Michal Prokop: Ničeho nelituju. Ani let strávených v popíku a v politice

Alba typu „best of“ vydávají zpěváci a muzikanti i o několik desítek let mladší než jste vy. Proč jste se výběrovou kompilaci rozhodl nabídnout až nyní?

Říká se přece „to nejlepší nakonec“, ne? (smích) Ale vážně. Já několik let vzdoroval. Karel Deniš, editor Supraphonu, mě už před časem k takovému albu vyzýval. Ale mně se nechtělo bilancovat předčasně, tak jsem místo toho inicioval vznik dvou šestideskových kompletů, které mapovaly moji tvorbu, byť v celkovém úhrnu, nikoli výběrově. Až když předloni vyšla moje poslední řadová deska Mohlo by to bejt nebe..., dospěl jsem k pocitu, že by to – co se studiových alb týče – klidně mohla být moje konečná. A že je tudíž čas právě na výběrovou desku.

Směstnat šestapadesát let kariéry do jednoho cédéčka nebo dvojvinylu samozřejmě nejde, ale základní představu o umělci takový výběr poskytnout může. Jak byste na základě alba Čas je šťastnej lhář popsal svůj muzikantský vývoj?

Byla to cesta, na jejímž počátku byl arogantní, zcela netolerantní a jednosměrný fanoušek rhythm and blues, který postupně začal chápat, že úctyhodné jsou i docela jiné žánry. Dojít k tomu poznání ale pár let trvalo. Je to dlouhatánský oblouk, od mých začátků až k tomu, co dělám dneska, ale jsem rád, že jsem si tím prošel.

S editorem Karlem Denišem jste zvolili chronologické řadění a vybírali jste pouze z řadových alb. Proč?

Chronologii jsme zachovali proto, aby byl vidět vývoj, nejen můj jako zpěváka, ale i světa kolem, od repertoáru po vývoj nahrávací techniky, jež alba samozřejmě taky charakterizuje. A koncept výběru jen z řadovek byl nutný – když máte k dispozici stopáž osmdesáti minut, prostě se musíte smířit s tím, že se tam nevejdou třeba ukázky z různých živáků a jednorázových projektů.

Já chtěl mít na albu třeba Skoumalovu píseň Zvolna, duet s Helenou Arnetovou, který jsem natočil na její sólovou desku V nijakém městě. Karel Deniš by na výběrové desce zase rád něco z akustického alba Unplugged Live, které jsme natočili s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým. Ale oba jsme nakonec museli svůj záměr opustit.

Vlastně jste to vybírání neměl až tak složité – máte na kontě devět desek, zatímco jiní zpěváci jich natočili desítky.

Za ta léta mého zpívání těch alb skutečně není moc, jsou lidi, kteří jich za kratší čas vydali podstatně víc. Ale já si zase za všemi svými deskami můžu stát, což asi nemůže říct každý.

Výběrové kompilace jsou nevděčná věc – každý fanoušek má o „best of“ oblíbeného interpreta svou představu. Máte už ohlasy na to, co jste na album zařadil?

Věnoval jsem svou „bestofku“ sousedovi, což je ortoped, který když operuje, tak si na sále pouští Kabáty. (smích) Když jsem mu desku dával, rovnou mrknul na seznam písní, prošel názvy písní a pak povídá: „V pořádku, to beru!“ Tak snad se ten výběr povedl.

Nepatříte ke zpěvákům, na které by se chodilo kvůli hitům, ale několik vašich písní hitový osud potkal. Na albu Čas je šťastnej lhář logicky nescházejí Kolej Yesterday, Blues o spolykaných slovech nebo Bitva o Karlův most. Ty jste asi vynechat nemohl, nebo ano?

Na výběru toho nejlepšího tyhle skladby prostě být musí, ani z obchodního hlediska by asi nebylo v pořádku, kdyby chyběly nejpopulárnější písně. Ale jinak mě tohle hledisko vlastně nikdy nezajímalo. Kdykoli jsme točili novou desku, nikdy mě nenapadlo myslet na to, jestli je mezi novými písněmi potenciální hit.

Zpíváte své nejznámější písně pořád rád? Proměňuje se váš vztah k nim?

