Michal Pavlíček: Za Pražským výběrem nejde udělat mizernou tečku

Jste známý jako muzikant, který se nenechá svazovat škatulkami. Byla žánrová pestrost hlavním kritériem při výběru skladeb na čtyřalbum Faces?

Ta kompilace neobsahuje kompletní žánrový rozptyl toho, co jsem udělal, dal jsem jí víc rockové mantinely, což bylo jedno kritérium. Tím druhým bylo mít tam skladby, které jsou pro mě v rockovém žánru zásadní, ať už jde o repertoár Pražského výběru, Stromboli, BSP, projekt s Monikou Načevou nebo o prezentaci mé sólové dráhy jako kytaristy. Ale je důležité říct, že čtyřalbum jsem původně chystal ke svým pětašedesátinám, ale vychází o něco později, protože se bohužel nepodařilo získat licenci na nahrávky, které jsem v minulých letech vydával u Sony Music. Mám u toho vydavatelství asi deset titulů včetně stěžejní kytarové desky Čombió nebo kytarového trojalba Srdeční záležitosti. Ukázky z těchto titulů tedy na čtyřalbu chybí.

Zato je na Faces spousta koncertních nahrávek. Byl v tom záměr?

Živé nahrávky jsem zvolil jako určitý jednotící klíč velké části čtyřalba. Ta kompilace není jen průřezem známých nahrávek od osmdesátek do současnosti. Je tam několik skladeb Pražského výběru a Stromboli, které pocházejí z loňských koncertů, ale s novým soundem, takže zní tak, jak je hrajeme dneska.

Při přípravě kompilace jste si asi musel znovu poslechnout spoustu nahrávek. Našel jste mezi tím množstvím hudby i něco, co vás po letech upřímně překvapilo?

Našel jsem třeba tři nahrávky s klukama z Big Heads někdy z let 1999–2001. Musím říct, že tenkrát jsme byli ve formě. Abych si trošku zapochleboval. (smích)

Asi na jakémkoli výběru budou fanoušci něco pro sebe podstatného postrádat. Já třeba miluju desku Rány, kterou jste natočil se Zuzanou Michnovou – a na Faces je zastoupena jen jedinou skladbou. Máte vy sám nějakou kapitolu, kterou jste musel vzhledem k omezené kapacitě disků přeskočit nebo potlačit?

Nezařadil jsem víc věcí, protože do rockového konceptu čtyřalba se řada písní nehodila. Já měl třeba tu čest napsat pro Jirku Suchého písničku Život je ples, která se stala jeho hitem posledních let. Ale mezi ostatními věcmi by působila nesourodě, což platí třeba i o písni Lenky Filipové Jenom blázni se radujou, kterou jsem taky napsal. Třeba jednou udělám album své písničkové tvorby, kam by se tyhle skladby hodily – plus věci, co jsem napsal pro Janu Kratochvílovou, Janu Koubkovou, Ivu Marešovou, Dana Hůlku, Ivu Kubelkovou nebo Kamila Střihavku. Mohly by tam být i skladby z muzikálů nebo seriálové písničky.

Obě vaše klíčové kapely, Pražský výběr a Stromboli, zažívaly nejslavnější časy ještě za minulého režimu, který ovšem Pražský výběr zkraje 80. let zakázal. Vznikla by kapela Stromboli, kdyby k tomu zákazu nedošlo?

