Miroslav Chyška: Chci si udělat víc času sám na sebe

Vybavíš si zvukový nebo vizuální zážitek, kdy jsi poprvé zaznamenal existenci kytary?

Mám v hlavě nějaké momenty. První z nich určitě byl, když mi maminka hrála na kytaru, to jsem byl opravdu ještě malinký. Hrála takové ty písničky na čtyři akordy pořád dokola, já jsem ležel, ona seděla u mě, zpívala, a mně to bylo příjemné. A pak si vybavuju takový už konkrétnější zážitek, ten byl s tátou a s tou samou kytarou. On hrál na víc nástrojů, také zpíval, takže chytal třeba i druhé hlasy, a na kytaru hrával jednoduché riffy a takové jakoby španělské vybrnkávání, to jsem se od něj naučil a umím to dodnes.

Ale to hlavní, co na mě udělalo dojem, bylo, když mě učil ladit kytaru. Díval jsem se zblízka na struny a viděl jsem, že když v páté poloze brnkneš na strunu, která má mít stejnou výšku tónu jako ta sousední, musí se klepat stejně. To byl hodně silný moment – když se chvění strun sjednotilo a bylo to naladěné.

Takže táta byl vlastně tvůj první učitel...

No, něco mi ukázal, ale to ještě bylo v době, kdy jsem spíš doma mlátil do polštářů a hrál si na bubeníka. Ale ta kytara se doma pořád povalovala.

Poslouchal jsi doma nějakou muziku?

Pořád. Měli jsme gramofon a k němu takový ten mono kazeťák s oranžovými knoflíky...

Ty byly tehdy skoro v každé domácnosti. Co jste poslouchali?

Třeba Banjo Band Ivana Mládka. S kamarádem jsem poslouchal Olympic. To bylo vlastně první, co jsem si kdy stáhl na kytaru – baskytarový part Milana Brouma v Oknu mé lásky. Pak jsme měli doma třeba Beatles, Nerez, Karla Plíhala nebo takovou tu kompilaci Černá galaxie. Nejvíc mě ovšem uchvátila deska Close to the Edge od Yes. Ale to jsem se ještě na kytaru neučil, jen stále něco poslouchal, až pak jsme s kamarády z osmé třídy založili kapelu.

A kdy tedy to opravdové učení začalo?

V našem vchodě bydlela Zuzka Navarová, která chodila domů s kytarou. My bydleli ve druhém patře, ona v šestém. A tak ji maminka poprosila, jestli by mě neučila na kytaru, s čímž souhlasila. Takže se stala mou první placenou učitelkou kytary. A bylo to nádherný, protože už na první hodině se mě zeptala, jestli radši nechci učit španělsky, protože na kytaru toho moc neumí. Na což jsem nereagoval, za to jsem se do ní okamžitě v těch třinácti, nebo kolik mi bylo, zamiloval.

Ona mě učila pít kávu, dělala výborná presíčka, měla doma taky gramofon, ale s dobrými třípásmovými bednami, takže měla mnohem lepší zvuk než my doma, a na něm mi pouštěla spoustu kubánské hudby, kterou měla ráda, takže mě tak nenásilně vzdělávala. A když jsem chtěl umět nějakou svoji oblíbenou písničku, většinou od Olympicu, ona se ji naučila a pak ji naučila mě.

No, a takhle to na tom našem sídlišti běželo dál, já se časem začal rozkoukávat po různých kapelách, které tam působily, bydleli tam lidi z okruhu začínající Lucie nebo Českého srdce. Anebo kytarista Fredy Bittner, se kterým jsem se poznal blíž, na chodbě jsme cvičili na kytary, a byl to první člověk, který mi ukázal, že se na kytaru dá zahrát i něco složitějšího. Navedl mě tehdy mimo jiné na Pražský výběr a Michala Pavlíčka. Což byl okamžik, který ve mně změnil chuť být slavný kytarista v to, se na tu kytaru spíš něco naučit.

