Monika Načeva: Podvědomě si hledám básníky-outsidery

První otázkou navážu přímo na předchozí poslech desky. Jakým způsobem jednotlivé skladby vznikaly? Jak probíhaly kapelní debaty?

Monika Načeva: Texty už byly vybrané dlouho, poslala jsem je ostatním a každý měl nějaký nápad – mně třeba napadne melodická linka k nějaké části textu, u některých písní přinesl basovou linku a zpěv Michal Koval, jednu píseň složil Vojta Procházka s klavírem a několik jich „na klíč“ složil Tomáš Vtípil. Ale většinou to vzniká přes jamy.

Proto jsem si vybrala právě studio Tomáše Vtípila – dostala jsem od něj výbornou nabídku, že se tam můžeme nastěhovat a můžeme tam tvořit a natáčet. Bylo sice velice těžké tam všechny muzikanty dostat, protože jsou časově hodně vytížení, ale s několika přestávkami jsme to zvládli. A pro mě bylo zásadní, abychom tvořili společně, aby nahrávka vznikala organickým způsobem a žila si vlastním životem.

Jak dlouho ti trvá „ponor“ do tvůrčí flow?

Monika: U mě to je, jako když luskneš prstem. Od první chvíle, kdy jsem si přišla na to, co vlastně chci – což bylo někdy v sedmadvaceti letech, když jsem vydala první desku a uvědomila jsem si, co chci dělat a kde je moje místo –, jsem se propadla hodně hluboko do sebe a zjistila jsem, že to musím dělat právě tímhle způsobem: nejdřív hledat témata a to, o čem chci zpívat, v hloubce sebe samé, a potom následně vyrážet na dobrodružství hledání vhodných básní. Takže jsem k tomu ponoru už na začátku přirozeně přišla – a čím jsem starší, tím „je ponořeno“ hlouběji. (smích)

To je i téma jednoho ze zhudebněných textů Pavla Zajíčka na novém albu, kde zpíváš: „Kdybych se otevřel, kdybych si dokázal hrát“. Jak si hrát, když je člověk dospělý a řeší do toho složenky a praktické věci?

Monika: U mě to není tak těžké, protože jsem od narození takový „lunatik“, že bych ani nedokázala dělat nějakou vyloženě praktickou práci, byla bych určitě hrozné motovidlo – a určitě by mě při tom přejelo auto. (smích) Už přes dvacet let bydlím v domečku u lesa a do města jezdím jen občas za prací. Potřebuju ticho, klid a nepotkat třeba celý den žádného člověka – krom třeba manžela večer, protože děti už jsou taky pryč z domova... (smích) Tím, že vycházím z toho, jak jsi říkala, „ponoru“ dovnitř do sebe, nemůžu se nechat ničím rozptylovat, potřebuju být v tichu a sama se sebou.

Jak k tobě přicházejí básně? Vím, že máš velkou návaznost na autory a autorky z okruhu předlistopadového disentu, ale jak hledáš nové texty teď?

Monika: Projekt Zdivočelí koně, který jsem dělala před čtyřmi lety, vznikl díky textům Pavla Zajíčka. Uvědomovala jsem si, jak mám ráda jeho verše a jak velký básník to je. A měla jsem to štěstí, že jsem někdy v roce 2009 vystupovala v jeho „dégéčkách“ (kapela DG 307, pozn. aut.) a udělali jsme projekt s názvem Prolínání. Vydali jsme jej i na vinylu a asi tři roky jsme s ním koncertně jezdili. Tím pádem jsme se s Pavlem hodně poznali a já jsem úplně propadla jeho poetice – jeho způsob myšlení mě velmi naplňoval.

