Michal Rákosník: Peter Jurkovič byl „doktor kytarář“

Představte si, že ve čtyřiceti letech s dětmi na krku opustíte práci, kde máte takříkajíc své jisté a místo toho začnete v polorozpadlé chalupě dělat něco, co vás vždycky lákalo. Stavět kytary. To je v kostce začátek dokumentu Bluesman o RNDr. Peteru Jurkovičovi. „Proto mi ten film přijde inspirativní. Když nevíš, co se sebou dělat, tady vidíš, že má cenu se opravdu opřít do toho, co jsi vždycky dělat chtěl,“ říká autor filmu Michal Rákosník, pro kterého byl dokument režijním debutem.

Jak ses s Peterem Jurkovičem seznámil?

V devadesátém osmém roce jsem jako dvacetiletej kluk hledal servis na kytaru. A našel jsem inzerát „výroba, oprava a servis kytar“. Někdo mi už předtím řekl „jo, to je Jurkovič, za ním si zajeď, ten je dobrej“. Zavolal jsem na telefonní číslo a on říká „jasně, podíváme se na to, seřídím ti to, stav se“. Přijel jsem tehdy ještě na Radlík. A tak jsme se seznámili. Vlezl jsem do dílny a hned jsem byl úplně fascinovanej, protože jsem nikdy nic takovýho neviděl. Peter mě posadil ke kamnům, podíval se na moji kytaru, usoudil, že to opraví na počkání, pustil Johna Mayalla z kazeťáku a já tam seděl, poslouchal, koukal, jak vznikají ručně kytary… Byla tam skvělá atmosféra, ohromilo mě to.

Takže od té doby jsi tam vozil kytary pravidelně?

Ze začátku jsem jezdil za Peterem do dílny čistě na servis nebo pro radu, když jsem chtěl koupit novej nástroj. Nebo mi volal on, abych se na něco přijel podívat. A při tom mě zval na koncerty, že bude hrát tam a tam, abych se stavil poslechnout novou kytaru, kterou vyrobil.

A pak jsi s ním začal hrát?

To mi bylo asi pětadvacet. Chtěl jsem si pořídit Stratocaster, ale neměl jsem dost peněz, abych si ho nechal vyrobit. A jak jsem za ním jezdil na servis, na kafe, na pivo, a při tom jsme vedli ty dlouhý debaty, jestli Strat nebo Tele… Řekl jsem mu, jestli bych nemohl nějak pomáhat a třeba kus ceny odpracovat… To už jsem tam jezdil třeba sedm let, bylo to v roce 2005, a on mi navrhl „když nemáš peníze na celou kytaru na zakázku, tak já ti prodám dřevo a ty si tělo budeš tvarovat a brousit. Každej tejden se stav, já ti řeknu, co máš dělat dál. Tu nejhorší práci si uděláš sám“. Týden co týden jsem vzal tělo kytary, zabalil ho do hadru a jel do Jílového do dílny. Peter vzal tužku a naznačil, kde a jak mám pokračovat dál ve tvarování a broušení. Nejhorší bylo asi broušení pod lak. Na náročnější práce, například krk, jsem si netroufal, to zůstalo na něm. Trvalo nám to po večerech asi devět měsíců.

To je krásnej příběh, máš tu kytaru pořád?

No jasně, pořád jí používám. Tu nedám. Mám k ní vztah. To víš, za Peterem tehdy jezdili kluci a hned udělali objednávku, dali zálohu, ale já byl na brigádách a ty prachy jsem prostě neměl. On mi takhle umožnil se ke kytaře dostat. Půjčoval mi později různý další nástroje do studia nebo jen tak na vyzkoušení. Měl jsem od něj velkou podporu. Když jsme tu moji kytaru společnými silami dostavěli, tak mně v roce 2007 řekl „kytaru už máš“, a nabídl mi hraní v rodinný kapele, kde hrál on a jeho dva synové, Marek na bicí a Kuba na basu. Pojmenoval to Jurkovič Family Band. Zkoušeli jsme v Jílovém v sokolovně, základní škole a pak i v dílně. Hráli jsme převážně Peterovy písničky, které napsal s Petrem Hudcem a Markem Hlavicou pro trio Tucet v různých úpravách. Postupně jsme hráli víc a víc. Po kapele zůstala nahrávka z legendárního garážového studia u Lukáše Novotného ve Vraném nad Vltavou s názvem Jurkovič Family Band – Motion Food z roku 2014.

Peter zemřel v roce 2015 a na jaře 2016 se pro něj konal velký vzpomínkový koncert. To jsi ale ještě nevěděl, že o něm budeš točit film, ne?

