Michal Pařízek (Full Moon) a Ondřej Bezr (UNI): Naše média si do zelí nelezou

Průběžně vám přinášíme také rozhovory s hudebními profesionály napříč zaměřením. Tentokrát hned se dvěma najednou. Ondřeje Bezra, šéfredaktora kulturního magazínu UNI, dramaturga festivalu Blues Alive a hudebního publicistu s několika tituly na kontě jsme vyzpovídali spolu s Michalem Pařízkem, šéfredaktorem Full Moon magazínu, novinářem a členem promotérské skupiny Scrape Sound. Tito letití přátelé a kolegové spojují svá média v unikátní oslavu jejich založení (UNI 30 let a Full Moon 10) pod názvem UniMoon, která proběhne tuto sobotu 12. září od 14.00 hodin v pražském klubu Kaštan. Jako hudebníci s ambicemi prorazit i do mediálního prostoru se neobejdete bez několika rad a také vhledu přímo od zdroje.

UNI slaví letos 30 let od založení, Full Moon desetiletí, jak vnímáte proměnu hudební žurnalistiky během posledních dvou dekád?

ONDŘEJ BEZR: Ono záleží na tom, jak se to bere. Hudební žurnalistika je zastřešující termín, ale vždy k ní byly různé přístupy, a kdybych měl mluvit za UNI, my se snažíme udržovat klasičtější přístup. Obecně nejen k hudební, ale i kulturní žurnalistice, protože UNI není jen hudební, ale hlavně kulturní magazín. Jsou i jiné přístupy, někomu připadají modernější, já je za modernější nepovažuji. Takové ty, kde na můj vkus až příliš vstupuje do textu sám autor. Můžu to respektovat, ale v UNI nás zajímá v první řadě umělec a jeho tvorba. Osoba autora se do článku projektuje především výběrem tématu.

MICHAL PAŘÍZEK: To je samozřejmě jedna možnost, jak se na to dívat. Další faktor je technologický vývoj, který během minimálně posledních deseti, dvaceti let, nabídl spoustu nových cest. Ať už webové formáty, které se samozřejmě používali i dříve, ale přece jen se během posledních let proměnily, nebo formáty vhodné pro sociální sítě, kterým se dnes také říká žurnalistika. Byť tady souhlasím s kolegou, to za žurnalistiku nepovažuju. Ale svým způsobem se to dá udělat tak, aby to nějakým způsobem relevantní bylo. Gonzo může být jistě jednou z cest. Další možností je přistupovat k hudbě, potažmo produkci nebo umění tak, že ji dáme do různých společenských nebo politických kontextů. Dnes je angažovanost nedílnou součástí tvorby, tudíž by se měla logicky promítat i do textů. Dnes také mnohem více lidí umí anglicky, sleduje anglicky psaná média nebo dokonce čte v dalších cizích jazycích. Minimálně mladá generace z drtivé většiny mluví stejně dobře anglicky jako česky. Když se vrátím ke gonzu, nedávno jsme dělali rozhovor s Ondřejem pro Full Moon a on správně zmínil, že tato forma, kdy se osoba autora prolíná do textu, se používala v Rock & Popu už někdy před pětadvaceti lety. Na přelomu milénia to kulturní žurnalistiku vlastně poměrně dost ovládlo, v některých případech dost nešťastně. Snažili se tak psát i lidi, kteří takhle psát neumí. Teď kupříkladu čtu, a dost s tím teda bojuju, životopis Milana Kundery a to bychom asi nemuseli nazývat přímo gonzem, je to téměř až vědecká práce, ale autor Jan Novák vstupuje do textu až neuvěřitelně. Dost respektovaných kritiků to popudilo. Já si tedy nemyslím, že je to tak hrozné, zároveň je to ale na některých místech šokující.

OB: U Nováka je ale problém, na který poukázal v jednom rozhovoru Milan Uhde: autor měl na Kunderu názor už na začátku a dosazoval si do svého názoru fakta, která mu hrála do ruky. Když to napasuju na hudební žurnalistiku, je to stejné, jako kdyby měl recenzent názor na album hotový dřív, než ho uslyší. Takovéhle apriornosti soudů se samozřejmě všichni snažíme předcházet. Ale když k sobě s Michalem budeme upřímní, asi se taky, přes svůj věk, tu a tam neuhlídáme. Teoreticky, když to opravdu hodně přeženu, by dobrou desku mohl natočit i Michal David, ale asi by se nám to dost těžko připouštělo.

