Milli Janatková: Zpívám svému dechu a srdci

Setkaly jsme se na konferenci ReConnect, kde v jedné z panelových diskusí mimo jiné zaznělo, že dostat se do povědomí širší veřejnosti trvá některým kapelám a projektům i deset let. Potvrdila bys totéž z vlastní zkušnosti? Jaká cesta vedla k tomu, že jsi mohla opustit své další zaměstnání a začít se naplno živit hudbou?

Autorskou tvorbu dělám posledních dvanáct let (předtím jsem hrála s pár kapelami, ale ne autorské písně) a až poslední dva roky mám pocit, že to funguje. Od té doby, co jsem skončila s učením a jsem na volné noze, samozřejmě mám víc času se autorské tvorbě věnovat. Není to vůbec jednoduchá cesta, ale když člověk cítí, že bez tvorby nemůže žít, je to jediná cesta.

Samozřejmě jsem několikrát chtěla skončit, například když dostáváte zamítavé e-maily – pokud vůbec někdo odepíše – ve stylu: „My víme, že děláte skvělou hudbu, ale bojíme se ten koncert uspořádat.“ Ale naštěstí pořád existují publicisté a pořadatelé, kteří mojí tvorbě věří a nebojí se autentickou hudbu, která je mimo veškeré škatulky, podpořit a šířit. Na své cestě jsem si párkrát sáhla na dno a došlo mi, že nechci ztrácet čas a že chci dělat to, co mě baví, co mi jde a co mi dává smysl.

Proč to začalo fungovat právě v uplynulých dvou letech?

Ono to fungovalo i předtím, průběžně jsem dostávala ocenění, která mě vždycky pozvedla na duchu, že si posluchači mojí hudby všímají a něco jim dává. A lidi mi píšou, že jim moje tvorba přináší klid a nadhled nad těžkostmi života. Poslední dva roky mi pomohlo, že jsem přestala dělat příliš mnoho věcí najednou. Předtím jsem v podstatě dvacet let učila, i v průběhu studia na vysoké škole. Víc jsem se věnovala ostatním a nikdy jsem se vlastně nerozhodla naplno pro umění. Až teď...

Pak je samozřejmě další věc se tím uživit – ve chvíli, kdy je člověk na volné noze, už opravdu není čas si myslet, že je něco špatného na sebepropagaci. Já jsem roky byla úplný mimoň, co se týče marketingu a propagace. Od té doby, co jezdím na hudební konference a stýkám se s lidmi, kteří jsou v hudební branži mnohonásobně déle, učím se dělat věci, které pomáhají zviditelnit tvorbu – přestože jsem introvert a je mi někdy trapný, sebe sama propagovat. Pořád je to pro mě frustrující, ale už to tolik neprožívám.

Jinak lidí, kteří něco tvoří, a obecně obsahu na internetu je tolik, že je potřeba být svůj a pracovat na tom, co člověk má rád – a hlavně tomu věřit. Když člověk svojí tvorbě nevěří, nemůže ji dělat a už vůbec ne se tím živit. Mám radši poctivější cestu, i když dostat se do povědomí trvá klidně deset, patnáct let.

Nicméně spousta lidí, kteří vypadají sebevědomě, ti v zákulisí řekne, že mají veliké pochybnosti a bojují sami se sebou o to, aby se nebáli prosadit – na rozdíl od jiných, kteří rozhodně se sebepropagací problém nemají, ačkoli nemají co říct.

Je to tak... Myslím, že pokud někdo má výrazný talent, musí tam zároveň být i nejistota. Máš nějaké nároky na kvalitu tvorby, a to s sebou nese, že někdy pochybuješ. Je to vysilující zvlášť v případě, když je člověk samomanažer. Tvůrce by se sám neměl propagovat, protože je to únavné. Ale nějak jsem si to sama pro sebe už oddělila – a taky už mám menší tým, který mi pomáhá.

Pojďme teď k projektu Klid, prosím!. Není to jen hudební album, ale i výtvarná díla, výstavy, texty. Představila bys nám koncept celého projektu?

Klid, prosím! je soubor psychosomatických písní a grafik, podporujících sebepéči a zodpovědnost k psychickému a fyzickému zdraví. Vychází z mých osobních zkušeností, které jsem zažívala v letech 2014/15. Tehdy jsem ležela na neschopence víc než půl roku a nemohla jsem dělat prakticky nic – neměla jsem skoro sílu si ani dojít na záchod. Dostávala jsem se z toho pár let. V takové situaci se člověk buď úplně vysílí, nebo si z toho začne dělat srandu. Což jsem si zvolila já a napadlo mě: vždyť těch problémů je tolik, že to je na celé album. A jak jsem ležela, začaly se mi v hlavě tvořit texty, melodie a nápady, jak to zpracovat. V tu chvíli jsem nemohla ani hrát, měla jsem i od lékaře zakázanou hudbu – což bylo hodně zajímavé, protože krátce předtím jsem začala sólově vystupovat a najednou mi to někdo zakázal.

