Milan Špalek, zdroj: archív kapely Kabát

Milan Špalek: V Kabátu nejsou individualisti, jsme parta

Někdy muzikanti zapomínají, o čem jejich hraní je. Pro stromy nevidí les, jak se říká. To ale není případ Milana Špalka. Basák a textař Kabátů je hodně vtipný chlapík. Ví, co a proč říká, s ničím se moc nemazlí, ale zároveň je to muzikant, který zná svou funkci do puntíku. Páteř asi nejznámější české kapely, to není zrovna malá role. Sešli jsme se bezprostředně před natáčením pořadu Basoví velikáni.

Proč tvoje volba nástroje padla právě na Fender Precision ze 70. let?

Já jsem vyzkoušel různý basy a precision do toho našeho bigbeatu zapadá nejlíp a hezky tam zespoda funí. Zkoušel jsem chvilku MusicMana, kterej je strašně ostrej a proflákl ty moje chyby. Tam je slyšet každej „brnk“ a já se přeci jen občas „ubrnknu“. Takže radši funím s Precisionem. (smích) Ne, precision prostě sedí do zvuku kapely, proto ho taky používá tolik lidí.

Před Fenderem jsi hrál na basu Vivian od Honzy Vlasáka…

Toho mám taky, hrál jsem na něj předminulou šňůru. Ale je to vlastně to samý, co ten Precision. Udělaný je to ze stejnýho dřeva, stejný snímače… Honza tomu skvěle rozumí, já mu řeknu „chci, aby to mělo zvuk jako Precision“ a on mi postaví basu, která tak opravdu hraje.
Teď mi dělá novou. Bude to tělo ve tvaru jazz bassu a kromě precisionovýho snímače bude u kobylky jazz bassovej. Hrát to bude zase jako Precision, ale víc se mi líbí tvar Jazz Bassu. On je takovej větší, jak je to trochu offset.

Na jaký hraješ aparát?

Mám Ampeg SVT Heritage hlavu a k tomu 8x10“ bednu Mesa Boogie. Začal jsem s Ampegem hlava a bedna, ale pak jsem přešel na Mesa Boogie. Jenže ta hlava mi asi šestkrát shořela. Bylo tam nějaký vadný chlazení. Tak jsme to poslali do Ameriky a oni už mi to nakonec ani neposlali zpátky. Na tu Mesinu jsem posadil svýho starýho Ampega a zvuk toho spojení se mi moc líbil! Možná je to jen pocit, ale přišlo mi, že ta bedna hraje agresivněji, tak jsem si ji už nechal.

Taky co dál vymýšlet, když to hraje dobře?

Jasně, tam jde hlavně o pocit člověka. Když se ti to líbí a zvukař ti k tomu navíc řekne „to tam nech, to hraje super“, tak je to jasný.



Já předpokládám, že vzhledem k velikosti scény máte vychytaný odposlechy…

No jasně, máme in-eary.

Takže zvukař rozhodne?

Přesně tak. My si stejně „krmíme“ to pódium, abychom měli nějakej pocit. Takže když si za náma přišli zazpívat kluci z Divokýho Billa, tak nám po koncertě říkali, že jsme se zbláznili, že takovej šílenej kravál na pódiu v životě neslyšeli. A přitom máme ty in-eary!

Řešíš struny?

Ustálil jsem se na D’addario. Vyzkoušel jsem toho mraky, od Warwicku, Fendery, všechno možný a tahle značka mi zůstala. Já je teda měním po každým koncertě… Ale kdybych hrál v kapele, která hraje 70 koncertů ročně, tak se na to vyseru. (smích)

Přehazuješ nástroje během koncertu?

