Michal Janík: Praxe mě naučila, že není lehké se uživit

V novém seriálu Život hudebního manažera se podíváme pod pokličku manažerské práce a všeho, co s tím souvisí. Sedmadvacetiletý Michal Janík je původem z Uherského Hradiště. Hudbě se věnuje od střední školy a aktuálně je především manažerem kapely Zrní, s níž po zrušení začátku turné k nové desce nyní v rámci projektu #kulturažije na úterý 24. března připravuje První koncert Nebeského klidu – živý přenos online. Mezi jeho další projekty patří projekt HRTL, aktivně také sám jako bubeník hraje v kapelách Ghost of you a 1flfsoap. Michal popsal svou pracovní náplň a neopomněl ani začátky se Zrní nebo silné momenty, které za svou manažerskou praxi zažil. Hlavně díky spolupráci s touto kapelou získal cenné zkušenosti, které se mu hodí také do jiných projektů.

Co si představíš, když se řekne hudební manažer?

Pro mě je to člověk, který se stará o kapelu, vymýšlí strategii a řeší interní problémy kapely. Ale nejvíc je to asi o té strategii. Dřív jsem si myslel, že hudební manažer má dělat všechno, ale není tomu tak. Spíš je to osoba, která má oproti muzikantům větší odstup a není zabředlý do samotné tvorby. Dokáže říct s větším odstupem, že nějaký postup bude fungovat či ne. Samotná kapela to nemusí vždy vidět.

Odpovídá to reálně tvé práci?

Každá kapela potřebuje specifický přístup. Nebyl jsem v situaci, že bych mohl naprosto stejný postup použít na jakoukoliv kapelu. Každý projekt je v něčem komplikovaný. Je potřeba pochopit, kam projekt chce směřovat, čeho chce dosáhnout, neustále podporovat růst a zachovat si nadhled. Detaily se ale projekt od projektu liší.

Ty ses ke kapele Zrní dostal v prosinci 2017, což znamená, že jsi nastoupil do „rozjetého vlaku“. Bylo to pro tebe náročné?

Zrní byla první kapela, u které ten skok byl opravdu největší. Zrní jsou jedna z mála alternativních kapel v Česku, která se fakt živí jen hudbou. Nemají žádné půl-úvazky nebo brigády. Musel jsem udělat hodně rychlých kroků, abych zvládal tu velkou nálož zodpovědnosti. Měl jsem stále před očima, že když se něco nepodaří, tak celé „uživit se hudbou“, může jít rychle do kopru. Je to křehký domeček z karet, který se ti pod rukama zhroutí, třeba na jednom špatném rozhodnutí. Přestala to být sranda, ta zodpovědnost byla fakt velká.

Byla to tvá první zkušenost tohoto typu?

V takovéto míře určitě ano. Předtím jsem hodně řešil poměrně úspěšného elektronického producenta HRTL. Jemu se podařilo částečně prorazit i v zahraničí díky streamům na Facebooku, které tehdy ještě moc lidí nedělalo a bylo to cool. Uživit jednotlivce je něco jiného než mít zodpovědnost za pět chlapů od rodin. Zrní jsou o deset let starší než já a mají už nastavený životní standard.

Jak ses dostal k Zrní jako manažer?

Pracuji už nějakou dobu v agentuře Bumbum Satori a kolega, Prokop Holoubek z Midi Lidi, mě doporučil, když se Zrní dívali po novém managementu. V agentuře už jsem byl třeba dva, tři roky. Dělal jsem jiné menší kapely, které mě na CZ scéně bavily. Nakonec jsem kvůli Zrní musel svůj dosavadní seznam kapel zredukovat. Nezbylo mi už dostatek času. Zrní hledali někoho mladého, který bude mít drive a já byl jeden z těch, které pozvali na osobní pohovor. No a po Vánocích mi volali, že z těch všech starších a mnohem zkušenějších manažerů si vybrali mě, což pro mě bylo příjemné překvapení.

