Mirka Novak & Petra Ernyei: Autenticita je ve zpěvu důležitější než technická dokonalost

Pojďme do toho skočit po hlavě: umí spolu zpěvačky spolupracovat?

Mirka: Když chtějí, tak jo.

Petra: Myslím, že české jazzové a alternativní zpěvačky se mají rády a není mezi nimi velký boj. Nevím, jak je to v popu, ale obecně platí, že zpěvačky se běžně nesetkávají na jednom pódiu. Například festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK, který dělám, je takovou výjimkou. Tam spolu zpěvačky rády spolupracují a nekonkurují si, alespoň to byla moje původní myšlenka.

Mirka: Začíná být běžnější, že se vzájemně umíme ocenit a pochválit. Dokážu si představit, že v mainstreamu bude prostředí kompetitivnější.

Petra: Určitě záleží taky na tom, jaký má člověk životní zkušenosti a přístup k sobě. Já sama nikoho neposuzuju, a proto se mě nijak nedotýká, když si o mně někdo cokoliv myslí.

Taky možná, když člověk dělá svoje věci, nemá tolik času se zabývat ostatními...

Petra: Podle mě se tu porovnáváme pořád dost. Záleží na tom, jak to kdo ustojí.

Mirka: Důležitý je vnímat se jako originál. Stejně se nedá obecně říct, že tahle zpěvačka je lepší než tahle. Někdo radši poslouchá hlubší, uzemňující hlasy, někdo andělsky vysoký, někdo exponovaný vyřvaný. Někdo jde po klidu, po textu, po schopnosti hlas ovládat, rychle měnit tóny a barvy, někdo se chce zase „vyhajpovat“ hlasitostí. Jde hlavně o to, co v tobě konkrétní hlas nebo žánr vyvolává, jakou emoci z tebe vytahuje a jestli je ti příjemný. Jde to přirovnat ke všemu, třeba ke kuchyni. Někomu chutná víc italská než asijská. Někdo má radši víno, druhej pivo, někdo zas nepije kafe. I my máme období, kdy nosíme romantičtější oblečení – ale pak skončí, rozdáme věci kamarádkám a nosíme koženou bundu.

Když máš vedle sebe někoho, kdo zvládne zazpívat těžkou píseň a ty ne, ber to jako motor, nakopnutí, ať taky makáš. Můžeš to umět. A jo, je to práce. Svýho času jsem trénovala i sedm hodin denně. A veselý to zrovna nebylo. (smích)

Petra: Právě to nás s Mirkou spojuje. Když nám něco nejde, nemáme pocit, že je konec světa. Ale jsou asi i lidi, kteří to takhle mají a trápí se. Myslím, že je to o vyspělosti a otevřeném srdci.

Kdy je potřeba vytáhnout ego a umět se prosadit, a kdy je naopak dobré trochu zbrzdit a napojit se na sebe navzájem?

Petra: Vytáhnout ego je nutný na koncertě, když jsem na forbíně a lidi na mě přišli. Mám za úkol dát jim to, za co si zaplatili. Tam ego rozhodně pomůže a překryje nedostatky, nervozitu a tak. Zbrzdit je dobrý, když se ego rozjede moc. (smích)

Jak se do vašich hlasů promítají vaše povahy a temperament?

Mirka: U mě někdy až příliš, že musím brzdit. Všimla jsem si jedný věci. Pamatuju si, když jsem se v nějakých svých dvaceti učila zpívat jazz, poslouchala jsem hodně Sarah Vaughan. Má v hlase sílu, ale zároveň i jemnost a ženskost. Tu já tehdy neměla, byla jsem vždycky střela z děla. Díky tomu, že jsem se učila zpívat písně jejím stylem, objevila jsem v sobě jemnost a něhu. Docela „wow“ moment.

Petra: Mně se to vyvíjí a mění s věkem. Objevuju v sobě nový možnosti – jsem takový hlasový průzkumník. Jde to hodně ruku v ruce s mojí životní filozofií. Hledám sama v sobě – a z mého nitra pak najednou vychází jiný hlas, hluboký, opřený, barevný. To se projevuje i ve způsobu, jakým učím. Neřešíme tolik techniku, učíme se objevovat.

Jaký vztah ke svému hlasu jste měly v době, kdy jste začínaly zpívat?

