Mirek Kemel: Muzika je můj vnitřní svět

Kromě své hudební tvorby jste renomovaný karikaturista a kreslíř a věnujete se také malbě. Petr Nikl kdysi řekl, že jednou kreativní činností vždy odpočívá od té druhé. Řekl byste totéž?

Ano, určitě odpočívám u jedné činnosti od druhé. Jsem vlastně introvert, takže u kreseb jsem vždy zavřený někde sám. U muziky si zase strašně užívám pospolitost, kapelu a radost, že se s někým na hudbě podílím. A po šňůře se zase strašně rád vracím do své samoty – od divokosti a společenství lidí zase na chvíli do ticha. Každá poloha je úplně jiná. Kreslení karikatur je opravdu taková novinařina, kde se zabývám tím, co se děje ve společnosti. Muzika je naopak můj vnitřní svět. Jsem opravdu rád, že se ty dvě roviny střídají.

Střídá se i celková atmosféra. Karikatury mají být hlavně humorné, zatímco písničky na vašem posledním albu Vlčí stopy jsou sice veskrze pozitivní, ale stejně z nich na mě padá určitá melancholie...

A to mám radost, že na vás působí pozitivně. Spousta lidí mi říká, že jsou smutné. Jsou z období lockdownu a ta nálada se na nich celkově podepsala.

Jsou některé z nich i ze šuplete?

Ano, pár věcí je starších. Třeba skladba Byt je možná deset let stará záležitost. Nebo Ruku mi dej a Malířka, to jsou starší věci, ke kterým jsem měl text a melodii, ale nebyl jsem úplně spokojený. Pak jsem se rozhodl, že text mě baví, ale muzika je příliš jednoduchá. Ruku mi dej jsem skládal na akordeon, ale moc na něj neumím, takže jsem složil hodně jednoduchou hudbu. Byl jsem tehdy vyzván, abych zahrál před čínskou ambasádou na demonstraci na podporu Tibetu. Složil jsem tedy tuhle písničku jako úderný protestsong, ač takové věci normálně nedělám. Nakonec jsem neměl odvahu ji tam zahrát, protože jsem ji ještě pořádně neuměl. Zahrál jsem tehdy na pódiu úplně něco jiného. Ale tuhle písničku jsem uložil do šuplíku a teď jsem ji nabídl Petru Ostrouchovovi, který na ni složil vlastní melodii.

A zbytek materiálu tedy vznikal letos v době lockdownu?

Ano, většinou jsem měl možnost lockdown trávit na chalupě v lesích na Podblanicku, kde mi bylo dobře. Ta atmosféra se do hudby propsala.

Tvoříte tedy raději v klidu, nebo někdy věci vznikají také na tácku v hospodě nebo po kavárnách?

Radši v klidu, ale poznamenávám si nějaké fragmenty a útržky, které odposlechnu nebo se vynoří někde ve společnosti v hospodě. Později z toho třeba něco vznikne. Ale potřebuju na to klid a víc času, víc dní v řadě. Když mám třeba jen volný večer, nic nesložím.

Dá se naopak při práci karikaturisty vůbec spoléhat na nějaký klid, když jsou jasné deadliny a je to v podstatě denní práce?

Už to dělám třicet let, takže jsem se naučil ze sebezáchovných důvodů mít nějakou zásobu u sebe. A také v redakci mají vždy více kreseb do rezervy, aby byli v klidu a nemuseli se strachovat, jestli materiál přijde nebo nepřijde. Vždycky se ale snažím o tématicky aktuální kresbu. A když se třeba nestane dostatečně silná událost, o které bych kreslil, když mě opravdu nic nenapadá nebo když nemám čas, protože jsem třeba na šňůře s muzikanty, používám nadčasová témata. Mám pocit, že novinám sluší aktuální kresba, která reaguje na současné dění, ale že i čtenáři si občas rádi odpočinou u nějakého zvířátkovského vtipu. Je dobré to takhle promíchávat.

