Michal Worek: Za všechno může třinecká ZUŠka

Pro třineckého rodáka, který má na kontě spolupráci se švýcarským labelem EMR, zpěvačkou Ewou Farnou, skupinami Lucie, Lake Malawi, Chinaski, projektem Vivaldianno, orchestraci pro oceňovaný snímek Dukla 61 a mnohé další projekty, je typické pestré žánrové rozkročení od jazzu po metal. Dle vlastních slov Michal Worek cítil posledních pár let potřebu vytvořit autorský projekt, vzdát albem hold hudebnímu nástroji, co jej provází uměleckým životem od jeho pěti let. Klavíru. Proč si vydává album sám, i přes to, že spolupracuje se švýcarským labelem ERM? Cití se být spíše jazzmanem nebo rockerem?

Vystudoval jste jazzový klavír na konzervatoři Jaroslava Ježka a studoval skladbu na pražské HAMU. Uměl byste popsat, co vám studia přinesla, jak vás ovlivnila?

Je toho samozřejmě hodně, ale kromě mnoha „řemeslných“ a teoretických znalostí vnímám jako stěžejní právě to spojení těchto dvou škol. Každá z nich má svůj svět a díky tomu rozdílnému přístupu a žánrovému zaměření jsem si mohl vzít z každého světa to, co je pro mě důležité. Na konzervatoři jsem byl vnímán spíše jako modernista, který jako jediný hraje Messiaena, zatímco na HAMU jsem byl vnímán jako „ten jazzman“ anebo i rocker. A myslím, že dnes nejsem ani klasik ani jazzman ani rocker, ale mohu si brát z každé z těchto tváří to, co zrovna vyžaduje konkrétní hudba. Což mi dává velkou svobodu, a to je možná to nejdůležitější, co mi studia přinesla.

Mít žánrový záběr od klasiky, jazzu po metal není zcela obvyklé, jaké jsou styčné body? Ostatně působil jste také v žánrově tvrdší kapele Silegrail…

Jak vyplývá z předchozí odpovědi, nejsem úplně zastáncem škatulek. Při pohledu na mou knihovnu na Spotify by nejeden člověk kroutil hlavou, jelikož se tam potkává Penderecki s Haken, Jacobem Collierem či Johnem Williamsem. A to všechno je jedna hudba, pouze vyjádřena jinými prostředky. Projekt Silegrail byl hodně inspirovaný kapelou Dream Theater, nicméně při kompozici jsem využíval stejně tak metalové riffy jako třeba Messiaenovy mody. Takže osobně bych řekl, že těch styčných bodů je tam mnohem více než odlišností.

Jak vznikla spolupráce s Ewou Farnou? Je náhoda, že pocházíte ze stejného kraje? Ostatně s další „krajankou”, Beatou Hlavenkovou, jste spolupracoval zas na Dukla 61, i Lake Malawi mají stejné kořeny…

Dalo by se říct, že za všechno může třinecká ZUŠ (smích). Tam jsem se potkal s Albertem Černým, se kterým jsme založili naši první kapelu 3jazz. Albert v tu dobu hrál na bicí a zpíval, já jsem obstarával klávesy, na basu hrál Honza Cienciala. Na ZUŠ nás pedagogicky vedl Pavel Pilch, se kterým později Albert s Honzou založili Charlie Straight. A když před časem Albert potřeboval vytvořit zpěvník Lake Malawi, vzpomněl si na mě.

S Beatou Hlavenkovou jsem se poprvé potkal taktéž na třinecké ZUŠ. Byl to koncert, kde jsem hrál já jako žák a Beata jako hvězdný host a bývalá žačka. Asi jsem tenkrát nehrál tak špatně, protože po pár letech, kdy už jsem byl v Praze, se mi ozvala s nabídkou o spolupráci (smích).

Co se týče Ewy Farné, s tou jsem se v Třinci nepotkal a k jejím orchestrálním aranžím jsem se dostal oklikou přes Honzu Steinsdörfera, který byl jejím kapelníkem a se kterým jsem se poznal na „ježkárně“.

Nevyhýbají se vám ani obří, multimediální projekty jako Vivaldianno, iMucha nebo Lucie v Opeře. Odlišují se nějak od „běžné” práce?

Co se týče Vivaldianna, v tom jsem pouze „zaskakoval“ za Michala Dvořáka v Saúdské Arábii, což byl trochu zvláštní pocit (smích). iMucha je opravdu velký projekt a bude to nádherná show. O kompozici hudby se stará Jirka Janouch s Michalem Dvořákem a já spolu s Karlem Chudým máme na starost orchestraci a přípravu materiálů k nahrávání živých nástrojů. Na Lucii v Opeře jsem spolupracoval s Kryštofem Markem, který tvořil aranže, zatímco já jsem mu připravoval podklady, dokončoval partitury a party pro hráče. Samotná práce na těchto projektech se pro mě neliší od jiné práce, ale přece jenom má člověk pocit, že je součástí něčeho většího, něčeho výjimečného a jsem vděčný, že se můžu podílet i na těchto projektech.

V tiskové zprávě se uvádí spolupráce se švýcarským labelem EMR, na čem je založena?

