Michal Strnad: Na debutu jsem našel svou tvář a poznal sílu vlastní vůle

V posledních týdnech jste pracoval na svém debutovém albu Další. Co kromě toho posloucháte?

Je pravda, že v poslední době jsem své album slyšel snad už tisíckrát. Rád bych sebe chvíli neposlouchal, nicméně připravuji živou podobu desky na křest, jež by měl být na mé narozeniny 31. 3. ve vile Štvanice. Říkal jsem si, že si nadělím takový menší dárek a spojím dvě příjemné věci. Obecně mám ale široký záběr hudebních stylů. V poslední době mě velmi zaujal irský interpret Hozier. Jeho poslední deska Wasteland Baby je naprosto super, to mě úplně uneslo. Z českých kapel mě několik let inspiruje Lenka Dusilová, především její práce s hlasem, kytarou a looperem.

Ptám se i proto, jelikož posluchač na vaší desce nenajde jen jeden žánr, ale kombinaci několika přístupů. Písničkařství, pop, možná trochu rocku, občas jazz…

Myslím, že právě má vlastní otevřenost hudbě se v albu projevuje. Baví mě hudebníci, kteří nejedou v jednom stylu, ale mají hravý přístup a žánry kombinují. Takový eklekticismus, například Sting je skvělým příkladem. Propojuje pop s prvky jazzu, world music a další žánry. Navíc každá deska je trochu jiná. U nás bych zmínil Dana Bártu a Illustratosphere, tvoří neobyčejnou hudbu. Mám rád pestrost, sám jsem devadesátkové dítě, zažil jsem mnoho hudebních směrů. Navíc jsme se v tom sešli i s producentem a kamarádem Petrem Zatloukalem, tudíž to byla fajn souhra.

Jednou z písní alba je Černá voda, ve které zpívá i Lenka Dusilová. Sama píseň je dle mého názoru hudebně v podobném duchu jako Lenčina poslední deska Řeka. Do jaké míry utvářela Lenka Dusilová samotný zvuk této písně?

My jsme píseň vytvořili s Petrem na jaře 2021, původně jsem ji celou zpíval jen já. Hotovou jsem ji doma pustil ženě, a právě ona přišla s nápadem, abych doplnil ženský vokál, který jí chybí, udělal z toho duet. Začal jsem nad tím uvažovat a uznal, že má pravdu, protože i textově je to dialog mužské a ženské strany. Chtěl jsem se obrátit na Báru Polákovou, u které zpívám jako back vokalista, jenže atmosféra písně byla „temnější“. A v ten moment mě napadla Lenka, jež má k podobnému žánru vlastní tvorbou blíž.

Přijala nabídku hned?

Trochu nad tím v začátku uvažovala. Pak mě ale požádala, ať ji tedy píseň pošlu. Učinil jsem a chvíli poté ona kývla, za což jsem rád. Docela mě tím i povzbudila. Okomentovala to slovy: „Mám pocit, že se ti tam rodí něco autorsky hodně zajímavého, proto jsem se rozhodla tě podpořit.“ To musí každého potěšit, zvlášť, když to řekne váš oblíbený interpret.

Byla tato spolupráce vaší první?

Ne, my se známe díky Sketám. Poprvé byla naším hostem na druhé desce Týdytý, kde se objevila píseň Biolom. Kromě toho s námi vystoupila i na několika koncertech. A navíc jsme byli téměř sousedi u nás v Holešovicích, takže jsme se potkávali s dětmi na ulici, v parku...

Na desce jsou zajímavé texty. Kdo byl vaší textařskou inspirací?

Obdivuji Davida Stypku, který bohužel loni odešel z tohoto světa. Dokázal ale rozčeřit hladiny české popové scény, přinesl hlubší témata. Texty vrátil zpět k poezii a na tom jsem se také snažil postavit album, je to pro mě velmi důležité.

Deska obsahuje dvě anglické a osm českých písní. Jsou všechny texty vaše?

Ne, jen anglické, a to Hiding Our Love a The Last Song. Textem písně Požáry je báseň známého spisovatele Jiřího Žáčka, zbylé texty jsou z pera básníka Tomáše Tajchnera. Paradoxně jsem si ale nikdy nemyslel, že budu zpívat česky.

Jakto?

Já jsem chtěl původně udělat spíše anglickou desku, myšlenka přišla začátkem pandemie před dvěma lety. Proto jsem oslovil Petra, jestli by se mnou album nevytvořil. Pustili jsme se do toho a společné dílo mělo prakticky anglickou podobu. Když text píšu já, tak se mi lépe tvoří v angličtině. V češtině si kvalitou svých textů ještě nejsem natolik jistý, abych se za ni postavil. Myslím, že pro dobré texty je zapotřebí mít smysl pro poezii, být tak trochu spisovatelem, a k tomu se teprve pomalu dostávám. Jedinou původně českou písní byly právě Požáry. Žáčkovu báseň jsem zbožňoval už několik let, dlouho jsem ji chtěl zhudebnit.

Co bylo tedy jazykovým zlomem?