Co by měl hudební manažer umět, jaký by měl být?

Měl by být komunikativní, odolný vůči stresu, umět perfektně plánovat a určitě být kreativní a někdy i splachovací. Ve světě to tak možná není, ale v Česku jsme na malém rybníku, nikdy nemůžu jít přes mrtvoly. Dostaneš se s promotérem do sporu, ale musíš mít na paměti, že je pro tebe důležitý, protože má pod palcem třeba místní scénu. Jednoduše se rozhádáte a kapely ti k sobě do klubu už zvát nebude. Manažer by neměl být flákač. Můžeš si dát dva měsíce leháro a kapela to nepozná, ale pokud jsi svědomitý, tak by sis to neměl vůbec připustit. Takové dvouměsíční volno pak znamená několikanásobně víc práce.

Co z toho ses musel ty sám naučit?

U Zrní jsem se musel naučit, že se všechno řeší daleko dřív. O co větší balík peněz jde, o to víc na tom musíš makat a komunikovat, třeba i rok dopředu nebo víc. Takže už teď třeba řeším rok 2022 a to bylo pro mě dřív nepředstavitelné. Nevím, co bude za dva roky, kde bude promotér, kde bude kapela, jestli vyhrajeme nějaké ocenění a cena se nám zvedne apod. Já teď potvrdím koncert za částku X, která za dva roky bude dvojnásob a co potom.

Máš nějakou časovou hranici, za kterou už nedomlouváš koncerty? Že třeba letos ještě domluvíš 2022 a rok 2023 už ne?

Je to o taktice. Pokud mě člověk nutí jít s částkou níž, než jsem mu nadhodil, tak mu řeknu, ať se ozve třeba za rok, protože mu nejsem schopen garantovat, že za dva roky budeme ochotní za tyto peníze jezdit. Už si uvědomuji své postavení a vím, že tohle můžu říct a není na tom nic špatného.

Jak se má člověk chovat k promotérům?

Já jsem občas výbušný a umím dát najevo, že se se mnou nemůže úplně zametat. Je třeba někdy ukázat drsnější tvář. Majitelé klubů, kteří se v brandži pohybují dvacet let a měli ve svém klubu snad všechny větší interprety, v tom už umí chodit. Často na tebe zkouší taktiky a když se necháš, tak tě stáhnou na minimum. Mám pocit, že vymezit hranice je důležitý.

Stává se ti často, že tě lidé „podceňují“ nebo se k tobě chovají s předsudkem?

Spousta lidí mě nezná osobně. Komunikujeme po telefonu, e-mailem, ale neviděli mě. Může jim být přes padesát a mě bylo na začátku pětadvacet, když jsem komunikoval za kapelu a tvářil se jako profík. Stává se mi, že přijedu s kapelou na koncert a promotér je příjemně překvapen, že místo ostříleného staršího cápka přijede mladý kluk.

Co je na domlouvání koncertů pro tebe nejtěžší?

Asi se domluvit na konkrétních financích, na kterých potvrzení koncertu stojí. Všechno ostatní už mám podchycené. Když nejsou dodrženy technické požadavky, tak kapela nemůže vystoupit. I nějaké krytí smlouvou a právní věci, v případě soudu, mám připravené. Ale domluvit se s promotérem a najít ten kompromis, to je nejtěžší a ne vždy se to podaří.

Řešíš každou akci finančně od začátku nebo máš nějakou fixní cenu?

Hodně záleží na lokalitě. Z vesnice si neodvezeš stejné peníze, jako z Prahy. Nastavil jsem si ale hranici, přes kterou kluci prostě nejedou, protože jsme se domluvili, že nemá vždy cenu jet přes půl republiky pro pár peněz, když můžou kluci zůstat doma a jet druhý den koncert, který je dvakrát líp zaplacený. Praha má honoráře úplně jinde, než jakékoliv jiné město v republice. Snažím se s promotéry jednat lidsky a najít kompromis. No a když se podaří, že si nás někam pozvou a já zjistím, že nám dali víc, než oni vydělali a řešíme koncert na další rok, tak jsem schopný nastavit lepší deal a s cenou jít lehce dolů a domluvit se, že promo začneme řešit o dva měsíce dřív.