Takže začaly vznikat písně a zároveň jsem se sama sebe tázala, proč se mi děje to, že jsem nemocná. A došla jsem k rodovým a kulturním tématům, která ovlivnila můj život. Proto jsem začala tvořit projekt Mým kořenům, kde jsem se snažila rodovou linii uzdravit. A ono to nestačilo, takže jsem pak přišla ke kulturním kořenům a v projektu Hluboko jsem zpracovala nejstarší české hudební památky.

Tahle cesta rodových a kulturních kořenů mi přinesla stabilitu, kterou jsem potřebovala, a díky tomu – a také díky pevné vůli a práci na sobě, s odbornou pomocí – jsem se uzdravila a můžu pokračovat dál. A až po letech jsem začala projekt Klid, prosím! zveřejňovat, protože kruh se uzavřel a chci pokračovat dál.

Jednotlivé skladby na albu Klid, prosím! jsou věnované různým „průsečíkům emocionálních a fyzických rovin“ – není to jen stav mysli nebo těla, ale i určité místo v těle nebo určitá tělesná funkce, například dech. Jak vznikal tenhle koncept, že je každá skladba věnovaná jedné z těchto oblastí?

Vzniklo to úplně jednoduše. Ležíš v posteli a nemůžeš nic – měla jsem dechové a srdeční problémy, poruchu štítné žlázy, byla jsem po mozkové encefalitidě, po operaci žlučníku, záda v řiti. Byl to paradox, protože všechny problémy se semlely v jednu dobu. Do toho jsem měla oční migrény a ušní tinnitus (To je mimochodem zajímavé: lékaři tvrdí, že tinnitus se nedá léčit, a mně se podařilo si ho postupně vyléčit. Stačil klid, sebepéče a začít poslouchat svoje tělo a potřeby.)

A takhle písně vznikaly – ležíš a říkáš si: „Tak buď se tady z toho zjevím, nebo začnu pro své orgány skládat písně – s láskou. Nechci tady ležet v posteli, zasloužím si žít zdravě a šťastně.“ Dotkla jsem se dna sebeúcty a rozhodla se, že se chci vyléčit a že pro to něco udělám. Když člověk zapojí silnou vůli, dá se dostat z lecjaké krize.

Vznikaly tak i grafiky. Půjčila jsem si odbornou publikaci pro mediky, kde byly zobrazeny naturalistické fotografie orgánů z mrtvých těl. To je taky zajímavé, že když jsi nemocná, procházíš pocitem smiřování se s vlastní konečností – dochází ti, že jednou můžeš zemřít. A mně došlo, že chci žít. Začala jsem kreslit orgány a zpívat svému dechu a srdci, a tím hledat cestu ven z nemoci.

Hodně zmiňuješ pevnou vůli, která je důležitá i pro samotný proces hudební tvorby. Spousta lidí se ale v životě hodně vymlouvá, hledá důvody, proč něco nejde. Musí to být hodně i o povaze, že si člověk dokáže říct: „Dost. Já to takhle nechci, zvednu se a něco udělám.“

Já miluju Čechy a domov, naši zemi, krajinu a lidi, ale to je taková klasická česká vlastnost, říkat, že „něco nejde“. Taky jsem to dřív tak měla, litovala jsem se, jak mám těžkej život. A není divu, historicky si v našich rodinách neseme traumata z války, ze socialismu, takže se držíme zpátky, nevěříme si, pochybujeme o tom, co umíme. Na to hodně pomáhá cestování, kdy vidíš ty obrovské rozdíly a vidíš naši zemi z jiného úhlu pohledu. A člověk pochopí, že o sobě zbytečně pochybuje.

Je jednou z dalších terapeutických cest i hlasový workshop Řekni mi, který děláte spolu s Ridinou Ahmedovou a Antonií Nyass?

Nejsou to workshopy, ale interaktivní performance a capella hlasů, kdy ve třech zpíváme na náměty diváků. Nejde o terapii, i když by se to mohlo zdát. Na to je potřeba dát pozor, protože amatérských „terapií“ je dnes spousta, a my nejsme terapeutky. Ano, stává se nám, že tam občas proběhnou silná témata. Ale nám jde o to, shrnout příběh diváka do hudebního zrcadla, do umělecké výpovědi. Tvoříme bezpečný prostor, ale je to zkrátka běžné představení, kde člověk sdílí svůj příběh.

Je tam ale zároveň záměr, aby si lidi z představení odnesli nějakou zkušenost a zážitek, který je pak třeba může někam posunout?