Ne, mám jednu basu na celej koncert, akorát na pár písniček, asi na čtyři, přelazuju do D. To jsou Dole v dole, Burlaci, Banditi… Už ani nepotřebuju ladičku, protože jak to dělám leta, tak tam mám nakreslenou… to je takovej hroznej, magickej fígl… Mám tam nakreslenou takovou čárku, a tam když to dám, tak jsem na D. (smích) Já jsem samozřejmě zkoušel i pětistrunnou basu, ale pak jsem se zamotal, těch strun je tam hrozně moc. Tím se vůbec nechci zabývat.

Používáš nějaký efekty?

Teď poprvé použiju krabičku… v Čechách vyrobenou KHDK. Kluci mi ji dali na vyzkoušení a kapela mi řekla „tyvole, to je mazec, hraj na to!“ Začínáme takovou podlazenou peckou, která se jmenuje Bahno. Má basovej nástup, tak poprvé za svoji kariéru použiju krabičku, protože ta je opravdu hustá.


Jo, taky jsem na ni mlsně koukal, ale mně ji nikdo nedal.

To si musíš říct, vole! (smích)

Když si vybíráš nástroj, co tě zaujme?

No… Já to moc nedělám, protože když bych zkoušel nástroj na aparát na prodejně, tak tam to třeba bude znít super, ale na mém by to znělo jinak, než chci. Už jsem dlouho nic nekupoval. Od Vlasáka mám dvě basy, teď mi dělá tu třetí, a jinak mám doma nějaký Precisiony, kde vím, co můžu čekat. Já nejsem ten typ, co by chodil na prodejnu a študoval zvuky různejch bas – hledač. Vždyť já prakticky ani necvičím… A občas je to slyšet! (smích)

Tak to rovnou skočím k obligátní otázce, jak to máš s cvičením?

Já jsem cvičil, samozřejmě, ze začátku. A to za mnou přišel náš kytarista Tomáš Krulich, řekl mi „tady máš metronom a hraj linku. Vyser se na levou ruku, cvič pravačku.“ A já jsem jel linku, tři-čtyři hodiny denně, až mi na zápěstí vyjely na šlachách takovýhle boule (představte si zespoda na zápěstí boule o velikosti pořádných česnekových stroužků). Jenže jak on říkal „AC DC, ty vole. Ten chlap hraje skvěle linku a ta kapela šlape jako blázen!“ Já se spíš učil, jak posloužit kapele, než bych cvičil nějak extra na basu… Samozřejmě, kapela teď zkouší třikrát týdně, aby nám to hrálo.

Jasně, chystáte turné, tak to musí být v lati!

Jasně! U nás v kapele není žádnej extra individualista, že by to leželo na hráčských schopnostech jednoho kytaristy. Ostatně tyhle kapely se většinou rozpadnou, protože všichni čuměj‘ jen na jednoho. (smích) My jsme spíš parta.

Takže i hudební vzor je asi jasný?

Je to Tomáš Krulich, náš kytarista, kterej mi vetknul ten základ, „hraj linku“. A pak samozřejmě Lemmy Kilmister, ale to ne proto, jak hraje na basu. Spíš proto, že nikdy neuhnul a jel si ten svůj život až do sedmdesátky a ještě chvíli před smrtí stál na pódiu, to teda klobouk dolů.

Tvoje nejoblíbenější písníčka je prý Šaman. Bude letos?

Bude! Za prvé jí má rád i Josef (Vojtek, zpěvák, pozn. red.), zadruhé do půlky písničky nehraju, takže můžu jít na cigárko. Proto jí miluju, pokecám s technikama, zakouřím si…

Jak vlastně bude vypadat letošní turné?

Šest koncertů ke třiceti letům na fotbalových stadionech. Manažerovi jsme říkali „ovládej se, to není Vypich, nestahujem lidi z celý republiky!“ Ale ono se to vyprodalo, takže super. A toho si opravdu moc ceníme! Takže máme pět koncertů v Čechách, jeden na Slovensku a teď už jenom makáme. Třikrát týdně ve zkušebně dřeme, fakt se tomu věnujeme. Tak snad to neposerem!