Michał Wójcik: Dát udici a ne rybu. Polská inspirace k profesionalizaci hudební scény

Jak vymýtit amatérismus z české hudební scény – zněla otázka v názvu nedávné diskuse. V následujícím článku nenajdete přímou odpověď nebo návod pro naše české podmínky, protože každý hudební svět v dané zemi má svá specifika a nachází se ve své určité fázi vývoje. Tento text by však měl být především inspirací a demonstrací toho, že na profesionalizaci a současně vytvoření živé komunity v rámci hudební scény lze skutečně efektivně a systematicky pracovat, a to v měřítku celé země, navíc příjemně, v přátelském duchu. Ze zkušenosti se vyplatí učit se od starších sourozenců a co se týče vývoje hudebního trhu je v tomto směru jedním z našich zkušenějších a navíc i blízkých bratrů sousední Polsko. A právě polskou odpovědí na potřebu profesionalizace je svébytný program Inkubator, který vznikl v rámci krakovské iniciativy Tak Brzmi Miasto (Tak zní město). Ten kromě vzdělávání muzikantů a manažerů klade mimořádný důraz na vzájemnou spolupráci a propojování účastníků, díky čemuž vzniká stále rostoucí otevřená hudební komunita napříč celou zemí.

Jak se z počáteční snahy podporovat místní kapely stal celostátně rozsáhlý, propracovaný, dlouhodobý a komplexní program čítající už několik set osob z celého Polska, vypráví Michał Wójcik. Michał je hlavou Tak Brzmi Miasto a Inkubatora, které vede společně s Tomkem Bysiewiczem. Má také bohaté zkušenosti jako muzikant i manažer kapely Cinemon. Doufám, že se článek dostane do těch správných rukou a bude vám inspirací a motivací. Třeba se i u nás najdou podobní nadšenci s odvahou vykročit vstříc temnotám neznámého hvozdu amatérismu a roztříštěnosti naší hudební scény a uskutečnit po svém podobně prospěšnou věc...

JAK VŠE ZAČALO

Jednou z vašich iniciativ je Tak Brzmi Miasto konference a festival. Podobné eventy – konference a showcase festivaly se vzdělávacími a diskusními panely jsem zaregistrovala teprve několik let tomu a vy jste s tím začali už v roce 2013. Myslím, že tehdy nešlo o všeobecně známou a běžnou věc, přinejmenším ve střední Evropě. Odkud přišla inspirace, viděli jste něco podobného v zahraničí?

Když jsme v roce 2013 začali, nešlo ještě o takový formát showcase, který bylo možné uvidět jinde ve světě. Myslím, že tehdy jsme vůbec neslyšeli o něčem takovém jako je showcase festival. Zkoušeli jsme prostě stvořit něco svého v souladu s naším tušením, sny a potřebami. Vždycky jsme to měli tak, že to, co jsme dělali v rámci TBM, bylo směřováno našimi vlastními potřebami. Když jsme se chtěli něco dozvědět, mluvili jsme o tom v rámci konference. Dělali jsme tak něco pro sebe a současně pro větší skupinu osob. Tehdy už byla forma showcase ve světě známá, ale my – netušíc – jsme si ji tady odvážně vymýšleli úplně od nuly.

Co tomu předcházelo? Ten nápad na nový formát se jistě rodil postupně...

