Mladá, nebo stará... kytara?

Je načase rozlousknout záhadu starých kytar. Záhada neplatí patrně jen pro kytary a obecně by šel postoj ke starým nástrojům aplikovat na daleko širší spektrum věcí. Proč by jinak tolik lidí nadšeně investovalo do starých aut, obrazů, budov nebo šperků. Protože dřív bylo líp, výrobci pracovali kvalitněji a obecně přeci je v těch starých věcech taková ta atmoška. A samozřejmě kouzelná moc trhu, ale tu nechme stranou. Určitě bude na těchto tvrzeních část pravdy. Tento spíše úvahový článek je pro vás, kdo přemýšlíte, zda jít cestou starého nástroje, nebo funglovky. Věřím, že alespoň částečně odpovím na to, proč je vintage kytara tak okouzlující, nebo naopak ukážu, co může nabídnout úplně nový nástroj.

Pro začátek je dobré ujasnit pojmy. Nevím, zda existuje terminologie obchodníků s nástroji, ale mně doposud vystačila tato trojice: nová, ohraná, vintage. Hranice mezi ohranou a vintage kytarou je malá a ohraná kytara se může časem stát velice zajímavým vintage nástrojem. Rozdíl je vlastně jen v tom, že vintage kytaře se podařilo překonat cenu, kterou měla, když byla nová. Dnes se hodnota takových kytar často blíží k astronomických částkám, které hravě překonávají nástroje z Custom Shopů. Třeba Fender Stratocaster z roku 1962 je rozhodně vintage nástroj, jehož cena je… však pohledejte a uvidíte. Když teď víme, jaký je rozdíl mezi ohraným a vintage nástrojem, můžeme pokračovat dále. Tedy k úvaze o tom, zda jsou staré nástroje opravdu kvalitativně a tedy hudebně lepší, než současná produkce.

Je třeba srovnávat srovnatelné

Rozdíl mezi dneškem a minulostí je zejména v množství produkce a výrobců. Dříve bylo pár dnes kultovních firem jako Fender a Gibson, kteří vyráběli své nástroje v USA. Tito průkopníci posléze inspirovali celý svět a u nás to byla třeba Jolana, která významně pohnula nejen tuzemskou hudební scénou – vyváželi se taktéž do Anglie a jinam. Co se však týče onoho množství, vzpomínám si, když jsem na kytaru začínal a hledal jsem tu svou vyvolenou, měl můj taťka poznámku, která se mi vryla do paměti. Volnou parafrází říkal, že ty kytary stojí dnes úplně stejně jako kdysi. Jen to tehdy byly úplně jiné peníze. Což je asi ta klíčová myšlenka, proč jsou staré nástroje někde jinde. Ony totiž jsou úplně jiná kategorie nástrojů než ty, které obyčejně vídáme v regálech a vitrínách hudebnin. Což však neznamená, že by se dnes nedělaly nástroje podobných kvalit. Jistě – kytara za tři litry může po vší postprodukci hrát velmi podobně jako špičkový vintage nástroj nebo Custom Shop, ale odmyslíme-li si dnes tak populární zvukařské komprese, dřevotříska jednoduše nenahradí kvalitní jasan, mahagon nebo olši. Možná se tedy shodneme na tom, že pokud vybereme vintage nástroj a kytaru podobné kategorie – tedy patrně Custom Shop – budou kvalitativně na velmi podobné úrovni. Přesto je na internetu nesčetné množství takových srovnání a mnozí namítají, že ty kytary hrají jinak. Čímž se dostáváme k další části úvahy.