Mirka: Mně byl danej od Boha hlubokej hlas a sytá barva, všichni mě na ni upozorňovali. To se člověku líbí. Pamatuju si, že když jsme byly jako děti v čekárně u doktora, už o mně věděli, aniž by mě viděli. (smích) Pak bylo i období, kdy jsem svůj hlas nesnášela. I to je normální, být se sebou každý den není vždycky med. Zvlášť, když jsem se v pubertě setkávala s názory, že mám asi hodně testosteronu, a podobný kraviny. To tě znejistí.

A co se týče zpěvu, kolem dvaceti jsem měla období, kdy jsem si o sobě docela myslela. Ale pak jsem přijela do Ameriky a tam jsem dostala pořádně na čumák. Střet s realitou, co všechno ještě neumím. V restauraci ti k jídlu zpívají samé zpěvačky formátu Elly Fitzgerald, v New Orleans nám třeba vytleskal clave (označení pro soubor typizovaných rytmických paternů v latinskoamerické hudbě, pozn. aut.) úředník, který si dával v parku pauzu na oběd. Tyhle zážitky mě dost přiměly k pokoře a nakopla jsem se spíš stylem: „Ok, tak makej!“

Jak to bylo u tebe, Petro? Měla jsi na začátku jinou představu o tom, co to je „být zpěvačka“?

Petra: Já jsem byla taková „jednodušší“ v tom, že jsem prostě chodila na zpěv, moc to neřešila do hloubky, a pak jsem dvacet let byla v takové „swingové krabičce“ – ze které jsem vyskočila, když mi bylo čtyřicet a když jsem zjistila, že existuje spousta dalších směrů. A od té doby to řeším – co je vlastně hlas a co všechno člověku může ještě dát.

Mirka: Já byla vždycky trochu rebel, dělala jsem si věci po svým a se vším jsem byla hned hotová. Měla jsem „páru“, což se mi hodně promítalo do hlasu. Uměla jsem zpívat funkový, bluesový a „narvaný“ věci, ale neuměla jsem tu druhou polohu.

Až časem, kdy jsem začala víc zkoumat, co se ve mně děje, jsem dokázala míchat rejstříky a dát do hlasu jinou emoci, kterou jsem do té doby neznala. Tělo je chytrý. Ví, kudy vede zdravá cesta. Ale když máš přebytek emocí, třeba agresi, tělo tě dál nepustí, prostě hlasově narážíš a neurveš to. Je třeba hledat jiný cesty – a zároveň to musíš být furt ty, nemůže to být hraný.

Zdá se, že vaše lekce jsou do značné míry záležitost terapeutická, pracuje se hodně s myslí.

Mirka: To záleží. Za osmnáct let, co učím, jsem našla spoustu materiálů i ze zahraničí, kde hodně pracují s anatomií a ukazují nový postupy používání hlasu. Ale přichází i lidi, kterým tohle moc nepomáhá a potřebují věci vysvětlit jinak, svým vlastním způsobem. Ale upřímně, jsem teď ve fázi, že se v těch psychologických věcech na hodinách tolik šťourat nechci. Spíš třeba, když vidím, že je někdo „vostřejší“ a nedaří se mu vejšky, zpíváme na hodinách jemně, aby si v sobě našel i jiný cesty.

Děláš mu vlastně tu Sarah Vaughan.

Mirka: Jo, přesně.

Petra: Já jsem do čtyřiceti let dělala prostě technická cvičení, ale to funguje jen do nějakýho momentu. Pak se začneš ptát: „Proč mi to nejde? Jaktože mi to na koncertě křupne?“ Začneš hledat a zjistíš, že zpěv není jen o drilu. To opravdu nestačí. Jo, je potřeba přesně vědět, co děláš, ale zároveň je nezbytný se ponořit hlouběji. Jít do sebe a zjišťovat, kdo jsi. To je ta terapie, kterou můžu sdílet se svými studenty. A například dech je pro mě naprosto zásadní. Do té doby mi ho nikdo nevysvětlil.

To mě překvapuje. Myslela jsem, že dech je to první, co se na hodině zpěvu nebo dechového nástroje řeší. Možná jde ale o to, jakým způsobem to každý učitel vysvětluje. Někde ti šoupnou na břicho knížky nebo ti řeknou, že máš „dýchat do břicha“, ale nevysvětlí pořádně, jak funguje bránice.

Petra: Co vím, tak ani instrumentalisti kolikrát nedýchají dobře. Poprvé jsem cítila, že mi dech správně funguje, až na lekcích operní zpěvačky Markéty Cukrové.

