Půljablkoň, foto: Matěj Černý

Michal Němec: Cesta se klikatí a my se tomu nebráníme

Kapela Jablkoň je publiku už roky známá, před časem se její dva členové zasloužili o vznik dalšího zajímavého projektu, ten nese název Půljablkoň. Duo, sestávající ze zpěvačky Marie Puttnerové a kytaristy a zpěváka Michala Němce, vydalo své první album v zimě 2014. Jejich nová deska nese název Světelné léto a její křest proběhne 26. ledna v pražském klubu Jazz Dock.

Platí i v novém albu, že je Půljablkoň komornější, éteričtější odnož Jablkoně?

Ono je to složitý, my jsme žádné rozdíly nikdy nehledali. Myslím si, že s velkým Jablkoněm děláme prostě větší kravál. V novém albu Půljablkoně je to sice trochu syrovější, ale kravál to není. Písničky pořád hrajeme ve dvou, ale jak je to u písničkářů obvyklé, tak jsme si pozvali i hosty.

Nevracíte se tou syrovostí přece jen ke kořenům?

Všechno, co jsme s Jablkoněm hráli, v nás pořád je. Vývoj alba jsme promýšleli jen do určité míry, měli jsme třeba představy o konkrétních lidech, které jsme na nahrávání chtěli pozvat. Na písničkách jsme potom nepracovali jen my, ale také hosté, i díky tomu se album vyvinulo tímto směrem. Pro desku bylo moc důležité, že jsme si mohli pozvat špičkové muzikanty. Skvělé taky bylo, že jsou úžasní improvizátoři, nemuseli jsme jim psát notičky, ale spíš popsat náladu a to stačilo.

Když jsme přišli do studia, písničky byly už hotové, ale bylo v nich ještě místo. Schválně jsme hosty nechali tvořit a dali jsme jim prostor přinést něco nečekaného.

V albu hodně experimentujete. Samotného mě zaujaly některé nástroje. Jak jste přišli na takový famfrnoch, prací zvony nebo šroubky?

Volba takových nástrojů byla hodně daná tím, že jsme nahrávali ve studiu Jámor, kterému vládne Ondřej Ježek. Police, zdi i podlaha jsou tam plné všelijakých instrumentů. Když nám přišlo, že je třeba zaplnit určité místo v písničce, vždycky nám Ondřej pomohl něco najít.

Někdy jsme mohli zkoušet, jak jsme chtěli, ale šroubky prostě zněly nejlíp. Ale třeba famfrnochem jsme už od začátku počítali, klavírista Michal Nejtek ho přinesl do studia a velmi fortelně a dobře na něj zahrál.

Hned v první písničce můžeme navíc slyšet taky tvůj step…

Můj step byl velmi drsný a už ho nikdy nebudu předvádět. Snad to bylo naposledy, co jsem něco takového dělal (smích).


Všechny písně v albu propojuje dohromady jeden milostný příběh. Měli jste tento koncept vymyšlený už předem nebo k němu došlo až ex-post­?

Příběh, do kterého bychom se už dopředu chtěli vejít, jsme neměli, vznikal zvolna z písniček. Ono to tak bývá, v jedné chvíli to dozraje. Ten příběh v jeden moment prostě vylezl na povrch, sám ani nevím, kdy se to stalo.

Dvě písničky na albu jste už kdysi nahráli s Jablkoněm. Proč jste se rozhodli zrovna pro ně?

Já mám u mnoha starších písní pocit, že by se daly nahrát jinak. Asi každá písnička jde nahrát na několik způsobů a skoro vždycky mám pocit, že je škoda, že se to jinak nenahraje. Třeba ve vážné hudbě se dělá běžně, že spousta interpretů hraje stejné skladby, ale každý to pojme trochu jinak. Ty dvě písničky s Jablkoněm už moc nehrajeme, tak jsme je přijali do repertoáru Půljablkoně, a občas je zpíváme i na koncertech. Mám u nich pocit, že do alba prostě patří. Ale vzhledem k tomu, že je to nové album, tak jsme chtěli, ať jsou v něm hlavně nové písničky.

Většina písní na albu je ryze autorská. V pár případech je hudba nebo text od jiných autorů, jak k tomu došlo?

Jednu písničku jsme dělali s Aničkou Duchaňovou, která léta hrála a zpívala v Jablkoni. Hudba k ní je už pár let stará. Postupně začala vznikat, když jsme kdysi pracovali na hudbě k jedné její hře, ta muzika se mi moc líbila, podařilo se mi na ni udělat text a v tu chvíli bylo jasné, že bude i na novém albu.

Další text máme od Zuzany Wirthové. Ona Zuzana je úplná pokladnice textů. Prostě jsem jej našel doma a byl jsem z toho opravdu šťastnej, protože se mi na první pohled moc líbil. Trochu jsem to s ní probral, upravil a bylo to.

Jeden text napsal přímo pro tohle album taky Martin Kyšperský, mám příjemný pocit, že trefil přesně to, co nám tam ještě scházelo.

Důraz je očividně kladen i na vizuální stránku desky. Už na minulém albu Půljablkoně je přebal od Jaromíra 99, na této je zase obrázek Martiny Trchové. Martinu zná ale asi většina lidí spíš jako muzikantku, jak vás napadlo svěřit jí titulní obrázek?

S Martinou jsme už léta dobří kamarádi. Mně spíš přijde, že zvláště v poslední době je Martina více výtvarnice, než muzikantka. Sám jsem viděl i její výstavy, takže jsme věděli, do čeho jdeme, když nás to napadlo.


Album se jmenuje Světelné léto. Máš pocit, že se s ním nějakým způsobem prosvětlila i vaše tvorba?

Já ohledně toho žádné takové pocity nemám. Když přemýšlím o nové desce, dopředu nevím, kam se její duch vyvine. Navíc mě u tvoření baví všecko, kdybych měl čas, dělám desky na všechny strany. Neopovrhuji žádným žánrem; hudba je jen dobrá nebo špatná.

A my sice máme směr, kterým se snažíme ubírat, ale cesta se všelijak klikatí a my se tomu nebráníme, protože to je přece přirozené.

Je vaše hudba pořád setkáním Händela a neandrtálce, jak o vás kdysi prohlásil Jiří Černý?

Jak kdy. Když jsme udělali desku Bláznivá, byla taková čisťoučká, folkovoučká – takové album jsme dělali zcela záměrně. Někteří muzikanti můžou pokřikovat, že je to primitivní a tak, ale já si stejně myslím, že udělat jednoduchou písničku je strašně těžký. Tam toho pračlověka asi moc nebylo.

Jinak se ale v naší tvorbě více či méně pračlověk někde objeví, ve Světelném létě se taky trochu projevil. Je tam v takové formě údernosti – takový oštěp a kožešina.