V jednom rozhovoru jste se bavili o hranicích, kdy je humor zkrátka černý nebo nekorektní, a kdy už je opravdu zlý. Viděla jsem teď jednu vaši kresbu Zemana v krabici a sama nevím, jak se k tomu tématu mám postavit: je to celé absurdní, ale zároveň si nechci střílet z nemocného člověka.

Samozřejmě že to řeším, a není to jednoduché. Tuhle kresbu jsem vytvořil sám pro sebe na facebook a byl jsem přesvědčen, že pro noviny není vhodná, protože pro spoustu lidí bude za hranou. Ale pak mi to nedalo, nabídl jsem ji redakci a oni ji vzali. Říkali, že tohle téma ve společnosti natolik rezonuje, že nemůže zůstat stranou. Ano, je to kontroverzní a takhle běžně nepracuju. Já se Zemanovi nevysmívám a vím, že je nemocný. Ale celé je to tak absurdní a on si tu situaci navodil sám. Vždyť si kandidáty na ministry nemusí povolávat po jednom – dokonce by to ani dělat neměl, nemá k tomu žádnou pravomoc. V téhle situaci strašně zdržuje zbytečným gestem, místo aby co nejdříve jmenoval vládu. Fakt jsem se rozčílil, a proto jsem to tam dal. Je to zlá kresba, ale je to proto, že on je zlý. Vždyť už tolikrát někoho urazil, viz jeho výrok, že lituje dne, kdy nikoho neurazí. Já jsem karikaturista, já můžu přehánět. On by neměl.

Dává člověku karikaturistická disciplína větší svobodu, nebo je naopak v něčem víc zavazující?

U novinové karikatury jsem vázán tím, že reaguju na aktuální dění. Myslím si, že v muzice jsem svobodnější. Hudba mě navíc vnitřně zklidňuje, naplňuje a uspokojuje – jak samotná tvorba, tak i vystupování na koncertech. Ještě se mi asi nestalo, že bych napsal jen text a pak na něj hledal hudbu. Většinou mě napadne text i nějaká melodická linka a pak se obojí vzájemně nějak řídí. A když během tvorby cítím, že celek funguje, je to úžasný příval energie a radosti. Další vlna přichází pak na pódiu, když vidím, že píseň funguje i v kontaktu s publikem. Koncerty jsou úžasně nabíjející. To jako karikaturista nezažiju nikdy. I když čtu na facebooku třeba záplavu pozitivních reakcí, je to úplně něco jiného, než energie, kterou člověk zažije na koncertech.

Vaše poslední album vyšlo u Animal Music a zmínil jste Petra Ostrouchova coby producenta. Nastal tedy čas na změnu a přechod od Indies Scope?

Takhle to úplně není. Poslední album je spíš jednorázový projekt, takový úkrok stranou. Uvídíme, co bude dál. Já svoji kapelu neopouštím a svých muzikantů si nesmírně vážím. Bez nich bych ani nedošel do bodu, kdy mi Petr Ostrouchov nabídl, že mi udělá cédéčko. Byl jsem velmi zvědavý na tenhle způsob spolupráce a na to, jak moje muzika bude znít v jiném aranžmá a s jinou kapelou. Mám z toho velkou radost. Ale zvuku své kapely si strašně vážím a naopak počítám s tím, že tenhle jednorázový projekt naší kapele pomůže, abychom hráli víc. Kdyby to tak dopadlo, byl bych hodně spokojený.

Co vás na nové spolupráci nejvíc překvapilo?

Petr Ostrouchov k mým písním dělal aranže a nahrával je se svou kapelou Blue Shadows, se kterou udělali teď dvě cédéčka Vláďovi Mišíkovi. Věděl jsem, že jdu mezi neuvěřitelné profíky, a měl jsem trošku strach. Nejsem žádný velký muzikant, co se týče představivosti aranží a znalosti not, a ani na žádný nástroj neumím hrát pořádně. Jsem spíš muzikant k táboráku nebo někam do hospody. Ale přijetí bylo tak vlídné a srdečné, že jsem se tam strašně brzo cítil dobře a užíval jsem si způsob, jakým oni pracují. Byl to pro mě zážitek. Petr Ostrouchov s Pepou Štěpánkem nejdřív připraví koncept každé písničky dopředu – základ s kytarou. Pak už jdou do studia, kde si sednou s ostatními muzikanty, začnou hrát a všichni společně přemýšlí, co a jak by tam mohli hrát.

