Mollo: Pod nebem

Před 5 lety. Z těch úplně prvních písniček toho moc nezbylo, i nám už se přestaly líbit, ale postupně vznikají nové, nahráváme si jednoduchá dema kytara–zpěv nebo piano–zpěv. Následně zkoušíme předprodukci v domácích podmínkách, abychom zjistili, co k písničkám sedí. U folkové kapely jsme to věděli, ale chceme něco nového. Tak se stane, že jedna skladba má během jednoho roku až šest různých aranží v různých stylech od indie-rocku až třeba po synth pop. Tvoříme další písničky a hledáme pro ně formy. Baví nás to.

Před 3 lety. Už nás to bavit přestává. Máme asi 25 písniček a k nim celkem asi 60 demo nahrávek. Zabředli jsme, už nemáme vůbec odstup. Už dávno byl čas to posunout dál, něco z toho vybrat a natočit... Nebo dát dohromady celou sestavu a začít zkoušet? Ale jakou? Kamarád a producent Boris Carloff, se kterým už jsem natočil spoustu skladeb jiných interpretů, pomáhá a vybírá podle něj nejchytlavější věc, písničku Hvězda. Natočíme ji jako singl a – jo, zní to parádně. Ale s odstupem týdnů si přiznáváme, že to cítíme nějak jinak. Jenže jak?

Před 2 lety. Rok jsme skoro na nic nesáhli. Občas napíšu nějaký text, dotkneme se nějaké hudby. Jinak ale mám pocit, že to celé zasmrádá. Už se mi do toho ani nechce. Ale byla by to škoda... Většinu písniček je potřeba přepsat, shodujeme se. Vznikají další verze, ta složka v počítači je dost nepřehledná, ale už nás to zase baví a dospíváme k rozhodnutí vybrat víc skladeb a roztočit u Borise celou desku. Pak přichází epidemie.

Někdy před rokem. Máme asi šest skladeb a pocit, že nás celkem vystihují. Vybíráme další písničky. Tvořivé chvíle ve studiu aspoň trochu vyvažují tu tíživost situace – po hýřivém koncertním létu se znova všechno zavírá do sebe, ruší se koncerty a všechny kapely, ve kterých hraju, stojí.

Písnička Pod nebem, náš aktuální debutový singl, vznikl přesně v té době, mezi jednotlivými natáčecími frekvencemi. Stejně jako u většiny našich písniček jsem nejdřív napsal text. Za tímhle stál pocit, který ve mně zesiluje někdy od puberty: že ve věcech, které se dějí, je těžké najít smysl a lehko je nevidět na obzoru cíl. Přišla první vlna epidemie, v našem satelitu na kraji Prahy se v ponurém březnovém podvečeru míjejí rodiny v respirátorech a Lenka asi prožívá něco podobného na opačném konci města.

Posílám jí demo, které zní jako Plíhal po lobotomii. Kytara a můj unylej zpěv. Orientální pentatonika v refrénu a slova Hlasy z televize vize nastíní, ale můj obzor končí někde za skříní mi ale zní neotřele a dost přesně vystihují moje pocity. Jako obvykle mi Lenka za pár dnů pošle zpátky svoje demo, kde folkovou kytaru nahrazuje popově znějící piano a loop bicích. Zpěvovou linku si ve slokách upravila a zní to líp. Přízvuky některých slov sice nevycházejí na těžké doby, jak by striktně vzato mělo být, je okolo toho mezi námi diskuse, ale nakonec to necháváme jako záměr. Zní to snad přirozeně.

Po čase mi ještě přijde harmonie poněkud fádní, tak vytvářím další demo za použití Lenčina zpěvu a beatu. V Cubase pozměním piano v chord tracku, aby byly akordy trochu zajímavější. Jinak piano nechávám. V projektu nacházím i jednu zaignorovanou stopu Lenčina backvokálu, který se mi pod refrénem nelíbil, ale na novém místě v aranži zní étericky, přijde mi. Přemýšlím o formě a napadají mě lomené akordy pod „vyklidněnou“ poslední sloku. Je to takové moje časté klišé, ale pasuje mi to sem. Přidávám kytaru, ale místo akustiky beru do ruky strata a hledám jednoduchou figuru, ani kila, ani nějaká sóla, mám na mysli spíš „jednoduchost“ kytary The XX a podobných kapel. Přes mého oblíbeného starého Memory Mana od EHX to zní celkem hezky. Basovou linku v této fázi neřeším, ostatně stejně jako jindy.

Projekt dema, vytvořený v domácích podmínkách, otvíráme o pár dnů později s Borisem ve studiu. Písnička se nám všem líbí, mám z ní pocit něčeho výjimečného ve srovnání s ostatními skladbami, ale zatím těžko říct, co z toho bude. Aranžmá zůstane v kostce zachováno, ale všechny stopy kromě backvokálu, který zní příjemně lo-fi, se budou přehrávat. Nejdřív Boris vytváří pomocí samplů a Addictive Drums nový, lepší groove. Pak hledáme novou basovou linku. Subtilnější zvuk baskytary a groove se nám líbí. Chtěli jsme původně basu živou, ale asi zůstane tato. Piano chce Lenka svěřit někomu jinému, voláme Martinu Brunnerovi, který přijede a nahraje ho krásně, tvořivě, ale s respektem k tomu, jak si ho Lenka vymyslela a jak ho snad bude hrát naživo. Boris přidává dvě vrstvy synťáků ze svého oblíbeného Propheta. Kytaru nahrávám potom tak, jak byla na demu. Místo konvenčních aparátů používáme u Borise moduly od Tondy Salvy, už víme, který na co použít – tady se hodí čistý Fender. Pak ale docela dlouho zkoušíme různé delaye, hardware i software, nic tam nesedí. Nakonec Boris zkouší kytaru zapojit rovnou do starého Space Echa od Rolanda. Pásky šustí a pružinový reverb zní magicky, krásně se to pojí se základem. V tu chvíli mám pocit, že jsme našli něco výjimečného. Teď už to snad nejde pokazit.

O pár dnů později natáčí Lenka backvokály a hlavní zpěv. V této fázi do toho nikdy radši nemluvím. Jen opět jako otravný textař vyvolávám diskusi na téma přízvuky. Ale snad to zní přirozeně. Boris přichází s nápadem soulově znějících vokálů v refrénu. To tomu chybělo, říkám si. A už jen poslouchám. Lenka nahrává hlavní zpěv, zdvojení dodává hlasu příjemný chorus. Borise napadá, že až to smíchá, mohl by nám mastering udělat třeba John Davis z Metropolis Studios v Londýně. Napíše mu. Je nám totiž všem jasné, že tohle bude konečně ten náš první singl.

Jak jste první singl připravovali vy? Podělte se s námi v komentářích nebo rovnou pište na redakce@frontman.cz.