Takže spodní hranice odměny nějaká je?

Spodní hranice je, pod kterou to vůči nákladům nemá cenu dělat. Technika, kapela, zvukaři. Aby to nějak vypadalo, tak to taky něco stojí. Není to pětice chlapů s kytarou od táboráků.

A když ti navrhnou možnost zúčastnit se nějaké větší akce, posunout promo…?

Pokud v tom je potenciál, tak se o tom můžeme bavit. Ale využívají to spíše menší kapely, pro větší už to nemá vždy smysl. Například benefiční koncerty ale Zrní jezdí, třeba jen za nějaké minimální náklady. To si ale vybírají kluci, kde a jak zahrají. Mají srdce a přemýšlí nad tím. Takových akcí nejde ročně zvládnout moc.

Musíš víc volat a psát, aby kapela hrála, nebo už jen žiješ z nabídek?

Jednodušší je celý postup v tom, že lidi Zrní už znají. Ale stejně musím pořád volat a psát. Já vidím jako dost důležité promo, manažer musí kapelu vůči promotérům připravovat. Aby se o ni mluvilo apod. Jsou to dílčí kousky skládačky, ze které se složí ten produkt a všechna moje práce je pak ve finále jednodušší.

Podle čeho si vybíráš, kam se snažíš kapelu dostat?

Zrní si za dobu svého fungování, což je asi 18 let, vytvořilo seznam míst, kam chtějí a taky „black list“ míst, kde hrát nechtěj. To bylo pro mě jednodušší, ale zároveň v případě black listu jsem je musel kolikrát přesvědčit, že to tak už dávno není, že se to za dobu od jejich posledního koncertu změnilo a ostatní velké kapely tam běžně jezdí. Bavili jsme se o tom a ten seznam pak upravili.

Z toho vyplývá – máš v kapele právo veta?

Zrní je v tomhle pro mě hodně specifické. Když jsem nastoupil, tak jsem chtěl jako první věc, aby se vyčlenil jeden kapelník, který bude zodpovědný za komunikaci s kapelou. Já chtěl věci řešit jenom s ním a ne neustále kontaktovat dalších pět lidí. Navíc každého s lehce odlišným názorem. S tím jsem ale nepochodil, takže máme demokratickou debatu a hlasování, protože to i přes všechny pokusy nezafungovalo. Když mám nějaký důležitý dotaz, tak ho vznesu, kapela to interně projedná a dají mi vědět, jak s tím mám dál pracovat. Právo veta asi mám, kdybych se ho snažil využít. Zatím mi ale přišlo vždy lepší jim to vysvětlit než někoho na sílu lámat.

A jak tě kluci berou? Jako manažera a nic víc nebo jako kamaráda...?

Určitě jako manažera, dřív jsme se znali, ale jen skrz moji kapelu, že jsme se potkali na podiu. Respekt od nich cítím, slovo tam mám důležité. Zatím se nestalo, že by prošlo něco, u čeho bych řekl ne a oni to udělali jinak. Každým dnem se to zlepšuje. Z minulosti si táhli i nějaké kostlivce, které jsem musel vyřešit. To mi přidalo asi body navíc. Dřív jsem byl zvyklý, že jsem spoustu věcí s projekty řešit nemusel. Já se staral o své věci, oni o ty své. Já nekecám do umělecké tvorby, oni do organizační. Pokud se samozřejmě něco nestane, kdy je pak jasné, kdo má za co zodpovědnost. Zrní jsou v tomto ovšem úplně specifická kapela. Někdy je to dobře, někdy naopak.

Co je teda reálně náplní tvé práce jako manažera?

