Michal Prokop: Hodnotit kytarovou techniku mi nepřísluší

Michal Prokop právě vydal se svojí doprovodnou kapelou Framus Five novou desku Mohlo by to bejt nebe, na níž potvrdil svoji pozici nestora bigbítového blues. Civilní poezie z pera řady současných i legendárních autorů, unikátní vypravěčský styl, skvělé doprovodné aranže a duchaplná nástrojová souhra opět zdobí další Prokopův zářez. Skvělý důvod vyzpovídat legendu Beatové síně slávy, jak v pandemické krizi vznikala deska, která patří možná k jeho nejlepším.    

Nové album přichází po dlouhých devíti letech. Rodily se písničky pomalu?

Některé vznikly už dávno, z těch mých to bylo například Nebe anebo cesta do pekel, tu jsem měl už pár let  hotovou, Andrštovo Neříkej pochází dokonce někdy až z roku 1988, základ druhé Lubošovy věci So long je taky už pár let starý, byla to původně instrumentálka, která vyšla v trochu jiné podobě na jeho jazzové desce někdy v roce 2009, a pak taky Skoumalův a Šrutův Last Minute Man, ten vznikl v roce 2012 – původně už na minulou desku Sto roků na cestě. Ale většina z toho, co na albu je, vznikala postupně mezi lety 2018 a 19.

 Co bylo prvním impulsem k napsání prvních skladeb po Sto roků na cestě?

Text Tomáše Rorečka Věnování. Ten to celé rozjel, ten byl i impulsem pro mě, abych se začal věnovat skládání a abych začal k tomu propátrávat vlastní archiv a oslovil i kolegy, aby něco dodali. Jiří Žáček poslal svou sbírku Třetí poločas, ze které jsem vybral Mou vlast, Honza Hrubý dodal hudbu k Secret Songu s dalším textem Tomáše Rorečka, a tak jsem to měl všechno více méně připravené asi tak před rokem.

Je pro vás nějaké pojítko mezi texty od Zdeňka Rytíře, Pavla Šruta, Jiřího Žáčka, Voskovce a Wericha s o generaci mladšími autory Michalem Bulířem nebo Tomášem Rorečkem?

Nejprve musím uvést jednu věc na pravou míru – třicet pět let jsme žili v omylu, že autorem textu Neříkej je Zdeněk Rytíř, který už nežije. Tahle píseň byla zapomenuta natolik, že si na ni nevzpomněl ani Luboš Andršt, který ten text tenkrát zhudebnil. Teprve zcela nedávno se ukázalo, že ho napsal Honza Burian. Pokud jde o nějaké případné pojítko mezi texty těch generačně odlišných autorů, myslím, že jediné možné je jen jakási moje intuice při výběru těch textů. Já to neumím konkrétně popsat. Texty mě buď osloví, pak na ně vyrobím hudbu sám, nebo některé nabídnu kolegům ke zhudebnění, nebo neosloví, pak je odložím, i když vím, že některé jsou třeba i dobré. Ale asi ne pro mě. Mám jich plný hard disk v počítači, co mi různí lidé už dlouho posílají.

Deska Mohlo by to bejt nebe… je žánrově velice pestrá. Našel jste svoji podstatu blues?

Já nehledám žádnou svoji podstatu blues. Blues je pro mne východisko, ze kterého čerpám od dětství, kdy jsem slyšel některá blues Jaroslava Ježka a pánů V+W, co mi doma máma pouštěla. A pak, když jsem začal sám hrát a zpívat, jsou to kořeny každého mého pokusu. Ale nejsem v tom nijak ortodoxní a doufám, že i na téhle desce je v každé písničce kus toho mého bluesového koření slyšet.

Prvním vydaným singlem je Má vlast, v níž zpíváte: „Kde sprostá lež se veze v kočáře / A pravda s láskou táhnou cestou pěší / Dědičná země kata Mydláře / Kde mřít je těžko a žít ještě těžší.“ Vidíte naši současnou zem skutečně tak černě?

Už jsem zmínil, že autorem toho textu je básník Jiří Žáček, ne já. Ale kdybych se s tím textem neztotožnil, určitě bych ho nemohl zpívat. Ale i ten text, i ta muzika má ještě kromě toho, co zmiňujete v otázce taky druhou část, ta vyznívá přeci jen optimističtěji, takoví jsme, tady jsme doma, že? Líp než Žáček to popsat neumím, líp snad to umím jen zazpívat…

Skladba Pomoz mi vzpomene svými dechovými aranžemi Joe Cockera, reminiscence na soul, reggae, country jsou podprahově slyšet v dalších písních. Vznikají skladby spontánně, nebo jdete do studia s jasnou vizí, kdo co bude hrát?

