Milan Páleš (Indies Scope): Muzika je pro nás pořád na prvním místě

Vydávat alternativní muziku je řehole. Největší krize na Indies Records udeřila počátkem nultých let, kdy důsledkem krachu tehdejšího výhradního distributora přišli o milion korun. Nicméně ustáli to, jeli dál a dohromady dnes mají na kontě na osm stovek zajímavých titulů, čímž zásadně přispěli k podpoře a průběžnému mapování domácí hudební scény. Sešel jsem se s jedním z otců zakladatelů Milanem Pálešem, který od rozdělení labelu na více entit v roce 2007 vlastní nejaktivnější část: Indies Scope. Na rozhovor přišel ve svém obligátním zvířecím tričku a byl velmi otevřený. V rozhovoru se tak dozvíte téměř vše, co o vydávání muziky v aktuálním kontextu potřebujete vědět. Oslava 30 let v brněnském Sonu je za dveřmi, proběhne v pátek 14. února v brněnském Sonu.

Milane, ta trička s motivem zvířete mě zajímají. Snažíš se tím světu něco sdělit?

Se zvířaty to vlastně nemá nic moc společného. Mám čtyři dcery a před lety jsem od ženy dostal své první tričko se psem. Holkám se moc líbilo, tak mně všechny postupně začaly kupovat další. Dnes už jich mám dvacet. V práci jsem nikdy nemusel nosit košili ani kravatu, tak se je teď snažím vynosit. (smích)

„Zvíře“ na poli domácí alternativy ale bezesporu jsi, určitě i doma v Dolních Loučkách, kde jsi už vlastně taky několikrát slavil výročí labelu. A teď s bývalými kolegy z Indies Records chystáte v brněnském Sonu oslavu neuvěřitelných 30 let...

U nás na vesnici dělám jen malý fesťáček, dvě tři kapely. Ono se to s těmi oslavami má tak, že jsme sice před pěti lety slavili 25 let Indies, ale ve skutečnosti jsme byli už sedm let rozdělení, takže tři roky poté v Dolních Loučkách proběhla oslava 10 let Indies Scope. Před těmi pěti lety jsem si přitom říkal, že to byla pěkná tečka a zase jsem se do toho nechal navézt. (smích)

Co všechno se za těch posledních pět let v Indies Scope změnilo?

Snažil jsem se hlavně trochu titulů ubrat. Stárnu a šetřím s energií. Dřív jsme vydávali dvacítku titulů ročně, teď se to snažím stáhnout na deset. Zatím se to nedaří, loni jich vyšlo patnáct.

Registruju, že stále více vydáváš lidovou muziku. Jedná se o nějaký tvůj návrat k vlastním kořenům?

Návrat ke kořenům asi ne. První folklórní titul u nás měl už pořadové číslo 32, což bylo v polovině devadesátých let. Tehdy za mnou přišel kamarád, že u nakladatelství Jota vydává knihu V Brně na Špilberku stojí vraný kůň a že by do té knihy chtěl vložit i CD s lidovou muzikou. Hudbu Hradišťanu jsem znal, Martina Hrbáče a Gajdoše ne. A v té době jsem ještě netušil ani to, jak se moravský folklór dělí. Čím jsem starší, tím víc mě baví tyto tradice objevovat. A samozřejmě nejživější folklór je na Horňácku, kam jezdívám a s chlapama si i občas zazpívám. Přitahuje mě to, přestože u nás v rodině se folklóru nikdo nevěnoval, pouze maminka chodila zpívat do sboru.

Jaký je tvůj vztah k Hrubé Hudbě, za kterou stojí hlavně dvojice Jura Hradil a Petr Mička?

Ten projekt se mně líbí od začátku. Původně byl Petr Mička domluvený s Jaromírem (Kratochvílem z Indies Happy Trails, pozn. red.), ale Jura chtěl, abych to dělal já. Přišel jsem s nápadem, aby to nebyla dvě samostatná cédéčka, ale jedno dvojcédéčko – protože právě tím se nejlíp naplní poslání dostat horňácký folklór k širšímu publiku a naopak Jurovu část si pustí fanoušci Petra Mičky, kteří to buď smetou ze stolu, nebo objeví, že jsou možné i jiné přístupy. Myslel jsem původně, že Jurovo cédéčko by samostatně neobstálo a nesplnilo svůj účel. Teď to trochu beru zpět. Myslím, že by obstálo i samo za sebe.