To vše začalo od prvního koncertu, na kterém jsme chtěli ukázat místní (krakovské) kapely. Věděli jsme už, že těch místních kapel je hodně a hrají skvěle, ale viděli jsme, že na koncerty chodí málo lidí. Tak jsme se rozhodli, že to spojíme a namísto deseti koncertů na deseti místech to uděláme najednou. A opravdu se nasbíralo větší publikum. Napodruhé zůstala podobná forma, ale přišlo už několik set osob a to pro nás byl úspěch, měli jsme z toho radost. Nad třetím ročníkem v roce 2013 jsme začali trochu přemýšlet. Dělali jsem koncerty, portál s infem o krakovských kapelách, vydali desku jedné kapele, stvořili rádiový program, chtěli jsme zkrátka propagovat krakovské muzikanty, ale najednou se ukázalo, že jich je strašně moc a nás strašně málo a máme jen velmi malé možnosti a zároveň velké ambice, a fakt, že se podaří mít 500 lidí na koncertě nezmění celkový stav věci. Takže jsme se rozhodli vrátit se více k základům a udělat něco pro to, aby mohly kapely samy organizovat své koncerty dobře a ne spoléhat na nás a na to, že my jednou za rok uděláme velký koncert. Odtud vzešel nápad, aby se kromě koncertů objevily i diskuzní panely a workshopy, abychom mohli mluvit o tom, jak by bylo možné dělat ty věci lépe. V roce 2013 jsme uspořádali 12 koncertů a 4 diskusní panely a o rok později už v rámci TBM konference a festivalu proběhlo 7 koncertů a 30 panelů. Takže ty proporce se zcela změnily. Směřovali jsme stále více k tomu méně hrát a více mluvit, protože hraní bylo všude ale diskuze málo. Pomalu pak časem došlo k tomu, že vznikl Inkubator.

KOMUNITA NAMÍSTO KONKURENCE

Inkubator je největším vzdělávacím programem pro hudebníky a manažery a také jediným projektem svého druhu v Polsku. Možná i v rámci Evropy. Spojuje několik velkých měst a několik set muzikantů a lidí z branže. Můžeš nám jej představit?

V rámci Inkubatoru nám jde především o to dát lidem nástroje. Dát udici a ne rybu. Inkubator povstal jako bezprostřední rozvinutí konference. Ta je dva dny v roce a my chtěli něco, co je procesem, co bude fungovat dlouhodobě. Prostor, kde můžeme být spolu s vámi a kde vy můžete nejen čerpat vědomosti, ale také je aplikovat v reálu během nějaké delší doby a dívat se, co se s tím děje. A proto vznikl Inkubator. Hlavní rolí Inkubatoru je nejen edukace, ale i networking, tedy tvoření sítě spolupráce. Jde o to, aby se poznali lidé kolem společného tématu jakým je hudební byznys. A aby mohli vzájemně spolupracovat – a nemusí jít nutně hned o společnou desku, featuring, společné tour, ale třeba o poskytnutí noclehu nebo jakékoliv jiné vzájemné podpory. A tohle dovede skutečně dobře fungovat. Síť kontaktů, to je jedna z priorit Inkubatora. Druhou je vzdělávání a třetí je to stejné, co v TBM konferenci, tedy pomoc mladým, novým vycházejícím umělcům v jejich „vyplutí” do hudebního světa. Snažíme se to uskutečňovat různými nástroji, jako jsou Podpora Mobility, která letos výjimečně pokulhává, ale když to bylo možné, cestovali jsme po různých festivalech a konferencích s umělci nebo umělci sami. Takže to jsou takové tři naše priority - tedy tvoření sítě kontaktů, vzdělávání a inkubace umělce tak, aby sám rostl a pomoci mu v tom růstu.

Mimořádný je však rozsah Inkubatora.

Ano, jak sis všimla, Inkubator je rozsáhlým projektem, protože se odehrává v několika městech v Polsku, celkem za tu dobu v sedmi, a to dává mnohem větší sílu vlivu. Protože Inkubatorem prošlo během těch tří let okolo 400 osob a dalších mnoho se účastnilo v roli volných posluchačů na přednáškách určených pro širokou veřejnost. Takže to je velmi mnoho lidí, což dává velkou sílu v rámci tvoření scény, hudební branže v Polsku. A právě to je na Inkubatoru unikátní. My nepracujeme jen tady v Krakově pomáhajíc třem osobám, ale děláme to obšírně. Vlastně je to tak, že my vám sice trochu pomáháme, ale ve skutečnosti mnohem víc pomáháte vy sami sobě navzájem tím, jak se znáte a potkáváte při různých příležitostech, na koncertech, festivalech, na ulici, v hospodě. Potkáváte se, pomáháte si, podporujete se, spolupracujete, tvoříte společně hudební branži v této zemi. Tvoříte ji v nových podmínkách. Vnášíte v hudební svět hodnoty, které se snažíme v Inkubatoru prosazovat, tedy určitou otevřenost a – asi to zazní pateticky – ale prostě takovou dobrotu v tom všem, pozornost k druhým, férovost. Často se říká, že hudební branže je velká konkurence, šoubyznys, není v ní místo pro cit a je to jízda. No a my se snažíme to trochu měnit. A tím, že to děláme třeba jen pro sto osob během dvou dní na konferenci a také pro několik set osob v průběhu tří let Inkubatora, se kterými stále udržujeme kontakt, tak to celou dobu nějakým svým způsobem žije samo. A my vidíme, že touto cestou vnášíme do světa reálnou změnu a to je pro nás velká odměna! A přijde mi, že právě to je také nejvíce charakteristickou vlastností Inkubatora, že přinášíme reálnou změnu v rámci naší země a kdoví, možná dokonce i v zahraničí.