Mám je pořád rád a rád je i zpívám. Vím, že jsou interpreti, kteří tvrdí, jak je jejich hity štvou a že už je nemůžou ani slyšet, ale já k takovým zpěvákům nepatřím. Jsem naopak docela hrdý, že ty svoje hity mám. Navíc pořád žijí, fungují, kluci si při nich na koncertech zahrajou. Je to prostě rodinné stříbro.

Pikantní ale je, že z těch písní, které jste jmenoval, se staly hity, až když jsem přestal hrát. V době, kdy jsme je natočili a kdy vyšly, se na deskách sice dobře prodávaly a občas se objevily i v televizních hitparádách jako Hitšaráda nebo Klip Klap, ale z rádií začaly znít až na začátku 90. let.

Čím si to vysvětlujete?

V roce 1990 začalo bylo jasné, že rádia už budou hrát jen z cédéček, a tak jsem dal tehdy dohromady kompilaci Až si pro mě přijdou. Byly tam písně ze tří desek, které v 80. letech koncipoval Láďa Kantor, tedy z alb Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti... A teprve pak se pár písní začalo vysílat.

Nejvíc skladeb na albu Čas je šťastnej lhář vzešlo z vašeho anglicky nazpívaného debutu z roku 1969 a z Koleje Yesterday. Považujete ty desky za stěžejní tituly své kariéry?

Určitě. První deska s Framus Five byla mimochodem teprve třetí československou rockovou deskou. Vyšla sice v roce 1969, ale točili jsme ji už v osmašedesátém, kdy měli svoje alba jen Olympic a Matadors. Pravda, ve stejné době točili Rebels Šípkovou Růženku, ale to nebyla klasická rocková deska, kluci ji natáčeli s Orchestrem Václava Zahradníka a vlastně na ní jen zpívali.

Deska Framus Five, později nazvaná Blues in Soul, byla naproti tomu moje vizitka, zachycovala stav, v němž jsem vstupoval na scénu. A Kolej Yesterday je zase moje nejslavnější album, pocházejí z něj písně, které dodneška s Framus Five uvádíme. A právě ty jsou na výběru.

Hrajete z Koleje Yesterday ještě něco jiného než titulní skladbu, Blues o spolykanejch slovech a Bitvu o Karlův most?

Na koncertech hráváme jako přídavek ještě písničku V baru jménem „Krásný ztráty“, ze které pochází slogan, jenž dal na začátku tisíciletí název mé talkshow. Ale na albu není. Nevešla se.

Ve vaší kariéře nastala dvě z mého pohledu hluchá období – první v 70. letech, kdy jste koketoval s pop music, druhé po revoluci, po níž jste se bezmála deset let věnoval politice. Litujete zpětně některé z těch odboček na své hudební dráze?

Dneska už ne. Vždycky jsem tvrdil – a pořád to platí –, že sedmdesátá léta byla v mé kariéře nejkrušnějším obdobím. Ocitl jsem se mimo bigbít a zmítal se v popíku, ale i tahle zkušenost se propsala do toho, jak moje muzika dneska zní. Jak říkal Kryl, kdo neryl držkou v zemi, nežil...

A ta druhá éra, politická, to je období, na které naopak vzpomínám hodně rád. Zažíval jsem nejkrásnější okamžiky v životě, byla to euforická doba, kdy se nám konečně otevíral svět. Jasně, asi jsme tehdy byli v něčem naivní, ale já na ty časy nikdy nezapomenu.

Z politiky jste odešel v roce 1998, ale opravdový návrat k muzice přišel až později. Proč?

Když jsem opouštěl partajní politiku, rozhodně jsem se nechtěl vracet k muzice jako profesi. Myslel jsem, že si tu a tam půjdu někam zahrát, jako si jiní chodí zakopat nebo jezdí na ryby. Vrátit se naplno, toho jsem se obával. Přece jen uběhlo hodně času a na hudební scéně se všechno změnilo, od publika po obchodní poměry. Najednou tu byl otevřený trh, úplně nový svět.