Folklór má v edičním plánu Indies Scope už pevné místo. Jak se do něj ale dostanou kapely jako třeba The Complication? Ty sám objevuješ nové talenty, nebo máš kolem sebe partu hledačů?

Dělám si to většinou sám, ale Přemysl (Štěpánek, který se stará o propagaci labelu, pozn. red.) dostává spoustu nabídek, potkává se s lidmi a občas mně něco posune. Tak to bylo i u kapely The Complication, od nichž mě bavila už jejich první deska. Říkal jsem si, že je pěkná, ale je škoda, že nezpívají česky – a odložil jsem to. Pak jsem tomu ale přece jen ještě po připomenutí Přemkem dal šanci, přišlo mně to jako dobrý bigbít – a šel se na kluky podívat na Flédu. A nakonec se rozhodl, že jim pomůžeme. Oni si to vlastně celé sami produkovali a nahráli. Z mého pohledu tedy šlo spíš o to, jestli se pod to podepíšu a nebudu se za to další roky stydět. A jestli mě to baví natolik, abych se tím zabýval, protože pro mě je to nějaká práce.

Rozhodl ses jen na základě toho, že se ti líbili?

Zrovna jsme nevydávali žádný bigbít a do té doby jsem kluky vůbec neznal, rozhodoval jsem se jen na základě jejich hudby. Sám jsem ale na bigbítu a speciálně grunge vyrostl, v devadesátkách jsme v půjčovně měli všechny Nirvany, Fugazi, Soundgarden… to všechno jsem měl rád a mou nejoblíbenější kapelou byli Sonic Youth, od nichž mám všechny desky.

Slyšel jsi i novinku No Home Record od Kim Gordon?

Zrovna se na ni chystám a jsem na ni moc zvědavý. Napadá mě, že ne folklór, ale právě The Complication pro mě byl vlastně takový návrat ke kořenům.

Neuvažovali jste ve svých počátcích o tom, že byste kromě labelu měli takříkajíc pod jednou střechou vedle studia taky tiskárnu, grafické studio a klub?

Ještě když se nosiče ve velkém prodávaly a vydělávali jsme, budoucnost jsme řešili – a každý si tu investici představoval jinak. To koneckonců byl jeden z důvodů, proč se naše cesty nakonec rozešly. Největší problém ale pokaždé nastal ve chvíli, když jsme zjistili, že nemáme co investovat. I když dohromady máme na kontě přes 800 titulů, celou dobu v podstatě de facto živoříme.

Živoříte?

Měli jsme na účtě třeba pár tisíc v situaci, kdy došel hotový master, potřebovali jsme zaplatit výrobu a tehdejší výhradní distribuce nám dlužila milion korun za prodané zboží, které dostala do komise a které jsme ani později už nikdy neviděli. Kdyby se třeba toto nestalo, už jsme mohli mít vlastní nahrávací profesionální studio.

To ale přece máte, ne?

Dušan Souček ve Staré pekárně studio má, dělá nám rychle masteringy, remastering na vinylové nahrávky nebo hlasitostně skládá samplery, ale nejedná se o žádné velké profesionální studio. Na nějakou velkou investici do vlastního studia, jeho modernizace a zvaní zvukařů a odborníků důsledkem krachu naší tehdejší distribuce nezbylo.

A klub?

Ten jsme chtěli taky – a já se realizoval právě ve Staré pekárně, nad níž jsme sídlili a kde Přemysl začínal jako provozní a zpočátku tam i kopal podlahu, aby měla aspoň ty dva metry. První měsíc jsme společně s majitelem Tomášem Kytnarem program sestavovali my, hráli tam naše kapely, Oldřich Janota, -123min. a další.

Těžké období jste přežili. Co dnes labelu vlastně nejvíc generuje peníze, stále prodej CD? Nebo už více digitální prodej hudby, případně podíl na prodeji merchandisingu, koncertech?

Vydělává hlavně snůška několika starých titulů. Třeba na skladbách Petra Skoumala pro děti od pěti let vyrostly moje děti. A až jednou budu mít vnoučata, věřím, že to budou poslouchat taky. A pak desky od kapel jako Zuby nehty…

Tedy tituly, s nimiž dnes máš už jen minimální náklady?

Master máš hotový, za výrobu pětistovkového nákladu zaplatíš 35 tisíc bez daně a pomalu prodáváš. Pomalu, ale stále. Takových titulů máme deset až patnáct.

Určitě mezi ně patří i album O slunovratu (1999) od Hradišťanu, Bílé inferno (1997) od Bittové a Václavka a desky Psích vojáků. Máš ale i tituly, u nichž jsi očekával, že budou podobně úspěšné – a vylámali jste si na nich zuby?