Udržování chodu kapely, nastavování střednědobých a dlouhodobých cílů, zajišťování koncertů a finanční stabilita. Když se mě zeptají třeba na hudbu nebo na vizuál, tak jim názor rád řeknu, ale nenutím ho. Když kapela nemá někoho, kdo by řešil provozní věci, tak začne po čase stagnovat a nedostane se tam, kam by mohla nebo chtěla.

Nebije se to ale s tvou odpovědností za kapelu?

To nevím. Pokud je něco v přímé spojitosti s koncertem, jako třeba zvuk, vizuál nebo cokoliv podobného, tak to je i můj problém a řeším ho. Toto má přímý efekt na mě a mé možnosti domlouvat další koncerty. Super zvuk a světelná show je u podobné kapely už opravdu nutností.

Jsi fanoušek svých projektů?

Nikdy jsem nedělal s projektem, s kterým bych měl hudební problém. Ale taky nejsem ten „tvrdý“ fanda, nejsem si jistý, že bych si koupil lístek a šel na každý koncert. Já s těmi projekty ale jinak souzním, přijde mi to čistý. Je to výhoda, člověk se do toho nemusí přemlouvat.

Jaký je tvůj time management, v rámci dne, týdne?

Jsem na volné noze, což byla první věc, kterou jsem se musel naučit, nějak si to rozplánovat. Mám dané časy, kdy řeším maily, kdy se snažím volat apod. Ale pořád tě někdo ruší, takže třeba e-maily a plánování se snažím dostat do večerních hodin, kdy je to klidnější. Ono se to nezdá, ale z deseti rozjednaných koncertů se povede potvrdit jeden, dva. A za každým z nich stojí ještě x e-mailů, ve kterých jednáš. No a nakonec se třeba nedohodneš. Často zdlouhavě vysvětluju, že kapela za deset tisíc prostě nehraje. To je ta nepříjemná část práce. Nemůžu nikoho poslat s první nabídkou někam, může se to k tobě v budoucnu špatně vrátit. Promotéři se u nás znají a šeptanda funguje spolehlivě.

Daří se ti věnovat všem projektům stejný čas?

Nejvíc času věnuji Zrní. Ale není to pořád stejně. Jsou období, kdy práce je víc a chvíle, kdy se věnuji ostatním projektům, protože pro Zrní je už naplánováno. Takový ty vytížený úseky jsou před vydáním desky, začátkem turné apod. Bývá to ve vlnách.

A co na to ty ostatní projekty říkají?

To nevím. Možná s tím má někdo problém, ale jsem dost workoholik. Když mám zabrat, tak makám bez ohledu na čas.

Jsi spíš „psavec“ nebo „telefonista“, když domlouváš koncerty?

Když vím, že je to někdo ze starší školy, tak pošlu prvně mail a pak obratem zavolám nebo obráceně. Přijde mi, že mladá generace to teď má již jinak. Osobně jsem spíš psavec, protože si ne vždy zapamatuju všechny detaily. Když probíhá dohoda po telefonu, tak vše ve finále stejně směřuju na mail, kde si to ujasníme. Mail je moje paměť.

Je nějaké období, kdy se koncerty na další sezonu domlouvají v určitý čas?

Pro festivalovou sezonu to určitě platí, ale to je taky svůj svět. Festivaly si hodně vybírají a čím dál tím víc cítím, že vidí v zahraničních headlinerech větší potenciál. Podzimní část roku je hodně důležitá, o kapele by se mělo mluvit, měla by být vidět, aby se s promotéry lépe jednalo. Většinou to bývá září až listopad, někdo to řeší dřív, někdo později.

Hlídáš si vzdálenost mezi jednotlivými koncerty?

