Michal „Majkláč“ Novák: Očekávám, že se muzikanti chtějí posouvat

Před patnácti lety nahrál adresář The.Switch na web a otevřel registraci pro všechny muzikanty s vlastní nahrávkou. Teď spíš hledá talenty, obchoduje se vstupenkami a mentoruje. I tak ho spousta z nás má pořád zažitého jako pana Bandzone. Jakou má jeho dávný výtvor hodnotu a co všechno teď potřebuje, aby chytl druhý dech? A proč ho Facebook ani Youtube ani teď nemůžou nahradit? Pro rozumy jsem si došel k Majkláčovi do Vnitroblocku v pražských Holešovicích.

Co teď Bandzone potřebuje ze všeho nejvíc?

Programátory (smích). Na těch jsem trochu s Bandzonem dojel. Taky mě to nejvíc brzdí, abych Bandzonu vdechl novej život. Naplánovaný funkce, který mám připravený a bude o ně zájem, nikdo nemůže udělat.

Bandzone je v určitý cashflow pasti. Nemá investora, žádný zdroje ani kapitál. Reklama tak tak vydělá na to, aby se udržel v chodu. Neplatím už vůbec žádný lidi ani sebe, jen provoz a správu serverů. Teď nám navíc odpadlo hodně kampaní, takže jsem musel do toho dávat nějaký peníze ze svýho. Nejvíc potřebujeme nadšený vývojáře, kteří by Bandzone měli rádi a udělali si čas ho trošku nakopnout.

Jaké funkce by sis představoval?

Těch je spousta. Jsou to drobnosti, ale hodně by usnadnily fungování Bandzonu i v rámci sociálních sítí. Jedna z nich je konkrétní URL skladby. Kdybychom tuhle blbost uměli, uživatelé by ji mohli sdílet rovnou na facebookové zdi jako na Soundcloudu nebo Youtubu.

A ještě něco?

Třeba mnohem chytřejší zvaní na koncerty. Kapely teď chodí po profilech a píší lidem. Samozřejmě by šlo vybírat automaticky a kontextově lidi, kteří o tu informaci stojí, a zprostředkovat to na dvě kliknutí. Teoreticky by se taková funkcionalita zaplatila i z drobných poplatků. Další je modernější přehrávač, který by trochu líp fungoval, než ten, co máme teď. Je sedm let starej. Je neskutečný, že ještě funguje.

Strašně důležitej je responzivní design. Na mobilu Bandzone vypadá úplně stejně jako na počítači. Nejen že se blbě používá. Lidé zvládnou ledacos, když fakt chtějí. Google penalizuje weby bez responzivní verze. 60 % lidí k nám chodí přes mobil. Naštěstí i přes penalizaci Bandzone odkazy pořád ve výsledcích vyskakují jako jedny z prvních.

Když už jsme u statistik, projevila se v nich pandemie?

Moc ne. Trošku nám vzrostla návštěvnost. Lidi seděli doma a trochu víc poslouchali. Kapely měly čas starat se o profily. Negativně se zas projevila v ekonomice. Odpadly festivaly, soutěže kapel a tradiční inzerenti, kteří nám dávali peníze za spoustu kampaní a další věci, například dramaturgie Jack Daniels Zóny na Colours of Ostrava.

Když jsme se bavili posledně, zvažoval jsi vstup strategického partnera. Zaznamenal jsem, že když byl Bandzone na vrcholu, odmítl jsi nabídku T-Mobilu. Nelituješ teď s odstupem?

Ne (smích). V případě T-mobilu nelituju. Taky jsem dostal nabídku prodat Bandzone Kytarám.cz a tam už to cítím jinak. Pod T-Mobilem by ten projekt byl dávno mrtvej, i kdyby ho koupili za sto milionů, protože změnili strategii. To by mě štvalo nejvíc, kdybych prodal něco funkčního a korporát to zabil.