U některých desek jsem měl větší očekávání. Když třeba Jaromír 99 udělal sólovku s The Bombers, očekával jsem, že si to koupí všichni fanoušci Priessnitz. Jenže oni odjeli šňůru se čtením s Jaroslavem Rudišem a pak úplně přestali hrát. Úplně to zapadlo, prodalo se nějakých 120 kusů. A kýžený efekt nepřinesly ani sólovky dalších slavnějších muzikantů, kteří působili v nějakých kapelách. Vždycky se ukázalo, že fanoušci to prostě nevzali, že to vnímali jako zradu té kapely nebo něco takového.

Když mluvíš o zradě, jak vnímáš kapely, které jste „udělali“ a oni pak utekly k někomu jinému?

Člověka to zamrzí, nicméně vždycky jsme měli zásadu a trvám na tom, že kapely nikdy smluvně na víc desek neuvazujeme. Prostě to vždycky muselo fungovat tak, že je kapela u nás spokojená a dělá s námi, nebo je nespokojená – a pak ať jde. Ono to trochu souvisí i s tím živořením. Když za mnou přijde kapela třeba typu Tata Bojs a řekne mně, že potřebují nahrávat 14 dní v Sonu, kde se dostaneš na 10 tisíc korun za den... to jsi hned na 200 tisících korunách plus mastering coby počátečních nákladech – a zjistíš, že jim to ani nemůžeš dát. A pokud to kapele dá někdo jiný, v tomto případě to byl třeba Supraphon, proč ne. Nebo to samé Poletíme?, kterým jsme dělali tři desky. Na tom mě ale zase těší to, že nejlepší písničky mají na těch třech našich deskách.

Nestál podobný příběh i za novou deskou -123min.? Nakonec si to taky vydali sami, i když je distribuujete.

Od začátku jsme to řešili, dělali jsme jim pět desek a pak odešli k Universalu, aby později pochopili, že to byla chyba, protože práva na tu desku nejsou k dispozici. Ale narazili jsme na stejný problém. Strašně dlouho a draze to nahrávali, ale současně sami nemají problém s penězi. Proto jsme se nakonec domluvili na variantě, že jim uděláme pouze distribuci. To je jedna z forem, kterou teď kapelám nabízíme, že jim zajistíme distribuci a umístíme muziku na světovou digitální síť. Spoustu muzikantů to zajímá, protože se nechtějí zabývat tím své věci někde nahrávat, přihlašovat se a vytvářet profily. -123min. si tedy zaplatili výrobu a já jsem jim dal všechno, co potřebují, tzn. čárové kódy, ISRC kódy… My jsme výhradní distribuce a oni si to prodávají na koncertech.

Většina muzikantů už patrně vnímá, že doba se změnila a vydělat můžou hlavně na koncertech nebo merchi. Přesto, setkáváš se i dnes s tím, že by kapely na tebe jako vydavatele měly nerealistické požadavky?

Většinou se mě ptají, za jakých podmínek by to šlo. První si musím ujasnit, kolik jsem schopný v současné době vaší desky prodat. Podle toho vám dám nějaký budget, třeba 50 tisíc na studio, 30 tisíc na studio nebo i nic na studio.

I dnes tedy ještě běžně kapelám přispíváš na studio?

Studia obvykle platím. Pokud chci vlastnit copyright k nahrávce, jinak to ani nejde. Mechanická práva má totiž ten, kdo nahrávku zaplatí. Umožňuje mně to s desku disponovat, dávat ji na Youtube, podepsat smlouvu o šíření těch nahrávek…

A následně už všechny honoráře jdou labelu?

Třeba The Complication si desku platili sami. Pak já do toho vstupuju druhou formou – náklady, které měli z masterem, ode mě dostanou v nosičích. Oni si ta cédéčka prodají na koncertech a ten master se jim zaplatí.

Dostanou třeba sto kusů zdarma?

Dostali tři stovky, které prodávají za 250 korun, to je ve výsledku zaplacených 50 tisíc na studio a 25 tisíc jako honoráře. A mně tím pádem zůstanou práva a vyrobených 500 ks, které se snažím prodat...

Když to shrneme, jakou další přidanou hodnotu vydání desky u Indies Scope kapele přinese?