Většinou je vize zcela jasná předem. Už v demosnímcích, které před vlastním studiovým nahráváním připravím já, nebo ostatní autoři, je vždycky náznak aranže. Ale samozřejmě teprve postupným dohráváním jednotlivých nástrojů do nahraných základů s mým pracovním zpěvem se rodí finální snímek. Ať už jde o housle Honzy Hrubého, které vůbec do demáčů nesimuluji, to nechávám plně na něm, nebo mnou původně naznačenou dechovou sekci, kterou ovšem finálně aranžuje saxofonista Jirka Šíma. Hammondy, další klávesy i kytary si na základě mého demosnímku pak dotvoří ti, co na ty nástroje, na rozdíl ode mě opravdu umějí. Takže ano, někdy je finální snímek hodně blízko mému původnímu demáči, ale někdy je díky nápadům kluků dost posunutý, někdy i nečekaně. To je třeba případ Secret Songu, kterému santanovský charakter přidal až Pavel Marcel, nebo v bonusovém Světě naruby, kdy ten nádherný duel grapelliovských houslí Honzy Hrubého s Marcelovou bluesovou kytarou nahráli kluci, a každý zvlášť, až potom, co já už to před tím naostro nazpíval. Mimochodem, když jsem zmínil Sercret Song, už po druhé mi Honza Hrubý napsal písničku, ve které ovšem sám nehraje! Už jednou to udělal na desce Poprvé naposledy v krásné písničce Tullamore Dew na text Pavla Šruta.

Jak vypadalo nahrávání v době pandemie? Podobalo se přístupu „pes partes“ jako na předchozí desce Sto roků na cestě?

Už jsem to vlastně popsal. Ano, bylo dost podobné, oproti minulé desce přibyl jen internet, kterým jsme si jednotlivé nahrané stopy posílali. U minulé desky se tracky ještě vypalovaly na CD, a to se nosilo do studia, kde se to kompletovalo a míchalo. A taky jsme se minule přece jen ve studiu občas potkávali všichni. Teď jsme se všichni nepotkali ani jednou.

Čeho jste se nejvíce báli během nahrávání, které bylo ovlivněno izolací a lockdownem?

Že to nedokážu dokončit, když v listopadu, půl druhého měsíce před termínem, kdy jsem měl odevzdat jako producent hotový master, vypadl z nahrávání Luboš Andršt a kromě dvou akustických stop nebyl nahrán jediný kytarový part. To byla hrozná situace, ale s lockdownem přímo nesouvisela. Lubošův zdravotní stav nesouvisí s covidem.

Na některých skladbách kvůli zdravotním důvodům musel od Luboše Andršta převzít kytaru Michal Pavlíček a Pavel Marcel. Jak hodnotíte všechny tři mistry, co se týče jejich kytarové techniky?

Hodnotit kytarovou techniku mi nepřísluší. Každý z těchto hráčů je jiný. Luboš je první, kdo u nás ovládl prstové vibrato, už když k nám do kapely přišel někdy na přelomu roku 1969 a 70 ho uměl, a to mě ohromilo. On byl hned po Radimovi Hladíkovi ten další kytarista, co dokázal vytvořit zvláštní auru hráče, který byl tvůrcem stylu, leader, který ač nezpíval, byl tou hvězdou, která natáčí vlastní desky, vede vlastní projekty. Třetím, zhruba o deset let mladším takovým guitar hero, se stal právě Michal Pavlíček. A bylo pro mě logické, že jsem požádal Michala, aby tu složil hold svému staršímu kolegovi v jeho vlastní skladbě Neříkej, kde je velký sólový prostor. Michal to udělal noblesně a skvostně, jak se na hvězdu jeho kalibru sluší. Pavel Marcel je jiný případ. Kluk, kterého k nám před patnácti lety přivedl právě Luboš. Ovšem jako studiového zvukaře, a to par excellence! O generaci mladší než my, natočil všechny naše desky od roku 2005. Věděl jsem, že je dobrý kytarista, znal jsem některá jeho videa, kde testoval nástroje i aparáty, věděl jsem, že zaskakuje v americké kapele Skinny Molly na evropských turné, a když se stalo to, co se stalo, zvolil jsem nakonec právě jeho k dokončení desky, byl u všeho, znal to. Kluci mi sice doporučovali některá známější jména kytaristů, ale já jsem tu důvěru nakonec dal Pavlovi. A myslím, že jsem se rozhodl správně. Pavel bude myslím pro širší publikum velkým objevem. Je jiný než Luboš, jasně, ale myslím, že to nahrál báječně. A že tam je spousta různých stylů, nejen rockových!