A přes Fredyho jsem se taky dostal ke svému asi nejzásadnějšímu učiteli, kterým byl Jirka Šedivý, který se dneska stará o naši obranu v NATO v Bruselu. On je původně kytarista, hrál s Žentourem, ale taky s Janou Koubkovou, uměl noty, měl jazzovou průpravu, snad dokonce z Berklee, uměl anglicky, takže hodiny u něj byly na tehdejší dobu hodně na úrovni. Tenkrát v Praze byla jenom státní konzervatoř, kde se učila výhradně klasika, ale jazz, blues nebo rock tady nikdo oficiálně neučil, to se jen odposlouchávalo. A Jirka učil například improvizaci nebo akordové značky. Tehdy to se mnou a kytarou začalo být vážné...

A to jsi hrál pořád ještě na akustiku?

Ne ne, já vlastně na akustiku nikdy pořádně nehrál, mně se vždycky líbil ten zesílený zvuk, ten zkreslený, zvlášť s příchodem puberty. A vlastně jsem dlouho nechápal třeba zvuk Petra Jandy, Miloše Makovského nebo Michala Pavlíčka, myslím tím desky z osmdesátých let, protože když jsme si půjčovali elektrické kytary a hráli na ně přes nějaká rádia, znělo to úplně jinak. Měli jsme takový „Beatles zvuk“, ale já chtěl ten distortion, ten zkreslený. Později jsem zjistil, že se k tomu dá přiblížit nějakou krabičkou, sice mi to tak všelijak podivně bzučelo, ale už se to tomu vysněnému zvuku blížilo. Ono to taky souviselo s věkem, přece jen člověk chtěl trochu rebelovat.

Dá se říct, že jsi kytaře v téhle době zcela propadl?

Úplně. Důležitou roli sehrál ještě jeden kytarista, který už tady bohužel není, protože umřel velmi brzy na rakovinu. Jmenoval se Lubor Navrátil, studoval konzervatoř a hrál s Country Beatem Jiřího Brabce. Měl rodiče tanečníky, kteří jezdili po celém světě a vozili mu Guitar Playery a různé nahrávky, takže měl třeba Franka Gambaleho, to byl kytarista od Chicka Corey z jeho Elektric Bandu, který tehdy hrál i tady, a z něj jsme byli všichni úplně paf, protože to pro nás bylo naprosto nehratelné. Taky měl rád Queeny, od těch mi toho taky hodně ukázal, ale měl i synťáky a komponoval, prostě byl hrozně dobrý. Byl to takový můj o pár let starší průvodce – mně bylo nějakých patnáct, jemu asi jedenadvacet.

A na nějaké formální hudební vzdělání jsi nepomyslel?

Pomyslel, chtěl jsem se přihlásit na konzervatoř, ale hrál jsem na kytaru teprve rok. Začal jsem chodit na grafickou školu do Hellichovky, ale tam jsem dostal hned v prvním pololetí dvojku z chování, protože jsem zjistil, že když budu jako chodit k zubaři, můžu mít tři hodiny volno. A já ty tři hodiny seděl ve škole v šatně a cvičil jsem na kytaru. Což byl trochu problém. Takže naši byli sice rádi, že jsem se dostal na výběrovou školu, navíc je můj táta výtvarník, ale já do nich pořád hučel, že chci přestoupit.

Ale rozmlouval mi to i Lubor, protože neměl moc dobrou zkušenost s nějakým kantorem, který víc lpěl na tom, jak to držet, než na tom, co z něj leze. Já si nicméně myslím, že jsem na tu konzervatoř jít měl, protože bych tam potkal muzikanty a bylo by mi líp. A taky mi Lubor říkal něco, co jsem v té době moc nechápal, ale dneska už vím, o čem mluvil: „Nauč se anglicky a odjeď do Ameriky.“ – a to bylo ještě za komunismu, takže to byla dost odvážná výzva. No, dopadlo to tak, že to za dva roky ruplo, já anglicky neumím dodnes a v Americe jsem byl poprvé teprve nedávno. Ale už jsem pochopil, jak to myslel.