Mirka: Hodně záleží, kdo a jak ti věci vysvětluje. Pak si to stejně musí na svým těle najit každý sám. Já sama jsem toho slyšela už milion. Kdo ví, možná svý tělo až příliš kontroluješ a potřebuješ se uvolnit, nebo naopak jsi moc uvolněná a potřebuješ víc kontroly. Když se například řekne „drž dech“, zní to jako něco statickýho, ale ono to má bejt pružný a pevný zároveň, jakej paradox. Každej si věci vykládá různě.

Je mezi českým zpěváctvem – včetně vašich studentů a studentek – nějaký společný rys, se kterým se vy jako lektorky setkáváte opakovaně a musíte s ním nějak pracovat?

Petra: Tím, že jsem teď zvolila cestu hledání, chodí ke mně vlastně dost podobný lidi. Jsme navzájem takoví průzkumníci a hledači – kde jsou oni, kde je jejich tělo a hlas. Devadesát procent lidí u mě je takových. U Mirky mi připadá, že má víc poloprofesionály a profesionály.

Mirka: To je pravda. Dřív to byly hodně příběhy typu „zakazovali mi zpívat“, „ve škole mi říkali, ať radši nezpívám“ nebo „doma zpívat nemůžu, dceři se to nelíbí.“ A u mě na lekcích byl prostor, kde si moji studenti naplňovali svý pěvecký touhy. Teď už převažuje druhá strana. Koučuju třeba sbory, menší pěvecký soubory nebo připravuju zpěváky na nahrávání a koncerty.

Řešíme víc hudbu, interpretaci, techniku, ale taky aby lidi slevili ze svých často přemrštěných ambicí a zahodili perfekcionismus. A nebo mi přichází lidi, kteří to tam totálně mají, ale nemyslí si to. Ta práce je různá, ale stejně je nejdůležitější, abychom tam pro ty lidi byli a podpořili je v tom, čeho chtějí docílit.

To máme myslím v Česku hodně, že potřebujeme zvenčí potvrdit hodnotu. Nejsme jako na západě, kde se razí „fake it till you make it“ a člověk si má věřit, i když danou věc ještě neumí dokonale.

Mirka: To je pravda. Ve Státech se mi stává, že i během koncertu na mě lidi reagujou otevřeně, jsou v tom se mnou, bere je to a dávají to najevo. To se mi v Česku moc nestává, takže úplně chápu, že lidi u nás potřebují slyšet, že byli dobrý. Jsme v tomhle ohledu docela nevyživený.

Plus v zahraničí podle mě není zvykem se zbytečně shazovat a mluvit o svých nezdarech. Prostě tady jsem, takhle hraju – a můžu se zlepšit.

Petra: Máš pravdu, cítím, že se tady hodně kritizuje. Když čtu některý hudební recenze, je mi smutno z toho, jak negativní kritiky autoři píšou – místo aby vypíchli to, co je dobrý. Všichni děláme, co můžeme, a zvlášť v našem malém českém rybníčku je přece lepší, když budeme držet pospolu. Vždyť je za tím vším tolik práce!

Mirka: Mě už taky unavuje neustálý shazování, jak druhých, tak sebe. Nezdravý sebevědomí, ať už malý nebo velký. Chtělo by to celý přenastavit. O to se s Petrou snažíme.

Petra: Chceme zpěváky hlavně propojovat. Proto děláme profesionální pěvecký kurzy, jak víkendový Krokem k profesionalitě, tak teď 23. června jednodenní Kurz interpretace.

Na workshopech přistupujete k jednotlivým účastníkům individuálně. Diskutujete spolu nebo připravujete předem přístup i na základě zaslaných hudebních materiálů?

Petra: Písně, které účastníci chtějí zpívat, řešíme dopředu, jinak všechno až na místě. Stejně jako když ke mně jde někdo nový na individuální lekci, nevyhledávám si jeho tvorbu ani informace o něm předem. Je pro mě nepopsaný list a začínám pracovat s tím, s čím přijde. Na našich workshopech je to stejné – s každým pracujeme v daný moment.

Mirka: Je pravda, že když přijdou lidi, který už znám, vím, že si můžu dovolit víc. Umím pracovat efektivně a mám hodně specifický humor. Co je ale důležitý ze strany lektora: rozpoznat priority, co člověku v danou chvíli pomůže nejvíc, a taky kolik informací do něj pustíš. Nechceš zpěváka přehltit, chceš ho posunout do výzvy, na kterou vidíš, že má.