Později, když už sám netvořil – onemocněl a teď už mezi námi není –, jsem chtěla jeho poetiku nějakým způsobem nést dál. Začala jsem objevovat Ivana Martina Jirouse, Vladimíru Čerepkovou, Věru Jirousovou, Šárku Smazalovou a další básníky. Bylo to dobrodružství a nynější deska Jdem temným dnem je toho pokračováním – jsou tam opět tito básníci plus jsem našla další: Ivana Blatného, Jana Hanče, Milana Kocha a Egona Bondyho. Jestli to bude dál pokračovat, nebo příště zabrousím do současné poezie, to nevím.

Mají pro tebe vybrané texty nějakého společného jmenovatele nebo téma?

Monika: Mají. Vždycky jsem duší byla hodně sociální člověk – trápí mě, když je na tom někdo bídně nebo když je umělecky dobrý a nikdo ho neslyší, třeba jen proto, že nemá dost prostředků, aby se zviditelnil, nikdo ho ještě neobjevil... Podvědomě si hledám básníky-outsidery nebo ty, kteří byli oceněni až po smrti – chci zpívat jejich slova, chci, aby byli vyslyšeni. U umělců mě hrozně drásá, když za života třeli bídu, jako například ve výtvarnu Josef Váchal – teď jeho obrazy stojí miliony.

Během poslechovky už tady padlo, že nahrávání jednotlivých skladeb probíhalo simultánně, nikoli po stopách. Vybavíš si třeba svoje emoce během samotného nahrávání? Byl tam pro tebe nějaký silný moment nebo atmosféra?

Monika: Když už mám jednotlivé básně vybrané, za jejich slovy si stoprocentně stojím a už je mám i prožité. Ale co jsem během nahrávání vůbec nevěděla, bylo, kam se dostane hudba, kam to celé zvukově půjde. Takže jsem byla trošku v napětí – a teď jsem z toho mile překvapená a zaskočená. Výsledek nejenom že moje představy a očekávání naplnil, ale dal mi ještě mnohem víc. Takže jsem hodně spokojená.

Doporučuju posluchači, aby si – pokud má tu možnost – nahrávku hodně nahlas „ohulil“ nebo si ji poslechl, když je sám, na sluchátka. Pak je cítit, že do ní každý z nás dal všechno, co mohl – a ještě mnohem víc.

S Michalem Kovalem už jste spolu v minulosti hráli.

Monika: S Michalem jsme se potkali už v roce 1996 na desce Nebe je rudý, kdy se nám podařilo přesně jako teď utvořit takhle silnou kapelu. Už tam se mi hodně líbil Michalův přístup ke hře na basu – hodně reggae dub styl, různé sub basy a držení „kolečka“ klidně po dvě písničky, až je v tom člověk ponořený celým tělem. Pak jsme spolu ještě měli několik dalších spoluprací, ale ne tak intenzivních. Teď se Michal vrátil ze zahraničí, nabídl mi, že je k dispozici, a bylo to.

A s bubeníkem Zdeňkem Regalem Jurčíkem jsi spolupracovala už v rámci koncertního provedení Zdivočelých koní.

Monika: Ano, tam už to začalo. Ale s klávesistou Vojtěchem Procházkou je to naše první spolupráce. Je to jazzový hráč a tady s námi vkročil do nějakých nových vod, kde podle mě předtím ještě tak úplně nebyl.

Je pravda, že skladby jsou harmonicky hodně minimalistické.

Monika: Ano. Ale zároveň je tam poznat, že Vojta umí hrát. Ono je to poznat, když je někdo minimalista a hrát neumí. (smích)

Ano, když je minimum něčí maximum, je to znát. (smích)

Michal: U Vojty to byl takový „reverse engineering“ – musel jsem ho někde přesvědčit, aby hrál jen „stupidní tři akordy“, zkrátka se musel hodně omezit.

Monika: Což byla taky součást našeho nahrávání, že jsme ze sebe všichni dostávali věci, které jsme dělali poprvé. Jako kdyby na začátku bylo NIC a z toho teprve vzniklo NĚCO.

Jak jsi vybírala, která skladba se vejde jen na CD a na vinyl ne?