Jsi praktik, máš toho hodně za sebou, ale: je něco, co cítíš, že ti chybí vlivem toho, že jsi neprošel žádným formálním kytarovým vzděláním? Ať už po stránce teorie, ale třeba i některých praktických dovedností. Je třeba spousta slavných a dobrých kytaristů, o kterých se s nadsázkou říká, že drží nástroj „jako prase kost“...

To je těžká otázka a moc nevím, jak ji uchopit. Když začnu od konce, jasně, že se o Hendrixovi nebo Scofieldovi dá říct, že kytaru drží „jako prase kost“, ale to jsou ti stylotvůrci, drží to tak, jak potřebují, a ne jak jim někdo řekl. Někteří toho umějí strašně moc, ovšem třeba takový David Gilmour toho podle mě z hudby naopak strašně moc neumí. Ale to, co zahrál, zahrál tak krásně, že to ovlivnilo spoustu lidí. To samé Mark Knopfler, to je taky takový samorost. Na druhou stranu třeba John Scofield toho určitě umí hodně – ale i tak jsou lidi, kteří toho umějí ještě daleko víc než on, a jsou třeba mnohem preciznější nebo rychlejší. Ale ten jeho podpis prostě nemají.

Často to bývají spíš takoví „tělocvikáři“...

Tělocvikáři, jo, asi se to tak dá říct, to je pravda. I když je to trochu neuctivý. Já když jsem objevil rockovou kytaru, měl jsem rád Steva Vaie a Eddieho Van Halena, snažil jsem se to naučit, ale pak nastal ten život, kdy člověk spíš večírkoval než cvičil. Osobně si myslím, že mi to chybí, navíc s ohledem na to, že jsem se tomu začal věnovat poměrně pozdě. Takže jsem tu techniku nedotáhl do té fáze, aby mi její nedostatek občas nepřekážel.

Zároveň mám rád způsob vyjadřování a sdělení, které při hře cítím, a snažím se ho ze sebe dostávat, ale stejně – pokud chci dál hrát, musím zase začít cvičit. Protože jak jsem byl dlouho zavřený ve studiu, hrál jsem minimálně, a když jsem teď začal cítit, že bych chtěl zase víc hrát, zjistil jsem, že ti mladí kluci, co jim je dvacet třicet let, to je naprosto šílený, jak jsou daleko. Mám pocit, že umějí úplně všechno, možná i víc než ti staří muzikanti. Ale když poslouchám jejich desky, cítím spíš obdiv k technice než to, že by mě jejich hudba zahřívala na duši.

A druhá věc je, že u nich slyším fúze všech těch stylů, které umějí dokonale napodobit, ale že by přišel někdo tak výrazný s čistě osobním stylem, jako byli Black Sabbath, Led Zeppelin, The Police, Weather Report nebo Miles Davis, Wayne Shorter, Bill Frisell, John Scofield, to se taky neděje. Ale ono to asi v dnešní době už ani není možné.

Jak říkám, tohle je strašně těžká, až filozofická otázka, kterou bychom mohli probírat do rána a nikam by to nevedlo... Když se vrátím na začátek, tak ano, myslím, že celý život trpím tím, že jsem nepřestoupil na žádnou hudební školu. Možná ještě z jednoho důvodu: na té škole se mimo jiné vyučuje týmová souhra, hraní v různých ansámblech a hudebních tělesech. Tím pádem se do některých nepříjemností s kolektivem člověk dostane dříve než až v praxi.