Určitě. A my jsme schopné se na ten příběh hned naladit. Ta interakce je zajímavá tím, že funguje na nevědomé úrovni. Například je těžké vytvořit z tohoto představení video, protože celý koncept skvěle funguje naživo, je tam smysl pro humor, emoce, hudebně je to zajímavé, ale je to velmi specifické. Jde především o živý zážitek.

Jak vznikl nápad na celý koncept představení?

Když jsem v roce 2011 začínala s autorskou tvorbou, neměla jsem dost písní. A když jsem „vyčerpala“ svůj repertoár, začala jsem mluvit s lidmi a říkala jim: „Tak a teď to bude o vás. Říkejte mi témata, která vás napadají, já vám je zahraju.“ Tak vznikaly první improvizace, a když jsme se potkaly s holkama, vzniklo představení Řekni mi – z touhy mluvit s lidmi a sdílet jejich zážitky, a Ridina to pak posunula do projektu.

Jsi vlastně renesanční umělkyně – výtvarnice, muzikantka, performerka i oděvní designérka. Co tě vlastně volalo jako první, když jsi vyrůstala?

Určitě zpěv a rytmus, ale taky malba a šití. Máma krásně zpívala, ale pak se v rodině hudba zablokovala a bylo mi i doporučováno, abych dělala něco jiného. Proto byla moje cesta specifická – nejedu po těch klasických vzorcích, jak se má tvorba prezentovat, protože nejsem ten typ, který by rodiče od čtyř let vozili na vystoupení. Naši byli na koncertě asi dvakrát. Ale na druhou stranu na mě pak byli hrdí.

Na české scéně, zejména té alternativní, ale i v mainstreamu, je přitom právě ten antiinstitucionální, DIY, lo-fi přístup hodně populární.

Teď asi už ano. To hodně záleží na tom, v jakých scénách se pohybuješ. Jasně že když chceš dělat klasiku nebo jazz, je míra náročnosti mnohem vyšší. Já hraju s výbornými jazzovými muzikanty a na začátku mě stresovalo, že jsem vlastně dost autodidakt a vůbec až moc „nezávislá“, i písně tvořím jako sluchařka, bez not.

Měla jsem třeba ráda různou muziku, pokud je dobrá, ale zároveň myslím, že ve světě je hodně písní, které jsou všechny strašně podobné, což je škoda. A doufám, že věci, které jsou něčím své a originální, budou čím dál víc ceněné – nehrát si na někoho jiného, nezpívat jako někdo jiný. Být sám za sebe, to mi přijde svobodné.

Já mám naopak pocit, že v současné popové nebo i rockové scéně je spíš trend „všechno originální už tu bylo, pojďme dělat obyčejné písničky s nádechem nostalgie“.

Podle mě se i tak pozná, kdo je svůj a kdo někoho napodobuje. Všechno je v pořádku, pokud za tím máš smysluplný cíl, který má význam pro tebe i pro ostatní. To má být podle mě základ toho, když je člověk na veřejnosti – kdokoli je vidět, má zodpovědnou roli a měl by vědět, proč tvoří a jaký může jeho tvorba mít vliv na lidi.

Když jsme u té zodpovědnosti vůči publiku, jak publikum reaguje právě na představení Klid, prosím!? Vidíš tam bezprostřední reakce a možná dostáváš pak i nějaké feedbacky zpětně, ne?

Určitě mi lidi píší, že jim moje tvorba pomáhá, ale i tak je šíření projektu Klid, prosím! pomalejší, než se očekávalo. S pomocí Štěpána Škocha z All Senses Production a celé jeho rodiny jsme dali dohromady krásný audiovizuální celek, ale přišlo to v době, kdy je naopak rozumné šetřit a redukovat. Proto hraju i sólově jen s kytarou nebo bicími. Navíc je to podobné jako u předchozích projektů Mým kořenům a Hluboko. Mým kořenům jsem vydala v roce 2017 a přestože to mělo velký úspěch u kritiky a dostala jsem ocenění u nás i v zahraničí, není to mainstream – protože pro lidi není jednoduché otevírat tématiku rodových traumat.

Je to krásná muzika, ale asi moc silná a osobní. Je to podobné jako s projektem Lenky Lichtenberg, které jsem skládala hudbu pro Zloděje snů, ve kterých otevíráme tabu židovských kořenů a válečných zkušeností. U nás jsou to pořád tabuizovaná témata, i když album získalo nejvyšší kanadskou cenu Juno Awards.

Až poslední rok dva od covidu se lidi začínají víc zajímat o rodinu a kořeny. A zatím nevím, kdy přijde téma zodpovědnosti za vlastní zdraví, protože dost lidí svoje zdraví vůbec řešit nechce. Jsou tady pilulky, hodně lidí začalo být taky závislých na různých medikamentech, ať už oficiálně dostupných, nebo z černého trhu. Je pro ně jednodušší buď nechodit k lékaři vůbec, nebo naopak nadměrně a nechat si předepisovat tuny léků. A nikomu se moc nechce hledat příčinu, proč má dané zdravotní problémy.