Mohu říct, že mě jste už za hranicí velmi inspirovali, protože cítím přesně to, o čem mluvíš – že síla nespočívá v konkurenci, ale v komunitě, která je v tomto případě velmi otevřená. Je vidět, že když si vzájemně pomáháme, tak to pomáhá všem, funguje to. Nejsme jako muzikanti nebo manažeři samostatné ostrovy, ale jsme společně.

Přesně tak, jsme všichni kolegy od fochu. Když jsem byl mladší, velmi často jsem měl takové pocity (a sdíleli jsme je s kamarády), že jsme na to vše sami, sami budeme hrát koncert a tak podobně… Ano, každý odpovídá za sebe a to, co tvoříš je jen tvoje, ale existuje tahle opravdu unikátní perspektiva – porozumění tomu, že jsi částí nějakého celku a že máš na něj vliv a zároveň ten celek ovlivňuje tebe. To, že ty sám můžeš tomu celku něčím přispět, pomoct, ale třeba i to, že se tam můžeš cítit zle. To dává paradoxně takový smysl pro společenství. Je nás velmi mnoho, takže by se mohlo zdát – to je hrozné, je tolik skvělých muzikantů, to je tak velká konkurence, že nemám šanci! Ale namísto takového způsobu myšlení se najednou zapne zcela jiné – jak je to úžasné, že je nás tak moc! Že každý prochází tím, čím já. Že můžeš kohokoliv z té skupiny poprosit o pomoc a je velká šance, že to udělá. Anebo je velká pravděpodobnost, že se cítí podobně jako ty, že zná ty věci, o kterých ty mluvíš, má podobné problémy. Pro mě je tohle něco úžasného. To je ta odměna celého toho projektu.

PŘEVZÍT ODPOVĚDNOST

Vraťme se k edukativní složce Inkubatora. Dříve než jsem absolvovala první Inkubator, měla jsem myšlenky, myslím si, podobné jako většina nás muzikantů na začátku své hudební cesty. Že se časem něco stane, někdo se objeví, třeba nějaký manažer co se mě ujme a to vše nějak začne fungovat, protože sama tyhle věci neumím, a já se budu moci věnovat více samotné hudbě. Ale nakonec se stalo to, že to něco byl Inkubator, kde jsem si postupně uvědomila, že osoba, na kterou čekám, že mi pomůže a „spasí” jsem já a že je možné se mnohé ty manažerské a ne vždy příjemné věci učit. Že mám nějaké zdroje jak si do určité míry pomoct sama. Ty sám jsi muzikantem i manažerem ve své kapele. Tak by mě zajímalo, jak ses na tyhle věci díval dříve, když jsi začínal.

Jasně, tohle je dost standardní myšlení. Dokonce hodně lidí, kteří přicházejí do Inkubatora, takto uvažuje a říkají – ahoj, jsem tu abych našel manažera nebo – jsem tu, ale já nechci být svým manažerem, chci být muzikantem. Nejdřív chci ale předeslat, že my v první řadě neprosazujeme jen ten model self managementu a že ten je alfou omegou toho všeho, poslední cíl. O tohle nejde. Jde o určité převzetí vlastní odpovědnosti. Protože jestliže ty tu práci neuděláš, tak ji neudělá nikdo jiný. Potkal jsem na své cestě – proboha už to je dvacet let, co hraju – potkal jsem mnoho kapel, které říkají – hej Michale, znáš nějakého super manažera? My hrajeme parádní muziku a potřebujeme už JEN dobrého manažera. A tak se dívám na tu kapelu, hudba je spoko (v klidu), ale ti kluci jsou anonymní, nemají zkoušky, nahráli možná nějakou desku ve studiu, ale nemají nikde žádné fotky, žádné fanoušky, prostě neexistují. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že hudba nejen že není vše, ale je to vlastně malý element celé té skládanky.