Já jsem na některé situace dost citlivý a když tuším nějaký rozpor mezi tím, co se komunikuje a tím, co se reálně děje, jsem dost neklidný a bohužel to občas vybuchne. Řekl bych, že ti opravdoví vystudovaní profíci umějí různé nepříjemné situace, které spoluhraní i to všechno kolem přináší, lépe zvládat. Ale já si to uvědomuju a snažím se na tom pracovat. Anebo je to prostě jen charakterová vlastnost...

Ty jsi řekl, že toho mám hodně za sebou. Já bych naopak řekl, že toho mám za sebou málo. To jsem si uvědomil, když jsem měl před pár lety nějaký zdravotní problém a celý život se mi trochu protočil. Došlo mi, že jsem vlastně nestihl skoro nic z toho, co jsem chtěl. Třeba mám různé demáče, které bych rád dodělal a případně vydal, ale pořád se tak nějak stydím. Vždycky jsem byl součástí něčeho, a vydat to sám za sebe je najednou dost těžké. Takže mi toho chybí moc – a doufám, že něco z toho ještě stihnu.

To už jsme se dostali k výhledům do budoucnosti, ale hodně jsme toho přeskočili. Mluvil jsi o tom, že už od základky jsi chtěl zakládat nějakou kapelu. Která byla ta první opravdu fungující?

Ta se jmenovala Provozní dílna a byla právě na té základce v osmé třídě. Tam se mnou hrál Richard Böhm a Jirka Urbaš. Učili jsme se hrát na nástroje a už jsme dělali vlastní věci. Když jsme se pak v prváku rozlezli po Praze, každý už šel jinudy. Další byla kapela, která se myslím jmenovala Tonic, a tam vzniklo to, že se mi začalo říkat zdrobnělinou, protože v ní hrál na basu Miroslav Hrdý, já byl taky Miroslav, ale byl jsem mladší.

Pak jsem šel do Arény, tam jsem zaskakoval za Charlieho Blažka, hráli jsme zábavy. Tam zas zpíval další Miroslav, totiž Hajšman, takže se to ještě utvrdilo a ten Mireček mi zůstal – i když to teda fakt nesnáším... Dlouho mi to bylo jedno, ale teď, v padesáti, je to fakt divný, když mi někdo říká zdrobněle.

No, a první kapela, kde jsem pocítil, že se něco děje, byla až se Štěpánem Smetáčkem, která vznikla díky oslovení Vítkem Rotterem, který nás dal dohromady pro Lucii Bílou. To bylo asi rok předtím, než udělala svoji první desku Missariel s Ondřejem Soukupem. Nám bylo kolem devatenácti, jí pětadvacet, a udělali jsme spoustu písniček, které se nakonec nerealizovaly.

Rozdělili jsme se na dvě kapely. Jedna byla Dorota B.B., což byl Pavel Mrázek s Viktorem Dykem, a my si se Štěpánem udělali Die el. Eleffant!?. Poměrně dlouho jsme hledali basistu. Ona ta muzika nebyla úplně jednoduchá, chtělo to muzikanta, který bude víc než jen běžný rockový basista, musel mít nějaký přesah. A tak když Štěpán při nějakém nahrávání potkal Milana Brouma, oslovili jsme ho. Jemu se naštěstí chtělo, protože Olympic měl zrovna pauzu, a to bylo skvělé, protože dokázal vyrovnat ty naše rozlítané nálady.

Vlastně jsme měli i zpěváka, který nám bohužel jednou nedorazil na koncert, už to vypadalo, že kapela nebude fungovat, ale nakonec se zjevil Dan Bárta. Tam to taky nebylo snadný, protože Alice ho nechtěla pustit. A tak byl u nás vedený „jako host“. Což byla samozřejmě blbost, ale bez toho by asi nebylo možné tu desku nahrát.

Nicméně kapela se dost rychle rozpadla...