Ale už mají tu kostru.

Ano. Zdánlivě se dlouho nic neděje, přemýšlejí a hledají, pak se změní rytmus nebo něco dalšího – a najednou skladba ožije, něco tam cinkne a člověk vidí, jak to začne kvést a růst. Neskutečný zážitek, ze kterého mám i teď husí kůži. A celý proces šel hrozně rychle. Oni byli schopni písničku na základě té kostry udělat v podstatě za hodinu. Pak už se jenom jely jednotlivé taky a něco se opravovalo.

Taky už jsou na sebe vzájemně napojení.

V první fázi jsme uvažovali, že by Petr Ostrouchov pracoval s mojí kapelou, ale on řekl, že si to neumí úplně přestavit a že má svoje muzikanty. A oni jsou na sebe opravdu hodně napojení. Znají se dlouho, všichni jsou neuvěřitelně muzikantsky zdatní a vyjdou si vstříc. Je to prostě chemie, která vzniká v každém vztahu dlouho – i v partnerském vztahu. A když kapela funguje, je to zázrak. Zrovna tak já se cítím skvěle ve své kapele. Těch nitek a vnitřního systému si strašně vážím, a proto jsem vlastně neměl ani důvod, ani sebevědomí nějak vstupovat do procesu nahrávání. Když se mě na něco zeptali, řekl jsem svůj názor nebo připomínku, ale oni jsou proti mně velcí muzikanti, zatímco já jsem autor. Také pro mě byla velká zkušenost dát někomu text a dívat se, co z toho vyroste.

Kromě textu jste zároveň i autor prvotních melodických nápadů – vyjma té jedné písničky, ke které vznikla nová muzika. Je to tak?

Je to tak půl na půl. Texty jsou všechny moje, až na Ortenovou báseň Jaro. A plus mínus polovina muziky je moje a polovina Petra.

Jak budou vypadat koncerty?

Blue Shadows je studiová kapela, jsou tak vytížení, že jako kapela na koncerty nejezdí. Každý z nich má spoustu jiných projektů a potkávají se vlastně jen ve studiu. Nevylučuji ale nějaký jednorázový projekt. Už jsem s nimi jednou hrál v O2 Areně v době lockdownu v rámci koncertu pro Amerikánku s Viktorem Taušem. Také jsme měli zahrát jednu písničku v JazzDocku na koncertě Vládi Mišíka. Necítil se ale zdravotně dobře, takže se celý koncert zrušil. A teď se chystá projekt, který se už strašně dlouho odkládá: Viktor Tauš spolu s Blue Shadows chtěji použít asi osm mých písniček a udělat zhruba hodinový film. Ale jinak se těším na koncerty se svojí kapelou.

A zařadíte tam i skladby z nového alba? Vaše kapela jim asi dodá zase nový kontext.

Určitě. Tam, kde to půjde, vyjdeme z aranží Petra Ostrouchova, protože jsou geniální. Třeba v Malířce je jen kytara a kontrabas. Do toho bych vůbec nesahal a nechal aranžmá tak, jak je na albu. Ale kde to půjde, přidáme akordeon a další věci, aby skladby zase měly zvuk mojí kapely.

Zmínil jste Jiřího Ortena. Jaký vztah máte ke zhudebněným textům jiných básníků oproti vašim vlastním textům?

Mám k jejich textům velikou úctu. Petr Ostrouchov přišel a řekl, že má jeden text od Ortena, který už zhudebnil a který je v podstatě mně na tělo. A já jsem do toho šel s velkou radostí a zvědavostí, protože text i melodie jsou nádherné. Mám z toho velkou radost a určitě zrovna tuhle písničku chceme hrát i na koncertech s mou kapelou, protože je moc krásná.