Monika: Co se týče setlistů, jsem v tom docela nekompromisní, musím je dělat já. Zase k tomu potřebuju nějaký „ponor“, abych přišla na to, kdy je to „ono“.

Michal: Monika má super schopnost, že to vždycky „je ono“.

Takže jsi šéf, se kterým ale všichni rádi souhlasí.

Monika: Já jsem takový osamocený šéf, který by ale bez spolupracovníků nikdy nic neudělal. (smích) Dřív jsem říkala, že jsem dobré médium, teď spíš říkám, že jsem vědomý interpret – přesně vím, kde je moje interpretace. Musím si sama vybrat básně a musím se dobře cítit s muzikanty, se kterými hraju.

Zároveň oni mají v rámci toho výběru docela veliký prostor.

Monika: Samozřejmě, však taky z nich musím dostat úplně nejvíc, co v nich je – aniž by to třeba tušili. (smích)

Čím se při výběru spoluhráčů řídíš?

Monika: Intuicí – všechno, co dělám, vychází z intuice. A už mi je, kolik mi je, takže jsem zjistila, že je to je ta nejrychlejší a nejlepší cesta.

A míváš i momenty, kdy ti intuice radí něco neudělat – třeba v nějaké spolupráci nepokračovat –, ačkoli pro to racionálně zatím není žádný důvod? Respektuješ pak tenhle hlas?

Monika: Někdy ne tak úplně. Snažím se přesvědčit samu sebe, abych ještě počkala, že ten člověk se třeba ještě změní. Když ho mám fakt ráda a jedna jeho část mě uspokojuje, ale ta druhá část už není dobrá a bylo by potřeba ji změnit, jenže ten člověk pořád nic nedělá, stejně to pak dopadne tak, že se rozejdeme. Ale strašně dlouho vydržím zabejčeně věřit tomu, že to bude dobré.

Ale pak zase občas udělám rychlé rozhodnutí a je to. Stojím si za každou deskou, kterou jsem udělala, a každá z nich byla z většiny s někým jiným, ale jsem za všechny spolupráce a zkušenosti ráda.

Jak bude vypadat koncertní setlist?

Monika: Jádrem bude nové album, protože na něm vznikla kapela a deska je odrazem jejího zvuku. Plus vezmeme nějaké starší věci a předěláme je po svém. Některé věci z nového alba už hrajeme, protože jednotlivé skladby vznikaly postupně v průběhu dvou let. Ale opravdový zvuk kapely vznikl až s nahrávkou, předtím ty skladby zněly úplně jinak. Během nahrávání jsme si na něco přišli a celé si to zvukově sedlo.

Budou koncertní aranže skladeb vypadat podobně jako na albu, včetně industriálních zvuků a ruchů, o kterých během poslechovky mluvil Michal? (Na desce zní mimo jiné ruchy zachycené vesmírnou stanicí, které existují nahrané na raritním vinylu od Supraphonu, pozn. aut.)

Monika: Podle možností. Třeba když s námi občas zahraje Tomáš Vtípil jako host, můžou se tam objevit nějaké elektronické prvky nebo jeho dechové nástroje, které na desku nahrál. Ale většinou písně koncertně zazní v té podobě, v jaké byly ještě předtím, než do toho Tomáš vstoupil. Budou tedy zvukově obnaženější, ale počítáme s tím, že se jejich koncertní podoba bude proměňovat formálně – přidáme sóla a improvizace.

Deska prošla dvojím mixem, jednak přímo u Tomáše Vtípila a následně ještě u Amáka Goldena. Co tě vedlo k tomuhle postupu? Víc uší víc slyší?

Monika: Mám nejradši, když každá deska zní co nejvíc tak, jak bychom ji hráli naživo. S Amákem už spolupracuju několik let coby se zvukařem na našich koncertech. A proto nám dělal druhý mix – celou nahrávku stmelil tak, aby se co nejvíc zvukově přiblížila živému vystoupení. To zaprvé.

