Monika Klementová (SoundCzech): Čeští hudební umělci se stále neumí prezentovat

Prvořadým cílem kanceláře SoundCzech je pomáhat české hudbě ven, na zahraniční trhy a koncertní pódia. Co všechno jste schopni pro kapely a interprety udělat?

Snažíme se jim umožnit nahlédnout do toho, jak funguje hudební scéna venku. Netýká se to však jen umělců, ale i profesionálů, kteří se o ně starají. Za těch šest let, co existujeme, jsme vytvořili seznam podpůrných programů, které fungují a máme na ně pozitivní reakce.

Klíčové je ale podporovat výjezdy českých hudebníků a pomoci jim i s jejich prezentací v zahraničí. To je velmi finančně náročné, takže jde v první řadě o to, vyjednat pro české hudební umělce prostor na světových showcase festivalech a pak jejich prezentaci finančně podpořit – což může být v mnoha případech rozhodující pro jejich účast.

Zásadním aspektem naší činnosti jsou osobní kontakty a vazby na zahraničí, bez toho je jakýkoli export hodně těžký. To nám potvrzují i ti, kteří našich programů využívají. Bezprostřední kontakt a vhled do toho, jak venku hudební byznys funguje, je pro kapely a interprety úplně nejdůležitější.

Své svěřence se snažíte i vzdělávat. Co si pod tím představit?

Třeba náš program Links IN podporuje organizátory konferencí, veletrhů a showcase festivalů na území České republiky. Svým způsobem edukativní je třeba i program ProVisit, který vznikal ve spolupráci s Českými centry a je zaměřen na podporu přímého networkingu mezi hudebními profesionály. Vybrané skupině českých umělců a profesionálů vytipujeme jejich zahraniční protějšky a oni pak v zahraničí stráví pár dnů společně, dostanou kompletní přehled o tamní hudební scéně, mají možnost navštívit kluby a setkat se osobně s místními promotéry. Je to zase něco jiného než showcase festival, ale podle ohlasů jde o hodně efektivní aktivitu zaměřenou na konkrétní trh.

Pro kapely jsou samozřejmě nejatraktivnější zahraniční koncerty. Jak to jde zařídit?

Na mezinárodní úrovni funguje třeba program Connect, který mladým umělcům a kapelám umožňuje výměnné koncerty za pomoci některého ze zahraničních partnerů. Je to mnohem snazší, než uspořádat v zahraničí hraní na vlastní pěst. Princip je takový, že česká kapela odehraje jeden koncert se zahraničním umělcem v zemi jeho působení a jeden v Čechách.

V době covidu se tato aktivita proměnila na program Connect Create, jehož principem je podpora vzniku hudby ve spolupráci se zahraničním umělcem a vyústěním vydání společné nahrávky. Zahraniční koncerty a turné podporujeme také v programu OnRoad, ve kterém přispíváme na cestovní náklady.

Za covidu vznikl i online program Mentoring. Ten spočíval v čem?

Během tří individuálních online setkání jsme českým kapelám umožnili získat zpětnou vazbu a konkrétní podněty ze strany přizvaných zahraničních mentorů. Naši umělci měli možnost ptát se přímo na konkrétní věci, které je zajímaly. I tento program byl hodně oceňován, jak ze strany umělců, tak mentorů, kteří si dané umělce ke spolupráci sami vybírali a měli možnost čerpat od nich bezprostřední reakci. Na běžných workshopech, kde je třeba čtyřicet umělců, se s takovým ohlasem většinou nesetkají, protože hudebníci se sami na spoustu věcí nezeptají. Buď na to není čas, nebo se před ostatními stydí projevit.

Má česká scéna v zahraničí co nabídnout? Jak vnímají vaši zahraniční partneři domácí hudbu?

