Michal Pavlíček v pitevně: Jeden den v parku u Zlaté brány

Představování Michala Pavlíčka na hudebnickém serveru by nebylo pouze obyčejným nošením dříví do lesa, ale přímo solením moře. Jeho skladba Jeden den v parku u Zlaté brány byla poprvé vydána v roce 92 s formací Big Heads a podruhé o 14 let později na záznamu z živého koncertu k příležitosti přijetí Pavlíčka do Beatové síně slávy. Popravdě, prvního zpracování jsem si na CD ani nevšiml, zato druhé mě málem srazilo ze židle. Dnes se trochu podrobněji podíváme na sólo zahrané na živákové verzi ve druhé pokračování pitevny.

První otázka, která každého napadne, bude asi znít: "A v čem že se vlastně verze liší?". Překvapivě téměř v ničem, co se kompozice týče. Miniaturní detaily se najdou, ale nic výrazného. To neplatí jen o sólu, ale i téměř celé skladbě. Je patrno, že Pavlíček evidentně není velkým fandou improvizací na živých koncertech. Na druhou stranu to svědčí o tom, že i 14 let starou vlastní skladbu lze zahrát tak procítěně, jako kdyby byla právě stvořena. Ten obrovský rozdíl v poslouchatelnosti plyne více méně jen ze zvuku. Ale už dost okecávání, pojďme si to rozebrat.

Rozbor z pohledu kompozice

1. Celek

Skladba je, co se pohledu harmonie týče, už záležitostí pro vyšší dívčí. Ačkoli se o celé pozadí většinou stará jen basa, a akordů si tedy moc neužijeme, děje se tam hromada věcí. Jednoduché pozadí tu totiž dává ohromný prostor pro melodii, která může celkem libovolně přecházet ze stupnice do stupnice, a pohrávat si s uchem posluchače.

Než se vydáme k rozboru sóla, prve se stručně mrkneme na harmonii celé skladby, abychom tušili, čím vším si ucho projde, než se k sólu vůbec dopracuje. První pasáž může ještě navodit dojem, že existuje jednoznačná tónina. G v baskytarové lince má hodně silnou "gravitaci" a chová se jako klasická tónika. Z kytarové melodie by nám potom vyšlo, že se pohybujeme v lydickém modu. Tato představa nám může vydržet i krásných 42 vteřin. Potom přijde přechod na další pasáž, která je moc krátká na to, aby si ucho stihlo najít novou tóniku, ale už z použitých tónů je jasné, že G lydická je opuštěna. Spíše se dostáváme do E mixolydické.

Po odbočení se ještě na chvíli vrátíme k úvodní pasáži, která nás po svém "Éčkovém" zakončení (1:32) přenese do pasáže označitelné jako refrén. Ten silně tíhne k tónu D, a ze zbytku použitých tónů to vypadá na obyčejný Dmoll. Když se po tom všem dočkáme návratu úvodního motivu, není žádný div, že tón G už ztrácí svoji přitažlivost. Ucho je dostatečně zmateno na to, aby nepovažovalo za tóniku nic. Asi největší divočiny se dočkáme těsně před sólem (2:40-3:14). Jakákoliv snaha o rozbor pasáže z pohledu tonality je dopředu odsouzena k neúspěchu. Vítejte ve světě komplexních harmonií.

2. Sólo

Právě do pozadí refrénu je hráno námi rozebírané sólo. Jak jsme si řekli, pozadí se silně motá kolem tónu D. Dost na to, aby pro ucho začal fungovat jako záchytný bod a stal se funkčně základním tónem. Navíc, po předchozí pasáži přišel náš sluchovod o veškerou tendenci tíhnout k tónu G, a začínáme víceméně s čistým štítem.

Hned v úvodu nás přivítá rozklad akordu Dmoll na kytaru, a to těsně před tím, než basa otevře nový takt tónem D. Víceméně po celé dva takty se potom kytara drží na čisté kvintě. Tento jindy běžný a nevýrazný koktejl intervalů především doposud zmateného posluchače usadí, a napoví uchu, co má očekávat. Následující krátký rychlý výstup na konci taktu č. 3 obsahuje krátce zahranou velkou sextu, čímž navozuje relativně vzdušnou atmosféru Dórského modu. Tento dojem nám vydrží asi dvě vteřiny, než se na začátku pátého taktu objeví sexta malá. Ta změna sama o sobě zní jako svěží vítr. Zkuste si to zahrát znovu s tím, že na konec třetího taktu dáte malou sextu. Není to nuda? Je.

Od teď dál se ale budeme držet prostého Dmollu. I v něm se dá ale vytvořit spousta zajímavých věcí. Tak třeba na konci pátého taktu. Basa nám zrovna hraje Hes, a kdybychom od něj udělali ob stupeň ve stupnici tři krůčky nahoru, dostali bychom rozklad akordu Hesmaj7. To je asi nejhodnější akord na světě. Pokud by si někdo někdy dal tu zbytečnou práci a spočítal, jaký akord na nás ve smooth jazzových aranžích nejčastěji útočí při nákupu mražené zeleniny v obchoďácích, vsadil bych boty, že to bude právě maj7. Ale rozklady akordů jsou super. Co s tím? Přidáme k Hes rozklady jiného akordu. Výstup na konci pátého taktu začíná dvěma méně výraznými tóny, ale po nich hned přijde rozklad akordu Edim na celou dobu, a za ním Dmoll.

Účel Edimu je jasný. Má být zlý a drsný. Navíc je o zmenšenou kvintu od basou hraného Hes. Tím je jeho drsňáctví ještě víc zvýrazněno. Mražená zelenina se nekoná. Dmoll potom slouží jako preludium dalších dvou taktů, kde opět basa drží D, a melodie se pohybuje v prosté stupnici Dmoll. Za povšimnutí stojí fakt, že kdykoliv je v celém sóle zahrán rozklad akordu Dmoll, nikdy zrovna basa nehraje D. Rozkládat Dmoll do D v pozadí je totiž nuda, a to není Pavlíčkův styl. Ve zbytku sóla už nenajdeme žádné harmonické překvapení, ale návrat k refrénovému riffu, který je tak dobře namontován, že se stal součástí sóla.

Rozbor z pohledu hráčského

Na hraní je sólo oproti očekávání poměrně jednoduché. Vaše pravá ruka se moc nezapotí a pokud už zvládáte legato bez křečí s trochou jistoty, jedná se vlastně o dobře hratelnou záležitost. Najdeme zde jen dvě zrady.

První je fakt, že se poměrně často setkáme s nutností hodně roztáhnout levačku. Pokud chceme zachovat hladkost příklepů a odtrhů, nemůžeme si jednotlivé fráze rozházet na víc strun. Proto je potřeba zůstat většinu času v uvolněném klasickém držení (které mimochodem Pavlíček neopouští prakticky nikdy).

Další problém je s rytmikou. Najdeme zde hromadu začátků frází mimo dobu (skvělý způsob, jak se vyhnout nudě). Aby toho nebylo málo, potkáte se i s nenápadně zapracovanými pentolami. Ano, pět stejně dlouhých not v jedné době. Asi nejjednodušší způsob jak se to naučit, bude prostě naposlouchat, jak to zní v kontextu. Popravdě, sám jsem netušil, co že to vlastně hraji, dokud jsme to nezapisoval.

To je prozatím vše. Pokud by vás zajímalo nějaké další sólo, nebojte se o něj ozvat v komentářích...