Jojo, Štěpán po vydání desky Elephantology!? začal mít takové watersovské období, chtěl dělat jinou hudbu a potřeboval si to nějak vyřešit. Jednou na koncertě hrál jiné breaky, než jsme byli zvyklí, my se ho zeptali, jestli by to nechtěl radši hrát tak, jak je to na desce, a na to řekl, že jestli se nám to nelíbí, nemusí tam být. A byl konec. Pak jsme se to snažili asi čtyřikrát oživit, ale nikdy se nám to nepovedlo dotáhnout, protože každý z nás už měl jiné věci. Ale teď zpětně mě to dost mrzí. Měl jsem to udělat.

Na wikipedii je uveden jako jeden z důvodů rozpadu Die el. Eleffant!? „rozhodnutí vydavatelství Popron skupinu dále nepodporovat“. Co to znamenalo?

To bych úplně netvrdil, ale ideální vydavatelství to rozhodně nebylo. Popron vydával hlavně nějaké úplně příšerné popíky. A my se s nimi neshodli na ničem. Chtěli jsme vinyl, oni nám udělali cédéčko – a tak jsme tam aspoň nahráli praskání desky. Což teď, když jsme udělali vinylovou reedici, působí docela komicky, protože ta deska vlastně praská dvakrát. Jako singl vybrali cover Život je jen náhoda, což se mnoha rockerům moc nelíbilo, ale jazzmanům taky ne, my to mysleli jako odkaz na Van Halen a jejich verzi Just A Gigolo.

Je pravda, že kdyby následovaly ještě tři další klipy z té desky, dávalo by to smysl, ale takhle osamoceně jako jediný singl to byla hloupost. Moc nám to nepomohlo. My teda udělali ještě jeden, takový amatérský klip na písničku Kocour v botách, ale tam do toho začal někdo pindat, něco jsme museli zkrátit, je to úplně špatně střižený... promiň, Filipe! Ale teď nedávno jsem dostal data, tak to možná ještě přestříháme.

No, ale ještě k tomu rozpadu. Myslím si, že já s Milanem bychom kdykoli DEE!? obnovili. Pár tendencí za těch třicet let bylo, ale ten tah, který jsme tenkrát měli spolu se Štěpánem, už nikdy nepřišel. Chyběl nám kapelník... S Danem to vypadalo, že by v té době i šlo navázat, ale bez Štěpána to nemělo cenu.

Nehledě na to, že Dan měl svoji vizi, byl v Alici, pak dělal Jidáše v Jesus Christ Superstar, díky tomu začal být hodně populární a dostával další a další nabídky, pak jsme dělali Sexy Dancers, z toho vlastně taky brzy sešlo, a teď sice děláme Illustratosphere, ale je to takový hodně roztažený do časoprostoru. Během roku máme dvě koncentrovanější šňůry a pár hraní v létě. Mezi tím se, kromě J.A.R.u a pár drobností moc nevidíme. Myslím si, že kdyby se Dan se svým talentem koncentroval jen na jednu věc, dokázal by neuvěřitelné věci.

K Die el. Eleffant!? se ještě musím zeptat: neměl jsi trému před Milanem Broumem, když první, co ses kdy v životě naučil na kytaru, byl jeho basový part?

Na začátku trochu jo, ale určitě ne kvůli tomu, že jsem si stahoval jeho basu... Milan je v osobním kontaktu tak lidskej, že mě ta tréma okamžitě přešla. Ale když jsme u těch osobností, můžu ti říct, že daleko větší trému jsem měl z Pavlíčka, to bylo vážný. Když mi tenkrát Ota Balage dal lano do BSP, jel jsem za Michalem domů, on byl na zahradě, zrovna sekal trávu, ale když jsme si sedli, něco zahráli, pak jsme si povídali, tak ta tréma opadla, protože Michal byl taky úplně normální. Ale respekt jsem z něj měl dlouho veliký.

Existuje nějaká možnost, že byste jako Die el. Elephant!? odehráli ještě nějaký koncert?