Současnou českou hudbu v cizině většinou neznají, nemáme tu highlight à la Dua Lipa. Ale zároveň se partneři v zahraničí rádi seznamují s novými jmény a často jsou překvapení, kolik máme v Česku talentovaných hudebníků, hudebnic a kapel. S tím souvisí to, co já vnímám jako nejvýraznější minus české scény, a to je, že se zdejší kapely a umělci moc neumějí sami prezentovat. Byť jsou třeba skvělí a nadaní a mají i jistou ambici prosadit se v zahraničí, prezentace a vizuální stránka jejich projektů není ještě na takové úrovni, na jaké jsou kapely, se kterými se pracuje venku. Je to cítit i na pódiu, jako by to české kapely neuměly pořádně rozbalit a víc komunikovat s publikem.

Čím si myslíte, že to je?

Asi nějakým odstupem, předsudkem vůči sebeprezentaci. Když vám něco představují Američané, je to vždycky „skvělý, báječný, úžasný!“ Nám takové přívlastky připadají přehnané, nabubřelé, ale na druhou stranu je v těch superlativech hodně autenticity – a ta je důležitá. Kapely by se samozřejmě neměly nutit do toho, co je jim nepříjemné, to by pak stejně nefungovalo. Ale měly by si uvědomit, že v současném hudebním byznysu nejde jen o tvorbu, že kapela je vnímána jako kompaktní celek včetně vizuality a komunikace navenek. K tomu patří i sociálně sítě, které jsou velmi účinným nástrojem, jak dát o sobě vědět. Ale jak jsem řekla, vše musí působit autenticky.

Je odstup vůči sebeprezentaci českým specifikem?

Nevím, jestli českým, spíš bych řekla, že se to v rámci středoevropského regionu netýká jen nás. Směrem na Západ už je to jinak, ale musíme si uvědomit, že západní hudební trh se formoval dávno před tím naším. Kapely na západ od nás mají v tomto ohledu velký náskok, který budeme vždycky dotahovat.

Hudební kancelář SoundCzech funguje od roku 2017 a je financována z rozpočtu Ministerstva kultury. Jak obtížné bylo přesvědčit státní instituce, že podpora hudebního exportu se může vyplatit?

Byla to dlouhá cesta a hodně složitý proces. Přenesla bych to na svůj osobní vývoj. Někdy v roce 2006 po návratu z Austrálie jsem spolupracovala na mezinárodních projektech v pražském Paláci Akropolis. Hodně jsme uvažovali o exportních aktivitách, i v návaznosti na projekt EuroConnections. Postupně vznikla idea cílené podpory českého hudebního exportu, byli jsme u toho tenkrát s producentem Markem Gregorem a Jaroslavem Raušerem, ředitelem Paláce Akropolis.

Snažili jsme se nějakým způsobem zmapovat situaci, takže jsem vyjela na stáž do francouzské exportní kanceláře v Berlíně, kde jsem načerpala určité podněty, ale zároveň jsem zjistila, že jejich finanční možnosti jsou mimo naši realitu. Vrátila jsem se s tím, že pokud na podobné aktivity nebudou peníze, nikdy to nemůže pořádně fungovat.

Na další zkušenou jste vyjela do Maďarska. Tam byli dál, než jsme byli my?

V Maďarsku vznikla v té době díky příznivé politické situaci vůbec první exportní hudební kancelář v našem regionu. Ve spolupráci s ní jsme tady v roce 2007 zorganizovali velkou hudební konferenci Region, která nás poprvé propojila se Západem.

Z té konference mimochodem dosud čerpáme, protože v jejím průběhu vznikly vazby, které dodnes dobře fungují. A z Maďarska přišel i Márton Náray, který vedl tamní exportní kancelář a nyní stojí v čele české kanceláře SoundCzech. Vznikla i přičiněním jeho backgroundu a za velké podpory IDU, Institutu umění – Divadelního ústavu, a jsme rádi, že funguje dosud.

Jak vaše kancelář vychází s hudebními vydavatelstvími? Jste partnery?

Víme o sobě. Podporujeme umělce, které zastupují a směřují na mezinárodní trh. S labely nejsme propojení v konkrétním programu, ale taky to není tak, že bychom se od nich distancovali. Zástupce nezávislých i velkých vydavatelství máme například v naší dramaturgické radě a podporujeme také jejich účasti na zahraničních showcase festivalech a konferencích.

