeme jen písně z cyklu Květovaný kůň, ale ještě písničky z terezínské inscenace lidové hry Ester, a tam je jedna taková. Ty písničky jsou ale většinou veselý s vtipnejma textama, takže ani ne. Květovaný kůň vzniknul na jaře 2012, když mě oslovil Pavel Straka, že chystá vzpomínkový večer na skladatele Karla Reinera, jestli nechci z jeho tvorby něco připravit, a rovnou mně doporučil ty písničky z Ester a později Květovaného koně. Nyní hrajeme i písničky z jeho dvou předválečných cyklů Milé a Listopadové popěvky.

Svého času jsem tě vídal v různých početných sestavách, které koncertovaly v maličkém klubu Rybanaruby a ve kterých figurovali i poměrně známí hudebníci, například Mikoláš Chadima. Jak moc je pro tebe určující, s kým hraješ?

To většinou bylo k filmu. Už několikrát jsem Pavlovi Strakovi říkal, že zve moc muzikantů, ale asi jsem mluvil potichu.
Samozřejmě je lepší, když se muzikanti mezi sebou znaj a rozuměj si, pak to jde líp. Zrovna si ale nevzpomínám na někoho, kdo by mi vyloženě nesedl. Nebo na jednoho jó, ale nechám si to pro sebe.

Chystáš teď něco nového?

Ani nevím. V lednu bych chtěl udělat koncert v Unijazzu v obsazení kontrabas, kytara, steel kytara a dva saxofony, ale plánuju to jen jako jednorázovku.

V souvislosti s tou láskou k improvizaci nemohu pominout tradiční závěrečný dotaz této série: O vlastní kapele, která by hrála jen tebou napsané skladby, nějakém Michal Hrubý Triu či Quartetu jsi nikdy nepřemýšlel?

Kdysi jsem se považoval za skladatele, ale už mě to pustilo. To tedy neznamená, že bych nevymýšlel melodie, ale skutečně napsat nějakou hudbu asi nejsem schopen. Kapitán Kajman vlastně hrál jen moje písničky, ale dávali jsme je dohromady společně na zkoušce.

- - -

KDE HRAJE:

- Pankrot (od 2008?)
- Trio Salaš (od 2009)
- Jazz Khonspiracy aneb Tichý, Hrubý, Schneider+(od 2010)
- Hyvää matkaa! (od 2011)
- Květovaný kůň aneb Hanzlová, Hrubý, Svoboda, Tichý (od 2012)
- Tři tenoři a kontrabas (od 2014)
- Prázdné hory jsou plné větru a deště (od 2014)
- Drozdi a droždí (od 2017)
- trio Romanovská-Tichý-Hrubý (od 2017)
- duo Kořán-Hrubý, letos rozšířené na trio Kořán-Hanousek-Hrubý (příležitostně)

KDE HRÁL:

- Broumovanka (1989-1990)
- Sveřepé prase (1990-1992)
- Neočekávaný dýchánek (1992-1995)
- Kapitán Kajman (1995-2007)
- Mickey Pitchus & the Visitors (1995)
- Trenér Norů (1997)
- Broumovská kapela (1999-2000)
- Barové mouchy (2000)
- Malé dechové cvičení (2012-2014)
- Mléčná dráha (2014-2015)

NA CO HRAJE:

Hraju na klarinet, basklarinet a tenor saxofon. Dávám přednost starším nástrojům, takže basklarinet mám Conna ze šedesátých let, typ přesně nevím, a tenora King Zephyr z roku 1945. Klarinet mám Yamahu YCL 650. Hubičky používám Charles Bay. Mám jich docela dost.
Vlastní mikrofon nemám. Jde-li to, tak všechny nástroje zvučím dvěma mikrofony, ale nechávám to na zvukařích.
Kromě toho hraju na různé lidové píšťaly, především ze Slovenska. Nástroje mám od Dušana Holíka.

VYUČUJE NĚKDE:
Ne, neučím, nemám na to vlohy. Před sedmi lety jsem zkoušel učit jednu dívku na klarinet, ale vůbec mi to nešlo. Ona na něj naštěstí uměla a naštěstí neměla moc času.