Blue Shadows s tím mají bohaté zkušenosti ze spolupráce s Vladimírem Mišíkem, který často interpretuje zhudebněnou poezii velkých českých básníků.

A Petr Ostrouchov je právě geniální v tom, že dokáže vycítit a aranží podtrhnout text. To se nestává běžně. Třeba Malířka byla písnička, kterou jsem sice složil u příležitosti vernisáže mé kamarádky-malířky, ale v podstatě je o mé ženě, která je malířka. Byla to tedy zase jen taková jednorázová akce, že jsem danou píseň zahrál jednou dvakrát někde jen na akordeon. Nabídl jsem ji teď Petrovi a on ji díky aranži z mého pohledu vystřelil o dvě patra výš. Je geniální, když charakter muziky odpovídá textům. Zrovna tak v kresleném humoru – kresba musí korespondovat se stylem vtipu. Málokdo si dokáže představit spojení poezie kresby Renčínovy a Petra Urbana. Musí to být v souladu, což lidi dost často necítí a nechápou. Proto i dobrý nápad může samotná kresba úplně shodit. A zrovna tak u muziky. Někdy může být muzika skvělá a text ji úplně zazdí, nebo naopak. V tomhle si v kapele hodně rozumím s Vladimírem Javorským – taky jsme si věkově blízcí, ostatní kluci jsou o patnáct let mladší. Dokáže jít obsahově po textu a navíc je skvělý muzikant a skvělý zpěvák.

Jak vlastně vznikla vaše spolupráce coby duo?

Je to zase kombinace více věcí. Na jednu stranu je to adrenalin, protože já nejsem tak instrumentálně zdatný, takže jsou vždycky nervy. Vladimír sice instrumentálně zdatný je, ale zase nemá čas, takže nemáme nástroje úplně v paži. Ale o to víc je naše hraní upřímné a něčím svobodné, i se všemi chybami a tak. Když někdo udělá chybu, zasmějeme se tomu a písnička nespadne. Zatímco když udělám chybu v kapele, je těžké to ustát. Takže s Vladimírem moc rád hraju. A druhá stránka věci je praktická: organizátoři dost často chtějí na plakáty napsat jeho jméno, ale zase třeba nemají dost peněz na celou kapelu, tak se rozhodneme, že pojedeme sami jako duo, když máme čas.

Jak byste zhodnotil úroveň současné české hudební textařiny?

Je spousta kvalitních textů, ale když si člověk pustí rádio, opravdu často nevěří svým uším. Někdy poslouchám rádio jen proto, abych slyšel, co je možné... Ale necítím se být úplným znalcem, protože populární scénu zase tak nesleduju. V podstatě ani doma muziku moc neposlouchám. Mám jen Spotify, které si pouštím hlavně v autě. Ale ke spoustě kvalitní muziky se dostávám, když jedeme hrát někam na festival. Mám to hrozně rád, projdu se, poslechnu si ostatní a objevím pro sebe úplně úžasné kapely. Teď poslední objev pro mě byl Zvíře jménem podzim, to jsem objevil před dvěma lety na festivalu Folkovky v Náměšti nad Oslavou. Jezdíme tam dlouhodobě s Vladimírem Javorským a s takovou partičkou lidí – v podstatě na celý týden i s rodinami. Chodíme, posloucháme a objevujeme úžasné věci. Třeba Půljablkoň pro mě byla naprostá bomba. Mají krásné texty.

Ještě by mě zajímalo vaše působení na pražské „hospodské“ scéně. Jaké to bylo v 80. letech a jak se podle vás vše proměnilo dnes?

V 80. letech jsem v žižkovských hospodách hudebně vyrůstal. Venku se moc nehrálo, jen občas se utrhla nějaká partička a pamatuju si, že jsme jednou hráli na Karlově mostě. Ale hlavně se hrálo v hospodách. Tam jsem se učil hrát na kytaru, odezíral jsem akordy od ostatních a zkoušel to. Trochu mě mrzí, že s hraním na ulici zkušenost z mládí nemám. Říkám si, že bych si to ještě rád vyzkoušel.