Hudba je ale přece to nejdůležitější…

Samozřejmě, z perspektivy umělce hudba bude vždy tím nejdůležitějším, avšak ta perspektiva nám často dá zabloudit. Protože nahrajeme dobrou desku nebo sólo ve studiu nebo vokální part a nám se zdá, že to už stačí na to, abychom udělali dostatečně dobrou kariéru. Dnes ráno, opravdu to bylo dneska, mi volal jeden týpek a povídá, že udělal písničku a chtěl by se dozvědět, jak by ji měl vypromovat tak, aby zarezonovala na celém světě (smích). Prostě nechápal, že celá ta práce a celý ten úspěch, že ta písnička zafunguje na celém světě, je efektem stálé, konsekventní, dlouhotrvalé, promyšlené, smysluplné a zodpovědné práce. Muzikanti z nějakého důvodu nechtějí přijímat tuto zodpovědnost, nechtějí ji brát na svá bedra. To má jistě svůj důvod, protože to není lehké břímě.

Takže jiná cesta asi většinou není, než začít dělat ty věci kolem muziky sám.

Je to prosté. Jestliže jsi kadeřníkem a zakládáš svůj kadeřnický salón, nemůžeš očekávat, že někdo přijde a založí ho za tebe, udělá ti reklamu, a bude ti ho vést. A ty mu řekneš – poslyš, už jsem ostříhal tři klienty, byli dokonce spokojení a potřebuju manažera, který mi během dalšího měsíce přitáhne klientů tři tisíce. Nebo si vezmi třeba pekaře. Jestliže jsi pekař a chceš péct, tak nečekáš, že přijde manažer, ale prostě makáš a pečeš housky. Ale určitě nebude stačit je prostě jen dělat a uchovávat doma ve své spíži, takhle to nezafunguje. Musíš stvořit vlastní pekárnu, vymyslet její název, logo, vybavení, jak to tam bude vypadat, kde ji budeš reklamovat, musíš myslet taky na to, kde koupíš mouku a droždí, kde budeš ty housky prodávat… Zkrátka jestliže chceš být majitelem firmy, tak musíš myslet na tyhle všechny věci. A být umělcem, který zodpovídá za svou osobní značku je přesně to samé jako být majitelem firmy. Jestliže nechceš dělat v té své firmě účetnictví, nebo jestli se nechceš zabývat brandingem nebo bookingem, tak si pronajmeš někoho, kdo to bude dělat za tebe. Ale nejdřív musíš na to mít peníze. Takže si vezmeš půjčku a začínáš dělat svou kapelu, pronajímáš bookera, fotografa, bus, atd. a to vše si kupuješ a nebo, což je více pravděpodobné, musíš to na začátku udělat sám, když na to nemáš peníze. Trvalo mi mnoho let, než jsem to pochopil a pořád je pro mě těžké tohle v některých aspektech akceptovat.

Tohle mísení umělecké a manažerské role je samozřejmě přinejmenším zpočátku nezbytné, ale zároveň docela náročné, řekla bych. Proto je skvělé, že do letošní edice Inkubatora jste zařadili také témata týkající se nejen profesionálního rozvoje, ale také toho osobního, uměleckého. Jistě na tom měla podíl také psycholožka Ewelina Krawczyk, jež je součástí vašeho týmu. Adam Lewartowski na workshopu s tématem Music Life Balance hovořil o tom, že pokud chceme dělat autentickou muziku, pak sami musíme být takoví. Autentičtí. Vysvětloval nám způsoby, jak se „uzemňovat” například pomocí meditace či kontemplace, společného zpěvu apod. Ty jakožto organizátor TBM, muzikant a manažer a nejen to, musíš jistě toto téma nějak řešit. Máš třeba nějaké tipy jak se z toho všeho nezbláznit a najít vnitřní vyrovnanost?