Ono je to trochu jinak. V roce 2005 jsem natáčel videoklip se zpěvačkou Kristýnou Peterkovou a ten točil režisér Petr Orozovič, který se v kytarách vyzná. Jeho sbírka kytar hovoří jasně. Začal jsem s ním spolupracovat nejen na projektech v televizi, později jezdit i do dílny za Jurkovičem. Neříkám, že myšlenka natočit film Bluesman vznikla už tehdy, ale průběžně jsme se o tom bavili a natočili jsme s Peterem v dílně krátké rozhovory a výrobu, vlastně takový archiv do budoucna. A když pak Jurkovič onemocněl, to bylo v roce 2015, tak jsem mu říkal „počkáme, až se vymarodíš a dotočíme to“. My jsme samozřejmě ze začátku vůbec netušili, jak je to vážný. Poslední natáčení s ním proběhlo na koncertu Peter Jurkovič & Motion Food v Malostranské besedě v únoru 2015. Bohužel o rok později už jsme uspořádali s Markem Jurkovičem koncert In memoriam s názvem „Jurkovič guitar‘s alive“, plný Lucerna Music Bar, krásná atmosféra... a právě tam vznikla dobrovolná sbírka na odkaz Petera Jurkoviče.

Tam tedy vznikla myšlenka na film?

Původně jsme vůbec neměli jasno, co s tím uděláme, jestli uděláme knížku o kytarách, nebo jestli v Jílovém uděláme pamětní desku… Pak jsme s Markem a dalšíma kamarádama založili Spolek Jurkovič SP, kde jsme řešili, co s těmi penězi z Lucerny podnikneme. A já přišel s nápadem udělat film. Otázka byla, kdo to bude dělat. Nakonec Spolek rozhodl, že nejlepší varianta bude, abych to produkoval a režíroval sám. Já režisér vystudovanej nejsem a nikdy jsem neměl ani ty ambice, ale řekl jsem si dobře, než někomu vysvětlovat, jak to tenkrát všechno bylo, natočím to sám. Měl jsem za sebou několik let práce asistenta režie na různejch projektech a štáb jsem sestavil ze zkušenejch profesionálů, na který jsem se mohl spolehnout. Zásadní moment pro film byl vstup spoluautora námětu a scénáře, střihače a basisty Borise Machytky. Další rok jsme začali shánět partnery projektu a uzavřeli koprodukci s Českou televizí. Spojili jsme se s kreativní producentkou Alenou Müllerovou, která znala příběh Petera Jurkoviče a přijala projekt do své tvůrčí skupiny v ČT. A i díky tomu jsme v roce 2018 začali točit.

Ty jsi nakousl ten Spolek Jurkovič SP, že jsou tam synové…

Předsedou Spolku je Marek Jurkovič, dále je tam Kuba Smetana, nejstarší syn Petera Jurkoviče, výtvarník Stefan Milkov, se kterým spolupracoval Peter na výrobě designových kytar, Artur Ostrý, soused, kytarista, právník filmu, zpěvák Marek Hlavica a poslední Jurkovičův učeň Jirka Pokorný, řečený „Juras“. Scházíme se jednou za půl roku a říkáme si, co budeme dělat. Teď aktuálně připravujeme s městem Jílové u Prahy další ročník festivalu Jurkovič Open Air, kam loni přišlo téměř 2000 lidí.

Město Jílové u Prahy podpořilo i tvůj film?

Město Jílové bylo úplně prvním partnerem filmu Bluesman. S dalším financováním filmu nám pomohl Výzkumný ústav veterinárních léčiv, kde Jurkovič dříve pracoval, Státní fond kinematografie a koproducent Česká televize. Film během výroby podpořili Jurkovičovi přátelé a známí. Moc si vážím i toho, jakou podporu vyjádřili filmu účinkující a rodina.

Marek Jurkovič ve filmu říká, že se snaží katalogizovat ty kytary, které jeho táta dělal, že je to docela těžký… Máš aspoň představu, kolik jich vlastně vyrobil?

Co vím, jsou nějaký sešity, ve kterých je někdy víc, někdy míň zapsáno, jaký kytary vyrobil. Z části se v nich dá dohledat jméno zákazníka, rok výroby, číslo nástroje, použitý materiál a osazení. Co si pamatuju, Peter říkal, že na světě je zhruba tisíc originálních nástrojů. Nejvíc záznamů je asi z prvních deseti let, když v dílně pracovala manželka Hanka. Po odchodu Hanky si Peter vedl knihy sám, a to bylo fakt „blues“, často jen minimální informace, jméno zákazníka, potom „telecaster“ nebo jen výrobní číslo a „má zaplaceno“. Jurkovič podnikatel opravdu nebyl.

Zrovna před pár dny jsem jednu jeho kytaru viděl na hudebním bazaru…

Jo, to byla taková hnědá metalárna… Dřív se objevovaly víc, byly k sehnání, ale v poslední době už jich na prodej moc není. Ale Peter samozřejmě nebyl jenom výrobce, velkou částí jeho práce byl servis, to je u všech kytarářů stejný. Kolikrát ten problém ani není s kytarou, ale s kytaristou. Peter problém se zákazníkem probral, rozebral, dali si kafe, panáka a muzikant odcházel s opraveným nástrojem i myslí! Byl to takový „doktor kytarář“.

