Monkey Business: Hudba by měla být radost, ne trápení

Hrajete skoro čtvrtstoletí. A přesně tak dlouho trvalo, než jste se odhodlali natočit první album v češtině. Proč jste se tomu tak dlouho bránili?

Matěj: My se tomu úplně nebránili, už na první desce jsme zkoušeli psát česky a pátá deska Object of Desire and Other Complications měla být v češtině celá – ale nakonec se nám to nepodařilo. Tentokrát přišel Roman rovnou s tím, že buď bude nová deska v češtině, nebo nebude žádná. To razantní prohlášení bylo asi správným stimulem a my už o angličtině od té doby ani nepřemýšleli. 

A co bylo motivací k tak zásadní změně?

Matěj: To je docela jednoduchý. Chtěli jsme, aby nám konečně někdo rozuměl. A asi i to, abysme rozuměli sami sobě.

Brali jste angličtinu jako handicap?

Roman: Já už jo – protože mám srovnání s J.A.R. Když vidíš lidi, kteří s tebou na koncertech odzpívají každý slovo, usmívají se na místech, kde se mají usmívat a jsou opaření na místech, kde mají být opaření, je to úplně jinej zážitek. Angličtina je nádherná řeč a pro hudbu, kterou děláme my, je jako zrozená, to nepopíráme – a taky se nikdy svých anglických písniček nevzdáme. Ale čeština je pro nás nová výzva, nový výrazový prostředek. Jsme šťastní, že můžeme lidi konečně oslovit napřímo.

Za text v angličtině se dá leccos schovat, protože tady dodnes ne každý anglicky rozumí. S češtinou jdete daleko víc s kůží na trh... Jak moc vás to při psaní českých textů svazovalo?

Pavel: Mě ani ne, necítil jsem žádnej stres. Vždycky je důležitý, co chceš říct, obsah toho sdělení, a je jedno, jestli je to anglicky nebo česky. Stojím si i za spoustou našich textů v angličtině. I za anglickými texty, které psal náš textař Vráťa Šlapák, protože náměty přicházely vesměs od nás z kapely.

Tereza: Ale je pravda, že když zpívám český text, kde slova do muziky zapadají, jsou ostrá a zvukomalebná, cítím větší satisfakci než u angličtiny. 

Roman: Hudba by měla být zábava a ne trápení, neměly by jí stát v cestě žádný překážky. Písničky by měly být splavný. Když jedeš řeku a je málo vody, přenášíš loď přes šutry. Daleko lepší je, když ti to jede samo a ty nemusíš z toho člunu vůbec vystoupit. A tentokrát bylo vody dost.

Takže čeština nebude pro Monkey Business jen jednorázovou epizodou, záležitostí aktuálního alba?

Roman: Určitě se budeme snažit o to, aby další desky byly zase v češtině. Ale plánovat budoucnost je v hudebním showbyznysu ošidný. Muziku děláš do té doby, dokud z ní mají lidi radost a zajímá je. V našem případě to naštěstí vypadá tak, že zájem trvá. Musím říct, že máme velmi dobrý období. 

Jak na české písničky reaguje publikum? Cítíte na koncertech, že jste udělali správnou věc?

Matěj: Když jsme začali hrát první singl CIAO! CIAO! CIAO!, bylo jasné, že lidi strhává, že zažívají podobné emoce jako my, kdykoli tu písničku hrajeme. Já mám při ní chuť skákat šest metrů vysoko. A strašně se těším, až budou fanoušci znát celou desku a budou si s námi zpívat i další věci.

Roman: Na druhou stranu tvůrce, který se až moc řídí názory okolí, není umělec, ale dělník. Hudba se má dělat tak, aby tvoje duše byla v pořádku. A když přijde satisfakce v podobě nadšených diváků a posluchačů, je to důvod k tomu, narazit sud.

Z nejposlouchanějších rádií písničky Monkey Business nikdy moc nezněly. Máte pocit, že by se z nové desky mohl vyloupnout nějaký rádiový hit?

Tereza: Myslíš hit z áčkové rotace? Pár jsme jich měli, ale je fakt, že už je to dlouho... To byl bohužel špatný vtip. Kéž by.

Roman: Prvně v životě se nám stalo, že si Evropa 2 vybrala jednu naši věc, kterou od září nasadila do svých playlistů. Konkrétně jde o skladbu V tenzi astronaut. Je to fajn, protože když tě hrajou rádia, přijde na koncert o padesát, sto i pět set lidí víc. Ale zase to moc neprožíváme. Já už jsem dokonce tak zpovykanej zlomuž, že je mi trošku jedno, jesti nás někde hrajou. Hlavní česká rádia mají tak zoufalý playlisty... Nemusíme bejt všude.

