Mňága a Žďorp: Budoucnost je zase zpátky

Na čerstvém albu Třínohý pes sice Mňága a Žďorp nabízí své typické písničky, smutné i veselé zároveň, ale zaznamenané a zaranžované tak, jako by je nahrála úplně nová kapela. A podobnou proměnou prošel i frontman Petr Fiala. Letos společně oslaví třicáté narozeniny.

Mňágu a Žďorp si všichni spojují s Valašským Meziříčím, ale ty ses prý nedávno přestěhoval do Rožnova...

Ano. Ale stejně jsem tam skoro každý den. Jezdím tam za dětmi a k rodičům, chodím tam do fitka...

Vždycky jsem si myslel, že mezi těmi městy panuje řevnivost. Něco jako Hradec Králové versus Pardubice.

Kdepak. My nenávidíme Vsetín. Když jsem byl mladý a chodil jsem s tatínkem na hokej, tak přestože jsem hokeji fandil, stejně si pamatuju, jak fanoušci hostů vždycky skandovali “Zapalte Vsetín! Začněte na Lapači!” Lapač se jmenuje tamní stadion. A já bych se k nim skoro přidal... Ve ValMezu jsem vyrostl, znám tam každou ulici a poté, co jsem se rozvedl, jsem se odstěhoval do Zubří, pak jsem se zase rozvedl a přestěhoval se ze Zubří do Rožnova. Začínám to místo znát a je tam příjemně. Mám tam už svého holiče, knihkupce i terapeuta. A do ValMezu nebo do Zubří za dětmi jedu deset minut – jsou to sice dvě města, oddělená zelení, ale ta vzdálenost mezi nimi je legrační.

Jak jste u nové desky přišli na ten neobvyklý název?

Jako obvykle při vymýšlení padaly různé koniny. Vosí med, Světlu vstříc... Vždycky měl někdo pocit, že to je vtipné, ale zároveň se tomu zasmála jen půlka kapely. A najednou mě napadlo tohle. Třínohý pes. Poslal jsem to kapele – a všem se to zdálo úchylné a divné. A tak jsme hledali dál. Pak jsem byl v jedné továrně a tam viděl obraz, který jsme nakonec dali na druhou stranu obalu. Obří, asi dva metry na metr a půl. Je tam krokodýl – a já si najednou uvědomil, že v jedné písničce máme krokodýla. Vidím tam ty holky, které na něho troubí a snaží se ho vyrušit při sledování Ligy mistrů... A najednou mi to celé začalo připadat jako můj život v posledním roce. Seznámil jsem se s tím borcem, co to namaloval, a říkám mu: “Namaluj mi třínohého psa!” A on, protože je blázen, ani nemrknul a jen se zeptal: “A do kdy to chceš?” A namaloval obraz. Jen zarámování mě stálo čtyři litry! Že prý je to velké... Přinesl jsem ho ukázat kapele a reakce byla, že to je krásné, a že ten název necháme.

Připomíná mi to takové ty egyptské malby v pyramidách. A trochu je to jako obaly Už jsme doma od Martina Velíška.

Zpětně mi došlo, že ten třínohý pes je veselý, ale zároveň je v tom ta nedokonalost. Což je i společný jmenovatel všech textů na desce. Popisují situaci člověka v ne úplně skvělé a ideální situaci, ale i to, že to není důvod ke smutku. Když už ten název byl definitivní, náš basák Neky, který je takový přímý a zároveň v dobrém smyslu slova pragmatický, se mě ptal: “A máš k tomu nějakou historku pro novináře?” A první, co ze mě vypadlo, protože jsem o tom takhle nepřemýšlel, bylo: “No... prostě nikdo není dokonalý.” To ho uklidnilo. Ale je to tak. Někteří lidé jako by měli sto nohou a stejně se nepohnou z místa.

Pokud se nemýlím, ve studiu Sono jste nahrávali poprvé. Proč až nyní? Má přece skvělou pověst...

Trochu jsme trucovali. Říkali jsme si: “Proč bychom tam lezli, když tam lezou všichni?” Taky jsme si dříve mysleli, že odtamtud vycházejí až příliš rockové nahrávky, a že to pro nás není. A pak je to studio docela drahé. Nakonec mě k tomu ale nakopl Márdi. Volali jsme si, probírali všechno možné, kde budou nahrávat oni a tak. A on mi nakonec navrhl, ať to zkusíme s Milanem Cimfem. Že je otevřený. Tak jsme se s nimi domluvili.

Byli jste spokojení?