U Kytar si říkám, že kdybych ho prodal jim, byl součástí týmu, trochu jeho tváří a mohl se podílet na strategickým plánování, mohl být dneska Bandzone mnohem dál. Pravděpodobně tím, že jsem začal dělat spoustu věcí kolem a nevěnoval se mu na 100 %, jsem hodně zbrzdil potenciál, který jsme nevyužili dost rychle a včas. Vedle nás vyrostly obrovský globální služby. Ale třeba bysme to nestihli ani s Kytarami v zádech. Konkuruj youtubu (smích).

Proč sis tenkrát ta partnerství vyhodnotil jako pro tebe nevýhodná?

V době, kdy byl Bandzone na vrcholu, jsem měl představu, že nás čeká dalších x-let obrovskýho růstu. Nikdy jsem ten projekt nezakládal, abych ho opustil za peníze a považoval ho za několik dobře strávených let. Pro mě je to srdcovka. Nikdy jsem ho nedělal, abych na něm vydělal, tudíž mi nedávalo smysl z něj odejít na vrcholu. Proto jsem si říkal: „Ne, já ho prodat nechci. Já tu práci miluju.“ Nevím ani, co bych dělal, kdybych ho prodal. Koupil bych si byt a – co budu dělat?

Všichni mě znali jako pana Bandzone. Kam jsem přišel, měl jsem se hned o čem bavit, a bylo to hrozně příjemný. Když rozjedeš takhle úspěšný projekt, vytváří ti sociální status. Muzikanti si tě váží a děkujou ti. Je pro mě obrovská motivace, když někdo ocení moji práci a řekne, že mu v životě pomohla. Je to to nejcennější, co jsem v životě zažil. Tenkrát jsem si uvědomil, že kdybych ho prodal, o tohle bych přišel.

Ale Bandzone je sice jednodušší, ale pořád sociální síť. Obsahuje telefony, maily, platební údaje – to už ztratilo hodnotu?

Jako databáze má pořád obrovský význam. Rozdíl byl v tom, že když pro mě byl Bandzone jediný projekt, denně jsem vymýšlel, jaká nová partnerství navázat. Komu data prodat, jak je připravit a jaký funkce přidat. Měl jsem tým lidí, kterým když jsem řekl: „Kluci, teď potřebuju vytvořit nově tuhle funkci,“ do měsíce byla hotová. Na ni jsem nalepil tři partnery a tři finanční toky na další rozvoj. Tohle, tím pádem všechno, se změnilo, ale Bandzone je pořád pokladnice.

Tam jsou písničky, které nikde jinde na světě nejsou. Zejména z prvních pěti let je plno bizarních věcí a projektů. Otázka ale je, jak je chytře zmonetizovat. Pro mě mají obrovskou nostalgickou hodnotu. Pro hudebniny je to zase obrovská hromada lidí, kteří se aktivně zabývají hudbou a můžou je oslovit. Je důležitý specifikovat, číma očima se na potenciál celé databáze díváš.

Kdyby nám nebylo líto platit za Facebook dvě stovky měsíčně, nevyvíjel by algoritmy, které by zpeněžily náš život. Tys nahlas ve statutu z 9. července uvažoval, že bys Bandzone nabízel za sto, sto padesát korun měsíčně. O co by šlo?

Jsem velkej fanoušek Spotify a vůbec streamingových služeb. Používám je denně spousty hodin. Hrozně by se mi líbilo, kdyby vznikla podobná platforma, která by se zabývala pouze českou hudbou. Pořád jsem dost patriot, fandím český scéně a svými projekty ji chci posouvat.

Myslím, že by se tu mohla uživit obdoba Spotify, která by v sobě měla pouze českou hudbu. Nejen tu úspěšnou a populární. Bandzone by ti generoval playlisty. Něco jako nabízí Spotify v rámci playlistů Release Radar a Discover Weekly na nové věci od umělců, které pravděpodobně máš rád. Nemusíš nic naklikávat. Algoritmus to vybere podle toho, jak se na Spotify chováš. Tohle kdyby fungovalo v češtině, byl bych úplně nadšenej.