MP: To už je otázka, nakolik je vůbec potřeba se zrovna tímhle zabývat (smích). Ale v první řadě záleží na formátu, na tom, co ten člověk píše.

OB: A kam píše!

MP: Jestli píše recenzi nebo jiný typ textu do velké míry předznamenává, jakým stylem bude ten text napsán. Když budu parafrázovat kolegu, a v recenzi se dozvíme, co měl autor k večeři, tak to asi v pořádku není, ale třeba v reportu z festivalu, tam to nevadí, za mě by to naopak součástí podobných textů být mělo. To jsou faktory, které by se měly rozlišovat. Když se vrátím k Novákovi, je zajímavé, že k tématu přistupuje velice detailně, snad až vědecky, ale zároveň – protože je literát – tak přesně v momentech, kdy osobně vstupuje do textu, dokáže používat natolik bohatý jazyk, že to vlastně nevadí a čtenář si to může užívat.

OB: Což je ale přesně to, co jsi říkal před chvíli. Že se gonzo snažili, a občas dodnes snaží, praktikovat autoři, který na to neměli a nemají.

Jak vnímáte čas českých a slovenských tištěných hudebních médií v současné situaci? Fakker ohlásil pauzu, jak postihla krize vaše média?

OB: Kdože má pauzu?

MP: To nemůžeš znát, to je pro mladý. Tam jsou plakáty.

OB: Jo takhle. Ale jo, já to asi někde zahlédl...

MP: Nicméně, na tuhle otázku je dle mého brzy. Březnové číslo o Beatles jsme vydali šest dní předtím, než se zavřela republika a ti, co si ho nestihli koupit, si ho už nekoupili. Nebylo kde. Co se týče inzerce, tak je to zcela jednoznačné, její úbytek je a bude znát. Jak v UNI, tak i ve Full Moon je drtivá většina inzertní části postavena na živých eventech a když ty eventy nejsou, tak není co inzerovat. Je to těžké a bude to těžší. Co se týče velkých zahraničních koncertů, všichni mají pocit, že se to na jaře už rozběhne. Já si to úplně nemyslím, i když bych se samozřejmě rád spletl. Pro pořadatele je to samozřejmě složité, ale tím pádem je to složité i pro média. Osobně si myslím, že rozhodující bude příští rok.

OB: Mě k tomu napadá jen jedna věc. Ať už je korona nebo jiná krize, s tím, že lidé neměli peníze na nákup časopisu, jsem se setkal už za Rock & Popu, posléze i v UNI. Časopis stojí jako dvě piva v hospodě a to, že je ten časopis drahý, mi většinou lidé říkají po pěti pivech a třech panácích whisky. Ale ten, kdo má o takový časopis, jako je UNI nebo Full Moon, opravdu zájem, si na něj jednou měsíčně vždycky peníze sežene. Jiná věc je s těmi inzerenty, to, co říká Michal, je fakt. A netýká se to jen inzerce koncertů nebo festivalů. Blízkým partnerem UNI, vlastně takovým naším tichým společníkem, je už několik let nakladatelství Galén. Ale protože nakladatelé mají stejně ztíženou situaci jako časopisy, nebo možná ještě těžší, tak v tuhle chvíli nedokážu odhadnout, jestli Galén bud moci být naším partnerem i příští rok. A to naši existenci nebo přinejmenším způsob fungování může velmi významně ovlivnit.

MP: Vliv té situace pozorujeme i na předprodeji naší společné akce UniMoon. Co vnímám jako velký problém u vydavatelství a nakladatelství je, že zrovna o tyto typy podnikání se stát vůbec nestará. Odpuštění DPH na určitou dobu by celému segmentu velmi pomohlo. Nejedná se o částku, která by výrazně poškodila státní rozpočet a všem malým podnikatelům v tomto segmentu by opravdu pomohla. Když to řeknu úplně nadneseně – když zdraží máslo kvůli krizi, tak si ho všichni stejně koupíme, ale my naše produkty zdražit nemůžeme. Při každé krizi je kultura zbytná jako první, v tomhle národě je to tak vnímáno i ze strany státu. I když mě hashtag #zminutynaminutu nijak neoslovuje, tak je to vlastně přesné. Toho 10. března se opravdu zastavilo všechno.

