Mirek Kosík: Taneční práce s Jiřím Kornem je naprosto bombastická

Jaký je rozdíl mezi komerčním a undergroundovým pojetím tance?

Underground představuje především freestyle, svobodu projevu. Součástí jsou i společné jamy nebo battly. V komerci dostaneš jasné zadání a tancuješ, ať se ti to líbí, či ne. Místo pro vyjádření individuality je, ale v omezené míře. Další rozdíl je, že v komerčních projektech – třeba v televizi nebo ve videoklipech – musí tancovat všichni stejně, nikdo se nesmí opozdit nebo být v hudbě napřed. Člověk ale získá disciplínu i řád, a to je potřeba. Upotřebí je u dalších projektů, v týmové práci. Individualita se v komerci projevuje především ve výrazu. V porovnání s freestylem je ale vidět míň.

Jak třeba vypadá natáčení videoklipu? Co se choreograficky upřednostňuje?

To se nedá říct. Záleží na umělci, režisérovi a choreografovi. Někteří jen zadají styl a ukaž, co umíš. Jiní připraví přesně danou choreografii, ze které nesmíš uhnout. Vždy se to ale odvíjí od samotné písně a jejího žánru.

Jak vnímáš rozdíl v práci každého ze zmíněných známých umělců?

Vše je diametrálně rozdílné. S Leošem to není tak fyzicky náročné. Naopak daleko víc si máknu s Jiřím. U něj máme několik náročných choreografií, které na sebe navíc navazují, takže na konci všichni lapáme po dechu. Odpovídá tomu tedy i příprava před samotným koncertem, kdy je velmi důležitý stretching. V Cirk La Putyka choreografie sám stavím a zároveň jsem účinkujícím, nicméně se to mění každou show. S Dekkadancers teď děláme Knihu džunglí a tam je minimální příprava.

Proč?

Máme na sobě upnuté kožichy a hrajeme v pětatřicetistupňovém stanu. Dvě hodiny chodíme po čtyřech. (smích) Stačí začít hrát a do deseti minut jsme kompletně zahřátí. 

Jak vůbec vypadá vaše příprava před samotným vystoupením, jako je třeba koncert?

Pokud jde třeba o O2 arenu s Ewou (v únoru 2024, pozn. red.), nástup byl v 7:30. Od osmi do desíti byla prostorová zkouška, následovala pauza a zkoušky na jednotlivé artistické prvky, například létání. Po obědě je od jedné do tří generálka, zase si trochu odpočineš a běžíš do maskérny a kostymérny. Samotná show je pak od 19:30 do 21:30.

Kolik času zabere připravit jednu choreografii na koncert? Kdy se musí začít zkoušet?

Například u Ewy se první O2 arena stavěla deset dní. To jsme dali dohromady sedm choreografií. Každý den jednu choreografii za pět hodin. Dvě hodiny samotný tanec, další tři pak stavění do prostoru. Poslední tři dny se jen opakovalo pořád dokola. Druhá aréna trvala pět dní. U Leoše se zkoušelo měsíc, u Jiřího dva a půl. Záleží na náročnosti a choreografovi, jak si to namyslí.

Připravujete choreografie dopředu? Nebo se vytvářejí a učí těsně před?

Příprava může být i dřív, ale reálné učení celého tanečního týmu je vždy těsně před. Mezi Kornem a Leošem jsem měl asi jen dva dny volna, přípravy navazovaly hned na sebe.

Baví tě to? Je pro tebe koncertní prostředí atraktivní?

Určitě! Jinak bych to nedělal. Třeba práce s Jiřím je naprosto bombastická. Poprvé jsme se setkali na jeho první O2 areně v roce 2019. Jiří je neskutečný profík s velkou osobností. Za mě je to nejlepší umělec v Česku. U nabídek vždy přemýšlím, jestli mi to za to stojí. Vlastně právě koncerty jsou tím, čím se opravdu bavím. Je to živé, máš před sebou tisíce fanoušků a vnímáš celkovou atmosféru koncertu. Diváci ti vrací energii, což v televizi nebo při natáčení klipů nezažiješ. Tam jedeš jen pořád dokola. Na stagi jsi v úplně jiném světě.

Vnímáš, že se v poslední době „roztrhl pytel“ s koncerty v O2 areně? Dostáváš víc nabídek?

