Monikino Kino: Jan Svěrák české alternativní hudby?

Co dnes potřebujete k tomu, abyste udělali kvalitní desku? Stačí se trochu zorientovat třeba v programu Ableton Live a pak jednoduše zkoušet vyťukávat melodie tak dlouho, než něco zajímavého vznikne? Kdepak, tím podstatným je podle česko-slovenské dvojice Monikino Kino hudební vkus. A sami se rovnou smějí, jak mohli takovéhle "moudro" vypustit z úst. Na svém debutu Prázdniny jsou filmaři a hudebníci Petr Marek (jinak také Midi Lidi) a Monika Midriaková autentičtí, přirození, intimní, nenucení – a vkus jim rozhodně nechybí. Navíc jsou ještě i dostatečně popoví na to, aby ten potenciál dokázali zúročit. "Popu sa dnes už nebojím. Začalo ma baviť, že tá sila, ktorú v sebe pop má, funguje. Pomocou jednoduchých pravidiel prináša hodnotu, ktorú môžu rôzni ľudia cítiť rovnako," říká Monika. "Jsme takový Jan Svěrák české alternativní hudby," dodává Petr.

Zajímavé je možná už to, že Monika o svých písničkách uvažuje příběhově, ve filmovém jazyku a filmové řeči – své hudební nápady popisuje formou obrazů a její hudba bez textů by se tak dala považovat za jakési lyrické popové kino. Odtud ostatně pramení i název Monikino Kino. Petr jí pomáhá se strukturou a dokončením skladeb a píše pro Moniku slovenské texty. Jakým způsobem ale Monikino Kino hudbu fakticky tvoří?

Monika: Vybrala som si program Ableton Live, ktorý dnes používa väčšina muzikantov. Spočiatku som ho ale vôbec nevedela používať, nápady editovať. Cítila a vedela som, ako to chcem urobiť, ale technicky mi to nešlo. Takto to trvalo najmenej pol roka...
Petr: Uvědomil jsem si, že vlastně nevím, jestli sama dopředu v hlavě máš konkrétní melodii, kterou se tam snažíš dostat, nebo jestli melodie vznikají více náhodně.
Monika: Pracujem s oboma variantami, ale možno lepšia varianta je, keď melódia vzniká intuitívne a náhodne...
Petr: Čili "ne-mozartovská" varianta?
Monika: Častejšie sa stáva, že sa skôr deje niečo medzi. Že urobim melódiu, strašne sa mi páči... a rovno ma začína napádať, ako ju vylepšiť... a urobím to.
Petr: Urobím znamená doprogramuju.
Monika: A potom si to upravujem cez rôzne filtre, aby to znelo inak ako hlas, ako nejaký nástroj.
Petr: Což třeba teď Ableton Live 9 umožnuje. Že nahraješ svým hlasem melodii, program to převede do midi a ty si zvolíš jakýkoli nástroj. Takže se dá "nazpívat" a "nabeatboxovat" celá deska. Ještě jsem to nezkoušel, ale zajímá mě to.

Znamená to, že technická úroveň muzikanta je dnes už opravdu natolik podružná?

Monika: Dnes nemusím byť remeselne zručný muzikant. Nemusím hrať až tak dobre na klavír a vedieť intepretovať cudzie veci. Vlastne vždy improvizujem a niečo vznikne. Až tak dobre neovládam techniku a Ableton je preto dobrý pre nás všetkých, čo sme menej technicky zdatní.
Petr: Je to taková chráněná dílna mezi hudebními softwary...
Monika: A pre tých, ktorí nevedia hrať na nástroje. Môžem si naťukať čokoľvek a keď urobím chybu, jednoducho zmením tón, s ktorým som sa netrafila, a môžem zmeniť a upraviť aj všetko ostatné, čo sa týka midi. Nakoniec ide hlavne o vkus. Ale tak je to vo všetkých oboroch. Pretože tá technológia je už strašne dostupná.
Petr: A vkus není dostupný?
Monika: No, bez toho sa nezaobídeš, ten je najdôležitejší.
Petr: To je perfektní, my tu teď už trochu mluvíme jako nějací mudrcové vkusu, to bych nerad... se cítím jako Zdeněk Svěrák! Stačí, že jsme v minulým rozhovoru řekli, že jsme Jan Svěrák české alternativní hudby!

