Michal Němec: Začínám si víc cenit desek Jablkoně, které ve své době prošuměly

Nebylo by jednodušší vydat k narozeninám nějaký ten výběr toho nejlepšího? 

Bylo! Ale já si to udělal složitější. Původně se uvažovalo o velkém narozeninovém koncertu v Malostranské besedě nebo právě o „bestofce“, ale pak nám to přišlo málo. A tak se postupně začala rodit deska nových písniček s oběma kapelami, které mám. Ocitnul jsem se tím trochu pod tlakem, protože to předpokládalo pozvat do studia spoustu lidí, z nichž skoro každý někde hraje nebo učí. Říkal jsem si, že „kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil...“ Ale nakonec jsem rád. Hodně mi pomohl Tomáš Frolík, kytarista Krajiny Ró, bez něj bych byl vyřízenej.

Jak jste do alba své kapely zapojil? Hrají každá to „své“, nebo se obě sestavy prolínají?

Různě se na albu promíchaly. Písně jsme točili většinou jablkoňským způsobem, který osobně preferuju – na začátku je určitá kostra písně, na kterou se ve studiu nabalují další vrstvy. Mám s tímhle přístupem dobré zkušenosti, s Jablkoní nikdy nechodíme do studia s úplně jasnou představou, jak budou písničky vypadat. Když se nad tím moc přemýšlí, moc se vymyslí...

Jedinou starší písní je titulní 5 x 15, kterou jste před patnácti lety pod názvem Pro Aničku natočil na desku Jablkoně Půlpes. Původně jste v ní zpíval „včera mi bylo patnáct a dneska čtyřikrát víc“. Lákalo vás obměnit text na „včera mi bylo patnáct a dneska pětkrát víc“?

Přišlo mi to jako dobrý nápad. Vzpomínám si, jak kritik Jirka Černý v recenzi na desku Půlpes napsal, že Pro Aničku je píseň muže, kterému hrozí šedesátka. No, a když mně začala hrozit pětasedmdesátka, přišel jsem na to, že pokud se text písničky lehoučce obmění, může se znovu použít.

Píseň 5 x 15 jste na novou desku nahrál dvakrát, v úvodní rockové a závěrečné „trampské“ verzi. Proč?

Hezky to album rámuje. Když jsme u Ondřeje Ježka natáčeli, objevil jsem ve studiu krásnou rozladěnou kytarku. Začal jsem si na ni vybrnkávat tu titulní pecku a prozpěvovat si jako starý tramp – a Ondřej povídá: „Hele, to je dobrý, to bysme tam měli mít.“ A pak k tomu trampskému dovětku ještě geniálně vymyslel doprovodný zvuk vlaku vyjíždějícího z nádraží.

Mimochodem, proč se vlastně ta původní verze titulní písně jmenuje Pro Aničku?

Protože jsem ji před těmi patnácti lety věnoval Aničce Duchaňové, zpěvačce Jablkoně, která si tenkrát stěžovala, že už jsem napsal písničku kdekomu, jen jí ne. V původní verzi té písničky mě doprovází různými zvuky a povzdechy, tak jsem ji do studia pozval znovu, ať si zase přijde zavzdychat. A zavzdychala krásně!

Vaším klíčovým spolupracovníkem byl kytarista Tomáš Frolík, jehož nástroj v různých podobách prostupuje celým albem. Jak vaše spolupráce probíhala?

Různě a s různou intenzitou, protože on je rychlej a já zase pomalej… Někdy přišel s hudebním motivkem a já k němu šel rovnou psát text. Ale víc písní vzniklo naopak, že já měl kus textu, třeba jen dva verše, se kterými se pak musel Tomáš nějak popasovat. U Tomáše Frolíka je ale výhoda, že má vždycky po ruce nějaký hudební motiv – a když náhodou ne, přijde příště do studia hned s několika.

Nastavil jste mu nějakou hranici, kam až se může v kytarových podbarveních a hrátkách dostat, aby – hrabalovsky řečeno – neporušil podstatu látky? 

On někde vyprávěl, jak jsem na něj pořád naléhal, že chci folk a jenom folk! Ale já to říkal hlavně proto, abych ho ubrzdil v těch jeho výbojích. I tak si ale na desku propašoval pár drsnějších pasáží, i když jinak se přizpůsobil. Klidně bych si s ním troufnul natočit i čistě folkovou desku. Tomáš je hodně kreativní a má rád spoustu druhů muziky, v tom jsme si podobní.

Jak se vám vlastně spolupracuje s člověkem, který je o několik generací mladší?

Dobře – taky proto, že ve Slaném bydlíme kousek od sebe, a tak není problém se kdykoli sejít, u mě ve studiu nebo na pivku vedle v hospodě. Dokáže být hodně intenzivní, což je ale bezvadný, protože bez takových lidí v kapele nikdy nic nevznikne. V Jablkoni jsme byli takoví blázni dva, já a Ingo Bellmann, a když se někdy přidal i Ivan Podobský, vznikalo to potřebné pnutí.

Většinu písní jste opatřil vlastními texty. Jsou nové, jako samotné skladby, nebo jste lovil i v šuplících a starých zápisnících?

Já v minulosti často využíval texty Zuzany Wirthové, mojí bývalé ženy. Ale ty už došly. Zůstaly mi doma jen její básničky, což jsou sice krásné věci, ale nepravidelné, jako písňové texty se tudíž dají využít jen výjimečně. Na novém albu nicméně jeden má, k písni Hymnus na slunce, a v pár dalších skladbách jsem použil různé úryvky z jejích básní. Jinak jsem většinu textů napsal sám přímo pro tuhle desku.