A zadruhé mám ráda, jak Amák pracuje s mým hlasem, jak ho efektuje. První mix vznikal přímo u Tomáše Vtípila, hodně si ho vážím jako hudebníka, který má velkou fantazii, takže jsem chtěla, aby tam byl i on.

Jak konkrétně máš ráda, když se pracuje s tvým hlasem?

Monika: Už spoustu let mám ráda dubové zvučení. To znamená hraní si s delayem, když hlas zvukově umístíš do určitého prostředí, „roztáhneš“ ho do nějakého velkého prostoru. I na koncertě mám ráda, když je hlas hodně nahlas a má prostor – aby to byla taková hlavní bublina, ve které je hudba.

Co se týče distribuce, album vychází na CD i na vinylu. Počítáš stále i s dašími obvyklými cestami, jako jsou například videoklipy?

Monika: Je to důležité, mám ráda k hudbě video, ale je to v dnešní době těžší a těžší – pokud si to nenatočíš na mobil. (smích) Zároveň máme teď právě připravený jeden videoklip natočený na několik mobilů. Je to z jednoho koncertu, který se konal letos na jaře za vstupem do metra Vltavská na takovém skejťáckém místečku, byl to nápad mojé další už dlouholeté spolupracovnice Marie Neumannové.

A mého kolegu z Divadla Minor Ondřeje Bauera napadlo, že deset lidí bude mít mobily a bude celý koncert přes jednu aplikaci natáčet. Moje kamarádka Zuzana Walter to teď stříhá a myslím, že to bude skvělé, protože každý má záběry z jiné perspektivy a natočené jiným stylem. Je to hodně propojené s lidmi, úplně se stírá hranice mezi pódiem a hledištěm.

Čili nepatříš mezi umělce a umělkyně, kterým na koncertech vadí mobily v publiku.

Monika: Ne, vůbec. A čím jsem starší, tím mám raději, když je všude v sále stejné světlo a vidím i posledního člověka úplně vzadu. Mám ráda, když je to propojené. A mám tendence skákat mezi lidi a zatahovat je do celé věci. Beru to víc a víc jako performanci... Proto třeba někdy odložím mikrofon, skočím mezi lidi a zpívám jen tak akusticky, zatímco kluci hrajou. Samozřejmě to jde jenom na určitých místech, ale baví mě to.

Pojďme ještě ke grafické stránce nové nahrávky. Měla jsem možnost teď během poslechovky držet vinyl v ruce a je to i zajímavá haptická zkušenost, protože obal je proveden ze specificky hrubého papíru. Řekla bys něco k celému vizuálnímu konceptu?

Monika: Už několik let spolupracuji s kurátorem Otto M. Urbanem. Vždycky mi vybere výtvarníka, který mi dělá obal desky. Je to pokaždé trochu dobrodružství, protože já mu pošlu nějaký rozpracovaný materiál a on mi na základě toho pošle tipy. Tentokrát dělal obal výtvarník Siegfried Herz, o kterém bylo v poslední době více slyšet – Otto Urban mu asi před dvěma lety kurátoroval velkou výstavu v DOXu.

Siegfried Herz namaloval můj portrét a několik dalších obrazů, které jsou součástí bookletu. Teď se sejdeme osobně kvůli podpisům a očíslování limitovaných vinylů, protože ve stodvaceti kusech bude vložená jeho reprodukce mého druhého portrétu, která v tom běžném obalu není použita. Bude to mít sběratelskou hodnotu.

A je pravda, že je u naší desky důležitý i hmat díky matnému povrchu. Obal je sice docela tmavý, ale když ho různě nasvítíš, mění barvy a vypadá až skoro kovově. Přitom je to obyčejný, až punkově hrubý papír – připadá mi to neokázalé, a tím je to pro mě až umělecké dílo.