Ale co si budeme povídat, hlavně jsem se bál, že publikum, které na mě v 80. letech chodilo, už zajímají jiní zpěváci a jiná muzika. V té době už mi dávno nebylo dvacet a rocková scéna vždycky fungovala tak, že hráli mladí kluci pro mladé kluky.

Dívky jste s Framus Five v publiku nemívali?

Holek chodilo málo a docela vtipné je, že dneska to mám úplně obráceně. Ne že by v publiku bylo víc žen, ale myslím, že dneska oslovuju ženské publikum daleko víc než za mlada. Když jsme s Framus Five začínali, měli jsme pocit, že hrajeme tu pravou a jedinou muziku – a ta že je jen pro chlapy. Holky chodily na Petra Nováka nebo Olympic. (smích)

Vraťme se ještě k vašemu comebacku a obnovení skupiny Framus Five. Kdy jste začal věřit, že půjde navázat na přetrženou nit?

V roce 2000 za mnou přišel Michal Hejna, jazzový bubeník a producent, že by mi postavil kapelu, se kterou bych vystoupil na akci, která se jmenovala Cenění Karla Velebného. Pozval Luboše Andršta a navrhl, abychom na tom koncertě zahráli starší bluesové pecky. Já na to kývnul a koncert se povedl natolik, že nám najednou začaly chodit nabídky na jazzové festivaly. Tak jsme je rok dva objížděli a mezitím jsme s Lubošem obnovili i akustické trio s Honzou Hrubým.

A pak, někdy v roce 2005, jsem pak potkal na ulici Pavla Šruta, který mi autoritativně sdělil: „Natočíš novou desku a já ji celou napíšu! Teď jedu na dovolenou, ale až se vrátím, tak to rozjedeme.“ Doma jsem o tom řekl své ženě a ona se postavila na Pavlovu stranu, že prý má pravdu a to, že nic nedělám, že je jen moje intelektuální lenost... (smích) No, a když se Šrut vrátil od moře, sešli jsme se v kavárně a on vytáhnul štos textů.

Zbrusu nových?

No právě, pročítal jsem je a říkal si, že to nejsou žádná vymetená šuplata, zbytky z osmdesátek, ale úplně nové věci, ve kterých Pavel třeba i cituje z našich starých písniček. Bylo jasné, že je napsal pro mě.

Do té doby to tak nebylo?

Ne, Pavel Šrut nikdy nepsal vyloženě pro mě, on nosil texty, které měl doma, a my zpěváci jsme si je potom rozebírali. Když mi došlo, že tentokrát je to jinak, řekl jsem si, že novou desku teda zkusím. Sám jsem napsal písničku 64 a současně jsem oslovil Petra Skoumala a z něj najednou začala padat hudba. Tak vznikl materiál na moji sólovku Poprvé naposledy.

Když jsem tehdy s novými písněmi přišel do vydavatelství Sony Music, řekli mi, že je vydají, ale že musím začít koncertovat. Takže jsme dali s Lubošem Andrštem dohromady novou kapelu a Luboš navrhl, že se bude jmenovat jako dřív, Framus Five. Její základ se mnou hraje dodneška.

Jak jste se cítil, když jste po patnácti letech vyšel na pódium a zase měl za zády rockovou sestavu?

Pořád jsem si nebyl jistý, jestli to dopadne. Uspořádali jsme nejdřív šest koncertů po krajských městech, odehráli je, a pak mi David Gaydečka, který ta vystoupení zařizoval, navrhl, abych na závěr turné zkusil Lucernu. Povídám mu, že něco takového by mě ani ve snu nenapadlo! Jenže pak do té Lucerny přišlo dva a půl tisíce lidí a já pochopil, že je tu pořád ještě publikum, které je zvědavé na to, co můžeme přinést.

Do muzikantského nebe už odešla trojice vašich klíčových spolupracovníků, skladatel Petr Skoumal, textař Pavel Šrut i kytarista Luboš Andršt. Dají se takové osobnosti nahradit?