Víš co, jestli mám něco co bych mohl doporučit, pak je to: dělejte něco zcela opačného než já. Poněvadž nevím tak docela, odkud se to bere, snažím se na to v osobních zamyšleních přijít už léta, ale dělám v životě hrozně moc věcí. Hodně z nich dělám dobře nebo v pohodě, ale málokterou skvěle. A nemám vůbec ten balanc, o kterém mluvíš. Vidím, že jsem měl být na tom workshopu s Adamem. Můj den, to je honička. Mám velmi málo času na nějakou reflexi, uzemění se, o kterém mluvíš. Samozřejmě, jsou dny, kdy to vypadá o něco lépe, kdy mám více času nebo dokonce si ten čas udělám, dám, protože jsem už tak unavený, že nejsem schopen nic dalšího dělat, takže si musím odpočinout, ale většinu času skáču od jednoho úkolu ke druhému. Kontroluju e-mail nahrávajíc vokál a podobně. A to je hodně zlé. Jsem rád, když se mohu ponořit v jednom úkolu po uši a osm hodin neodcházet od kytary, mikrofonu nebo sešitu, když píšu text, nebo jsem celý den ve studiu. Moc rád pracuji, dělám své věci, sedím v jednom projektu po delší čas. Samotné TBM, to je několik různých projektů, menších či větších, a k tomu mám kapelu, PR marketingovou agenturu, kterou pomalu rozjíždím a do toho ještě rodinu. Takže to je vše hrozně moc roztříštěné a tak to vypadat nemá. Vlastně když jsi mi zadala tu otázku, uvědomil jsem si, že si musím v několika věcech udělat trochu pořádek a dát si nějaký nějaký prostor. Ale taky se ten prostor občas objevuje. Právě za pár dní jedeme s kapelou do studia. I když mám vlastní studio, tak jsme se rozhodli pro výjezd z Krakova na vesnici, kde budeme úplně odetnuti od práce.

Sice je pro tebe těžké najít si čas pro sebe a nějaké zklidnění, ale na druhou stranu ten svůj čas netratíš na něco neužitečného. Co cítíš když vidíš, co se vám podařilo za ty roky s TBM a Inkubatorem stvořit?

Víš co, málo mám času na takové zastavení a zamyšlení se. Kdysi jsem měl strašně velké ambice. Začínalo to být čím dál tím větší, říkal jsem si, že tvoříme celopolskou hudební společnost, můžeme ovlivnit zákonodárství v Polsku, za chvíli půjdeme jednat s premiérem a za chvíli před námi poklekne prezident a koupí si naši desku,… no, zrovna prezident, … to je fuk.

Ten už určitě vaši desku má...

Pochybuju že zrovna on, a jemu bych ji ani neprodal. Dva dny tomu jsem měl rozhovor s kamarádem, který mi řekl, že existují tři životní etapy muže, ale není vyloučeno, že se to týká i žen. Musím si to někde najít, ale zapamatoval jsem si alespoň tu poslední: v určitém věku se ti přestane zdát, že jsi tak důležitý, jak sis myslel. No a já jsem tak trochu asi v téhle etapě. Cítím se na jednu stranu super, jak jsi mi říkala o tom, jaký měl Inkubator na tebe vliv a když mluvím s jinými, kteří říkají, že je to posunulo. Vědomí, že ten projekt, který jsme si napsali na papír, pět let funguje a ovlivňuje životy lidí, to je zázrak! Ale na druhou stranu by to chtělo obrátit v takovou fantastickou velkou mašinu, která bude měnit budoucnost a bude mít vliv na hodně věcí, rozhodovat o hudební branži v Polsku. Ale tak to nefunguje. Mnohem víc mě těší slyšet ty příběhy v mikro měřítku. Třeba že tobě to pomohlo a stala ses více kompletní, štastnější a nebo děláš věci lépe. To je pro mne hlavním hnacím motorem a radostí z toho projektu. Protože přece o to jde – aby tobě bylo líp a taky dalším několika lidem. Zřídka mám čas pomyslet na to vše z té makro perspektivy.