S deskou jsem přišel za vedením labelu Tranzistor, a tedy za Davidem Landštofem, jestli by mi ji vydal. Souhlasil, ale poukázal, že by bylo lepší mít více českých písní, protože v anglických jsem pro něj zaměnitelný a jejich „message“ ho nezasáhla tolik jako české Požáry. Tvrdil, že v češtině jsem autentičtější a víc ho baví můj výraz v rodném jazyce. Úplně jsem se s tím neztotožňoval, nicméně začal jsem nad tím přemýšlet.

Zbývá tedy už poslední krok na cestě za Tomášem Tajchnerem.

Věděl jsem, že potřebuji textaře. Rozhodil jsem sítě mezi přáteli a několik z nich mi nezávisle na sobě doporučilo právě jeho. Do té doby jsem ho neznal, nicméně po přečtení Tomášovy tvorby jsem věděl, že s ním souzním, jsme na jedné vlně a chci s ním spolupracovat, což je snad oboustranné. Zpočátku jsem zhudebnil jen jednu jeho báseň, postupně jsme došli až k finální sedmičce. I kvůli tomu jsme odložili vydání desky; do světa měla jít loni v září, ale po dohodě s Davidem jsme tomu dali ještě čas. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, původně jsem s tím tolik nesouhlasil, ale zpětně uznávám dobrý tip a jsem za to rád.

Název desky, Další, se tedy zjevil odkud?

Je to jméno písně, která moje album otevírá. Každý si za to může dosadit, co chce. Navíc je to takový vtip. V podstatě vzniklo nové album, které vyměnilo to původní, a prakticky je druhým, dalším. A to se nám s Davidem jako určitá metafora líbilo, tak jsme to použili.

Cesta Báry Polákové k Hiding Our Love byla jaká?

Částečně podobná té Lenčině. Tady jsem hned věděl, že Bářin hlas je jemnější a do písně by skvěle zapadnul. Navíc jejím častým tématem je právě láska, o níž je i tato píseň. Zkoušel jsem ji přetextovat do češtiny, ale v tomto případě jsem kouzlo mateřštiny úplně necítil. Hudebně je lehká, jemná, prakticky až naivní, v češtině z toho byl pro mě najednou kýč. Přemýšlel jsem, co s tím, ale Bára chtěla zpívat i v angličtině, takže jsme se rozhodli pro tu původní verzi. Vlastně je to její první anglická píseň, kterou nahrála.

A The Last Song?

Vytvořil jsem ji ještě při studiu na Ježkárně před deseti lety a je pro mě důležitá. Podílel se na ní i Tomáš Kačo, světem uznávaný klavírista romského původu. On studoval na HAMU, já u Ježka, dva roky jsme spolu bydleli.

Z textů mi vyplývá, že zpíváte o lásce a určitém příběhu jednoho páru. Jde o vaše vlastní zážitky?

Do určité míry ano. S každým textem na desce se dokážu ztotožnit. Pročetl jsem mnoho básní Tomáše Tajchnera a vybral jsem ty, jež ve mně rezonovaly, i právě díky zkušenosti s tím, o čem psal. Jinak bych si je nevybral a nemohl zpívat.

Je láska spojujícím tématem celého alba?

Není to tak myšleno, primární cíl to nebyl. Některé písně jsou více o zamilovanosti a citu. Co si budeme povídat, už odnepaměti byly vztahy múzou mnoha umělců. Já vnímám ale i další témata; hledání identity, démoni každého z nás a boj s nimi, ale i duševní zdraví a úzkost. To se mě osobně obzvlášť dotýká, jsem vystudovaný psychoterapeut, oboru se věnuji při práci s klienty a vnímám, že to je čím dál aktuálnější téma.

Tudíž písně Černá voda nebo Sám se svým stínem jsou nositeli tohoto „světla“ uvědomění?

Přesně, jsou právě o „souboji“ sama se sebou, lidé si často neví rady a potřebují pomocnou ruku. Především v posledních dvou letech je to významné téma a já na to chtěl upozornit. Ovlivnilo to nás všechny, přitom se mluví jen o počtu nakažených a stavu zdravotnictví, případně školství. Lidská psychika ale dostává těžce zabrat.  Podle České asociace pro psychoterapii narostl výskyt duševních onemocnění během pandemie o třicet procent a počty sebevražd se ztrojnásobily.

Čím je to způsobené?

Některým lidem se zhoršilo živobytí, museli měnit práci. Doma byli najednou zavření s osobami, jež vlastně dříve neznali a kvůli lockdownu, kdy neměli kam jinam jít, zjistili, že si se svými protějšky a rodinami vůbec nerozumí. Tudíž i rozvodovost se zvýšila.

Od třinácti let se věnujete hře na kytaru, primárně jste ale znám jako zpěvák. Nicméně na nových promo fotkách vystupujete s kytarou. Kým chcete být?

