Minela sem, minela tam: co stojí dělat muziku?

„Kapela na šňůře, čím déle tím hůře, narůstá riziko, chycení za triko. Urážky a hádky, hrajem si na borce a místo dodávky jedeme v ponorce.“ Vyjádřit kapelní ponorkovou nemoc se podařilo Wohnoutům v Kapele na šňůře asi snad úplně nejlíp ze všech. Docela by mě zajímalo, jestli by se podařilo najít alespoň jednu jedinou bandu, která spolu hraje řekněme nejmíň dva tři roky a ještě si neprošla v lepším případě martyriem, v horším případě peklíčkem vyostřených vztahů.

Ty vole, ten náš basák – před rokem ještě na zkoušce normálně stál, pak se jen tak trochu opíral o zeď, v srpnu si začal sedat na kombo, pak půlkou prdele na gauč, co stojí vedle… a teď už normálně na zkoušce leží a basu má položenou na pupku. Dycky hrál víceméně tužku, ale teď už dělá jenom „plom, plom, plom…“

Zamilujeme se do sebe, chodíme spolu, bereme se, vybavujeme hnízdečko lásky, žijeme spolu, poznáváme navzájem, jací ve skutečnosti jsme, občas nějaká ta bokovka, vášeň přechází v rutinu a někdy (málokdy) je to dokonce na celý hudební život.

Prej ho nebaví hrát tu kytaru ani dvakrát stejně, kok*ta, tak tam furt mastí nějaký rozmazaný figury, v sólech cestuje tóninama jak nějakej malarickej Livingstone Afrikou. A ještě čumí jako „passy“, když mu řekneš, jestli by mu fakt moc ublížilo, kdyby to aspoň na živo zahrál jen trošku narovno.

Prakticky vždy si začnou jednotlivé buňky hudebního organismu všímat určitých vlastností ostatních buněk, kterých si dřív nevšimli, nebo jim dokonce připadaly zábavné a hodnotit je značně razantněji.

Jojo, náš frontmánek, milášek holčiček, náš prrešššsss, kdyby si nehrál na Freddieho, když intonuje jak ku*va fakt nikdo jinej na světě neintonuje. Ještě jednou ty vole hodí těma vlasama a přisámbůch ho jebnu kytarou po palici hned z první... Fakt teď řekl „teď vám zazpívám“ nebo jsem se jen přeslech´?

Tohle video z dílny FPM je čistě ilustrační, dění u NOD NOD nemá s článkem nic společného :)

A tak je aparát, mnohdy koupený „na kapelu“, jsou vlastní písničky, jsou společní fanoušci a kamarádi a jsou nakonec taky tendence k bezdůvodné naději, že to všechno spraví čas. Extrovertní členové bouchnou jako první, uvolní se nánosy, extrovertovi se uleví a za chvilku zapomene, proč explodoval. Chudáci introverti začnou nasávat víc než kdykoli předtím a schoulí se do sebe. Zlost všech se nakonec obrátí většinou proti bubeníkovi, bo na každého bubeníka paličku vždycky najdeš.

To je bigbít, do pr*ele, proč tam proboha najednou mastíš to bum-čvacht, bum-čvacht? K vánocům jsme ti koupili metr, tak by sis ho mohl třeba aspoň vyndat z krabice, ne?

Ale nakonec jsou asi právě ty ty placama napjaté vztahy tím správným kořením, které ochutí hudební pokrm tou správnou dávkou ostrosti a ovoní ho něčím záhadným a exotickým, zatímco idyla vede bandy často k blbečkovsky usměvavému stereotypu a všeobjímající nudě. Ostatně, je mi celkem fuk, jestli si po koncertě dají v bekstejdži muzikanti trošinku po hubě, hlavně když to na pódiu správně jiskří, minela sem, minela tam.

Mimochodem. Všechny použité „citáty“ jsou založeny na skutečných výkřicích blízkých hudebníků.