Spolupracujete s muzikanty a muzikantkami nejrůznějších žánrů včetně klasiky. Česká vážná muzika měla vždy ve světě dobrý zvuk – je třeba ji prosazovat, „nepomůže“ si sama?

Kancelář SoundCzech vznikla primárně na podporu alternativní hudby, ale nikdy jsme se nebránili propagovat ani hudbu vážnou, byť jde o scénu, která se může zdát svým způsobem saturovaná. Spousta nezávislých klasických umělců na tom ale byla například v době covidu hodně podobně jako hudebníci jiných žánrů. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré najít finanční prostředky na podporu i této části hudební scény, což se zatím podařilo v rámci nadcházejícího Roku české hudby. Finance se s ohledem na blížící se výročí velkých českých skladatelů pro rok 2024 navýšily, což nám umožnilo rozšířit svůj záběr o klasickou soudobou hudbu.

Co dalšího chystáte v roce 2024?

Budeme se snažit českou scénu zviditelnit ještě víc než doposud. Máme rozjednaných několik výraznějších prezentací na zahraničních showcase festivalech, plánujeme navýšit naše stávající programy zaměřené na podporu nové tvorby, zahraničních vystoupení a s tím spojenou propagaci. Podporovat budeme i české showcase festivaly a konference s edukativním přesahem, tam mohou žádat o podporu jak festivaly, tak kluby. Chtěli bychom také více zviditelnit svět filmové a gamingové hudby, protože má v Čechách velký potenciál a mnoho se o této oblasti neví.

Máte své domácí hudební oblíbence či určitý segment české scény, který vás baví prosazovat víc než jiné?

My jako SoundCzech žádné preference nemáme, ty očekáváme spíš od našich partnerů, kteří si české hudební umělce na své showcasy vybírají. Na výběr nemáme velký vliv, i když se samozřejmě obecně snažíme české umělce „tlačit“. Ale když jste se ptal na mé preference, mými oblíbenci jsou všichni umělci a umělkyně, kteří jsou nejen talentovaní a ambiciózní, ale mají i pokoru. To je pro mě hodně důležité, chci, aby se mi s umělci dobře pracovalo. Musím říct, že dnešní trend je přesně takový, směřuje k pokoře. Dřív měli umělci své vrtochy, ale dnešní mladá generace už je jiná, cítím u mladých umělců daleko víc vděčnosti, že se někam podívají a zase se ve své kariéře trochu posunou.

Na základě svých zkušeností můžete srovnávat míru podpory kultury v Česku a v zahraničí – jsme pořád tak pozadu, je česká kultura stále tou ušmudlanou Popelkou?

Když bych to srovnala třeba s Francií, kde je umění léta letoucí štědře dotováno, tak ano. Ale francouzský model je extrém. Pokud bychom se bavili v souvislostech našeho regionu, tak třeba konkrétně naše česká exportní kancelář je hodně vidět, což je nyní dáno i tím, že pořád můžeme čerpat také finance z postpandemického Národního plánu obnovy. Ale obecně je to tak, jak říkáte – kultura je u nás pořád Popelka, a když se někde škrtá, tak v první řadě v kultuře.

Ale to jistě neznamená, že se s tím nedá nic dělat.

To určitě ne. Za covidu třeba vznikla Česká obec hudební, která hájí zájmy nejen umělců, ale také manažerů, pořadatelů, promotérů nebo zástupců technických profesí. Snahou je přesvědčit stát, že světový hudební trh je přibližně stejně velký jako třeba ten automobilový, a je proto třeba vytvářet tomu trhu odpovídající podmínky.

V tomto ohledu je například současná česká kinematografie dál než hudební scéna. Chceme tu situaci změnit a vytvořit hudebnímu sektoru odpovídající zázemí a respektovanou infrastrukturu. Půjde to po krůčcích, ale věřím, že zrovna kinematografii brzy doženeme.

Info k výzvám na rok 2024 najdete na webu SoundCzech od 15. 12. 2023.