Tys‘ mi trochu nahrál, když jsi mluvil o manželce – jaký to vlastně bylo, natáčet s Peterovou rodinou?

Rodina Petera Jurkoviče byla pro vznik filmu zásadní. Když jsem přišel s nápadem na film za exmanželkou Hankou, dala mi informace, které jsem potřeboval. Byla jako studnice reálií. Za to jsem jí moc vděčnej. Nasměrovala mě i při tvorbě námětu a scénáře. Co se týče syna Marka, ten na tom pracoval se mnou po celou dobu a udělal maximum, aby byl film co nejlepší. Natáčení pro něj bylo určitě těžký, ale myslím, že se toho zhostil skvěle a že příběh jeho táty je tu s námi i díky tomu filmu navždycky.

Je vidět, že hosté, kteří ve filmu jsou, mají na Petera skvělé vzpomínky a že jsou rádi, že o něm můžou promluvit. Což o Peterovi asi něco říká…

Peter byl nekonfliktní, otevřenej a nápomocnej, takže s ním lidi probírali prakticky cokoliv. A myslím si, že jim často opravdu hodně pomohl. A díky tomu jsme my, po celou dobu realizace, neslyšeli ani půl slova kritiky nebo že by s něčím byl problém. A to o Peterovi a co byl za člověka určitě něco říká...

Musím se zeptat, jak jste se dostali k Billymu Gibbonsovi?

Měli jsme už v námětu filmu, že oslovíme někoho z tria Billy F. Gibbons, Eric Clapton, Jeff Beck, pro které Peter vyrobil se Stefanem Milkovem designové kytary, aby nám řekli svou vzpomínku. Eric Clapton byl v době natáčení na tour a kytaru dal před lety do dražby svých nástrojů, produkce Becka nám natáčení odmítla s tím, že Jeff Beck je vázán smlouvou se sponzory, ale manažer Billyho F. Gibbonse byl pozitivní, s tím, že ano, jen na natáčení musíme najít čas. V roce 2017 ZZ Top hráli v amfiteátru v Plzni, ale to jsme zprodukovat nestihli, to byl film úplně v plenkách, ale nevzdávali jsme to a co čtvrt roku sháněli volné termíny a Billyho manažer termín pořád odkládal, že má Mr. Gibbons napilno, točí novou desku, je na tour. Tou dobou jsem se v České televizi potkal s moderátorkou Terezou Hátleovou, která shodou okolností letěla do Los Angeles a nabídla mi pomoc. Vzala to docela zostra, ne jako já, a dostala vcelku rychle kladnou odpověď ve smyslu „jestli jste v LA, v pondělí odpoledne bude mít Billy čas na rozhovor, pošlete okruhy otázek“. Takže jsme přes víkend v LA sháněli štáb a techniku, aby to klaplo. A klaplo!

Jak jste přišli na ty přechodový pasáže, kde kluk jede se starou lubovkou na zádech a pak si v dílně staví novou kytaru?

Seděl jsem s Peterovou exmanželkou Hankou v Jílovém v hospodě U Dušků, bavili jsme se o námětu a scénáři filmu a ona mi říká „myslím, že bys měl hodit řeč s Petrem Šabachem st., třeba tě nějak nasměruje, měli podobný humor“. Sešel jsem se s ním v dejvické kavárně Kabinet, dali jsme si pivo a on povídá „když tě tak poslouchám, tak si myslím, že bys neměl vymýšlet nic extra. Udělej to, jak sis to prožil, jak jsi tam jel na ten inzerát, jak sis tam dělal tu kytaru, takhle si to napiš a budeš to mít hezký a plynulý“. Zapracovali jsme to do filmu jako předěly kapitol a myslím, že to funguje i jako malá ukázka výroby elektrické kytary. Zároveň si u toho divák oddychne, poslechne Mayalla, ZZ Top, Claptona, Becka a může se pustit do sledování další dokumentární části filmu.

A co bude s filmem teď?

Teď nás čeká kino distribuce, která začala 10. října v Kině Pilotů v Praze Vršovicích a byla spojená s koncertem v Café V lese. Film je k vidění v distribuci jednosálových kin po celé ČR a zároveň s ním jedeme malou tour po krajských městech, kde kromě projekce filmu bude výstava kytar z dílny Petera Jurkoviče, debata s tvůrci filmu a koncert kapely Marcus Jurkovič & Motion Food s hosty. Takže vás srdečně zvu na tucet projekcí a bluesovou dvanáctku. Všechny informace jsou na stránkách www.bluesmanfilm.cz a facebooku filmu. Chceš si sáhnout na život? Zkus blues!