Nějaká malinká naděje tam možná ještě je, ale opravdu nevím, jestli to není jen moje přání vrátit se do toho období raných devadesátek. V době covidu jsme měli schůzku, byl u toho i Radek Havlíček, který by to podporoval a pomohl by nám. Připravovali jsme vydání vinylu a k tomu by nám Radek pomohl postavit nějaké koncerty. Ale Dan se nakonec vyjádřil, že ne.

Musím přiznat, že když jsem to nakonec slyšel po stopách, měli bychom co dělat, abychom to vůbec zahráli tak, aby to nebylo trapné, a u toho zpěvu, respektive občas i řevu, chápu, že by to mohlo mít fatální následky. To ale neznamená, že bych si to rád nezkusil. Na sto procent nemůžu říct, že to nikdy nebude, ona ani ta Danova odpověď nebyla tak jednoznačná, formuloval ji tak, že řekl: „Jestli musím teď hned odpovědět, tak ne.“ Ale poté, co mám zrovna za sebou šňůru s J.A.R. a s Illustratosphere a když vím, co Dana čeká, tak tam určitě není moc prostoru.

A Štěpán toho taky nemá málo. Ale se Štěpánem a s Milanem jsme se dohodli, že letos nahrajeme to, co jsme tehdy nestihli, to doufám, že se opravdu stane, a buď nám to Dan nazpívá, nebo to bude instrumentální. A kdybychom zjistili, že to má smysl a že Dan opravdu nemá čas, možná bychom hledali zpěváka. Ale to už jsme hodně daleko.

Tos předestřel zajímavou eventualitu – v roce 2025 v Čechách vydat instrumentální rockové album...

No jasně, to nebude nikoho zajímat... Ale mě na tom nejvíc baví proces tvoření. A jestli to bude nahrané na kazetě ze zkušebny nebo vydané na cédéčku nebo na streamu, už pro mě není tak důležité. Na druhou stranu chápu, že když to nemá žádnou odezvu, špatně se to dělá, protože to je tím pádem volnočasová aktivita, která je v dospělosti téměř nemožná.

Další tvoje důležitá kapela jsou J.A.R. Měl jsem dojem, že jsi s nimi hrál dřív než s Die el. Eleffant!?.

Ne, my jsme se Štěpánem hráli spolu dřív, hodně jsme si rozuměli, byli jsme vyloženě propojení a mohli jsme spolu jen tak bez zkoušení hrát cokoli, a to byly kořeny Eleffanta. Štěpán hrál v Arakainu a já dostal lano z J.A.R., ale to bylo na jeden koncert, z half playbacku, do kterého já jsem hrál živě, kluci do toho rapovali a bylo to dost zběsilý.

Až rok nato mi volal Roman Holý, že točí album Frtka a že mě tam chce – a to my jsme s klukama už dělali na Eleffantu, protože tam trvala příprava asi dva nebo tři roky. A do toho už bylo i to moje hraní s BSP. V roce 1994 se sešlo všechno. Naše deska s Eleffantem, deska J.A.R. Mydli-to!, a začal taky Jesus Christ Superstar.

Bylo pro tebe hraní v Jesus Christ Superstar jen práce, nebo tě to i bavilo?

Moc mě to nebavilo. Spíš mě na tom lákala ta zkušenost, myslím tím hraní v orchestru, hraní na dirigenta a tak dále. Upřímně, nemám moc rád muzikály ani operety, prostě tyhle hybridní tvary mi vyloženě vadí. Musím ale uznat, že některé písničky v Ježíšovi jsou pěkné, ale rozhodně jsem to nebral tak jako třeba Standa Jelínek, který na tom vyrostl a bral to jako svůj „životní úkol“. Já to bral víc jako zkušenost.