Vkus ani talent nesmí chybět, na tom se určitě shodneme. Ostatní je technicky vzato tedy prací několika dnů zacvičení se v programu?

Monika: To nie, mne to trvalo hrozne dlho.
Petr: Mně to trvalo taky dlouho, protože všechno dělám intuitivně a nečtu manuály. Ale kdybych je četl, tak si myslím, že týdenní kurz speciálně v Abletonu by mohl stačit...
Monika: Je fantastické, že je možné týmto spôsobom urobiť album, ktorý by pred tridsiatimi rokmi vzhľadom k mojim schopnostiam nikdy nemohlo vzniknúť.

V jakém stavu jste desku odnášeli do studia Ondřeji Ježkovi k mixu a masteringu?

Petr: My si všechno předmícháváme i nazpíváváme doma. Dema máme zpracovaná už tak, jak by to všechno reálně mělo vypadat, včetně jednotlivých poměrů nástrojů. Ve studiu jsme pak dema používali ale až v nouzi, když jsme si potřebovali ověřit, jestli tam třeba něco nebylo hodně jinak. Jiné je to už s vytvořením barvy, dynamiky, průzračnosti a vyčištění té nahrávky. A nezanedbatelný je i častý dramaturgický zásah od Ondřeje Ježka, kterej nás občas třeba donutí vypnout i celou stopu nějakýho nástroje!

Co je pro vás technicky nejdůležitější pro náhrávání desky doma na koleně, mikrofony? Počítám, že nějakým Lewittem asi nedisponujete...

Petr: My používáme takový bezvadný levný mikrofon HSMC001, který je dodávaný pod různými značkami. Má vložku, která odpovídá mikrofonům i za deset tisíc a přitom stojí tisícovku. To mě baví, že se občas objeví nějaký levný, v uvozovkách low-fi výrobek, který má high-fi kvalitu. Ondřej Ježek mi potvrdil, že přestože tento mikrofon má limity na některejch středních frekvencích, které se pak musí vyříznout, protože tam zní pitomě, v jiných je dobře použitelnej.

Dovedete si představit, že si jednou v budoucnu jen tak něco doma zabroukáte do programu, který melodii už sám nějak přepíše... že práce s komponování muziky bude ještě snazší?

Petr: Mně to přišlo dřív jako sci-fi, minimálně s ohledem na to, jak jsem v šesti letech začínal hrát na housle. Jsem původně špatně hrající houslista, který to studoval přibližně šest let. Přestalo mě to bavit, když mi nešlo vibráto.

Na turné k albu vyrážíte 25. září, pražský křest proběhne 8. října v klubu Café V lese, brněnský 14. října v Kabinetu múz. Máte pro křty připravené něco speciálního?

Monika: Vymýšľali sme, pretože máme pesničky s viac kytarama, že by sme si radi pozvali nejakého hosťa.
Petr: První pro Brno nás napadl Prokop Holoubek, můj nejbližší hudební kamarád z Midi Lidí. A jako předkapelu v Praze budeme mít Luke Mayena, tak jsme si říkali, že by nám třeba na to kytaru mohl zahrát. Ještě jsme se ho ale nezeptali...

Během koncertů využíváš vtipně vypadající dvoukrkou současně kytaru a basu, o jaký model konkrétně jde?

Petr: Je to Ibanez 2404 z roku 1977. Nejsem zrovna úchyl na vybavení, u řady z používaných věcí ty značky neznám a ani nevím, co znamenají. Mně se ta kytara prostě strašně líbila. Jednou jsem si shodou okolností právě u Ondřeje Ježka potřeboval půjčit kytaru a on tam měl jenom tento bizar... a já zjistil, že má krásný, průzračný zvuk, tak jsem ji od něj koupil. Prodával ji, protože žádný blázen dnes už přece nebude hrát na dvoukrkou kytaru. To je veliký trapas art rocku a od Led Zeppelin to doufám nikdo nedělá. A teď ji najednou mám! Jako skvělou rekvizitu jsme ji použili už v klipu Midi Lidí – Rád vařim. Pravda ale taky je, že jsem doma potřeboval mít basu i kytaru a basu jsem v té době žádnou neměl. A naráz jsem měl dva v jednom, což se mi teď hodí i na koncertech s Monikino Kino. Nosím totálně anti-imidžovou nebo naopak možná hodně imidžovou debilní dvojkytaru, za kterou se kdekdo stydí – a já mám radost, že vypadám jako trapák.