Kytary musí hrát

Tato část bude mít dvě roviny. Ohranost nástroje, kterou řada starších kytar skýtá. Jedná se tak o problematickou výztuhu krk, kdy je závit u řady starších kytar stržený a krk proto nelze nastavit, problém s elektronikou, nebo – a to zejména u Gibsonů – zlomený krk. Ohranost je u starého nástroje něco, s čím se musí počítat a možná právě ta propůjčuje nástroji ono kouzlo. Na druhou stranu mnoha lidem vadí, že je kytara ohmataná kdo ví kolika rukama, že do ní někdo zasáhl, že je tu a tam šrám na laku. Přesto s ohraností jde často ruku v ruce vyhledávaná vyhranost, kdy nástroj častým hraním krásně rezonuje a takzvaně se rozezpívá. Což žádná kytara, která přijede nová nemá. Na druhou stranu si novou kytaru může každý muzikant vyhrát sám tím, že na ni zkrátka hodně hraje – a za třicet let bude taková kytara hrát dost možná stejně, jako dnes hrají právě vintage nástroje. Protože nehraná kytara většinou nehraje. Mohu to potvrdit vlastní zkušeností, kdy jsem za pět let vyhrál svého stratocastera tak moc, že sice nevysupluju třicet let hranou kytaru, ale s trošku přivřenýma ušima je zvuková kvalita obou nástrojů velmi srovnatelná, přitom se jedná o kytary ze zcela jiného období a jiných cenových relací. Jde tedy o to, že nástroje musí hrát. Dnes dělá řada lidí hudbu pro zábavu, kytara jim visí na zdi nebo leží ve futrálu, zatímco dříve hráli zejména profesionální hudebníci večer co večer po klubech. Kytary – i jiné nástroje – proto neuvěřitelně rozezpívali právě aktivní hrou. Nejde samozřejmě opomenout materiály, kvalitní snímače a šikovné ruce, protože tón je neuvěřitelně komplexní entita. Všechna ta rezonance musí mít kvalitní původ – hlavně dřevo – a s takovým základem může muzikant skvěle vyhrát i nový nástroj.

Zvuk jako záchytný bod v paměti

Poslední část úvahy bude spíše o kulturním podmínění dokonalého kytarového zvuku. Každý muzikant někdy slyšel nahrávku starou dvacet let. Třicet let. Nahrávku ze šedesátých let. Zvuk kytary od Page, Blackmora, Gilmoura, Knopflera a na koho si jen vzpomenete. Když potom hrajete cizí písničku, nebo skládáte vlastní či jamujete do podkladů, hledáte zvuk, který je povědomý, sympatický a blízký. No a takový zvuk si hlava samozřejmě nedokáže vymyslet sama, ale odkazuje na záchytný bod v paměti. Takový záchytný bod vytváří právě představy zvuků kytarových mágů, idolů a inspirací. A tihle hráli docela dávno. Na staré a vyhrané kytary. Hráli na ně celý život a touha se takovým zvukem inspirovat nebo jej napodobit proto skýtá určitou svízel. Tato se skrývá v tom, že přesně málokdo tuší, co tvoří zvuk alba, písničky a koncertu. Zároveň každá kytara hraje trošičku jinak, jelikož je živá a kromě kytar zalitých vrstvou tlustého plastového laku, dřevo neustále pracuje a vyhrává – vyrezonovává – se. A člověk při hledání zvuku dávno minulého tak upadne do nekonečného hledání něčeho, co slepě obdivuje, protože se jeho mysl se zvukem Led Zeppelin ztotožnila, a přitom může jeho kytara znít fantasticky, jen jinak. Třeba já už se smířil s tím, že můj strat nehraje jako Blackmorův, spíše se podobá trošičku zvuku Pink Floyd a jsem rád, že jsem ho tam našel.

Rozhoduje očekávání a péče

Závěrem tedy stručné shrnutí. Pokud si rádi kytaru vyhrajete sami a ochotně jí věnujete čas a snažení a zároveň oceníte, že jste její první, není třeba se nového nástroje bát. Jen je třeba brát v potaz určitou kvalitativní úroveň. Low-end nástrojem se snovému zvuku možná přiblížíte, ale nikdy jej nedocílíte. Pokud máte představu o zvuku, vyberte si nástroj a hledejte klidně napříč desítkami. Jedna kytara by měla hrát podle vaší představy – velikáni rocku taky vybírají z mnoha a mnoha. Na druhou stranu, ohraná i vintage kytara je naprostá fantazie, pokud narazíte na kus v dobrém stavu. Je důležité mít na paměti zejména výztuhu krku, neb hardware jde vyměnit a stejně tak snímače, ale je-li špatná výztuha, je třeba se s tím smířit, nebo vyměnit celý krk. Čímž se kouzlo starého nástroje nepříjemně redukuje. Krásně může hrát nová i stará kytara, jen je třeba vědět, co od ní očekávám a věnovat se oběma trošičku jinak.