Pavel: My jsme v tomhle trochu androši. Část kapely vzešla z undergroundových kapel Omnibus, Hudba Praha, Abraxas, Pražský výběr nebo Dr. Max, máme rádi Plastiky a jinou muziku, kterou v rádiích nikdy neuslyšíš. Tíhneme k alternativní hudbě víc než k čemukoli jinému.

Roman: Skoro bych řekl, že Monkey Business jsou kombinací androše a výsostného popu a soulu, což je směs, kterou dělá málokdo. Současná hudba, ta česká tuplem, je hodně plytká, kdežto my si dál jedeme ten svůj vysněnej model. Nejsme pro každýho, ale o to víc si vážíme lidí, kteří naši muziku ocení a na koncertech si to odskáčou s námi.

Když múzy mlčí... Předpokládám, že název alba nevystihuje tvůrčí rozpoložení v kapele. Jak jste ho mysleli? 

Tereza: Spíš vyjadřuje současný stav v hudbě... Ale není to jenom o tom.

Roman: Máma s tátou mi odjakživa říkali, že světská sláva, polní tráva. Když se někdo bere příliš vážně, je to špatně. My v textech i v názvech desek rádi střílíme do vlastních řad. Dnešní stav umění, hudby, ale třeba i filmu, napovídá, že múzy se někde schovávají nebo přinejmenším nejsou úplně aktivní. Jako by byly uvězněný v žaludku nějakého odporného tvora, třeba krokodýla, který se ocitnul na coveru naší desky.

Ale současně je ten název samozřejmě přímým odkazem na Karla Kryla a jeho píseň Král a klaun s veršem Inter arma silent Musae. Víš, my nejsme hloupá kapela a jsme znepokojení z toho, co se děje ve světě, který ale není tak daleko, jak by se mohlo zdát. I tohle v tom názvu je.

A cover alba, která je parafrází slavné fotky Helmuta Newtona s krokodýlem požírajícím baletku – ten vznikal jak?

Roman: No, baletku jsme nahradili naší modelkou.

Tereza: A naším krokodýlem. Matěj ho chová doma na terase.

Roman: Ne, teď vážně – je to krokodýl bojovníka Karlose Vémoly, jen jsme to zatím nikomu neřekli...

Co se naopak dobře ví, je to, že jednu z nových písní Homo sovietikus nazpíval Lou Fanánek Hagen. Ta písnička je o dědictví totality, které si v sobě pořád neseme. Týká se to jen naší generace, která se narodila ještě za komunismu, nebo je to obecnější problém?

Pavel: Můj soused na vesnici nedávno slavil padesátiny a pouštěl si při tom Michala Davida. Připomnělo mi to dobu, ve který jsme vyrůstali, ten připosranej režim, co nás zadupával do země. Bohužel si myslím, že to dědictví si v sobě neseme dál a netýká se to jen dnešních padesátníků.

Matěj: Bude trvat, než se toho zbavíme. Homo sovietikus je pořád v nás a vždy tady bude nebezpečí, že se vrátí naplno.

Pavel: Můžeš svým dětem vysvětlovat, co byl komunismus za svinstvo, ale už to nechápou. Žijou naštěstí v úplně jiný době, stejně ale nejde vyloučit, že to u nás zase sklouzne do hnusu, který si ještě pamatujeme.

Fanánek je, Romane, tvým souputníkem, jste dokonce stejný ročník, ale nepamatuju se, že byste kdy spolupracovali. Je ta písnička nějaký splacený dluh z minulosti? 

Roman: Já vždycky toužil s ním něco vytvořit. V kapele jsme ho měli hodně rádi a on měl rád nás. Tenhle oboustranný respekt je v Čechách vzácná věc. 

Matěj: Písničku s Fanánkem jsme měli v plánu dlouho, ale klacky pod nohy nám házela ta angličtina. Natočit něco, kde by on zpíval česky a zbytek kapely anglicky, to se nehodilo.

Roman: Spolupráce na písničce Homo sovietikus proběhla nicméně nad očekávání dobře, dokonce jsme spolu rozjeli projekt společného alba. Fanánek už byl u mě ve studiu, rámcově jsme si říkali, jak by deska mohla vypadat. Říkal mi, že už strašně dlouho neudělal nic pořádnýho, že bude vděčný za všechno, co pro něj napíšu, elektroniku, psycho reggae, cokoli... Hned druhý den jsem od něj v noci dostal asi sedm textů, což je v podstatě základ alba. Hrozně se na tu spolupráci těším.

Tereza už má za sebou dvě desky v češtině, ale ty, Matěji, desítky let zpíváš s Monkey Business výhradně v angličtině. Musel ses do role česky zpívajícího interpreta nějak adaptovat?

Matěj: Už v minulosti jsme měli s Romanem projekt Neruda, kde jsem zpíval básně Ivana Wernische nebo undergroundového autora Fandy Pánka – takže to zase taková novinka nebyla. Pro mě je důležitý, když souzním s texty, a na nové desce to tak bylo.

