Michal Pavlíček: U mne nevisí kytary na zdi jako obrazy

Michal Pavlíček je workoholik. Stačí se podívat na jeho stránky, kde posléze zjistíte, že vystupuje snad každý týden ať už sólově, s Monikou Načevou, Stromboli nebo BSP. V tom shonu si ale naše bigbítová legenda našla čas zodpovědět pár otázek, které mířily nejen na jeho kytarové vybavení, ale i na Pražský výběr a další jeho projekty.

Kolik máš doma kytar?

Ani sám nevím, možná víc než dvacet. Mám rád různé zvukové a pocitové nuance jednotlivých nástrojů, které pak využívám při natáčení. Na koncerty si beru pravidelně 4 až 5 kytar.

Vyplatí se hrát na drahý nástroj, anebo muzikantovi stačí jeho šikovnost?

Ne každý drahý nástroj hraje nejlíp a ne každý vám může vyhovovat. A když už si vyberete tu svou milou drahou krasavici k mazlení, tak kde jinde si ji užít než na koncertech. Beru si je běžně na koncerty. Nejsem sběratel a u mne nevisí kytary na zdi jako obrazy. Rád na ně hraju.

Jaký máš názor na nástroje a aparáty z druhé ruky – vintage a boutique vybavení?

Já používám většinou vintage nástroje. Obecně mi víc vyhovují a pro mě hrajou nějak líp než ty současné. Jediný zásadní problém může být v opotřebení nástroje, jako sjeté pražce atd. Mám ale i pár moderních kytar. Rád to střídám.

Vystupuješ na pódiu jak ve triu, tak s větším personálním obsazením ve Stromboli nebo v Pražském výběru. Co ti vyhovuje víc?

S triem je to víc o mém sólovém kytarovém projevu, o feelingu. Píšu si kytarové instrumentálky na tělo a to v různých polohách a odstínech. Střídání nálad je pro mě inspirativní. Zároveň dávám i prostor klukům a jsem rád, že naše komunikace skvěle funguje a že nás koncerty stále nabíjí.

V bandu Michal Pavlíček – Čombeband jsi v kruhu o generaci mladších muzikantů. Trvalo dlouho najít společnou chemii?

Já myslím, že ta vzájemná jiskra naskočila hned. A čím déle spolu hrajeme, tím víc to zraje. I když jsem o pár generací starší, cítím se s Milošem, Matěm a Michalem na stejně lodi. Prostě si rozumíme a při hraní na podiu, kdy se člověk do sebe ponoří a kdy se v tranzu propojí naše pocity a my se odvážeme, neexistuje nějaký věk. Jako kdyby se zastavil čas a tepe jen rytmus hudby.

Za sebou máš comebacky Stromboli a Pražského výběru. Můžeš oba „návraty“ zhodnotit s odstupem času?

Já myslím, že se to povedlo. Stromboli se vrátilo po dvaceti letech na scénu a rovnou do O2 arény. Byl to silnej emotivní koncert. S Výběrem to byl návrat po pěti letech po posledním tažení sportovními halami a vyprodaná O2 nám udělala radost. Udělali jsme takovou vetší bombastickou show s mnoha hosty a symfonickým orchestrem.

Pro mě byla dojemná vzpomínka na Radima Hladíka, s nímž jsi často vystupoval, např. i na mejdanu Kytary.cz. Jak moc chybí českému bigbítu?

Chybí. Těžko se člověk smiřuje s odchodem kamaráda, ale v našich srdcích jeho sóla budou znít napořád.

Nemrzely tě ne zcela pozitivní recenze na prosincový koncert Pražského výběru?

Někdo tu bombastičnost a trochu „estrádu“ nepřijal pozitivně, někteří byli úplně nadšení. Ortodoxní fanoušci Pražského výběru možná chtěli slyšet víc tu naší klasiku jen v pěti. Nikdy jsme ale koncert s orchestrem neměli a nám se tato varianta prostě zalíbila. Koncert natočila i ČT a myslím, že ta fúze s orchestrem dopadla výborně.

Bude opravdu nové album Pražského výběru?

To nové album je pořád aktuální. Máme už asi patnáct věcí a budeme psát další do doby, dokud si nebudeme jisti, že to je prostě dobrý. Každý jsme hudebně i názorově trochu jinde a je čím dál tím těžší najít ve věcech průsečík a souznění. Až bude CD, bude i určitě turné. Do té doby budeme hrát jen opravdu výjimečně.

Co ještě letos plánuješ?

Desku Pražského výběru, ve výhledu jsou koncerty Stromboli a s Monikou Načevou. Zároveň pracuji i na svém sólovém albu a na hudbě k televiznímu seriálu. Rýsují si i BSP.