A když už se to podaří?

Byl jeden takový moment, kdy jsme se během jednoho brandingového a produktového workshopu s Ewelinou zabývali otázkou jaký máme dosah, síť vlivu, jaký je náš „klient” a jak by měl vypadat Inkubator. A ukázalo se, že máme dokonce globální dosah, protože máme tebe, tedy jednotlivé účastníky, za chvíli město, za chvíli třeba 4 města, za chvíli Polsko a pak jsme už partnery s deseti různými státy v jedné síti a za chvíli budeme se třemi jinými v druhé síti a děláme vzdělávací projekty také tam a ukáže se, že vlastně zasahujeme nějakým způsobem celou Evropu a máme dokonce partnery na druhé straně světa. To jsou maličké věci, nejde o bůhvíjak velké akce, ale když se na to podíváš tak si řekneš – kurde, fajne, je to dost abstraktní, že to je něco, co jsme vymysleli s kamarádem v opilém stavu před deseti lety, pak napsali několik žádostí, které byly fakticky jen písmeny na papíře a náhle se nám daří dělat to všechno. Je to super, fantastický pocit, ale i tak to směřuje k tomu, aby měla každá jednotlivá osoba v Inkubatoru nějakou svou hodnotu, to je pro mě největší radost, když na to vše myslím.

Myslím, že teď si můžeš dovolit dopřát si trochu více času na odpočinek.

Učím se to každý den, ale možná se to konečně naučím na konferenci, když tam uděláme nějaké workshopy na téma jak se „uzemnit.” Ale stejně jak se tak znám, nebudu mít čas na ně zajít, protože budu muset být zrovna někde jinde. To je smutné, ale budu mít radost, když tam půjde někdo jiný.

JAK FUNGUJE INKUBATOR

Inkubator vznikl v roce 2019 jako iniciativa krakovského spolku Tak Brzmi Miasto. Jedná se o je půlroční intenzivní kurz, který probíhá v několika městech Polska. Jednotlivá místa mají svého kurátora z řad profesionálních manažerů, producentů, muzikantů aj. Každý z nich se věnuje především své skupině, kterou má na starosti, v tom je zahrnuto také několik individuálních konzultací – mentoringů – pro každého z účastníků. Vedle kurátorů jsou zde také „křídloví,“ což jsou lidé z oblasti psychologie a koučingu umělců nebo vedení inovativních kulturních spolků či aktivit. Program je tak uceleným souborem témat potřebných nejen pro profesní rozvoj – strategické plánování cílů, booking, smlouvy, organizace kapely, marketing, prezentace, komunikace s médii atd., ale zároveň se částečně věnuje také osobnímu rozvoji. Během programu se v každém městě vystřídají všichni přednášející a následně si účastníci volí z několika nabízených workshopů s uzším zaměřením. Nutno říci, že všechny přednášky mají vysokou úroveň, nabízejí praktické rady vycházející z bohatých zkušeností, a také široký prostor pro dotazy a diskuzi, kde se mohou zapojit všichni zúčastnění. Díky tomu vznikají živé kontakty v rámci městských skupin i napříč celým projektem. Vrcholem půlročních setkání je srpnový Summer Camp v Krakově, kde je ze 120 účastníků daného ročníku vybráno 30, jež absolvují devítidenní intenzivní kurz rozvíjející ještě hlouběji probíraná či nová témata. Letos probíhá třetí ročník, tentokrát poprvé online. Absolventi všech ročníků jsou nadále v kontaktu s Inkubatorem a jeho členy (nejen) prostřednictvím aktivní fb skupiny a skupin jednotlivých měst. Inkubator zatím proběhl ve městech: Krakov, Lodž, Vratislav, Lublin, Gdaňsk, Gdyně a Katovice a čítá již několik set osob. Celý program je pro všechny zdarma – podmínkou je účast na přednáškách a setkáních.

(Impulsem pro napsání článku byla má osobní pozitivní zkušenost s Inkubatorem, který jsem absolvovala v roce 2019 v Lodži a Katovicích a letos podruhé v Krakově.)