Poptávka je pořád stejná, ale koncertů přibývá. Spíš se nabídky nahromadily naráz, jak každý míří do O2. Pro mě to začalo před pěti lety s Jiřím. Navazovala tour, kterou produkoval právě Leoš. A když viděl, jaká byla okolo atmosféra, chtěl to zažít taky. On živáky miluje.

Proměňují se tanečníci napříč projekty? Nebo je scéna malá a kapely a interpreti oslovují jedny a ty samé lidi?

Relativně stejné kolegy mám jen u Jiřího a Leoše. Když začal Leoš plánovat svou tour, chtěl Jiřího tým, takže asi polovina z nás začala pracovat u obou zároveň. Jinak v každém dalším projektu jsem s někým jiným. Teď naopak choreografové dávají čím dál víc šanci mladým neznámým tanečníkům, což hodnotím velmi kladně. Třeba Gábi Vengřinovičová, která tvořila taneční čísla pro Ewu Farnou, využila sociálních sítí a vyzvala mladé lidi, aby jí posílali svá taneční videa. Z nich si pak vybrala. Pro některé to byla první taneční práce vůbec. Ne všichni ale chtějí v komerčním prostředí pracovat. 

Jsi více tanečníkem, nebo choreografem?

Hlavně jsem tanečník. Ne že bych nedostával nabídky na choreografie, ale mám k tomu respekt a snažím se vybírat si nabídky, které chci dělat a které zvládnu.

V jakém tanečním stylu se teď cítíš „doma“? Zaměřuješ se pouze na jeden?

Od doby, co jsem se začal věnovat tanci, se snažím být univerzální. S mou první trenérkou jsme začínali na show dance, a k tomu jsme si zvali lektory na contemporary, balet, street dance nebo třeba latinu. Pak jsem přišel do Brna, kde jsem se víc věnoval street dance, freestylu a undergroundu. Následovala cesta do Prahy. Tady jsem poznal artističtější pojetí, contemporary a komerční tancování. Teď záleží na dni, ale nejvíc mě asi baví contemporary označující se přídomkem „experimental“, což je aktuálně trendový styl. Nechci se povyšovat, nedělám vše perfektně a nejsem na vše profík, ale zvládám na dobré úrovni spoustu stylů, což choreografy láká.

To znamená, že jsi pro ně „lukrativnější“?

Určitě ano. Třeba tanečníci z konzervatoře umí dobře contemporary a balet. Ale když mají dělat street dance, často v tom nejsou tolik přirození, a naopak. Tudíž ve chvíli, kdy jedna choreografie obsahuje vícero žánrů, je lepší a jednodušší sehnat univerzálního tanečníka, než angažovat na každou část někoho zvlášť.

A ty osobně? Jak pracuješ se zkušenostmi a kroky nových tanečních stylů?

Já třeba miluji mixování, tedy kombinování stylů skrývající se pod pojmem fusion. Někdo to odmítá, mě to nesmírně baví. Pracuji s tím ve svých lekcích nebo při tvorbě choreografií – samozřejmě za určitých pravidel. Musí to pořád dávat smysl.

Chodí tanečníci na další lekce? Oprašují si své taneční styly?

Za mě je tanec trochu jako jízda na kole. Jakmile se to naučíš, nezapomeneš. Pokud jdu na lekci (jako že se snažím, ale časově to teď nedávám), je to kvůli učení se novým věcem a rozšiřování si znalostí.

V tanečním světě ses dostal vysoko. Co za tím podle tebe stojí? 

Odjakživa jsem se vzdělával, jezdil na workshopy. To vše za velké podpory rodičů. Když takto objíždíš akce, poznáváš se s lidmi na různých místech a pozicích a ukazuješ jim své schopnosti. A oni si tě časem všimnou a osloví tě. V Česku navíc moc kluků-tanečníků není. Holky to mají mnohem těžší, existuje větší konkurence. Netvrdím, že za mým úspěchem je tento nepoměr, ale roli to asi trochu hrát může.

„Bojujete“ s kolegy o nabídky pro natáčení, do projektů a podobně? Jaká panuje atmosféra?