Oba jste zasedali v grantové komisi Ministerstva kultury pro alternativní hudbu, granty jsou přitom zahalené do hávu neznalosti, většina lidí je ani nezkusí podat, protože automaticky předpokládají neúspěch. Jak to vidíte vy?

MP: Každé grantové řízení má jisté obecné parametry, které je nutné splnit. Pokud žadatel zadání splní, pak probíhá standardní jednání, která si myslím, že jsou garantována minimálně tím subjektem, v rámci kterého grantové řízení probíhá. Zda žadatel dostane grant, zda bude jeho projekt uznán jako grantuhodný, to bychom asi měli nechat na členech komise, případně na úřednících daného subjektu. Samozřejmě chápu, že spousta lidí do toho procesu nechce jít. Myslím si ale, že ten důvod je spíše jiný – dost lidí, co osobně znám, do tohoto vlaku nechtějí nastupovat, protože nechtějí být podporováni nějakou institucí. Ať už se jedná o stát nebo soukromníka. Další lidi, kterých je určitě taky dost, na to nemají kapacity. Přípravu grantu je samozřejmě možné zadat odborníkovi, což je ale poměrně nákladné, když to chce člověk udělat sám, tak to zase zabere hodně času. Někdo prostě nemá šanci podstoupit ani jedno. Nicméně všechny informace, které mají být veřejné, včetně členů komise a výsledků, veřejné jsou. Můžeme se bavit o tom, jestli jsou ta zadání toho kterého subjektu sepsána správně nebo ne. Granty pro Full Moon píšu sám a rozhodně mám za to, že některá zadání nejsou úplně dobře sestavená, ale to už je věc, o které můžeme leda polemizovat. Upozorňoval jsem na to i v rámci komise pro Alternativní hudbu. Nevím, jestli na to má Ondřej jiný názor…

OB: Já bych ještě dotáhl tu Michalovu myšlenku, že někteří nežádají o granty ze zásadních důvodů. Klidně bych použil i slovo „ideových“. Přišlo by mi skutečně absurdní, kdyby žádala o grant na svůj provoz třeba punková nebo hardcorová kapela. Protože mít něco společného se systémem, nehledě na to jaká je zrovna vláda nebo ministr kultury, když ty žánry jsou z principu antisystémové, by bylo komickým paradoxem. A ještě jedna věc. Je pravda, že kolem grantů panuje spousta pověr nebo legend. Ale proti té nejrozšířenější, že se tam sejdou nějací kámoši, kteří si rozdělí strašný balík peněz mezi sebe a pak to jdou zapít, bych se rád výrazně ohradil. Když jsem například poprvé nastoupil do grantové komise na ministerstvu kultury, kde bylo nějakých deset lidí, osobně jsem z nich znal dva nebo tři. Ti ostatní byli z různých koutů republiky a vlastně jsem o nich věděl jen z nějakých pracovních mailů a podobně. V žádném případě jsme nebyli žádní kamarádi. Co se týče komise na magistrátu, kde momentálně jsem, tak tam jsem těch lidí znal ještě méně. Na základě vlastních dlouholetých zkušenostech můžu s plnou zodpovědností prohlásit, že za mého působení grantové komise ministerstva i magistrátu vždy rozhodovaly zcela objektivně. I v případech, že by se zrovna projednával projekt některého ze členů komise, tak jde za dveře, a myslím si, že v případě, že by ten projekt byl špatný, tak by dostal málo bodů jako jiné nedostačující projekty. Leckdo poukazuje na to, že většina členů všech grantových komisí bývá zpravidla aspoň s jedním projektem nějakým způsobem spojená. To je samozřejmě pravda. Jenomže: do komisí se mají vybírat a vybírají lidé, kteří mají v daném oboru zkušenosti. To znamená, že se v něm pohybují už nějakou dobu, dostatečně zkušenosti nenačerpáš za týden, ale ani za rok. A ať už potenciální členové komisí začínají jako publicisté nebo muzikologové, tak stejně v většiny z nich jednou dojde na to, že pokud se v tom oboru budou pohybovat dlouho a na nějaké patřičné úrovni, někdo je osloví například s prosbou o pomoc s programem festivalu, s vydáváním hudebních nosičů a podobně. Pokud bychom byli důslední, museli bychom uznat, že ve střetu zájmů je coby člen grantové komise i pouhý redaktor média, které je mediálním partnerem akce, jež žádá o grant. Neboli, lidí, kteří nemají společného nic s oběma stranami pomyslné barikády, je úplné minimum. A kdybychom z těch komisí všechny, kteří mají nějaké zájmy, odstranili, tak by rozhodovali úředníci, kteří nerozumí projektům, v životě nebyli na žádném festivalu a tak dále. Pakliže připustíme, že nějaké granty být mají, což je zase další debata, tak to nejde jinak dělat, než se to dělá teď.