Petra: Jo. Když účastníky známe, víme, že si k nim můžeme dovolit jít zkratkou a nebrat si tolik servítky, aby udělali pokrok rychleji. Ale když někoho neznáme, jsme opatrnější.

Mirka: Citlivý přístup je potřeba. Co je ale fakt nejdůležitější: nebrat se tolik vážně. Drama z toho děláme hlavně my. Poslední dobou chci pojmenovávat věci napřímo, ale v lehkosti a radosti.

Zároveň se s Petrou během workshopů doplňujete.

Mirka: Jo, často fungujeme i beze slov. Jenom na sebe mrkneme a víme, co bude následovat. Mám ráda to flow mezi námi.

Petra: Taky máme podobný přístup k základní technice, ke stylu, k profesionalitě...

Mirka: A shodneme se i v tom, co je autentický a co ne. Když spolu někoho posloucháme, vnímáme to podobně. Neskočíme na špek něčemu, co je „plastový“.

Koukala jsem nedávno na video, kdy Beyoncé zpívá song Halo v show Davida Lettermana. Je to nějaký rok 2008. Bylo jasně slyšet, že každý tón je promyšlený, včetně techniky a výrazu. Byly tam emoce, ale všechno bylo tak dokonale nacvičené, že by to dokázala úplně stejně zazpívat třeba čtyřikrát za sebou. Je to autentické, nebo není?

Mirka: To je ale taky důležitý. Když mám koncert, snažím se opírat hlavně o emoce, ale nemám jako Beyoncé turné měsíc v kuse skoro každý den. Takže pokud by to neměla dopředu technicky a emocionálně promyšlené, musela by všechno vytvářet na místě. To ale stojí velkou soustředěnost a byla by brzo vyčerpaná. Při takovýmhle zápřahu musíš rozvažovat, jak svoje emoce dávkuješ.

Petra: Pro mě je autentická, protože nikoho nekopíruje, jen samu sebe. Autentický není ten, kdo se snaží přesně napodobit nějakého interpreta. Napodobovat není špatně, když se třeba něco učíš, ale zůstat v tom je peklo. Spousta lidí v publiku zároveň vůbec neřeší technickou dokonalost, ale jestli je to vezme, jestli je to zasáhne. Taková Esperanza Spalding mě ve vejškách tahá za uši, ale přesto mě její projev „rajcuje“ a fascinuje.

Mirka: Mě třeba hodně potěšilo, že si takovej hudební génius jako Jacob Collier vzal na turné letos Kimbru. Ona nemá technicky dokonalý hlas, ale její projev je tak strhující! Lítá jí to nahoru dolů, přechody nepřechody, záměrně mění barvu hlasů...

Umí třeba schválně udělat „hnusný“ tón, používat dyšnost, a tak dále.

Mirka: A vidělas ji, jak se u toho pohybuje? Někdy až příliš. Učitel zpěvu by stopro řekl, že by se měla narovnat a uklidnit. Ale to nejde! Totálně mě umí vtáhnout, je to její přednost. Jako nedostatek bych to pochopila jen v případě, kdyby to ji samotnou v něčem omezovalo.

Petra: Podívej se třeba na Cyndi Lauper v dokumentu We Are The World. Z hlediska techniky používá hlas vlastně trošku „nesprávně“, ale autenticky. A po tom my na workshopech taky jdeme. Hlavní je neztratit sám sebe.

V nezávislé a alternativní hudbě je třeba úplně v pohodě, když zpěvák vůbec neintonuje. Vlastně nepoužívá hlas jako zpěvní hlas, ale jako nástroj pro sdělení emocí.

Mirka: Jo, důležitý je si to dovolit. A když si dovolíš takový věci na hodině zpěvu nebo na pódiu, snáz si je dovolíš i pak venku v životě. Minimálně ti zesílí mluvní hlas a můžeš mluvit s lepší artikulací nebo s větším důrazem.

Jak myšlenka na pořádání společných workshopů vznikla?

Petra: Vymyslely jsme to s Mirkou ze svého vlastního hudebního přetlaku. Pořád něco sledujeme a máme hodně informací, o které se chceme s ostatními podělit. Měly jsme pocit, že tu taky musí být spousta lidí, kteří chtějí nějaký ten „nářez“.