V podstatě jsme schopní kapele zajistit výrobu, na kterou buďto přispějeme nebo zaplatíme celý master, desku skladujeme a hlavně zajistíme propagaci, což je dneska velice důležitá věc, kvůli které nám kapely často píšou a volají. Nemají problém s tím si všechno zaplatit, jen chtějí pomoct s propagací a umístěním desky na digitální síť. Častokrát jsou to muzikanti, kteří vydělávají a peníze neřeší...

… a jde jim jistě taky o to, aby desku vydali pod značkou.

Na to já ale nehraju, protože mně se to vždycky musí nějakým způsobem líbit.

Ztotožnění s nahrávkami, které vydáváš, je pro tebe pořád zásadní?

Bylo a bude a tak to i zůstane. Navíc, když na to přijde, já to už do toho důchodu s tím starým katalogem doklepu. (smích)

Musí se kapely připravit na to, že součástí smlouvy je i nějaký podíl z koncertů, jak se dnes už stává zvykem?

Vůbec, to dělají jen velké firmy. Ty na to zaměstnávají agentury, které muzikanty tlačí do médií, a ty se taky z něčeho musí zaplatit. A to se právě hradí tady z těch koncertních peněz.

Do toho teda nijak nezasahujete, ani do prodeje merchandisingu?

To rozhodně ne. Nemáme smlouvy, v nichž by se kapela musela zavázat, že musí propagovat ten výrobek, nosit ho na tričku atd. Mně připadá, že ta muzika je tam podřadná, že už nejde o to podpořit muziku, ale prodej tenisek, a proto seženu nějakou rockovou kapelu, která mně je bude propagovat. Tady už nejde o kapelu. My se kapelám snažíme hlavně pomoct, muzika je pro nás pořád na prvním místě. Kolegyně Hanka (Podhorská – pozn. red.) má navíc agenturu a naše umělce zastupuje jako bookerka.

Takový benefit může automaticky získat každá vaše kapela?

Mám v katalogu na dvě stovky interpretů a ona si samozřejmě vybere jen pár. Sejde se s nimi, pobaví se, jak chtějí hrát, co jsou ochotní pro to udělat a jak jsou připravení, jak mají nachystané sítě, jaké mají foto a co od jejího zastupování očekávají. Hanka si ty kapely vybírá sama, proto se mezi jejími zastupovanými umělci objevují i kapely, které nevydáváme, co třeba mají smlouvy z Warnerů a musí ji dodržet, vůbec jí do toho nezasahuju.

Jak si udržuješ přehled o vývoji současné hudební scény?

Sleduju hlavně Full Moon, který mě pokaždé naštve, protože je tam 90 procent jmen, které jsem do té doby neslyšel – a to jsem si vždycky myslel, jaký mám v muzice přehled. Celý den v práci mně něco hraje a na Spotify pořád sjíždím nějaké nové desky. Pokaždé, když to má vyšší hodnocení, si to najdu a pouštím. A najdou se tam věci, které mě opravdu zaujmou. A samozřejmě čtu i nějaké další hudební servery.

Kde kapely, které tě oslovují, dělají nejčastější chyby? Co tě spolehlivě odradí, aby ses tím ani nezačal zabývat?

Většinou člověk hned napoprvé pozná, když mu telefonuje nějaký „dement“, který si doma něco složil na casiu. Ve všech případech ale poděkuju za nabídku – s tím, že to nejdřív potřebuju slyšet a chci poslat nahrávku na mail. Podmínky začínám řešit až ve chvíli, kdy to chceme vydat. A když se nám to zdá dobré, ale už na to nemáme prostor, aspoň kapele nabídneme distribuci. A když mě to nezaujme, snažím se slušně odpovědět, že se to nehodí do našeho edičního plánu.

Vraťme se k třicetiletým oslavám. Když se ohlédneš zpátky, naplnila vydavatelská činnost tvé očekávání, dokázal sis na začátku představit, co všechno to bude obnášet?

Představit jsem si to dokázal, ale nevěřil jsem tomu, že to vydržím dělat až do důchodu. Jsem vyučený montér akustických zařízení a mohl jsem se kdykoli vrátit k fochu. Dělali jsme akustické obklady... mezitím jsem přestavoval barák a byl neustále ve spojení s novými materiály. Netušil jsem, že u vydávání hudby zůstanu tak dlouho. A teď už bych si to přál. Ona asi ta vydavatelská činnost bude ustupovat, je tu spousta nových labelů, kapelám desky vydávají agentury, které postupně nahrazují klasická vydavatelství. Já už asi zůstanu u toho svého webshopu.