Stromboli nebyla reakce na zákaz Pražského výběru. Výběr měl jednoznačný styl, byla v tom sranda, sarkasmus i temnota. Ale neměly v něm místo jemnější, citlivější tóny příznačné pro Stromboli. Představte si, že by Kocáb zpíval třeba Košilelu, to by prostě nešlo. Ale já právě v průběhu osmdesátých let začal psát i skladby, které v sobě měly na jednu stranu výbušnost, ale taky určitou zasněnost, náladovost i abstrakci. Proto jsem si vymyslel sólový autorský projekt Stromboli, na jehož základech pak vznikla stejnojmenná skupina. Za vznikem hudby pro Stromboli stály i okolnosti, které v té době ovlivnily můj stav duše, což bylo předně úmrtí mé mámy, pro kterou jsem napsal písničku Kvůli ní, s textem Zuzany Michnové, která tehdy prožívala ten samý osud. Oslovil jsem tehdy Michaela Kocába, který to s Bárou Basikovou nazpíval ve vážnější, šansonovité poloze, v jaké ho posluchači Pražského výběru neznali. Do písniček pro Stromboli jsem vložil i osten rockové razance, ale neměly ten ironický škleb, který byl typický právě pro Pražský výběr.

Se Stromboli jste v roce 2014 vydal i nové album a odehrál řadu koncertů. Říká se, že do stejné řeky se dvakrát nevstupuje. Na co jste si při tom comebacku dbal a čeho jste se chtěl vyvarovat?

Návrat po dvaceti letech je vždy komplikovaný. Po tak dlouhé době dochází zákonitě k přerušení přirozené kontinuity, lidi v kapele jsou už každý někde jinde a vidí svět jinak. Složil jsem novou desku Fiat Lux a hledal pro ni zajímavé texty. Kdysi jsem pro Stromboli objevil Morgensterna, ale to nejde opakovat. Nakonec jsem oslovil Vlastu Třešňáka, který se podílel na textech na album Pražského výběru Běr a otextoval mi i velkou část muzikálu Excalibur. Vlasta mi poslal svůj takzvaný šuplík básní a já jsem si vybral ty, které mě oslovily a převtělil je do písničkové formy, aby se daly zpívat. K návratu Stromboli ale musím říct, že je těžké překročit svůj stín. Páteř našich koncertů stále tvoří kultovní věci z osmdesátých let, kdežto z desky Fiat Lux hrajeme dvě tři písničky, někdy ani to ne.

Ale nové písničky už přece máte, ne?

Dát dohromady písničky není zase tak složité, jiná věc ale je, aby byl ten materiál silný. A hlavně aby se všichni v kapele shodli na tom, že je kvalitní. Máme sice pantnáct nových písní, možná se z toho pár věcí vybere, ale jako celek to zatím není přesvědčivé, aspoň pro mě ne. Jasně že ke každému albu patří ústupky, nejspíš bysme byli schopní dojít ke kompromisu v textech, ale hudebně musíme být pevní v kramflecích. Nejsem žádný odmítač skladeb kamarádů, ostatně oni můžou odmítnout i ty mé, ale jestli má Pražský výběr vydat nějakou desku, tak musí být stejně dobrá, jako ta první nebo druhá.

Což je ale laťka, která visí po čertech vysoko.

Ale nejede přes to vlak. Nemůžeme za Pražským výběrem udělat mizernou tečku. Nejde o autorská ega, pro mě je to otázka prestiže a její případné ztráty.

Na kytaru hrajete už přes padesát let. Jak jste si k ní vlastně kdysi našel cestu? Vybavíte si ten iniciační moment?

To vám můžu říct přesně. Bylo to ve druhé polovině šedesátých let, kdy jsem jezdil na chatu do Kerska. Měl jsem tam o čtyři roky staršího kamaráda, který se jmenoval Mirek Cepek, a ten vždycky sedával na lavičce u Svatojosefského pramene přezdívaného Kerka a obklopen kerskými krasavicemi hrál na španělku písničky od Beatles a Rolling Stones. Na kytaru se prostě krásně balily holky. Jako kluk jsem fascinovaně pozoroval, jak Mirek brnká a říkal si, že bych to chtěl taky umět. Pak jsem dostal svůj první kazeťák a začal jsem naplno vnímat ten obrovský hudební boom, nástup hippies a všechno ostatní, co ta doba přinesla. Elektrická kytara byla tehdy zjevení, její zvuk dokázal nahnat na stadiony desítky tisíc lidí. Zamiloval jsem se do toho nástroje, vlastně trochu se zpožděním, ale o to byla ta láska silnější. A pak už to šlo samo. Ale musím říct, že jsem nebyl žádné zázračné dítě a to, že jsem dostal odněkud shůry talent, se projevilo až později.