MP: Je to jednoduché. Můžeme se v tuto chvíli bavit o tom, zda je dobře, že ve většině těch grantových komisí jsou lidé, kteří jsou s tou kulturou nějak spojeni. Více či méně. Někdo je aktivnější, někdo pořádá akce, někdo vydává časopis nebo má vydavatelskou firmu. Asi to není úplně ideální, ale z mého pohledu je to pořád lepší než kdyby o kvalitě projektů rozhodovali pouze úředníci. Vezměme si jako příklad Nefestival, což byla mimochodem akce, které jsem osobně nebyl úplně příznivcem, byť samozřejmě chápu, proč ji organizátoři pořádali. Tam bylo jasně vidět, jak to může dopadnout, když o kultuře rozhodují úředníci od stolu.

Jak co nejlépe oslovit hudební média, když jsem hudebník či pořadatel akcí? Co např. má Full Moonu a UNI smysl nabízet a co jde zcela mimo?

MP: Já řeknu to, co slýchám vždycky. Všechno jsme vám poslali a stejně jste o nás nenapsali. Určitě by ten umělec měl mít dobře zpracované portfolio, které by měl posílat ideálně v jednom mailu s odkazem na jakýkoliv formát hudby jako ukázky, fotografie v tiskové kvalitě, všechno po ruce, tak aby se s tím dalo pracovat rychle. Ale žijeme v roce 2020 a každý z nás dostává x desítek zbytečných mailů denně a toto není žádná záruka. Stejně jako když rozesílám a hledám nějaké inzerenty a posílám jim portfolio Full Moonu, také to není záruka, že u nás budou inzerovat. Nejdůležitější je vědět, komu píšete. Třeba Ondřejovi posílat materiály o skupině Slza není úplně nejšťastnější, to už jsme si vysvětlili. Je potřeba si zjistit, o jakých žánrech to médium standardně píše. Pomáhá osobní oslovení. Já už jsem třeba alergický na oslovení „Ahoj do redakcí“. Takovýchto mailů chodí dvacet denně. Často se pak stane, že to ani nečtu. Důležité je i to téma, událost, o které má médium informovat. Teď se například dělá taková věc, která by mě nikdy nenapadla, kapely pořádají křty videoklipů a mají s tím dobrou mediální odezvu. My na tenhle formát vydání videoklipů máme samostatnou rubriku, ale když se tomu křtu dá formát nějaké události, tak to má i slušnou návštěvnost a potenciál uveřejnění ve větším počtu médií. Shrnuto, věřím na komunikaci, i když už ty maily nesnáším, tak si myslím, že forma přímé komunikace funguje lépe než plošné rozesílání hromadných mailů. Co opravdu bytostně nenávidím, že mi někdo pošle e-mail a za půl hodiny volá. A taky otevřené kopie, když vidím, že ten mail mířil na sto padesát adres, tak mě to také odradí.