Za mě ne, já to takto neberu. Nikdy jsem neměl ostré lokty a nešel jsem přes mrtvoly, nemám na to ani povahu. Znám spoustu lidí, kteří takoví jsou. Jenomže pokud se hlásíš do projektu, který je postavený na týmové práci, může tě tento přístup naopak vyškrtnout ze seznamu uchazečů.

Na české taneční scéně se pohybuješ přes patnáct let. Jakou mají čeští tanečníci úroveň?

Udělali jsme velký posun. Když si vzpomenu na své první workshopy v dětství a vidím workshopy dnes, nedá se to srovnat. Navíc tanec se neustále vyvíjí, i proto dostávají šanci další a další. Nikdo nebude navždy nejlepší, nikdy se nenaučíš perfektně všechny taneční styly, to nejde. A navíc každý přináší do tance kus sebe sama.

A v porovnání se světem?

Máme spoustu kvalitních tanečníků napříč styly. Jezdí do zahraničí, účastní se battlů, soutěží a daří se jim je vyhrávat nebo se umisťovat na předních pozicích. Jsme opravdu dobří.

Takže na workshopy chodí více zájemců?

Ano. Docela do toho ale hází vidle trend TikTok tanečků a podobných projevů na sociálních sítích. Dělají pohyby a tance, které jsou atraktivní pro sociální sítě. Lidé, kteří od koronaviru točí taková videa, nazývají sami sebe tanečníky. Píšou si to na své profily a předávají to dál. Najmou si kameramana, vytvoří videa, pořádají lekce. Ale ve skutečnosti neposouvají tanec nikam dál, nedělají nic nového. A když sami přijdou na lekci někoho jiného, jdou si udělat jen další video pro své sítě, o nic jiného jim nejde. Jestli se někdo chce věnovat opravdovému tanci, musí tomu věnovat víc ze sebe – víc času, drilu i odhodlání.

Nemohou přesto dosáhnout úspěchu? Dostat se do taneční crew, třeba právě Ewy Farné?

Ne. Nebo jen s hodně velkým štěstím. Zkušený choreograf pozná, jestli před ním stojí někdo, kdo věnoval lekcím úsilí a pravidelně se učil techniku a zdokonaloval jednotlivé pohyby, a kdo to dělal „jen“ pro videa. Bohužel si to asi někteří neuvědomují a myslí si, že jim stačí mít fanoušky na sítích, aby byli úspěšní. Snažím se o tom mluvit na svých sítích, ale je to těžké. Holt, lajky jsou víc než roky dřiny.

Když se bavíme o lekcích a workshopech, sám ses zúčastnil v New Yorku programu pro vybrané u Galen Hooks. Co ti to přineslo, jaký je americký přístup k tanci oproti evropskému?

Třeba v L. A. jsem viděl, že lidem stačilo jednou ukázat choreografii a hotovo. Oni si to zapamatovali a zopakovali. Trvalo mi týden, než jsem se na tento přístup aklimatizoval, docela mě to vzalo i psychicky. Navíc na západním pobřeží se hodně orientují právě na komerční svět. Mnohdy se chodí na lekce dívat i interpreti a sami si vybírat budoucí tanečníky do klipů a ke spolupráci. Proto jsou první řady permanentně obsazené. Je to krutější. 

To by asi TikTok tanečníci neuspěli...

To asi ne, no. Při castinzích na výběr do tanečních skupin pro komerční využití naopak silně dbají na individualitu a chtějí, aby ses projevil. Musíš je v té hromadné lekci zaujmout, přitáhnout pozornost hodnotitelů. Když tě vyberou, musíš pak ale naopak makat přesně podle zadání. Je to vlastně docela sranda.

V rozhovoru pro Forum 24 si uvedl, že máš vyblokovanou většinu dní od května až do začátku října. Mimo jiné tě čeká natáčení pro Apple TV. To znamená, že nabídky už moc nemáš kam dostat.

Já mám takový celý rok. Je to asi nejnáročnější část mého dosavadního života. Upřímně, teď s tím bojuji, cítím na těle únavu. Z jednoho projektu jdu do dalšího. Chvíli jsem byl nemocný a přechodil jsem to. Naštěstí alespoň pár dní volna v mezičase mám. Snažím si ho hledat a kombinovat s prostorem na nabídky. Víc si teď vážím svého volna, proto nové příležitosti promýšlím – s kým bych spolupracoval, co mi to dá, co se naučím.