Maximálně. Všechno se to dobře sešlo. Tu desku jsem plánoval jako “návrat k vinylovému albu”. Už od začátku jsem věděl, že na každé straně bude zhruba pět šest písniček a plánoval jsem i takové detaily, že jsem si například vzpomněl, že na těch starých deskách vždy byla poslední písnička na první straně dlouhá a pomalá. Toužil jsem mít i ryzí zvuk, ne tak uhlazený jako dříve. I výtvarníkovi jsem řekl, ať počítá s velikostí vinylové desky. Chtěli jsme to zkrátka poctivě, ne jako dnes, kdy se všichni přizpůsobují tomu, že se poslouchají jednotlivé empétrojky – a Sono i Milan Cimfe do toho přesně zapadli. Ale zase myslím, že je dobře, že jsme se tam dostali až teď. Už všichni umíme nějak hrát a já se nebojím zpívat. Dříve pro nás nahrávání vždy byly děsné nervy, úplné martýrium. Teď jsme se těšili. A užili jsme si i to, že to je skvělé studio, kde nahrávali i David Bowie a další slavní muzikanti.

Překvapilo vás tam něco?

Přístup Milana Cimfeho. Je neuvěřitelně kreativní. Na jednu stranu je pařič, ale zároveň je i neskutečně pečlivý. Třeba s námi nahrávala Mucha, a potřebovala pracovat kvůli miminku v noci. Takže jsme jeli od osmi večer do čtyř ráno. Nazpívala toho hrozně moc, v jedné skladbě má asi sedm stop – ale on pořád přesně věděl, který kousek kde je nejlepší, a co použít. Pořád jsme hledali nějakou chybu a byli nervózní, jak nám to všechno připadá dobré, protože on mezitím bleskurychle vybral to nejpovedenější a případně i stačil něco doladit.

Je pravda, že to je pořád typická Mňága, ale tak pestrý zvuk a aranžmá jste snad ještě nikdy neměli. To vyplynulo až z nahrávání?

Měl jsem představu, že by ten zvuk měl být “pevný”. Vždycky jsme ho měli spíš jemný, mysleli jsme si, že kdybychom udělali zkreslené kytary a pořádně dynamické bicí, že přes to nedostaneme můj vypravěčský hlas. Ale tady jsem napsal i texty, které jsem najednou mohl i řvát. Takže i ostatní mohli přidat. Kytary jsou tvrdší, je to víc “hudební”, propracovanější. Dřív jsme nahráli víceméně “koncertní” kapelu, a bylo. Přitom já se dlouhá léta věnuju nahrávání roztodivných demáčů, vrstvím a vrstvím, ale až teď jsem našel producenta, který se toho nebojí a jde do všeho.

Po dost dlouhé době máte nového bubeníka. Jak k tomu došlo?

Koudyš s námi byl patnáct let. A druhou půlku té doby to už bylo pro obě strany trochu trápení. Pořád bylo potřeba ho k něčemu přemlouvat. Pak už jsem si vůbec nedovedl představit, že bychom spolu šli znovu do studia. Jako jediný z nás chodil vždycky do práce a mám dojem, že my jsme pro něj vždycky byli jen něco navíc. Přestalo to být funkční a v červenci jsem kapele oznámil, že hledám nového bubeníka. Nejdřív se zhrozili, což se jim nedivím, protože bylo půl roku před nahráváním, ale už jsem měl domluveného Marcela Gabriela a po prvních pár kontaktech bylo jasné, že to je výhra. Hrával s Vlastou Redlem a zaskakoval u Buty. Bubny miluje, má jich hodně, užívá si hraní. Umí hrát razantně i jemně, vymýšlí si aranže úplně přirozeně, nemusíme si nic vysvětlovat. Po letech polokomunikace s Koudyšem je to fakt úleva a návrat ke kořenům, kdy jsme spolu začali hrát, protože nás to spolu bavilo a cítili jsme to stejně. A v dodávce je sranda a budoucnost je zase zpátky.

Přesto máte na desce až nezvykle hodně hostů. To bylo v plánu od začátku?

Ano. Chtěl jsem to oživit. Jako první byl jasný Roman Holý, po kterém jsem chtěl, aby vybral lidi a nazpíval nám s nimi sbory. Nakonec je v nich on, Tereza Černochová a Matěj Ruppert. Nazpívali to v jeho studiu v Sušici. Pak byla hodně důležitá Nikola Mucha. Viděl jsem ji před rokem na koncertě ve Valmezu a úplně jsem se z toho zesral. Hlavně z jejího hlasu. Kapela a písničky dobré, ale ten hlas! Když zařvala poprvé do mikrofonu, tak jsem si řekl, že tohle jsem neslyšel tak dobře dvacet let. Zpěváci buď charisma mají a nebo ne. Proto je taky taková spousta technicky dobrých zpěváků v muzikálech, kteří zazpívají všechno, ale jinak nikoho nezajímají. A ona toho charismatu má vrchovatě. A hodně zásadní byl i Fanda Holý. Znáš tu jeho kapelu?