Ještě bych vzpomněl jednu klíčovou osobnost – Láďu Kantora. To on mě dal dohromady s Honzou Hrubým, pak i se Šrutem a se Skoumalem, a díky tomu vznikla Kolej Yesterday. Víte, nahradit takové lidi se dá těžko, a když se to podaří, je to skoro zázrak. Mně se na poslední desce Mohlo by to bejt nebe... snad povedlo nahradit Pavla Šruta, nové texty mi napsali Michal Bulíř, Tomáš Roreček nebo Honza Lacina.

A pokud jde o kytaru, mám Pavla Marcela – na posledním albu už hrál místo Luboše. Ale netvrdil bych, že ho nahradil, Luboš byl natolik výjimečný, že ani nahradit nejde. Proto jsem Pavlovi říkal: „Do Andrštových bot se nemůžeš obouvat. Musíš to nějak obejít.“

Album Mohlo by to bejt nebe... jste vydal v době tvrdých pandemických opatření, kdy muzikanti seděli doma. Finalizovala se deska o to hůř, nebo – možná paradoxně – o to snáz?

My jsme si metodu nahrávání na dálku vyzkoušeli na desce Sto roků na cestě, už tehdy některé party vznikaly v domácích studiích. Třeba Honza Hrubý točil housle doma sám, pak i Luboš Andršt kytary – a nahrané party jsem si posílali e-mailem. Když se připravovalo album Mohlo by to bejt nebe..., dospěla zásilková metoda do absolutní fáze, protože jinak natáčet ani nešlo.

Musím říct, že to je něco úplně jiného než v dobách, kdy jsme začínali. Tenkrát jsme byli s kompletní kapelou ve studiu a hráli všechno najednou. Úplně první nahrávky dokonce vznikaly i se zpěvem. Technik mi sice řekl, že se nejdřív nahrají nástrojové party a já pak do hotového základu dodělám zpěv, ale my to takhle vůbec neuměli. První nahrávky Framusu jsme tudíž natáčeli v podstatě naživo. No a teď se to úplně převrátilo. Když jsme písničky z poslední desky Mohlo by to bej nebe… začínali hrát na koncertech, museli jsme se je učit z hotového alba. Společně jsme je totiž nikdy před tím nehráli.

Jak jste snášel ty skoro dva roky, kdy jste nemohl pořádně vystupovat a hrát?

Já v životě zažil už ledacos, takže jsem neměl žádné sebevražedné sklony. Ani jsem nechodil demonstrovat, nikdy jsem nebyl žádný aktivista. Ale nesl jsem to těžce. Odmítal jsem i streamované koncerty, vlastně jsem se zúčastnil jen dvou takových akcí a byl to docela hrozný zážitek. Hrát koncert bez publika, to je, jako když křičíte do peřiny.

Zmínil jste televizní talkshow Krásný ztráty, kterou jste se svými spolupracovníky připravoval skoro patnáct let. Dnešní pořady toho druhu, snad s výjimkou Plovárny Marka Ebena, staví čistě na zábavnosti a moderátor je často podstatnější než host. Krásný ztráty byly jiné. O co vám šlo především?

Hlavně jsem chtěl, aby se diváci něco dozvěděli. Zvali jsme si osobnosti, které měly něco za sebou a k něčemu směřovaly. Žádnou bavičskou ambici jsem neměl, ani bych to tak dělat neuměl... Taky jsme měli v Krásných ztrátách zásadu, že se každý host mohl pozvat jen jednou. To nás vedlo k tomu, že jsme museli neustále vyhledávat nové a nové lidi. Ušili jsme si tím na sebe bič, ale svým způsobem to byla výhoda, protože jsme jen nerecyklovali známé tváře. Často jsme si zvali do studia i nečekané dvojice hostů, někdy to vyšlo líp, jindy hůř, ale byl to objevný formát. Pokud vím, nikde na světě v té době nebyla talkshow, v níž by hosté seděli u moderátora od začátku ve dvou a docházelo by k jejich vzájemné interakci.

Natočili jste přes pět stovek dílů, to znamená, že jste si povídal s více než tisícovkou hostů. Vybavujete si některé díly, na které jste zvlášť pyšný?