V Kersku v té době, o které mluvíte, žil i Bohumil Hrabal. Jak na něj vzpomínáte?

Zažil jsem s ním hodně srandy, hlavně v hospodě Hájenka, ale párkrát mě vzal i k sobě do chaty, kde jsem s ním jako student probíral různé věci. Ta doba se kryje s mým máničkovským, revoltujícím obdobím. Chodíval jsem do Hájenky hrát na kytaru, uměl jsem asi sedmdesát slok „Velvary Velvary, kde jsou mý tolary“ a to jsem občas prokládal Zeppelíny. Hrabalovi jsem pak i zhudebnil texty z jeho knížky Poupata. Byly to v Kersku krásný časy. Ale taky jsem tam zažil srpnovou okupaci v roce 1968. Pamatuju si na tu noc, kdy přiběhla teta, ať vstáváme, že bude válka. Kersko je kousek od Milovic, kde přistávala vojenská letadla Antonov, takže byl všude rachot jak při náletech. Další dny jsme s klukama psali na silnici hesla na podporu Dubčeka, Smrkovského a dalších reformních politiků a vybavuji si, jak ty nápisy auta pokorně objížděla…

Tenkrát vám bylo dvanáct. Jak jste ten vpád Rusů vnímal?

Něco se ve mně zlomilo, z bratrů se přes noci stali nepřátelé, okupanti. To se člověku zaryje do paměti a nezapomene na to. Stejně jako na perverzní dobu normalizace, která přišla záhy poté. V srpnu 1968 vůbec nikdo netušil, jak moc se bude kolaborovat, kolik lidí najednou otočí. Během pár let nastal ponižující úpadek našeho národa.

Napsal jste hudbu k seriálu České televize Volha, který se odehrává právě v letech normalizace. Část diváků seriál velebí pro barvité vylíčení poměrů v zahnívajícím režimu, jiní mají problém s tím, že dobu, kdy se lámaly charaktery, vlastně zlehčuje. Jak se Volha líbila vám?

Já myslím, že ten seriál je strašně důležitý. Hlavně pro mladé lidi. Mám šestnáctiletého syna, kterému se Volha líbila, ale když na to koukal, často vůbec netušil, která bije. Mladí by Volhu měli vidět, protože jakmile zapomeneme, v jakém marasmu a totalitě jsme žili, může se ta doba kdykoli vrátit. A stejně důležité je připomínat si šedesátý osmý rok a dýku, kterou nám tenkrát ruský režim vrazil do zad. Řekl bych, že je tomu obecně věnováno málo pozornosti, přitom jde o zásadní období našich novodobých dějin.

S muzikou jste začínal v době, kdy se rockoví fanoušci dělili na příznivce Beatles a Rolling Stones. V jakém jste byl tehdy „táboře“?

Z hlediska melodičnosti se mi samozřejmě víc líbili Beatles, ale kvůli té rockové dravosti a živočišnosti jsem měl rád i Stouny. Obě ty kapely pro mě byly důležité. Ale nejvíc mě dostávali Led Zeppelin. Později na mě měli zásadní vliv Mahavishnu Orchestra a taky Miles Davis. Cítil jsem z jeho hudby určitou magii a vnitřní svobodu, bylo v ní něco, co mě oslovovalo. Je dobré otevřít se hudbě všemi směry, každý styl a žánr má své silné momenty. Já odmalička poslouchal i desky s klasickou hudbou. Čtyři roky jsem studoval klasickou kytaru a hrál světový kytarový repertoár.

Potřebujete ještě cvičit, držet kytaru denně v ruce?