Troufám si tvrdit, že tohle by byla hodně používaná funkce. Přibyli by fanoušci a kapely by se víc začaly starat o profily, protože by věděly, že tam chodí hodně lidí. Ten každodenní ruch z Bandzonu nezmizel kvůli mně. Kapely na něj začaly kašlat, protože jim někdo nabídl pohodlnější variantu, jak se prezentovat. Umím si představit, že by za tohle platili. Plus by tam byly pokročilý funkce propagace kapel a získávání fanoušků. Že by se jim to vrátilo v honorářích za koncerty, prodaný merchandise nebo hudbu.

Zmiňoval ses, že Bandzone je stále favorit mezi promotéry. Kapely si filtrují teritoriálně a podle žánrů. Proč si myslíš, že máte stále navrch? Podobnou funkci nabízí bandcamp. Je to češtinou a konzervativním českým uživatelem?

Velký rozšířený služby to nenabízej. Bandcamp možná, ale nejsem jeho uživatel. Tam je ale podle mě promile českejch kapel. Pokud pořádáš festival bluegrassu v Prostějově a chceš na začátek dát tři mladý lokální kapely, na Bandcampu nenajdeš vůbec nic. To se děje docela často v rámci celý republiky.

Dodneška lidi, se kterými se setkávám a kteří pořádají festivaly, říkají, že nemají žádnou jinou alternativu. Najít něco na Facebooku, Instagramu nebo Youtubu nejde. Pořád jsme first to go platforma, když sháníš kapelu. I pokročilý kapely, který hledají lokální supporty, mi říkají, že nemají jak jinde objevit lokální kapelu. O to víc mě mrzí, že malý lokální kapely zanedbávají profil: „Bandzone je stejně mrtvej, hlavně ať máme skvělej instagram!“ Jsou nadšený, že mají interakce. Z profesního pohledu jim ale nepomáhá skoro k ničemu.

Bohužel si kapely dost dobře neuvědomují, kde se pohybují lidi, kteří jim dávají příležitosti. Starají se o hezký a srandovní fotky, těch padesát samých fanoušků jim je lajkuje pořád dokola a kapela pak má trochu zkreslený pocit, že jí to tam hodně žije a že jsou populární. To, že se to nijak neprojevuje na návštěvnosti koncertů a nabídkách od promotérů, přikládají často nespravedlnosti a hledají kolem sebe viníky.

Jedna z věcí, která se zmíněnému Spotify připisuje, je že kapely znějí dost podobně. V našem starším rozhovoru pro penize.cz sis posteskl, že u nových českých kapel postrádáš uvěřitelnost. Nemáš pocit, že to, že kapely znějí a působí dost podobně, není způsobený tím, že se drží tvých návodů, jak být slavní?

Ani ne. Kapel, se kterými jsem spolupracoval a který jsem se snažil navádět, je úplně zanedbatelný množství. Jsou jich nanejvýš desítky. Problém je celospolečenský a napříč žánry.

Od našeho posledního rozhovoru, dva a půl roku zpátky, mám pocit, že se tohle zlepšuje. Ještě víc se zpřístupnilo domácí nahrávání. Ještě víc materiálu, jak míchat a produkovat věci, stahovat sample packy a dobrý zvuky, jde najít na Youtubu a vůbec internetu, což dává lidem větší prostor pro kreativitu. Dneska už umí dobře znějící nahrávku leckdo, i v podstatě začínající kapela s kamarádem, který se nahrávání aspoň trošku věnuje. A teď jim dochází, že to nestačí.

Dřív stačilo mít slušně hrající nahrávku a už jsi byl za hvězdu. Proto se snaží překonávat a udělat další krůček k autentičnosti a originalitě. Když se bavím s kapelou a navádím je, do tohohle je co nejvíc tlačím. Není to tak, že bych jim řekl: „udělejte takhle basu, kytary a ty tam zpívej takhle,“ aby potom všichni zněli podobně. Dělám přesný opak. Zahrajou mi a já jim řeknu, že znějí jako tohle, tohle, tohle a tohle. Kde je vaše přidaná hodnota? Pojďme to překopat!