S vydavatelstvím EMR spolupracuji už od roku 2014. Přivedl mě k němu Honza Valta (známý např. jako autor hudby ke hře Kingdom Come), který je editorem EMR pro český tým aranžérů. Máme na starost velké dechové orchestry, pro které aranžujeme vážnou nebo filmovou hudbu. V posledních letech jsem pro EMR začal skládat i vlastní skladby nebo nahrávat klavírní doprovody.

Album PIANO si však vydáváte sám, v čem spatřujete výhody proti vydávání na labelu?

Abych řekl pravdu, o vydání na labelu jsem vůbec nepřemýšlel. Dnes se stejně fyzické CD téměř neprodávají, tudíž je hlavní digitální distribuce, o kterou se postaral Supraphon. Takto dostanu svou hudbu „do světa“ a přitom nad ní mám stále plnou kontrolu. Možná na to jednou změním názor, ale v tuto chvíli mi to takto přišlo nejjednodušší.

Často stojíte za orchestrací, což je disciplína, o které se možná tolik neví. Jak jste se k ní dostal a řešíte během práce nějaké opakující se zádrhely či obtíže?

Orchestrace je z velké části to „řemeslo“, u kterého využívám teoretické i praktické znalosti z konzervatoře a HAMU a s každým dalším projektem se taktéž stále učím a stále zkouším nové možnosti. Nevybavuji si žádný opakující se zádrhel, protože když už ho jednou vyřeším, snažím se ho neopakovat (smích). Často je to práce, u které není tolik volnosti a člověk je svázán zadáním, pravidly či technickými možnostmi, ale na druhou stranu díky těm omezením musím hledat jiné cesty, které jsou mnohdy velmi zajímavé a obohacující.

Proč jste jako pianista a skladatel sáhl po klavírních bankách? V čem byla výhoda a jak vypadala samotná práce a vznik skladeb?

Koncept alba se mi rodil v hlavě několik měsíců, až dozrál do podoby klavírního alba neznějícího pouze „klavírně“. Inspirací mi byly i samotné zvukové banky od Native Instruments, které mi dávají tolik barevných a zvukových možností, že jsem si říkal, proč používat další nástroje, když můžu vytvořit zvukový vesmír pouze z mého oblíbeného klavíru. Celý život tvořím u klavíru a znám ten nástroj nejlépe ze všech, proto jsem se rozhodl využít u svého první sólového alba zrovna tohle propojení.

Skladby vznikaly různě, některé vzešly z improvizace, k některým tématům mě inspirovaly zvukové banky a některé nápady přicházely i večer při usínání (smích). Důležitým prvkem bylo i zpracování zvuků, které jsem rozstřihával, otáčel a efektoval nebo např. samply bouchání do strun jsem zpracoval jako bicí. Tím vznikaly další barvy a možnosti, jak ten klavír využít. Co se týče hudební inspirace, často jsem vycházel z minimalismu, občas také z jazzu nebo vážné hudby. Z té jsem si propůjčil například fugu nebo Messiaenovy mody.

Dopadla na vás nějak současná krize? 

Krizi samozřejmě pociťuji, ale musím říct, že jsem jeden z těch šťastnějších muzikantů. Tím, že se primárně věnuji aranžím, kompozici a studiové práci, mě rušení koncertů tak výrazně nezasáhlo. Bylo zrušeno několik projektů, jako třeba aranž Lotranda a Zubejdy pro Soundtrack Poděbrady, ale volný čas jsem využil právě k práci na albu.

Koncerty, jak se zdá, nechystáte. Co až skončí probíhající krize? Chystáte se skladby z Piana uvést na pódiu?

Většina skladeb z alba není živě úplně proveditelná. Jistě by to šlo nějak technicky vyřešit, ale stejně album vnímám spíše jako intimní zážitek u sklenice vína než hudbu pro živé provádění. Obecně se chci dále věnovat aranžím, komponování jak vlastní hudby tak hudby na zakázku pro interprety, filmy či reklamy a koncertování si nechat pouze jako zpestření. Ovšem mám jeden vzdálený sen, kterým je koncert sólové improvizace v nějakém krásném velkém sále. Tak třeba se mi to splní, než půjdu do důchodu (smích).

Jaké muzikantské vybavení nejčastěji využíváte a máte nějaký kousek, který byste si rád pořídil?

Většina mého vybavení je softwarová, tudíž za svého největšího pomocníka považuji notační program Sibelius a DAW Cubase. Pak jsou to samozřejmě zvukové banky. Komplete od Native Instruments a East West Composer Cloud jsou dva výborné balíčky, se kterými skladatel dokáže vytvořit téměř cokoliv. Jednou bych si rád pořídil banky od Spitfire Audio, které jsou úžasné, ale taky stojí úžasné peníze (smích). Co se týče „hardwaru“, už dlouhá léta nedám dopustit na můj Roland RD700GX, který teď používám jako midi kontroler, protože má pro mě bezkonkurenční kladívkovou mechaniku. Pro projekt Silegrail jsem si před pár lety pořídil i Korg Kronos, který nyní používám příležitostně pro živé hraní.