Zmiňoval jsi, že kolem nultých let jste díky krachu nebo snad rovnou vytunelování vašeho výhradního distributora přišli o hodně peněz, tehdy jsi byl návratu k původnímu řemeslu nejblíž?

Ano, tehdy jsme neměli ani zboží ani peníze a řešili jsme, co dál dělat. Přestali jsme si dávat výplaty… a pak se objevila Radůza a její deska Andělové z nebe, která se chytla a začala se prodávat. Šli jsme do toho po půlroční pauze, kdy nebylo za co nahrávat a vydávat, naplno znovu.

Je něco, co vás s Milošem Gruberem a Jaromírem Kratochvílem dodneška spojuje a motivuje spolupracovat?

Určitě společný katalog. (smích) S Jaromírem se každopádně stýkám víc než s Milošem, protože ten jako vozíčkář s námi nechodí na akce. Jaromír má taky rád folklór a potkáváme se i na festivalech, pracovní prostředí nás pořád spojuje. Od obou si ale taky pořád pro přípravu různých samplerů můžu vzít nahrávky, a stejně taky oni ode mě, nikdo z nás s tím nemám problém. Žádné omezení, ani zdlouhavé kolečko smluv. A není problém si povyměňovat i celá alba.

Sestava na večírek připravovaný na pátek 14. února je velice atraktivní, jak bude vypadat koncert legendárních Meat-House Chicago I.R.A.?

Petrovi Vyšohlídovi jsem volal už na pětadvacátiny, ale tehdy to odmítli. Pak jsem viděl, že hráli na nějakých narozeninách, jenže to bylo bez příprav, jen improvizačně, co si pamatovali. Teď si ale najmuli zkušebnu a začali znovu cvičit. Takže zahrají na můj popud a pojmuli to velice svědomitě, budou mít i nějakého recitátora, který nahradí už mrtvého výtvarníka Milana Langera. Budou jako hlavní hvězda na závěr. Vždycky byli kapelou, která mě opravdu bavila, tak jsem na ně opravdu zvědavý.

A Dva?

Jejich Fonok patří pořád mezi mé oblíbené desky, dávám ho do různých výběrů a slýchám ho průběžně, ale těším se taky na Nuck Chorris Gang, kteří pro mě kdysi byli velké zjevení a už nějakých osm let nehrají. A těším se i na Zuby nehty, Květy…

Květy budou v nějaké speciální sestavě?

V té předchozí bez Ondřeje Kyase, protože ten zrovna hraje s Muchou. A v kombinaci s Martinou Trchovou, protože v Sonu budeme vzpomínat i na muzikanty, kteří s námi už nejsou, vedle Jitky Šuranské nebo Filipa Topola taky na Zuzanu Navarovou. Martina Trchová společně s Květy právě od Zuzany zahrají dvě nebo tři písničky.

Příští rok slavíš šedesátku, máš ještě nějaké speciální přání nebo sen, ať už v osobním nebo vydavatelském životě?

Nemám, já jsem ve své podstatě strašně spokojený a pohodlný člověk, venkov mě rozmazlil. Ráno si vstanu, kdy chci, vylezu na zahradu, udělám si kafe, jdu do práce, kterou mám ve vesnici, nic mně nechybí. Pořádám si tam koncerty, ochutnávky vín, máme tam s chlapama klubovnu a řežeme dřevěné sochy.

Vyřezávání betléma je tvůj nový koníček?

Baví mě to. A snažím se na venkově, kde v podstatě žádný kulturní život není, dělat kulturu. Pokud chceš, aby tam byla, musíš si zvát lidi a dělat ji sám. I moje holky tam chodí na sítotisk a suchou jehlu. Mimo nás je tam jen spolek, který dělá zájezdy na muzikál do Prahy, nic víc.

Jak vypadá ediční plán na letošek, pořád bys ještě rád vydal Lenku Dusilovou?

S tou jsme se bavili vždycky, ale je to zase o financích. Teď na Úschovně mám ale master nové desky Davida Pomahače, jehož cesta s Marií se rozešla a Kieslowski bohužel skončili. Na jeho sólovou desku se moc těším. K Ondřeji Ježkovi do studia jdou i Zuby nehty a samozřejmě chci pokračovat i v té osmicédéčkové edici polozapomenutých písničkářů. Teď je na řadě Karel Vepřek, kterého jsem měl vždycky rád. Karel Šírek, který dřív působil v jabloneckém klubu, má několik koncertních nahrávek Vepřeka a jeho pěti kapel, tak se tím teď začneme probírat. A jsem zvědavý taky na novou desku Tara Fuki.