Znám jich hned několik. Jak ses k němu dostal?

Viděl jsem ho v Kroměříži, kde hráli s Jardou Svobodou. Po koncertě jsme se společně opili a oni pak hráli v šatně, na piano a rozvrzanou kytaru, písničky z Jardovy sólovky. Vůbec jsem ho neznal, ale úplně jsem byl nadšený, jak hrál na kytaru. Málo tónů, ale přesně tam, kde mají být. Tak jsem mu pak napsal, jestli nám něco nechce nahrát. Fantasticky se připravil, přinesl si autoharfu i další nástroje a bylo to vynikající. A poslední důležitý host byl Milan Nytra z Buty. Na hammondky a fender piano, klavír a další různé klávesy. Za den a půl nahrál do všech písniček pokaždé asi tak pět stop. Použili jsme jen něco, ale hrozně je to oživilo. On jednou rukou hraje a druhou si průběžně mění rejstříky, pořád se to mění...

Dočetl jsem se, že Petr Vavřík nahrál “velrybí basu”. To je prosím co?

To je basa, která je podladěná tak, že její struny skoro visí. A při brnknutí se pak postupně přitahují, takže to vydává takové kvílivé tóny. Úžasný zvuk. Máme ho v závěru písně Odpolední.

Stejně jako minule při nahrávání v Číně, jste i tentokrát použili k financování sbírku čili crowdfunding. Proč?

Protože to dobře funguje. Je to nejpřímější a nejčistší způsob a cesta mezi kapelou a jejími fanoušky. Neposloucháme ty neinformované lidi, kteří to považují za skuhrání nebo žadonění, protože samozřejmě nikdo nikomu nic nedává zadarmo.

Vyčetl vám mimochodem minule někdo, že “jste si nechali zaplatit výlet do Číny”?

Jo, z těch asi dvanácti set zpráv, které nám přišly, bylo tak pět, šest takových. Vždy jsem jim jednou odpověděl – pokud ryli dál, už jsem neviděl důvod reagovat. Napsal jsem jim především, ať si zjistí, jak to celé funguje. Ale i podobným negativním věcem se snažím nevyhýbat. .

Prý díky tomu dojde i na reedici vašeho debutu Made In Valmez?

Ono je především potřeba říct, že to, že někdo dělá crowdfunding vůbec neznamená, že do toho nedává žádné svoje peníze. Potřebovali jsme alespoň 400 tisíc, protože jen studio stálo 350. A ze čtyř set tisíc po zaplacení dph zůstane 320. Ale věřili jsme, že se vybere víc, a rovnou jsme si říkali, že pokud by se například vybralo půl milionu, že bychom mohli udělat tu reedici. Nakonec se vybralo 778 tisíc. Takže bude i série barevných triček ke všem albům, speciální kalendář nebo zpěvník, který ovšem nestál 80, jak jsme odhadovali, ale 140. A jsme rádi, že máme pokryté náklady, a že nemusíme lidem, kteří nám na desce s něčím pomohli, jen děkovat. Takže všem hostům jsme mohli zaplatit a já byl rád, že nemusím výtvarníkovi říkat “udělej nám jen osmistránkový booklet, protože víc stránek už by stálo moc peněz”. Mohl tak mít volnou ruku a udělat to jak on chce. Protože to, co po tobě zbude, by mělo být fakt dobrý, protože jinak to bude blbý, že?

S vydavatelskými právy u Made In Valmez problém nebyl? Pamatuji si, že tehdy vyšla na malé a dnes už dávno zaniklé značce?

Práva mám já, už asi pět let. Koupil jsem je tehdy od prvního vydavatele Milana Kaplana za tisíc korun.

Když se za tou dobou ohlédneš, máš sklony k nostalgii?

Jsme rádi, že jsme tu reedici mohli udělat, ale nějakou přehnanou nostalgií k tomu albu netrpíme. Zaplaťpámbu, že tu desku máme a že je díky tomu, že to je best of z prvních čtyř let kapely tak úspěšná, ale taky jsou tam asi čtyři písničky, které jsme nikdy nehráli. Spíš – a asi to bude znít jako drzost – jsem si říkal, že těch třicet let, které letos máme, nejlépe oslavíme tak, že nahrajeme novou desku, která nebude blbá, a bude se tomu “Valmezu” alespoň blížit. V tom smyslu, že teď je jiná doba, ale snažili jsme se ze všech sil, dát tam ze sebe to nejlepší. Tak jako tehdy, ale s tím, co jsme se mezitím naučili a tak, jak to cítíme teď – hudebně i v textech. Budeme mít radost, když si někdo tu oslavu užije s námi.