Monika Načeva znovu mistrně propojila literární svět se svými hudebními vizemi

Monika Načeva je solitér české hudební scény. Její jedinečná cesta přinesla mnoho zákrut a ještě více výjimečných zážitků. Ať už studiového nebo koncertního charakteru. Nová deska Zdivočelí koně mezi ně bude dozajista také patřit.

Spojení Moniky Načevy původně především herečky Divadla Sklep s výraznými domácími literáty má už svou tradici. Na prvních deskách propojovala Monika svůj hlas s básněmi Jáchyma Topola, na desce Milostný slabiky zase propojila svůj vokál s básnickým světem Sylvy Fischerové. Napojení na undergroundovou linii literátů pak potvrdila Načeva na deset let starém záznamu desky Prolínání plné veršů Pavla Zajíčka. „Pavla Zajíčka považuji za jednoho z nejlepších českých básníků,“ potvrzuje autorka.

Název alba i nového seskupení Zdivočelí koně vznikl právě podle stejnojmenné básně dlouholetého frontmana DG 307. Na albu vedle jeho veršů ale najdeme i zhudebněné básně Ivana Martina Jirouse, Vladimíry Čerepkové, Václava Hraběte, Věry Jirousové a Šárky Smazalové. Důrazu na slovo Monika podřídila vše. Ke vzniku alba přizvala pouze dva hudebníky – klávesáka Davida Kabzana (Rány těla) a bubenicí Markétu Pták (LO/VE).

Zatímco na deskách s dlouholetým spolupracovníkem DJ Five (alba Mami nebo Průvan v hlavě) vytváří tenzi spojení autorčina hlasu a nátlakové hudby, na letošní novince spolupracovníci ustupují stranou, aby vytvořili co nejpohodlnější prostor pro Moniku a její klidný hlas přednášející verše samizdatových autorů z období 60.–80. let. Ku prospěchu věci, nutno dodat.

Jednoduchý doprovod kláves má tu a tam šansonový nebo bluesový podtón. Není divu, když si uvědomíme, jakou hudbu tvoří Kabzanovi domácí Rány těla. Bicí v podání Markéty Pták jsou ještě více nenápadným sparingpartnerem ve většině skladeb. Ty pak některé básně svou interpretací podtrhují. Například v refrénu Do ztracena Vladimíry Čerepkové, který je postaven na dvou verších. Monika zde ale sugestivně opakuje „v téhleté pustině odvážu psy a pustím je“, aby následně dodala „za stínem vlastní duše“ tak fatálně, až posluchači vyskáče studený pot na čele. Podobným způsobem v Posledním vlakem Načeva dokáže až mrazivě připomenout bezvýchodnost situace v bývalém Československu vypíchnutými verši „posledním vlakem pojedem spolu, koupím ti lístek a neřeknu kam“.

Pokud by si chtěl posluchač připomenout hořkou, přesto opojnou dobu normalizace pohledem křehkých literátů na okraji společnosti, pak Zdivočelí koně jsou ideálním vstupní branou do jejich světa. A to jak výběrem jednotlivých básní, tak jejich suverénním zhudebněním.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Monika Načeva mohla vyzkoušet znovu spojit básně s moderním urban doprovodem. Ona se ale rozhodla podpořit básně na ní až nezvykle tradičním způsobem. Vybrala si pro samizdatové verše mimořádně vhodné spoluhráče, kteří neexhibují, ale naopak účinek niterných postřehů z politického hlediska nešťastné etapy domácích dějin zvýrazňují. Monika je přebornicí interpretace chmurných vizí, do kterých vždy dostane mezi řádky nemalou dávku naděje. Zdivočelí koně jsou jedním z vrcholů Moničiny hudební dráhy. A to ve více než čtvrtstoletí dlouhé kariéře, během které Monika obtiskla svou osobnost do desítky alb, není rozhodně málo.  

Monika Načeva – Zdivočelí koně

Vlastní náklad, 47:47

Poetické písničkářství, bluesovo-šansonové soaré

95 %