Udržovat si techniku je důležité. Feeling samozřejmě nenacvičíte, ale ta údržba je nutná. Bez ní bych asi už všechno nezahrál. Třeba věci pro Pražský výběr jsme psali ve vrcholné formě, měli jsme tu mladickou energii, a to pak prstíky běhaly samy. Ale teď jsem už postarší kytarový veterán a musím se držet ve formě, abych ty laufy uhrál jak zamlada. Když teď skládám nové věci, píšu si je víc na tělo a snažím se vyvážit feelingové meditativní plochy a melodie se sólovými běhy.

Loni v létě jste svým setem odstartoval bohužel poslední pražský koncert Jeffa Becka. Byl to pro vás zážitek, zahrát si před svým vzorem?

Bylo to silný, ale přiznám se, že jsem měl trošku sevřené hrdlo, nebyl jsem si tak jistý, jako když mám svůj koncert. Neměli jsme moc času na zvukovku, pak jsem přišel na pódium a zničehonic mi začala nahoukávat basa. Docela mi to znepříjemnilo dojem z koncertu, protože jsme tam neměli svého pódiového zvukaře, kterému bysme normálně řekli, ať s tím něco udělá. Ale pro mě bylo hlavně důležité slyšet Jeffa Becka, podat si s ním ruku a prohodit pár slov.

Co jste si řekli?

Já se s Jeffem už jednou setkal, seděli jsme v hospodě na Kampě, když měl koncert na terasách Jízdárny Pražského hradu. Loni jsme se viděli jen na pár minut, řekl jsem mu něco ve smyslu, že pro mě otevřel kytarové nebe. Usmál se a lehce mě objal. To bylo hrozně milý, mám ten okamžik pořád před sebou. Když jsem se teď v lednu dozvěděl, že zemřel, měl jsem slzy v očích.

Podle ankety diváků televize Óčko a čtenářů iDnes jste autorem největšího českého porevolučního hitu Země vzdálená. Je ta píseň vaše „opus magnum“?

Pro každého autora hodně znamená, když napíše píseň, která se stane napříč generacemi tak oblíbenou. Země vzdálená je určitě moje stěžejní píseň, provází mě od půlky devadesátých let až dodneška, ale nijak ji neupřednostňuju před věcmi, které jsem napsal pro Pražský výběr a Stromboli, protože dopad těch dvou kapel je, myslím, podobný. Mimochodem, nedávno jsem doma našel na kazetě demosnímek Země vzdálené, který jsem tehdy nazpíval ve svahilštině.

Prý měla ta skladba původně jiná slova, je to tak?

Nejdřív ji dali s Kamilem a Otou otextovat Ondřeji Hejmovi a on napsal text Sova pálená. Nebyl špatnej, ale mlhavě si vzpomínám, že byl příliš sexy a k té romantice moc neseděl, a tak jsme mu text vrátili. Dodneška mi zazlívá, že jsem ho připravil o hit. (smích) Až pak se skladba dostala k Ivanu Hlasovi, který napsal ta správná slova: „Znám tě mnohem víc země vzdálená, spát s tajemnou závratí…“ Jeho text má silnou náladu a je docela abstraktní. Každý si do něj dosadí, co chce. Nejspíš si při té písni lidi vybavují nějakou svou zemi nebo lásku vzdálenou.

Vzpomenete si, kdy a kde jste tu písničku napsal?

Vidím to jako dneska. Napsal jsem ji ve svém studiovém kamrlíku v Holšinách a během pár hodin jsem ji i natočil a nazpíval ve svahilštině. Pak jsem si ji párkrát pouštěl a akorát dorazil Broňa, který mi občas hlídal barák a studio. Přišel, v ruce lahváče, tak jsem mu tu píseň taky přehrál. A on povídá, že to je krásný a ať to pustím ještě jednou. A jak to řekl, bylo mi jasné, že z té písničky prostě musí být hit! (smích)