Určitě, musím na to koukat při domlouvání. U klubů, kde se snažíš řešit deal na procenta, tak počet prodaných vstupenek hraje důležitou roli. Když je klub opravdu narvaný, tak si kapela neodveze jen malý fix, ale i něco navíc. Je to super motivace rozšiřovat stále fanouškovskou základnu. Z toho důvodu právě tu návštěvnost řeším, abychom nebyli na stejných místech hned po sobě a kluby netratily. Myslím, že malé kapely to neřeší a v konečném důsledku na to dojedou. Jsou opojeni novým zájmem o jejich projekt v rámci jednoho města, berou všechno, co jde. Ale lidi se toho v jednu chvíli přejí a návštěvnost upadne.

Je něco, co sis o téhle práci dříve myslel a zjistil si, že to není pravda?

Když jsem začínal, hrál jsem v kapelách a občas udělal jen nějakou menší akci, tak jsem si naivně myslel, že se tím všichni muzikanti živí a mají se dobře. Ale reálně to tak není. Uživit se hudbou je dost velký oříšek, daří se to u nás jen pár kapelám a interpretům.

Takže kdyby si měl jen jeden projekt, tak se neuživíš jako manažer?

To se asi nedá říct. Vyděláš i s jedním interpretem, záleží, jak zaujme, musí se to podařit. Ale sázet na jednu kartu se nevyplácí, co když to po pěti letech nevyjde a ty najednou nemáš v ruce nic.

Je nějaká výhoda v tom mít více projektů, kromě peněz?

Já jsem se díky různým projektům naučil víc věcí v kratším čase. Dělal jsem indie kapely, dělal jsem elektroniku, která funguje úplně jinak. Učíš se novým přístupům a zjišťuješ co a jak. Kdybych měl jeden projekt, tak mi to trvá déle nebo se k tomu vůbec nedostanu. Ale každá scéna funguje jinak, takže to bývá dost individuální.

Kde se vzal Michal-manažer?

Myslím, že to na mě zbylo. Když jsem začínal, užíval jsem si, že se můžu věnovat jen té kreativní stránce a tu organizaci neřešit. Jenomže nikdo jiný to nedělal a postupně jsem zjišťoval, že je to fakt potřeba, tak jsem do toho pomalu vplul. Nebylo to cílené, že bych si řekl, že tímhle se budu živit.

Máš nějaký sen?

Sen? Jako jsou nějaký sny, plány ve hvězdách. S každým projektem je to jiný. Ale v rámci Česko-Slovenska a okolního zahraničí už jsem vystoupil na dost akcích, o kterých jsem dřív jenom snil. Vždy tě nakopne, když se s kapelou dostaneš na velký festival. Je to potvrzení, že to děláš dobře. Ale mnohdy je to i o náhodě, že to k tobě „přijde“ bez nějaké větší zásluhy. Ale jako manažer je to spíš plnění snů konkrétní kapely než těch mých. Ty svoje si plním v pozici muzikanta.

A tvá vlastní iniciativa, že bys kapele slíbil, že je někam dostaneš?

Tak samozřejmě je nějaký žebříček míst, které jsou super a vždy se na ně rád podíváš. Ale nikdy mi nefungovalo, abych mazal med kolem huby, protože dřív nebo později se začnou ptát, proč tam ještě nejsou. A pak musíš vysvětlovat, že to vlastně není mé rozhodnutí, ale jsou tam dramaturgové, kteří řeknou ano nebo ne. Ne všechno jde protlačit.

Co tě na té práci baví?

I když kapely jezdí na podobná místa, komunikuješ se stejnými lidmi, tak to není nikdy stereotyp. Pořád je to nové, nemůžeš to kopírovat, lidi to poznají. U Zrní jsem navíc brzo poznal, že je výhodnější organizovat koncerty sám na sebe, protože tu akci mám pod kontrolou a reálně z toho může být i větší zisk. Tohle přichází až s jménem a nějakou pozicí na hudebním trhu. Ono tě to ani nemůže přestat bavit, když jsi původem z malé vesnice u Uherského Hradiště a najednou děláš pražský kluby a letní festivaly…

Jak vypadá šťastný Michal?