Chci skloubit obojí. Kytaře se sice věnuji už několik let, ale je mi jasné, že nejsem žádný virtuóz. Navíc ani pravděpodobně nikdy nebudu, musel bych více cvičit a na to jsem trochu líný. Mám ten nástroj ale rád a když skládám písně, tak s kytarou v ruce. Tudíž mým směrem je být zpěvák, který se doprovodí.

I vzhledem k tomu, že studiová verze desky obsahuje různé nástroje; jak bude vypadat živé vystoupení? Můžeme se těšit na stejný zážitek?

Teď se rodí složení kapely, která mě bude doprovázet na křtu. Kromě mě bude hrát na druhou kytaru Petr Zatloukal. Je lepším instrumentalistou, a navíc celé album produkoval, takže ví, jak s kterým zvukem dále pracovat. A samozřejmě je to i skvělý kamarád. Součástí bude i baskytarista, bubeník hrající trochu jinak a klávesista. Budeme se snažit být co nejvěrnější ke studiové verzi, ale už teď vím, že se pár samplům nevyhneme. Na druhou stranu to bude trochu jiné, a na to se těším.

Co znamená „bubeník hrající trochu jinak“?

To bych si rád ponechal jako tajemství.

Co na album říkají vaši „skeťáčtí“ kolegové? Máte jejich podporu?

Jsou to mí dlouholetí přátelé a navzájem si fandíme, takže jsem zvědavý na jejich upřímný názor.

Ptám se i proto, jestli jste nepřemýšlel nad tím je na desce trochu angažovat. Například tím, že by jedna píseň byla v provedení a cappella.

Každý z nás má kromě Sket ještě další osobní projekty. V nich si každý dělá na svém. Tohle album je mé vlastní, chtěl jsem to odlišit od naší společné vokální práce, takže jsem nad tím upřímně neuvažoval. A cappella zpěv je trochu specifický žánr, téměř už deset let si s ním s kolegy hrajeme a já si od toho chtěl i částečně odpočinout. Člověk se toho může snadno přejíst. Nicméně ve Sketách se postupně snažíme interpretovat i tvorbu jednotlivých členů. Dokážu si představit, že když bude chuť a vůle, tak můžeme nějakou píseň převést do vokální podoby. Je k tomu ale potřeba i předělat aranže, což bych si třeba na své tvorbě netroufl. Musel by se toho ujmout některý z kolegů.

Koronavirus zastavil nebo úplně zrušil mnoho projektů; co čekalo Skety v minulých dvou letech a neuskutečnilo se?

Spousta koncertů se zrušila nebo přesunula. Loni na podzim jsme s kolegy plánovali koncert k 10. výročí naší činnosti, ale rozhodli jsme se ho prozřetelně přesunout na letošní jaro nebo začátek léta. Pro mě osobně ale koronavirus umožnil a uspíšil tvorbu vlastního alba, nad kterým jsem už delší dobu přemýšlel. Najednou jsem měl dostatek času se do nové desky pustit. Mělo to tedy svá pozitiva i negativa, já se z toho snažil vytřískat maximum.

Je o vokální uskupení v Česku zájem? Zvou si vás pravidelně, nebo jste zajímavostí na jeden poslech a pak si raději pozvou „klasickou“ kapelu?

Myslím, že je to různé. Pro mnoho lidí je vokální uskupení určitou kuriozitou, jež chtějí vidět. Zároveň to láká více zájemce o zpěv, a zvlášť sborový. Ten má u nás v Česku silnou tradici a zázemí. Ve sboru vám jeden hlas zpívá několik zpěváků, u a cappella jste na to sám. Tudíž Skety zpívají většinou pětihlas s beatboxem nebo šestihlas. Tři roky jsme pořádali festival Prague A Cappella Festival, kde se scházela skupina nadšenců a zájemců o tento styl. Mnohé zajímá, co se všechno dá s lidským hlasem vytvořit, občas to pro širší veřejnost může vypadat místy až příliš nerdovsky. Skety se snažily udělat v České republice osvětu tomuto žánru, začali jsme budovat první stavební kameny. Kdybyste ale vyjel do světa na a cappella festivaly a soutěže, tak teprve uvidíte pravé nerdy. To nám už přijde moc, my si chceme udržet kontakt se živou hudbou.

Máte u nás velkou konkurenci?

Za posledních pár let se situace změnila, aktuálně u nás působí čím dál více různých uskupení, většinou lokálního významu. Zaregistroval jsem další festivaly nebo a cappella večery, které jsou mnohdy velmi inspirativní. Pravděpodobně se ale nikdy nebudeme o tomto žánru bavit jako o mainstreamu.

Deska Další je vaší premiérou. Přineslo vám to ještě něco jiného než samotné album?

Poznal jsem sílu vlastní vůle. Znamením zvěrokruhu jsem tvrdohlavý beran, ale potřeboval jsem sebe sama přesvědčit, že dokážu dovést celou akci do zdárného konce, a to se povedlo. Za to jsem velmi rád. Člověk se kromě toho naučí spoustu nových dovedností. Získal jsem sebevědomí, že jdu správnou cestou, mám svému okolí co říct, co nabídnout. Našel jsem svou tvář.