Mitski je i v akustičtější country poloze neodolatelně sama sebou

Mitski Miyawaki si pubertu v době, kdy dospívající lidi toto období neodbytně přepadne, nemohla pořádně prožít. Neustále se svými rodiči cestovala. Demokratická republika Kongo, Malajsie, Čína nebo Turecko, to je jen krátký výčet destinací, kde během školní docházky pobývala. Hudebně byla navíc obklopena podobným galimatyášem – z jedné strany folkovou sbírkou alb svého otce, z druhé pak kolekcí japonského popu své matky.

Říkáte si, co bych za takovou možnost dal či dala. Mitski, která má, jak jste asi už pochopili, navíc japonsko-americký původ, to ale vidí jinak. „Nemám žádné kořeny. Nemám žádné doma,“ hlásá i po letech z Nashville, kde nakonec zakotvila. Tato skutečnost je svým způsobem k zlosti. Nic s ní neuděláte, a tak není divu, že v životě mladé zpěvačky přišlo druhé období hledání sebe sama. Po osobnostní i hudební stránce.

Ještě jako studentka konzervatoře natočila orchestrálně baladické desky, ale i na kost oholenou kolekci Bury Me at Makeout Creek. To se psal rok 2014 a vlivný Rolling Stone už tušil velké věci, když Mitski nominoval do „desítky hudebníků, o kterých byste se měli pídit“. Dění následujících let ukázalo, že měl pravdu.

V roce 2016 Mitski Miyawaki zabodovala svou čtvrtou deskou Puberty 2, aby vzedmutou vlnu potvrdila neméně podařenou kolekcí Be The Cowboy. To už místo v malých klubech koncertovala v halách a počty přehrání jejich videí a streamování šly do miliónů. Zdálo se, že průnik mezi nezávislou první ligu byl dokonán. Jenže pár měsíců před covidovou pauzou přišlo první zaškobrtnutí, kdy vyšťavená autorka oznámila poprvé konec své kariéry. Tento krok nakonec odvolala a natočila popově sebevědomou desku Laurel Hell.

Ani přímočařejší přístup k životu i práci ale nezametl veškeré problémy pod koberec, a tak písničkářka a virální hvězda Mitski znovu zvažovala úplné stáhnutí se z veřejnosti. Ve výsledku se ale stal úplný opak. Po ukončení nahrávací smlouvy začaly z Mitski padat nové písně ve velkém, a tak místo kontemplování mimo mediální prostor přišla hudebnice po roce a půl se sedmou řadovou deskou The Land Is Inhospitable and So Are We, která se znovu stala událostí dalece překračující severoamerický kontinent.

Zatímco na loňském albu Laurel Hell autorka využila synthpop osmdesátých let, aby prozkoumala svou frustraci z kapitalismu a standardů ženské krásy, na nové desce syntetiku odkládá, nazouvá si boty do půlky stehen, a vyráží pomyslně do prérie. Jasně, bydlí už pár let v centru country, v Nashville, přesto tak zásadní žánrový odklon, i přes předchozí veletoče, čekal málokdo. Jako by po dosáhnutí jisté míry popularity byl v poslední době odklon k akustičtější, tišší hudbě přirozenou cestou, jak vybruslit z bludného popového kruhu (viz poslední desky Taylor Swift nebo Angel Olsen).

Otvírák Bug Like an Angel se chytá naděje skryté v rodinném kruhu, v americana prosáklém virálním hitu The Deal prodává Mitski svou duši ďáblu, který jí nechává s nataženou rukou samotnou, nakonec se i přes všechny pochybnosti snaží najít jiskry naděje, jako například v grungem šmrncnuté Buffalo Replaced. Mitski je znovu maximálně otevřená, ve svých příbězích civilní, což je jeden z důvodů nečekané globální popularity této písničkářky.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Ano, album The Land Is Inhospitable and So Are We je výrazně protkáno country feelingem. Stylová steel kytara kňučí v celé řadě skladeb. Mitski se ale obloukem vyhýbá tradičnímu pop country, které po letech znovu válcuje americké hitparády. Do úvodní Bug Like an Angel implementuje gospelový sbor, baladická Heaven nebo energičtější When Memories Snow je protkána orchestrální aranží, takže může filmovou košatostí připomenout nebožtíka Scotta Walkera.

Vedle toho autorka nezapomíná ani na své rockové spády, i když ty mají tentokrát pouze velmi krotké vyznění (například v Buffalo Replaced). Většina desky se ale nese v usebrané, díky zvolenému hudebnímu zacílení i sentimentální retro poloze. Vedle Walkera přichází posluchači na mysl třeba tvorba ikonický Lee Hazlewood.

Mitski je na novince jako autorka maximálně úsporná. Řada skladeb, i když je plná velkých gest, se vejde do necelých třech minut, takže poslech novinky přesáhne jen o pár minut půlhodinu. Sama autorka je pak vokálně umírněná, přesto její hlas bezpečně vládne celé jedenáctidílné kolekci. Je dlouhá řada písničkářů, kteří zkoumají témata, jichž se Mitski na albu The Land Is Inhospitable and So Are We dotýká: rozčarování, pocity izolace, rozpadlé vztahy, přehnané požitkářství... Je však otázkou, zda to někdo jiný dělá s takovou zručností, lehkostí a suverenitou, jako letos třiatřicetiletá hudebnice.

K tomu přidejme melodickou sílu, kterou Američanka už delší dobu ve své tvorbě disponuje, a máme v kostce důvody úspěchu její jinak nenápadné tvorby. Zkrátka, v podobě Mitski máme co dočinění s Bohem políbenou indie hitmakerkou, která ve své tvorbě zůstává stále sama sebou.

Mitski – The Land Is Inhospitable and So Are We

Dead Oceans, 00:32:22

80 %