Když je vyprodaný koncert a lidi jsou šťastní. Loni jsme dělali Lucerna Music Bar a tam se stalo něco, co bylo neskutečný. Ještě s bývalým manažerem udělali Zrní koncert ve Fóru Karlín a vymysleli, že místo konfet budou do lidí házet vlaštovky. Navíc se to podařilo zapsat i do knihy rekordů (pelhřimovská společnost Dobrý den napočítala 613 vlaštovek, pozn. red.). Zrní má spoustu pevných fanoušků, kteří jsou ochotní i pro kapelu něco udělat. Přišli s tím, že to přesně obrátí a překvapí kapelu. Se mnou to v den koncertu konzultovali a já se před kapelou samozřejmě nezmínil. V jeden moment celá vyprodaná Lucerna vytáhla vlaštovky a hodili je směrem na pódium. Byl to hodně silný moment, kluci o ničem nevěděli a byli z toho v šoku, i slzy na krajíčku asi měli. Bylo to super! Takové chvíle ti dodají sílu a chuť v tom pokračovat.

Co ti profese hudebního manažera dala nebo vzala?

Vzalo mi to volný čas. Asi jsem mohl být delší dobu pařmen. K zodpovědnosti jsem přiskočil docela brzo, ale naučil jsem se spoustu věcí a posunul se dál. Cítím, že teď mám vůči vrstevníkům dobrý náskok. Třeba dřív jsem měl strach s promotéry tvrdě vyjednávat a říct si o lepší podmínky, nebo si aspoň stát za svým minimem. Tohle jako manažer musíš umět. Rozhodně mi tyto zkušenosti daly ostřejší lokty.

Měl by být manažer pro okolí kapely vidět?

Já si myslím, že má být vidět mezi profesionály na showcasech, ale ne tolik mezi fanoušky. Předloni jsme vydali EP „Spící“, které jsem s kapelou už dělal já. Během velkého křtu v Lucerna Music Baru mě neplánovaně kluci pozvali na podiu, ať desku ještě s kolegyní z týmu pokřtím a něco řeknu do mikrofonu. Zpětně mě to potěšilo, že se za mě kluci nestydí, že je to asi funkční a jsou s mojí prací spokojeni. Za mě, pokud se do toho manažer cpe, aby byl vidět, tak to dobrý není. Ale když se s tebou kapela ukáže, není to na škodu a člověka to potěší.

Cítíš se jako celebrita, třeba ve svém rodném Uherském Hradišti?

To nevím, ale asi ne. Lidi o mě ví jako o hudebníkovi z dřívějších projektů. Zná mě víc lidí, než kolik mám přátel v Hradišti. Jednu dobu jsem ale dostával v Brně zmrzlinu zadarmo, to bylo fajn. Jenom nevím, jestli jsem se líbil slečně já nebo hudba. (smích)

V březnu Zrní měli zahrát v Mahenově divadle, s ohledem na stávající nouzový stav byl koncert přesunutý (zatím) na květen. V čem je uspořádat koncert na takovém místě těžší nebo odlišnější od klasických konceptů?

V divadle je to specifický koncert na sezení. Lidi si nejdou primárně zatrsat, ale spíš si užít ten moment, zažít něco výjimečného. Tohle je trochu limitující, ne každá kapela tam může hrát. Navíc i fanoušci na to musí být připraveni. Domluvit se s divadlem se mi podařilo už podruhé. Jsou to nádherné prostory, což je super. Určitá změna pro fanoušky, kteří na tebe chodí několik let. Nezveš je stále do stejného klubu, ale přivedeš je na nové místo. A ta hudba tam může vyznít i trochu jinak.

Nastavilo ti vedení Mahenova divadla nějaké podmínky?

Divadlo je náročné. Jiná klientela, jiný prodej vstupenek.  Mahenku jsem řešil s vedením a normálně jsme se dohodli na fixním honoráři. Moje zodpovědnost je dostat tam lidi, hrát pro poloprázdné divadlo není úplně příjemné. Cíl byl, aby spolupráce byla výhodné pro obě strany. Kapela si užije super koncert a divadlo neprodělá. Navíc je to i dobré místo pro video nebo promo fotky.