Dalo se u hraní v hospodách za minulého režimu hovořit o nějaké dočasné autonomní zóně? Nebo šlo také o nebezpečné, veřejně hlídané území?

Tenkrát jsme byli na gymplu a brali jsme to právě jako alternativní scénu, únik a svobodný způsob života. Hodně jsme jezdili taky na vandry, vyrůstal jsem na country a folku. Byla to taková komunita lidí a když jsme vystoupili z vlaku a šli spát někam do lesa – což se oficiálně nesmělo, občas nás policajti naháněli a měli jsme pocit, že zvlášť v oblasti na karlštejnsku a kolem Mořiny se jim musíme nějak vyhnout –, měli jsme pocit odporu proti režimu.

Říká se, že český tramping a „osadová fetiš“ byla určitá forma vnitřní emigrace...

Určitě to tak bylo. Opravdu jsme cítili svobodu, protože nám v tom světě bylo dobře.

Téma svobody mě přivádí ještě ke zmínce o hlasových lekcích s Ivanou Vostárkovou, o kterých jste se také zmiňoval v jednom rozhovoru. Je možné, že se vám nějakým způsobem „osvobodil“ hlas, když jste chodil na její lekce?

Ano. To pro mě byla naprosto zásadní věc. Těžko se to popisuje, ale cítím obrovský posun, který jsem za tu dobu udělal. Hlas se osvobodí hlavně od nějaké představy a od tlaku. Člověk si dovolí jít do určité jemnosti. Když se na hlas přestane tlačit a dovolíte mu jemnost, získá barvu a svobodu. A bylo to nejen o hlase. Vždycky když jsem z jejích lekcí odcházel, cítil jsem se jako zdrogovaný, naplněný štěstím.

Je pravda, že práce s dechem je dost meditativní.

Ano. Je to hodně emocionální záležitost, a také léčebný a ozdravující proces. Aby dech správně fungoval, musí se tělo nějak nastavit. Hlas funguje nejlíp, když se nesoustředíte na techniku, ale na emoci, kterou sdělujete. A Ivanka na to jde oklikou přes různá gesta a představy. A ještě musím zmínit zážitek, proč mě vůbec napadlo se tomu věnovat. Jednou jsem na chalupě slyšel v rádiu nějaký francouzský šanson a zpíval jsem si s ním. Najednou jsem se dostal do naprosté hlasové svobody a do neuvěřitelné výšky, kde jsem nikdy nebyl. Cítil jsem obrovský příval energie, když jsem zůstal na tom vysokém tónu. Úplně jsem tím sám sebe ohromil a říkal jsem si: „Tak takovýhle příval radosti bych v sobě rád podpořil.“ A začal jsem se pídit po někom, kdo by mi poradil a řekl, co se vlastně stalo.

Je taky důležité, aby člověk ten moment svobody nezabil samou urputností, jak tam chce zůstat. Což asi platí pro jakoukoli tvorbu obecně, nejen pro hlas.

Musím říct, že do toho stejného pocitu už jsem se pak nikdy nedostal, to opravdu byl nějaký výjimečný okamžik. Ala často se mi teď zpívá lehce a zažívám radost. Když se zpívalo v hospodě, často mě pak z tlaku na hlas a řvaní bolelo v krku. Člověk nesmí tlačit na pilu, po žádných stránkách. Jenom se věci musí nechat dít na základě nějaké emoce. Pamatuju si, že jsem si na začátku během lekcí s Ivankou připadal úplně zpožděně. Dlouho jsem nerozuměl tomu, co mi říkala, jak všechno nastavit. Pak najednou asi po roce už jsem tomu rozuměl, ale ještě jsem to nedokázal udělat. A až po dalším roce jsem najednou dokázal fyzicky prožít, co mi říkala a teprve jsem byl schopen to v praxi aplikovat. Jsou to jednotlivé fáze, kterými si člověk musí projít. A to platí obecně o všem.