Monika Načeva: Mám velký respekt před dobrými básníky

Mnoho zpěvaček zpívá cizí texty, už méně jich umí je prožít a jen vyvolené se jími nechají prostoupit. Jak pozná, co chtěl básník říci? Jak objevila básnířku Věru Jirousovou? A proč Spolu naposled nemusí být nutně její poslední turné s Ivou Bittovou a Lenkou Dusilovou? Ptal jsem se Moniky Načevy.

Kolik místa ve vaší knihovně zabírají sbírky poezie?

Docela dost místa – ale sběratel nejsem.

Odkud k vám básně proudí nejčastěji?

Většinou si je vyhledávám sama, po knihovnách a knihkupectvích, ale také dostávám od přátel a poslední dobou také od lidí, co básně píšou. Některé čtu jen já.

Vaše album se jmenuje Zdivočelí koně. To nápadně připomíná jednu hojně reprízovanou televizní ságu. Byl to záměr?

Žádnou takovou ságu neznám! Album jsem pojmenovala podle básně Pavla Zajíčka, kterou jsme zhudebnili, myslím, že nejlépe symbolicky vystihuje náladu všech písní. Název desky mě většinou napadne během ponoru ve všech těch slovech. Album zhudebňují texty básníků, na kterých si zasedl minulý režim.

Radio Wave píše, že se citlivě vypořádáváte se silným osobním tématem i obdobím normalizace. Pokud je to tak, čím se vás jejich příběhy přímo dotýkají?

Při výběru slov si určitě podvědomě vyhledávám ta, která souzní s mým osobním tématem, jinak bych je nemohla zpívat. Moc o tom nepřemýšlím. Řídím se jen svojí intuicí a citem, který se za ta léta vytříbil. Na tuto desku jsem hledala mezi básníky českého undergroundu a tzv. českých beatníků. Odpíchla jsem se od Zajíčka. Měla jsem už dlouho v hlavě, že ho jednou chci zpívat.

Projektů, které skládají poctu normalizačnímu undergroundu, je trvalý přebytek, například Osm hlav šílenství od Vladivojny. To vás neoslovilo dílo někoho, kdo brojí proti současnému systému?

Nehledala jsem.

Proč ne? Je to dané generační propastí?

Na desku Zdivočelí koně jsem si vybrala sice básníky tvořící v určitém období, ale co je nejvíce spojuje, je divokost, svoboda a rebelství. To mě nejvíce zajímá!

Jak jste objevila Věru Jirousovou, Vladimíru Čerepkovou nebo Šárku Smazalovou?

Věru Jirousovou jsem jako básnířku objevila přes jejího syna Tobiáše, kterého znám delší dobu. Učarovala mi kniha Tweety 1956-1963, kterou přepsal z jejích deníků a vydal v roce 2018. Hned jsem ho požádala, aby mě nechal nahlédnout do básnické tvorby Věry. Odkryl mi spoustu skvělých básní, které nebyly nikdy vydány – a já je mohla zhudebnit! Čerepkovou a Smazalovou jsem objevila přes vydavatelství Torst, kde jsem pátrala.

Tvrdíte, že nejste básník, jen médium. Jak u nežijících básníků poznáte, co chtěli říci?

Řídím se svým vnitřním hlasem, kterému věřím! Když si nějaká slova zamiluji, tak je s velkou láskou a úctou předávám dál. Mám velký respekt před dobrými básníky!

A co ti žijící? Scházíte se, abyste se lépe chápali, nebo vám dávají volnou ruku?

Když jsem spolupracovala s Jáchymem Topolem, tvořili jsme spolu a scházeli se často. Většina básní tak vznikla přímo pro mě a mé písně. Se Sylvou Fischerovou, s kterou jsem vytvořila alba dvě Milostný slabiky a Průvan v hlavě, jsme se scházely také a její už napsané básně přetvářely.

V 90. letech jste se podle svých slov až příliš snadno stala ikonou. Řekl vám někdo z vašich obdivovatelů, proč ve vás viděl múzu?

To není otázka pro mě, nevím, co na to říct. Ano, měla jsem štěstí, že jsem začínala v devadesátkách. Byla to bouřlivá, otevřená doba, kde byla hlavním tématem svoboda. A já byla divoká, čistá. Proto jsem přirozeně vplula do této silné atmosféry. Výborná volba byla vybrat si slova Jáchyma Topola, který v té době také začínal, jako spisovatel a také Michala Pavlíčka, který mě hudebně odstartoval.

Když jste natáčela první desku, podle svých slov jste se rozkoukávala a ti praví spoluhráči přišli sami. Stále vás hudebníci oslovují sami, i když už dnes máte renomé, nebo si je vytipováváte?

Při každém svém novém albu mám jasnou představu o hudebnících nebo alespoň o nástrojích, které slova ponesou. Málokdy se stane, že se to nějak razantně posune. Myslím, že jen na desce Fontanela jsem začala tvořit s bubeníkem Láďou Pechou, během natáčení přibyli muzikanti z Hypnotix a Létajícího koberce a živě jsem pak vystupovala se sedmi muzikanty. Občas se stane, že mi je nabídnuta spolupráce, ale většinou odmítám. Mám svoje představy. (smích)

Myslíte, že dnešní múzy, Katarzia, která se vyjadřuje k veřejnému dění na Slovensku, nebo svobodná matka Nikola Mucha, mají těžší pozici než vy?

To nevím, ale když tvoří a vystupují, tak to asi těžké nemají, ne?

Například Josef Martínek z Musicserveru se ptá, kam se poděly české zpěvačky, přitom jen musejí makat i pětkrát víc, aby byly vidět, a stejně to nemusí stačit.

A vy si snad myslíte, že já makat nemusím, abych se o mě vědělo? Myslím, že kdybych stále nepracovala na nových věcech, asi by se na mě už jen vzpomínalo, nemyslíte?

Jak vám bylo, když jste viděla finální sestřih toho, co jste s Petrem Markem ztropila v Sama doma před legendární hlasatelkou Stáňou Lekešovou?

Strašně jsem se smála!

Letos na podzim jste v Praze a Brně naposled spolu s Ivou Bittovou a Lenkou Dusilovou. Není to stejné jako se zaručeně poslední šňůrou u Stounů?

Nemyslím si, že jste se navzájem kreativně vyčerpaly. Za setkání s Bittovou a Dusilovou jsem nesmírně vděčná. Obohatilo mě to na všech stranách. Je vidět, že toto setkání udělalo radost spoustu lidem, jelikož jsme vyprodávaly i větší sály. Nechávám si tuto spolupráci otevřenou, i když jsme se dohodly, že teď na podzim to bude naposled. (smích)