Nicméně to málem skončilo katastrofou, protože jsem tam pomalu, ale jistě začal brát lehké, později i podstatně tvrdší drogy, abych to vydržel, nebo prostě jen proto, že to bylo všude kolem nás. Byla to taková společenská povinnost, původně dost nevinná... Bylo to období sex-drogy-rock'n'roll, prostě rané devadesátky. Poměrně dlouho mi trvalo, než se mi povedlo z toho vyvrávorat. A když jsem se z toho probral, dostal jsem nabídku udělat hudbu ke Snowboarďákům. A to se rozjelo tak, že jsem se pak na patnáct let zavřel do studia.

Jak se to stane, že rockový kytarista dostane takovouhle nabídku?

No, já byl vyloženě rockový na začátku devadesátek, tam to bylo jednoznačné. Ale později, jak jsem začal hrát v J.A.R. s Badym Zbořilem, Kájou Růžičkou a Markem Minárikem, hrál pod taktovkou Romana Holého, začal jsem hrát víc funky, pracovat s čistým zvukem. Pak přišli Sexy Dancers, když jsme se rozpadli, udělali jsme s Danem a Filipem Jelínkem Illustratosphere, což možná některé rockery nasralo, ale já si dodnes myslím, že se ta fúze s triem Roberta Balzara moc povedla. Takže jsem asi měl širší záběr.

A taky jsem mezitím už dělal reklamy. Za jednu jsme dostali nějaké ocenění a na základě toho mě oslovil střihač a budoucí producent Adam Dvořák, jestli bych nechtěl dělat Snowboarďáky. Já si původně myslel, že to bude dokument o snowboardu a že ve zkušebně/studiu v Nádražní ulici, kterou jsme měli spolu s Dharmou a Lajoshem z HC kapely Kashmir 9:41, k tomu udělám nějakou tvrdou hudbu, ale ona to nakonec byla komedie.

A tak jsem za tři měsíce udělal jedenáct písniček, což bylo poměrně dost práce – a stalo se z toho to, co se stalo. Ten úspěch byl enormní. Měl jsem pořád nějaké nabídky, pořád jsem na nich dělal ve studiu, až jsem se po letech probral a došlo mi, že už to vlastně takhle nechci, protože chci hrát na kytaru. Tak uvidíme, kam to půjde dál.

Tobě opravdu ta léta nechybělo publikum, ta energie, kluby a sály?

Jak se to vezme. Na jednu stranu jsem v tom období stále hrál, sice méně než předtím, ale hrál. Jak s J.A.R., tak s Illustratsphere a také jsme stihli pár koncertů se skupinou Stability, Janou Lotou nebo třeba se skupinou Baterky. Ale v tom období bylo pro mě těžký, pokud jsme nehráli častěji, vlézt na podium s klukama, kteří hráli téměř denně.

Z toho jsem se vymanil tím, že jsem vlastně přestal být umělcem/kytaristou, byl jsem spíš producent. V takové situaci na to nahlížíš jinak a některé věci ti přijdou legrační. Ale já hlavně vlastně nikdy neměl takovou tu touhu se předvádět před lidmi. I když... možná kecám. Hele, já fakt nevím. Já vlastně až teď v poslední době o sobě zjistil spoustu věcí, o kterých jsem neměl tušení. Hodně v tom sehrál roli covid, tam se poznal asi každý. A vlastně se s tím vyrovnávám doteď. Do toho padesátka na krku, ten nejhnusnější věk...

Jak podle koho...

No, je to ten věk, kdy člověk nikoho moc nezajímá a musí se k tomu nějak postavit. Myslel jsem si, že jsem víc součástí nějakých celků, ale ukázalo se, že to mají kluci tvrdě pod kontrolou a jestli tam jsem nebo ne, je vlastně jedno.

Ale v těch kapelách, kde dneska hraješ, tedy J.A.R. a Illustratosphere, to přece takhle cítit nemůžeš, ne?