Přijde ti možné se prosadit bez podpory vydavatelství a podnikatelského myšlení, pouze silou své osobnosti a práce?

Absolutně jsem o tom přesvědčenej. Nepotřebuješ mít za sebou label, agenturu ani manažera, jen talent, charisma, bejt pracovitej a trpělivej a to stačí. Potom nemůžeš neuspět. Takovej člověk se objeví tak jednou za rok. To jsou fakt výjimky. Většinou je pak vidíš jako nový jméno.

Máme agenturu (RedHead Music, pozn. aut.). Pracujeme s mladejma umělcema a máme opravdu široký pole působnosti. Dosáhneme na spoustu festivalů a před spoustu zaběhlých kapel můžeme umísťovat talenty jako support. Když ale nemá tyhle čtyři vlastnosti, ani s naší mocí z něj nejsme schopní udělat hvězdu. Vždycky to narazí na to, že nemá osobnost a na lidi nijak nefunguje. Dobře znějící nahrávka, texty, krásná show, jede se čtyřma velkejma předkapelama a pak jede první svoje turné a nikdo nepřijde.

A pak jsou umělci jako Pokáč. Na začátku jsme si říkali, že talent na texty určitě nějakej má, ale je zatím trochu nemastnej neslanej. A dneska je největší fenomén v populární hudbě. Je neskutečný, kam se za dva roky dostal. Mirai a Pokáč jsou teď nejvíc vystřelený rakety.

Jak velkou roli hraje, že se někdo už narodil slavným rodičům a cenné kontakty dostane už do kolébky?

Do plusu i mínusu. Není tak těžký představit tě publiku a nabídnout mladýho Mišíka pořadatelce z Horní Dolní. Hned ví, o koho jde, nebo si dokáže představit, že má už nějakou úroveň. Na druhou stranu si tihle lidé nesou břemeno toho jména a je pro ně těžší se etablovat sami za sebe ve stínu slavnějšího rodiče. Nezávidím jim to.

Psychologicky je strašně složité se vymanit. Dost je musí frustrovat: „Jo, to je ta mladá Filipová, mladej Mišík, syn Kollera.“ Nechtěl bych bejt syn slavnýho muzikanta a celý život s tím zápasit. Ale třeba Lenny se to skvěle podařilo. Má super hlas, je strašně poctivá a pracovitá. Už jí nikdo nemusí říkat, že je to ta mladá Filipová. Je to prostě Lenny. Všichni vědí, o koho jde.

Teď bych se spíš zaměřil na Lake Malawi. Předpokládám, že je to tvoje zásadní záležitost.

Zásadní pro mě už moc nejsou. Spíš Charlie Straight, se kterýma jsem dělal sedm let a pak jsme se rozešli a přestali spolupracovat. V dobrém. Jako přátelé.

Loni se dost vysoko umístili v Eurovizi. Dá se to považovat za úspěch, když jde o soutěž, o které komik Will Ferrell natočil komedii (Eurovision Song Contest: The Story of Fire Saga)?

(smích) Je to obrovskej úspěch. Je strašně dobře, že tam oni i Mikolas uspěli. Dodává to víru jinejm, mladejm popovejm kapelám a projektům v Česku, že když něco udělají fakt dobře, můžou se dostat do televizní show, kterou vidí půl miliardy diváků. Chybí nám pozitivní příklady, že to jde. Ty následně dodávají lidem chuť se o to pokusit. Když uděláš anglicky zpívající rockovou kapelu, ani nemůžeš věřit, že budeš slavnej po celým světě. Jet aspoň malý sportovní haly po celý Evropě se tady nikomu nepodařilo. Snad Pipes and Pints v rámci punkový rockabilly komunity. Ti jsou schopný jet do Francie a dostat tam relativně slušnej honorář aspoň v tisících Eur, ale pořád je to malá kapela.