Máš nějakou teorii, proč to tak je?

Někdy mi lidi říkají: „Mně se do těch témat zdraví nechce rýpat. Já vím, že bych měl jít k doktorovi, cvičit, vím, že bych měla jít na terapii, protože mám deprese a úzkosti, ale je to tak emocionální cesta, že mně se nechce.“ Takže já nevím, kdy to téma pro takového člověka přijde. Třeba za pár let, až když nastane krize a donutí ho se svému zdraví věnovat. Nesoudím, měla jsem to totiž podobně...

Studovala jsem ještě etopedii, obor speciální pedagogiky zabývající se lidmi s poruchami emocí a chování, takže jsem i v praxi poznala mladé lidi, kteří mají potíže a nevědí, jak z toho ven. Speciálně dětská psychiatrická péče je u nás totálně přetížená. A i proto jsem začala projekt Klid, prosím! zveřejňovat. Lidi hledají cestu ven z depresí, úzkostných poruch a panických atak, které se propisují i do fyzického těla (někdy má člověk právě pouze fyzické projevy a nedojde mu, že se ve skutečnosti jedná o psychické potíže) a moje album je zklidňuje a dává jim naději, že z různých potíží se dá dostat, když se pro to rozhodnou. Takže nakonec, i když to jde pomaleji, má album v tomto ohledu úspěch. Jeden lékař – psychiatr – dokonce mou hudbu pouštěl roky klientům v nemocnici v Bohnicích, a prý jim dost pomáhala.

Nedávno ti vyšel videoklip k Dechové písni z alba Klid, prosím!. Jak vznikal námět na vizuální ztvárnění?

Ve videoklipu k Dechové písni zachycuju symboliku životní cesty od krize až po spokojený, zdravý život. Bylo důležité poznat i negativní emoce, svou agresi a nenávist. Já byla do třiceti let moc hodná, pořád jsem každému pomáhala... A pak jsem začala být nemocná a začaly se ze mě valit všechny ty potlačené emoce, hněv, hluboký smutek – a obrovská agrese, kterou jsem ani nečekala.

Spousta lidí mě do té doby vnímala jako křehkou, ale já taková vlastně nejsem a v tu chvíli, kdy to všechno šlo ven, by se i dlaždič zastyděl. Ale i díky tomu jsem se začala uzdravovat. Pokud člověk dokáže potlačené negativní emoce vyventilovat zdravým způsobem, aby neublížil ostatním, ani sobě, má to dobrý účinek. Ale pokud to potlačuje nebo emoce nasměruje dovnitř, pak to má následky v podobě sebedestrukce a nemocí. Agrese je velké téma, se kterým se budeme muset naučit ve společnosti pracovat.

Spolu s dalšími českými hudebnicemi jsi byla oslovena pro dokumentární sérii České televize Muzikantky, která běží od 13. října na ČT art. Určitě je dobře, že v českých médiích vzniká prostor pro reprezentaci tvůrčích žen, nicméně zaujalo mě dramaturgické členění na jednotlivé trojice umělkyň, kdy je každý díl pojmenován jako určitá charakteristika. Proč mají tvůrci podle tebe potřebu ženy někam zařazovat, vytvářet určité typologie, nějak jim „vymezovat místo“?

Jsem v „šansonovém“ díle se Sylvií Krobovou a s kamarádkou Janou Vébrovou. Řekla bych, že do šansonu tolik nezapadám, snad jen tou emocí a výpovědí. Ale moc mě těší naše sestava, my tři skrze určité životní zkušenosti souzníme. Ten dokument je oslavou české ženské tvorby, a členění vnímám jako orientační.

„Tvůj“ díl se vysílal 17. listopadu. Jak zpětně hodnotíš svou účast a zpracování tvůrčího týmu?

Nechci posuzovat sebe ani dokument jako takový, byť bych pár výhrad měla. Točilo se loni v létě, tak se dost věcí změnilo, tak jak život běží. Ale pořad, život ani tvorba o dokonalosti nejsou, naopak je smyslem vyjádřit nás všechny takové, jaké jsme, se všemi skvělými věcmi, nedokonalostmi a třeba i těžkostmi. Pro každou z nás je tam sice málo prostoru, ale i tak se hezky doplňujeme a diváci tak můžou nahlédnout do našich životů a tvůrčí cesty. I mě samotnou moc baví vlastně poprvé poznávat kolegyně muzikantky, a tak jsem ráda součástí tvůrčí party, každá jsme svá.