OB: Já k tomu nemám vlastně co dodat. To, co řekl Michal, platí plošně. V současné době do UNI píšu dost málo, mnohem míň, než bych chtěl. Nicméně ty maily chodí mně a já je přeposílám těm autorům. Největší chybu kapely dělají v tom, že neznají ten časopis, že neví o čem píšeme a posílají nám nerelevantní témata. UNI má sice vcelku široký záběr, ale drží se tří žánrů: alternativní hudba, což se samozřejmě velmi gumový termín, pak jazz a world music. A i tak se stává, že nám píšou kapely, které dělají ryzí pop nebo třeba funky. To jsou žánry, které můžeme respektovat, ale patří to do jiných médií.

MP: Narozdíl od UNI náš web vydává spoustu tiskových zpráv, na které je tam zvláštní rubrika. Ale pochopitelně si vybíráme, nejsme ČTK, abychom vydali každou tiskovou zprávu. Ten výběr bych nechal s dovolením na nás.

Vidíte v mladší generaci své nástupce? Jaký je zájem o hudební, potažmo kulturní žurnalistiku?

MP: Já nehodlám ještě nikam odejít, to v prvé řadě! (smích) Full Moon je už několik let, od té doby, co jsme se s Janou Kačurovou vyměnili na postu šéfredaktora, z drtivé většiny postaven na mladých autorech. Já na tuto otázku nemohu odpovědět jinak, než že to vidím velmi pozitivně. Samozřejmě se můžeme bavit opět o tom, jaká je třeba úroveň některých autorů, jestli jsou schopní a ochotní to dělat tak dlouho, jako to dělá třeba Ondřej, ale vidím tam velký zájem. Občas ta vášeň samozřejmě převyšuje schopnosti, ale to souvisí i s věkem a objemem zkušeností. Zajímavé mi přijde, že spousta lidí má vlastně zájem o stejné věci, které baví mě. Občas je to až bizarní. Spousta lidí poslouchá hodně starou hudbu. Pak je ale zase potřeba rozlišit podle hudebních žánrů, třeba co se týče elektronické scény, tam zájem o texty zas takový není a dlužno dodat ani ze strany umělců. Dost často je těžké z někým z tzv. chytřejší elektronické scény získat rozhovor, protože je to v podstatě nezajímá. Princip této scény je postaven na živých eventech, bez žurnalistiky se to asi obejde. V poslední době píšeme hodně o rapu, z českých hudebních médií asi nejvíc, tam je to vlastně podobné. Vydání, která byla věnována rapu, měla super čísla na sociálních sítích, ale co se týče prodejů zas tak slavné to nebylo. Rozhodně tam není přímá úměra, kolik dostaneš lajků na obálku versus reálné prodeje. Naopak si myslím, že lidí, které hudební žurnalistika zajímá, je víc než v devadesátých letech. Vnímám vcelku velký zájem a to nejen ze strany lidí, kteří si časopis kupují nebo lidí, kteří sledují naše texty na webu, ale i z toho jací lidé navštěvují koncerty pořádané Full Moonem. Těch mladších lidí se tam objevuje čím dál tím víc a mám vždycky strašnou radost, když přijdu někam, kde nikoho neznám. Přijde mi to vlastně docela osvěžující (smích). To, že jsem tam nejstarší, když tedy náhodou nepřijde Ondřej, na to jsem si zvykl už před časem, ale aspoň tam nejsou samé známé tváře.

OB: Pedagogický dozor je potřeba! (smích)

MP: Ale musí se chovat slušně! (smích)

OB: Byla řeč o devadesátých letech. V té době to bylo mnohem masovější, ještě přežíval zájem z předchozí doby, kdy hudba představovala politický názor, což s přelomem desetiletí opadlo, pokud se nebavíme o některých extrémních nebo z principu angažovaných žánrech. Lidé se o hudbu a o čtení o ní velmi intenzivně zajímali. Musím říct, že bylo období zhruba v polovině devadesátých let, kdy mne a mé kolegy z Rock & Popu téměř neminula návštěva koncertu bez toho, aby nás tam někdo nezastavil a nediskutoval třeba o recenzi, kterou jsme napsali do aktuálního čísla. To bylo dost neuvěřitelné. Nevím, jak nás poznávali, nechodili jsme do televize, ani jsme neměli u článků svoje fotky. Nicméně tohle už opravdu patří dávné minulosti. Když už mě tu a tam někdo osloví v tramvaji nebo na koncertě, je to spíš proto, že jsem dramaturg festivalu Blues Alive, a zajímají ho nějaké informace o jeho nadcházejícím ročníku. Ale už se mi dlouho nestalo, že by mě někdo zastavil s tím, že jsem úplnej trotl, protože jsem napsal, že nějaká deska dobrá nebo naopak blbá. Ne že bych si stěžoval...