Jak bude vypadat vaše koncertní sestava? Bude v ní mít místo i Luboš Andršt?

Luboš je stále, už řadu měsíců ve vážném stavu v nemocnici a jeho rodina si nepřeje zveřejnit žádné podrobnosti, já to respektuji. Ve Framus Five ho zastoupí právě Pavel Marcel. Kromě toho se novým členem stane klávesista Andy Čermák, frontman skupiny Sunflower Caravan. Poprvé bychom měli hrát 19. června. Pokud jde o trio Prokop Andršt Hrubý, tam to bude složitější, ještě zatím nemám úplně jasno, jak to bude. Tak, jak jsme fungovali, to bez Luboše nejde. Budu muset vymyslet trochu jiný klubový akustický projekt. To nikdy nebyl a nebude Framus Unplugged.

Do jaké míry ovlivnil Michal Pavlíček kompozici, na které hraje? Myslím Neříkej...

Michal dostal nahraný základ se zpěvem, dechovou sekcí i sborem, taky jsem mu poslal původní živou nahrávku, jak jsme tu píseň Neříkej natočili v roce 1988 pro televizi, aby viděl a slyšel, jak jsme to tehdy s Lubošem hráli. A on mi nabídl prosím pěkně dvanáct verzí sól, abych si vybral. Byly různé, na různé kytary, na různé aparáty, a hlavně velmi různé stylově. A já si vybral skoro hned právě tu verzi, která na desce je. Všechno to bylo taky online, samozřejmě. Jsem mu moc a moc vděčen, myslím, že mi hodně a důstojně pomohl. 

Píseň Svět naruby je prý první, kterou jste hrál naživo již v 60. letech. Proč byla vydána až nyní?

My jsme ji nahráli tehdy pro rozhlas, byla to vůbec moje první česky zpívaná věc. Ale tam nahrávku smazali, v době začínající normalizace. Nápad nahrát ji znovu a vydat na téhle desce ovšem není můj. Přišel s tím publicista a kamarád Josef Vlček, když jsem mu před časem pustil svoje demáče na novou desku a on říkal: Co kdybys nahrál znova ten Svět naruby, vždyť ten text je dneska najednou zase aktuální. No a tak jsem požádal tehdy Luboše Andršta, jako specialistu na tyhle jazzové harmonie, aby to zkusil nějak ponovu zaranžovat. A on to udělal, vyrobil demáč, ale nahrát už to nestačil. Ale mám za to, že takhle nějak si to představoval.

Kdy jste sám objevil kouzlo elektrické kytary? Vzpomenete si na svůj první nástroj?

Už si přesně nepamatuju, kdy to bylo, muselo to být někdy v letech 1964, 5. První elektrickou kytaru jsem si koupil za vydělané peníze na brigádě o prázdninách, to jsem tehdy studoval na VŠE. Byla to masivní Jolana Futurama, něco ve stylu Stratocastera, tři snímače, červená. Prý na takovou hrával v začátcích i Jimmy Page, kdo ví? Stála tehdy 755 korun a pamatuji si, jak jsem si ji hrdě nesl z krámu v Panské ulici. Neměla futrál, nesl jsem ji zabalenou v průhledném igelitovém pytli. Měl jsem pocit, že se vznáším, trochu jako Mohlo by to bejt nebe…

Jakou kytarovou techniku máte nejraději? Vibrato, slide, legato, hammering, tapping nebo méně obvyklé typu violin effect? 

Tohle není moje parketa. Kytaristou jsem přestal být v dubnu 1969, kdy jsem odložil na podiu svůj japonský Diamond Mustang a od té doby už na elektriku nehraju. Jen když natáčím ty svoje demáče. To jsem si před pár lety koupil kytaru znovu, tentokrát je to Fender Telecaster American Standard a k tomu lampové kombo VOX AC15. Na jeviště jsem si s tím nikdy už netroufl, taky vedle takových hráčů se to nesluší, že jo? Doma je to něco jiného, to natáčím a všechny ty techniky se velmi neuměle snažím znovu zvládat. Je to nářez. Na jevišti teď používám jen akustickou kytaru Martin Rosewood, a kombo AER Domino.