A co veteráni Už jsme doma a Iva Bittová?

To už něco jinýho. World music, která objíždí svět s tím, že jsou zajímavý tím, že ukazují naši kulturu, feeling a harmonie, jak jsme muzikální a jak hudbu vnímáme. Když ale v New Yorku zastavím sto lidí a zeptám se na Ivu Bittovou a chytím jednoho, který jí bude znát, bude to obrovský štěstí. Když ale vezmu takový německý Guano Apes, věřím, že pět, deset lidí řekne, že je zná. Anebo Rammstein, ale to už je celosvětová megahvězda.

Anebo polský Behemoth.

Ale tak metal je dost specifická věc. Pigsty, Pandemia, anebo další ostravský grindový kapely jedou jihoamerická turné pro pět set lidí. To je ale komunita, která má úplně vlastní pravidla a drží při sobě už od dob, kdy se ještě distribuovaly po celým světě kazety a exoroxovaný ziny.

Ziny jsou pořád a vinyly se pořád šířej.

Teď ale mluvím o mainstreamu. Tohle bych si přál, aby se někomu povedlo. Klidně rockový kapele. Proto se ani nikdo moc nesnaží.

Před čtyřmi lety jsi rozjel Jack Daniels Musician Factory. Šlo o kreativní mediální hub, který měl pomoct růst kapelám. Jeho sledovanost na youtubu se pohybuje stále na podobných číslech. Čím si to vysvětluješ? Je poptávka saturovaná?

Čísla jsem považoval za docela velkej úspěch. Nebylo to jinak zábavný pro obyčejnýho fanouška. Cílová skupina je poměrně úzká. Že se na video tohohle typu podívalo víc jak deset tisíc lidí, je podle mě úžasný. Já i Jack Daniels jsme to považovali za strašně dobrej projekt. Bohužel ale skončil díky nařízení z Polska, kde má Jack centrálu. Omezili tehdy většinu projektů, které přímo nepropagují prodej produktu. Svoji práci ale projekt udělal.

Když jsem tady (ve Vnitroblocku, pozn. aut.) dělal workshopy se vstupem zdarma, měli jsme fantastický hosty. Pracovali jsme s lidmi interaktivně na singlech nebo schopnosti mluvit během rozhovoru. Anebo probírali, jak získávat peníze pro kapelu. Když ale přišlo jen třicet lidí, byl jsem fakt zklamanej.

Když jsem startoval The.Switch, strašně jsem si přál získávat zkušenosti a know how, ale tehdy nebylo kde a jak. A teď, když to nabízím kapelám zdarma a věřím, že kvalitně vedený lidmi, kteří mají co říct, narazil jsem na pasivitu a lenost. S tím se potýkám celej svůj život. Že kapely mluví o tom, že chtějí to a to dokázat, ale když se s nimi chvilku bavíš, zjistíš, že pro to nedělají skoro nic.

A není to spíš tím, že muziku vnímají jako koníček? Mají třeba náročné zaměstnání a hudba je pro ně způsob se vyjádřit a nebýt do ničeho tlačený.

Absolutně. Na začátku každýho workshopu říkám, že tyto informace jsou vždycky zaměřený na konkrétní typ muzikanta. Pokud někdo muziku dělá jako koníček, nepůjdeš na seminář, jak shánět peníze do kapely a jak se máš dostat do zahraničí. Je ti to jedno. Bavíš se. Jedeš s kámošema po práci do zkušebny, zajamujete si, složíte písničku, kterou jednou za rok zahrajete jiným kámošům na oslavě. Když ale člověk jde na podobnej seminář, předpokládám, že se chce posouvat, cítí, že má rezervy a potřebuje si nechat poradit, jak kapelu nakopnout. Ne každá informace je určená všem typům muzikanta.