Jako spoustě jiných lidí se mi vybavuje díl, ve kterém byli společně Madeleine Albrightová a Václav Havel. Paní Albrightovou jsem měl tu čest potkat jen ten jeden den, kdy se natáčelo. Nejdřív jsem jí moderoval křest knížky a pak se šlo do studia. Naproti tomu s Václavem Havlem jsme se v té době docela znali a občas jsme se potkávali. Poprvé jsme se setkali už v roce 1968 na Silvestra u Muchů, kde nás představila Marta Kadlečíková...

Jak na vás budoucí pan prezident tenkrát zapůsobil?

Já byl tenkrát ještě úplnej cucák, vlastně si toho moc nevybavuju. Ale zaujalo mě, že měl Havel stejnou bundu jako já. (smích) Pak už jsem o něm dvacet let jen slýchal v komunistických médiích. Havel a Tigrid, to byli ti ústřední arcipadouchové.

V pořadu Krásný ztráty jste hrál roli zvídavého barmana. Mimochodem, co jste servíroval k pití?

Alkohol! Nenaléval jsem žádnou šťávu nebo čaj, ale skotskou whisky, někdy víno. Musím říct, že to kolikrát uvolnilo atmosféru a lidi trochu ztratili zábrany. Naštěstí jen ve dvou případech se stalo, že se nám tam někdo maličko upravil a my pak ve střižně nevěděli, co s tím.

Název Krásný ztráty nese i festival, který každoročně spolupořádáte na statku ve Všeticích na Benešovsku. Vedle toho, že jste jednou z jeho hlavních hvězd, se podílíte i na dramaturgii, která je velmi pestrá – od Vlasty Redla přes Mládkův Banjo band po Katarzii. Jaká je ohledně výběru interpretů vaše role?

V tomto směru funguju už jen jako pedagogický dozor. Jsem výrazně starší než většina mých spolupracovníků a byť určité dramaturgické návrhy přináším, nedělám to často. Taky nemám žádné právo veta, vždycky se snažíme domluvit. Pokud jde o mladší muzikanty, které už neznám a ani nemůžu znát, dám na své spolupracovníky. To už je jejich pivo a já se nad výběrem účastníků festivalu spíš jen tak vznáším – jako hrabě Nikolič v řiditelné vzducholodi. (smích)

Festival odstartoval svou historii v amfiteátru pod hradem Loket. Jak jste objevili Všetice?

David Gaydečka se nějak poznal s majitelem všetického pozemku a když jsme po prvních ročnících festivalu, které proběhly na Lokti a pak na Konopišti, hledali nové místo, šli jsme najisto. Majitel toho areálu je hudební fanda, který už dřív pořádal lokální festiválek Všetická jízda, kam si zval různé undergroundové kapely. Když jsme se u něj byli poprvé podívat, hned se nám tam zalíbilo a už sedm ročníků Krásných ztrát jsme uspořádali právě ve Všeticích.

Kompilaci Čas je šťastnej lhář pokřtíte na svém vánočním koncertu, který proběhne 21. prosince ve Foru Karlín. Chystáte nějaké překvapení, ať už repertoárové nebo ve výběru hostů?

Tentokrát budou hosty dva členové mé kapely, kteří na koncertě zahrají se svými vlastními projekty. Jedním z nich bude Honza Hrubý, ten vystoupí s obměněnou sestavou své skupiny Kukulín, a tím druhým Andy Čermák, mladý klávesista, který k nám přišel asi před půldruhým rokem. Má kapelu Sunflower Caravan, ale ve Foru Karlín představí svůj aktuální sólový projekt. A vedle Honzy a Andyho na koncertě zahraje ještě Štěpán Hebík alias 7krát3.

Na vaše poslední album Mohlo by to bejt nebe... čekali posluchači téměř devět let. Věříte, že by nemuselo být vaší závěrečnou studiovou nahrávkou?

Nic mě k nové desce nenutí, ale je pravda, že mě moji mladí spoluhráči zásobují novými demosnímky a texty. Došlo to dokonce tak daleko, že mě přinutili, abych napsal jednu novou skladbu i já sám. Takže máme šest rozpracovaných písní, ale jestli z toho bude nové album, to je ve hvězdách. Ve svém věku už nic slibovat nemůžu, ale věřím, že by se jedna deska ještě urodit mohla.