Ondřeji, tys vydal hned několik knih, třeba nedávno vyšly tvé memoáry Luboše Andršta s názvem Ještě hraju vestoje. Co ty, Michale, chystáš se také někdy na vydání svých textů?

OB: Ano, kniha se zrovna zpracovává, bude se jmenovat „Uprostřed příběhu“ a vyjde koncem září, původně to bylo směřované k přesunutému termínu oslav desetiletí Full Moonu v Divadle Archa, ale ty jsme byli nakonec nuceni ještě posunout. Ten výběr textů byl poměrně složitý a když jsme nakonec dospěli v finále, tak mi grafik napsal: „Neříkal jsi, že to má být pomníček, 420 stran textu mi přijde až dost.“ Takže po několika měsících, kdy jsme spolu s editory texty pečlivě vybírali a skládali, jsme dospěli k tomu, že se to během jednoho dne sesekalo o sto stran. Ale bude to hezké.

Křest knihy Michala Pařízka Uprostřed příběhu se uskuteční 23. září 2020 v pražském klubu Underdogs‘, za účasti skupin Rány těla a Hothouse.

Proč jste se rozhodli pro společnou oslavu obou časopisů, i když Full Moon má ještě separátně festival v Arše? Vypadá to, že mezi hudebními médii nepanuje řevnivost... je to tak?

MP: Bavíme se v roce 2020. Akce v Arše už měla být za námi, ale museli jsme ji posunout, nakonec neproběhne ani v září, ale až v květnu příštího roku. Nicméně UniMoon jsme vymysleli spolu, protože na různých soiré probíráme spoustu různých věcí a cítíme jistou spřízněnost, co se týče témat případně i zaměření. Přišlo nám jako dobrý nápad spojit naše publika. Podle toho finálního výběru kapel si myslím, že se nám to docela povedlo.

OB: Program jsme vybírali tak, aby vyhovoval všem. Naše média mají obrovskou výhodu, že si nelezou do zelí. Máme samozřejmě některá společná témata, ale přistupujeme k nim různou formou. Dokonce spolu tu a tam konzultujeme i titulní strany.

MP: Byť to je většinou záminka pro nějakou láhev vína.

OB: Pochopitelně. Zpravidla to bývá tak, že spolu pijeme víno a mezi řečí si řekneme, co budeme mít na titulce. Máme ale společných i pár autorů, kteří psali nebo občas píšou do obou časopisů. Ostatně Michal napsal pár článků do UNI, já napsal asi dva texty do Full Moonu, nehrajeme si na žádnou rivalitu, která by na tomhle malém písečku byla dost směšná. Nejedná se o žádný byznys. Když budu upřímný, hlavní důvod je, že jsme přátelé a proto jsme se rozhodli, že uděláme společný mejdan a že na něj pozveme další lidi a poslechneme si kapely, které máme rádi.

MP: Obě média spojuje zájem o určitou část kulturní scény, která není úplně pod reflektory, i když by z našeho pohledu být měla. Když se to povede a bude to moci proběhnout, bude to krásné a myslím si, že pro autory Full Moonu bude osvěžující, když tam uvidí uskupení Meat-House Chicago I.R.A., které posloucháme tak dlouho, že to ani nebudu říkat.

OB: Připadá mi vlastně docela hezké, že ne nepodstatná část autorů Full Moonu se narodila v době, kdy už tahle kapela neexistovala.

MP: Prostě spojovat názorově příbuzné věci mi přijde důležité. Já sleduju UNI v podstatě od začátku, a i když jsem pravděpodobně nečetl všechna čísla, dozvěděl jsem se tam spoustu věcí. Pro nás je to čest.

OB: Pro nás je to radost.