Musí se kapela nějak na takový prostor přizpůsobit, nebo vystupujete se stejným konceptem jako jindy?

Ono je to vyvrcholení předešlých snah. Kluci přišli s konceptem hraní na netradičních menších místech, kde se koncerty běžně nekonají. Mně se to líbilo, protože hudba Zrní je intimní věc. A v takových místech se to všechno zintenzivní, zažiješ nový pocity, čeho se na velkých podiích nedočkáš. A Mahenka je právě takový vrchol celého konceptu. Akce s více lidmi, ale pořád v intimní atmosféře. Celé to spadá pod akci „Černá hodinka a půl“. Minimum světel, mnohdy jen svíčky. A trochu jsme ubrali od elektroniky, přešli jsme více do akustických aranží.

Je velký rozdíl domlouvat koncerty na takových místech? V čem?

Určitě, tady začínáš od začátku. Běžný klub má lidi, postupy, ví jak se co dělá, kdy začít promovat a kde. A tady jsem se ozýval na místa, kde se třeba žádný koncert nikdy neuskutečnil. Mnohdy majitelé ani sami nechtěli, měli z toho strach. Takže to byl taky jeden z podnětů, proč jsme to vzali na většině míst na vlastní triko. A když jsme to dali dohromady a podařilo se, tak z toho jsou většinou nadšení a zvou nás na další rok a za lepších podmínek.

Podle čeho se vybírají místa?

Zadání bylo, že to má být netradiční a člověk si má odnést něco víc. Aby samo místo už v člověku něco zanechalo. Takže dost často historická místa. S klukama jsme udělali seznam a začali jsme na tom pracovat. Spousta míst nakonec nedopadla, protože to třeba nebylo ani technicky možné nebo jsem majitele jednoduše nepřemluvil.

Myslíš, že to může klást na kapelu nějaké nároky, požadavky do dalších měsíců. Abyste byli více akustičtí třeba?

To si nemyslím. Kluci vznikli jako buskingová kapela, takže akusticky, a elektronika se k tomu jen postupně přidala. Nedělá mi problém vysvětlit klubům, že to prostě nejde, protože koncept je nějaký a jejich prostor do něho nezapadá.

Cítíš, že takový koncept jiné kapely kopírují, že vidíš podobné koncerty i mimo tvoji organizaci?

Je pravda, že někteří to začali používat. Možná úplně nekopírovali, třeba to zamýšleli ve stejné době jako my nebo si to upravili. Ale nedělám manažera tak dlouho, abych dokázal tvrdit se stoprocentní jistotou, že to byl jen náš nápad. Myslím si, z nějakého vlastního pozorování, že po našem odehrání těchto koncertů se objevila vlna dalších kapel, co jeli podobné věci s důrazem na netradiční zážitek.

Má Zrní potenciál do budoucna ve vymýšlení jiných konceptů?

Nápady určitě jsou, jenom se to musí srovnat s realitou. Kombinace s divadly, orchestry nebo filharmoniemi apod., to už má Zrní za sebou. A přijde mi to už lehce ohrané, spousta kapel teď vymýšlí tady ty spolupráce, jako nějakou další metu nebo možnost vyplnění období, než se vydá nová deska. A mnohdy to ani hudebně nejde dohromady, podle mého názoru. Černá hodinka se nám povedla, uvidíme, co bude dál a co ještě vymyslíme. Aktuální doba je pak spojená s úplně novými výzvami, se kterými se pereme za pochodu. Měli jsme vyrazit na turné, ale museli jsme zůstat doma, hraní nám ruší už i první festivaly. Stali jsme se součástí projektu #kulturažije – se Zrní jsme založili sbírku a 24. března připravujeme živý přenos online z pražského Lucerna Music Baru.