Já vlastně nevím... Illustratosphere je těžká, stejně jako je složitý Dan. A uhrát to není legrace. Samozřejmě je to taky tím, že Robert Balzar je jazzový basista a Martin Valihora v podstatě jazzový bubeník, ale moje představa – a myslím, že i představa Filipa Jelínka – by byla jít ještě víc do popíku, respektive pevnějšího tvaru. Ale to už by znamenalo více společného času, muselo by se udělat nějaké pořádné soustředění i se zvukem.

My to máme postavené spíš klubově. Ale to je zase asi ta nejlepší cesta, jak zahrát celý obsah, protože tam jsou rockové věci, folkové věci, nějaké najazzlé, pak i vyložená etna. Je to prostě hodně barevné a je dost těžké to hrát. Když se pustíme do nějaké Robertovy písničky, musím se hodně soustředit, abych to harmonicky zvládl, tam toho moc vymýšlet nemůžu.

No, a s J.A.R. je to zase fyzicky náročné, protože tam hraju beglajty, je tam vřava, lidi tam řádí a řvou... Což jsme teď vyřešili tím, že používáme in-eary, což má svoje výhody, ale žádná slast to také není. V Illustratosphere je výhoda, že nehrajeme nahlas, takže se to dá vydržet i bez in-earů. Já bych třeba rád jezdil s nějakou partou po klubech a hrál, ale takový druh hudby nahlas být musí. A já mám z té studiové práce přecitlivělé uši, takže když je něco hlasitější, vydržím to tak tři minuty a pak se mi to „zavře“ – a neslyším vůbec nic. Takže zbývají jedině ty špunty, a to se zase člověk cítí, jako by tam nebyl.

Je něco zajímavého, co tě v nejbližší době čeká?

Já jsem teď v takové situaci, že třeba v J.A.R. hraju už třiatřicet let a říkám si: neměl bych už jít pryč? Ale pak si řeknu: a proč jako? A tak se to snažím zase nahodit, aby to bylo nějak čerstvé. Musím říct, že naše poslední šňůra byla fakt super. Myslím, že se dostáváme do nějaké nové vztahové roviny, kdy se znovu učíme spolu nějak vycházet. A to se projevuje i na hraní. To samé v Illustratosphere, tam máme za sebou taky pěknou šňůru, pěkně konstantně nám to drželo. Ale je to taková činnost, že se třeba čtvrt roku nevidíme a pak je nějaké intenzivnější období. Mezi tím je spousta volna.

Takže teď mám, jak jsem říkal, s klukama z Eleffantu nahrát ty staré nevydané písničky a pak se uvidí. Třeba to dál nepůjde, ale minimálně to bude zaznamenané jen jako instrumentálky. Na to se vyloženě těším. Taky mám nějaké věci, na kterých jsem domluvený s Romanem a s Ondřejem Brouskem. Já je snad nějak vykopnu a spolu je doděláme v tom tvaru, na který jsme od sebe zvyklý, protože mně se hrozně dobře hraje do Romanových groovů, a nebo ne, uvidíme kam se to dostane. Na tom se domlouváme už asi dva roky, snad si na to uděláme čas.

Jinak to vypadá, že J.A.R. začíná dělat na nové desce, Dan, Filip i já máme pro Illustratosphere nějaké nové písně, Dorka Barová chce letos točit desku. Bady má rozdělanou desku, pokud vím, Radek Kašpar snad už skoro hotovou, František Kop snad něco začne dělat a doufám, že si tam zahraju. Slíbil jsem Maťovi Mišíkovi, že mu nahraju kytaru do jeho instrumentálky, Oldovi Ryparovi dlužím už několik let dohrát kytary do jeho písně a Štěpánovi Kordíkovi ze Steven's pomáhám dodělat jeho nové album.

No, a pak mám chuť udělat něco fakt svého. Tím nemyslím, že to budu hrát jen já, baví mě spolupracovat, ale chtěl bych to ovlivňovat víc, než to dělám v těch současných kapelách. Ale je to jako se vším – musím si na to udělat čas. V tomhle případě si teda udělat čas sám na sebe.