Hned několik nových skladeb je duetem se zpěvačkami, které prošly vašimi kapelami. Byl to záměr, vzdát na desce hold ženám vašeho muzikantského života?

Říkal jsem si, že když je to čistě moje deska, pozvu lidi, které mám rád a kteří se mnou v minulosti spolupracovali. Nemusel jsem se ničeho držet ani omezovat, a tak jsem přizval zpěvačky z Jablkoně i Krajiny Ró, Marii Puttnerovou, Aničku Břenkovou nebo už vzpomenutou Aničku Duchaňovou. A taky Josefínu Carvanovou, dceru Martina Carvana, která v Jablkoni zpívá asi posledních pět let.

V písni Stvoření světa se objevuje i Iva Bittová, která hostovala na albu Jablkoně Cestující v noci. Jak obtížné bylo dostat do studia tak vytíženou umělkyni?

Iva je taková moje souputnice. Hodně jsme se potkávali, jak v osmdesátých letech u nás, tak v devadesátkách v cizině. Je moc šikovná a pro českou hudbu ve světě udělala víc než všichni naši zpěváci a zpěvačky pop music dohromady. Museli jsme samozřejmě hledat termíny a písničku jsme nakonec natáčeli v Brně, tím se to celé hodně zjednodušilo. Iva je třešinka na tom narozeninovém dortu. Vždycky jsem ji hodně poslouchal, je skvělá ve folklórní nebo folklórem inspirované muzice, v bigbítu i v těch svých šílenějších věcech. Všechno umí a všechno dělá dobře.

Když bychom váš život v souladu s názvem nové desky 5 x 15 rozdělili na pět patnáctiletých kapitol, kterou z nich byste označil za tu stěžejní?

To je otázka! V té první jsem hudbu jen vstřebával, zásluhou rodičů, kteří sice nebyli vyloženě muzikanti, ale táta hrál na kytaru, máma na klavír. Druhá patnáctka, to už jsem byl na střední škole, kde jsme měli dva bigbíty a hráli různé převzaté písně. Když mi bylo dvacet, začal jsem se navíc zajímat o klasickou kytaru, hodně jsem ji drtil. Pak přišla vojna, kde jsme se potkali s Ingo Bellmanem – a vznikla Jablkoň.

Ve třetí patnáctce už jsme s Jablkoní vydali první desky, otrkávali se a v devadesátých letech jsme dost cestovali po světě. Čtvrtá patnáctka přinesla naše nejúspěšnější desky jako Bláznivá nebo Hovada boží, ale sestava Jabloně se už tehdy proměnila, Ingo Bellmann se dal na byznys, Ivan Podobský na výtvarničení. A v té poslední patnáctce přibyla k Jablkoni Krajina Ró, což bylo pro mě taky důležitý. Takže vlastně nevím, které období zvlášť vyzdvihnout. Myslím, že každá z těch kapitol byla důležitá.

Pořád docela hodně koncertujete, jak s Jablkoní, tak s Krajinou Ró. Dokáže vás po těch zhruba pěti desetiletích na pódiu ještě něco překvapit?

Asi ani ne. Kromě těch technických věcí, kdy vám vypadne zvuk, nebo se přihodí jiná nepříjemnost. To ke koncertům patří, člověk už to tak ani nebere. Občas mě ale překvapí složení publika. Ne že by na nás chodili vyloženě mladí, ale přicházejí třeba pětatřicátníci, čtyřicátníci, kteří na nás před lety začali chodit s rodiči. A teď jsou na našich koncertech už se svými dětmi. Je zvláštní, jak se to proměňuje, aspoň mi to tak připadá.

Dá se říct, že nějaké album Jablkoně je pro vás zásadní, že znamenalo víc než ostatní?

Já mám rád všechna. Ale s léty si začínám víc cenit desek, které ve své době spíš prošuměly. Třeba Machalaj byla trošku přehlížená, ale já ji považuji za hodně dobrou. Obdobný vztah mám k albu Půlpes, kde jsme přitvrdili, akorát byl ten náš bigbít na tehdejší poměry asi moc složitej, nikdo si té desky vlastně nevšimnul. Mám ale samozřejmě rád i desku Bláznivá, kde jsem se vrátil ke svým trampským kořenům a která byla naopak přijata velmi dobře.

V jedné z nových písniček si pohráváte s adjektivem „alternativní“, které se desítky let opakuje v článcích o vaší hudbě a písničkách. Jak jste to označení v průběhu své kariéry vnímal?

Těžce. Vždycky jsem říkal: „Hlavně o Jablkoni nebo Krajině Ró neříkejte a nepište, že jsou to alternativní kapely, protože alternativní je v hudbě kromě středního proudu skoro všechno.“ Na druhou stranu už od počátků Jablkoně neexistovalo žádné jiné označení, které by to, co hrajeme, přiblížilo nebo definovalo. Ani ta okřídlená charakteristika Jirky Černého, že Jablkoň je setkání pračlověka s Bachem, o naší hudbě vlastně moc neříkalo. Máte pravdu, že to přídavné jméno mě provází celý život. I dnešní Krajinu Ró je těžký charakterizovat jinak než alternativní rokenrol. 

Možná jste vážně alternativní člověk s alternativními písničkami i alternativní slávou, jak zpíváte ve zmíněné písni.

Asi jo. Koneckonců, už když jsme asi před třiceti lety hráli na nějakém festivalu s Honzou Spáleným, po koncertě mi povídá: „Hele, ty ať uděláš, co uděláš, vždycky to bude alternativní.“ A tak mi v těch pětasedmdesáti asi nezbývá, než to definitivně přijmout!