Mirka: Říkaly jsme si, na jaký workshop bychom my dvě samy šly. Něco, co tu ještě nebylo a co zpěváka posune o dost dál v mnoha směrech.

Petra: Tak jsme přišly s naším prvním workshopem Krokem k profesionalitě, který se koná dvakrát do roka o víkendu, od rána do večera.

Mirka: Tam je všechno: rozezpívání podle mezinárodních ikon, praxe v kapele, jak pracovat s mikrofonem, jak se správně nazvučit, jak komunikovat se zvukařem, jaký zápis dát kapele, aby mohla rovnou hrát. Ale na interpretaci zbývalo jen patnáct minut, což je strašně málo. Tak jsme pak zvlášť udělaly Kurz interpretace, kde máme počet účastníků záměrně omezený na deset.

Byla jsem se na workshopu podívat a pamatuju si, že technika zpěvu se tam řešila taky, ne?

Mirka: Jasně, protože lidi měli trému a byli stažený, tak jsme je museli nějak „rozdýchávat“. Tréma bere techniku. Bylo potřeba je uvolnit, aby mohli zpívat.

Petra: Technický rozezpívání prostě patří do povinný výbavy zpěváka. Ještě bych dodala, že je tam plno super „aha“ momentů i pro ostatní. Přestože zrovna nestojíš na pódiu, můžeš dál čerpat informace od lektorů, a to je přece skvělý!

Mirka: Kdo na sobě chce makat, je na našich kurzech vítán. Kdo je ready na dávku obrovský podpory i konstruktivní kritiky, je náš člověk. Přijeli za námi zpěváci z Brna, z Plzně, z Českých Budějovic, dokonce z Ostravy. Moc si toho vážíme, děláme to asi dobře.

Jak se vám do vaší výuky a komunikace se studenty a účastníky workshopů promítá vaše vlastní muzikantská praxe a zkušenosti z jednotlivých projektů?

Petra: Na české hudební scéně jsme už známé osobnosti. Já sama zpívám od osmnácti let a jsem neustále obklopená muzikanty. Mám zkušenosti ze zahraničí, jsem aktivní na scéně, koncertuju, neustále něco vymýšlím, například zmíněný festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK, a s Mirkou máme opravdu dostatek zkušeností pro to, abychom mohly vyučovat zpěv a pořádat workshopy.

Mirka: Asi jo, hůř se mi to posuzuje, Petra v tomhle vždycky měla objektivnější pohled. Je pravda, že obě máme venku alba a spolupracujeme s top muzikanty. K pedagogice mám blízko už proto, že jsem vystudovala magisterské studium na ZČU v Plzni, obor hudba a psychologie. Založila jsem pěveckou školu Studio Zpěv, jezdím pravidelně do Ameriky nahrávat svý autorský písně a koncertovat, byla jsem taky motivačním řečníkem na TEDx Talk a teď jsem koučovala Aiko na Eurovizi 2024. Celou dobu dělám jen tuhle profesi, která je ohromně pestrá, tak to prolínání jde úplně přirozeně.

Na závěr bych se ještě chtěla vrátit k tématu výzev, které jsme nakously na začátku. Je pro vás lepší zažít i na workshopu trochu riziko a výzvu, nebo je důležité hlavně bezpečné, přijímající prostředí, kde se člověk nebojí?

Petra: Osobně, když jdu na workshop, vybírám si vždycky trochu vyšší, zdánlivě nedosažitelné cíle. Bojím se, stydím se, ale mám odvahu a jdu do toho. Proto v tom můžu podpořit i další lidi, aby se nebáli.

Mirka: Máme to i navzájem s Petrou, klidně jedna druhé řekneme nějakou kritiku typu: „Tady se mi tvůj hlas zdá hodně ostrej, zkus to jinak.“ Zkrátka se na to podíváme konstruktivně a ta druhá se z toho rozhodně nehroutí. Důležitý je vědět, že to říkáme s dobrým úmyslem, že to vychází z ryzího bodu.

Petra: Je to o tom, jak dovedeš kritiku strávit. A taky je důležité vybrat si správného člověka, kterému důvěřuješ. Je to risk, ale musíš si říct, že se ti zas nic tak hrozného nemůže stát.

Mirka: Jo, nebrat se tak vážně. Můžeme si nad nějakým problémem poplakat, ale základ je umět se z toho dostat.