Na druhé straně, Roman skládá písničky, který nejsou pro zpěváka vůbec jednoduchý, ať v angličtině, nebo v češtině. Při natáčení byly chvíle, kdy jsem musel na chvíli vypadnout ze studia a sesumírovat si to v hlavě, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo. Taky dík podpoře od Romana. On je strašně fajn kamarád...

Roman: To se teda mýlíš.

Matěj: Ale ne... Dokážeš člověka podrbat a nasměrovat.

Hned několik nových písní se zabývá rozchody a rozvody, občas navážno, jindy úsměvně. Byly pro vás rozchody spíš traumatem a noční můrou, nebo závanem svobody a novou výzvou?

Pavel: Rozvod je vždycky špatná zkušenost, ale když nejde o život, je to legrace. Proto je konkrétně písnička Prima rozvod napsaná s takovým nadhledem. 

Tereza: Každopádně rozvod přebolí snáz než nějaká osobní tragédie.

Matěj: Já považuju svůj rozvod za jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem kdy udělal. Ale záleží i na tom, z jakého časového odstupu se na rozchod koukáš. Když se se mnou někdy před dvaceti lety rozešla holka, opíjel jsem se a bral to hrozně fatálně. Dneska si říkám, jak jsem to mohl takhle prožívat. Čas prostě všechno špatný smyje, člověk potká nový lásky a na starý rány si za pár let ani nevzpomene.

Roman: Víš, každá deska je otiskem toho, čím aktuálně žijeme. Vždycky jsme si cenili kapel s texty, co nebyly jen výplní hudby, ale byly o něčem. To je jako ve filmu nebo v literatuře, dobrá díla ti pomůžou zorientovat se v životě a najít východisko. Proto je umění vlastně tak důležitý.

Pavel: Taky jde o autenticitu. Proč byl třeba Arnošt Lustig tak dobrej spisovatel? Protože sám něco zažil – a v jeho knížkách to všechno je.

K albu Když múzy mlčí už vyšly dva klipy a brzy vyjde třetí, s písní Homo sovietikus. Jsou dneska klipy nezbytností?

Roman: Já myslím, že písnička, která nemá aspoň lyric video, jako by v dnešní době ani nebyla. Všichni ty obrázky potřebujeme. A musím říct, že ani já nejsem výjimkou. Hudby je strašně moc. Svět jako by byl plnej zrnek rýže – a ta zrnka, to jsou písničky. Každý den ti jich vysypou do auta stovky a ty se v nich jen přehrabuješ a nevíš, kam co patří... Já na to dědovsky nežehrám a byť si myslím, že to je blbě, beru to jako fakt.

Neměla by písnička fungovat sama o sobě?

Roman: To samozřejmě musí, ale i pro mě je lepší, když vím, jak vypadají lidi, kteří ji složili i jakou mají třeba výtvarnou estetiku. Buď si mě k sobě připoutají, nebo mě odpudí. Když i dobrou písničku opatříš party shit klipem, kde ženský jen olezle twerkujou zadkem, už si ten song v životě nepustíš.

Kdežto zajímavá kapela, která má navíc v klipu neotřelý nápady, ta tě může navnadit. Začneš se o ni zajímat víc. Klip je zbraň – a když máš sílu, prostředky a nápady k tomu, abys jich k albu udělal co nejvíc, deska se stává trvanlivější. 

Vůbec první píseň Monkey Business, kterou mohli posluchači a diváci slyšet a vidět v češtině, byla CIAO! CIAO! CIAO! Zvažovali jste dlouho, kterou skladbu na první klip a singl vybrat?

Tereza: V kapele existovaly dva názory. Část z nás cítila, že to musí být CIAO! CIAO! CIAO!, ale třeba kytarista a bubeník byli uhranutí písničkou Dva na kolejích.

Matěj: Homo sovietikus jsme vyloučili kvůli tomu, že první písničku Monkey Business v češtině přece nemůže zpívat hostující zpěvák. A Prima rozvod, tam zase zpívám jen já.

Tereza: Paradoxní je, že když jsem prvně slyšela CIAO! CIAO! CIAO!, hodně se mi ta písnička příčila, byla na mě strašně rychlá a moc pozitivní. A teď ji zbožňuju. Když ji hrajeme na koncertech, zažívám pocity štěstí. Byla to správná volba.

Roman: Dřív to bylo tak, že singl a klip vybíralo vydavatelství. Já tomu už kdysi čelil tak, že jsem se snažil stát si za každou skladbou desky, naučil jsem se mít rád vážně celý album, od první do poslední věci. Protože pak mi mohlo být fuk, co bude první singl. Tenhle postup je podle mě docela praktická věc. 

Předpokládám, že takovým Monkey Business nebo J.A.R. už nikdo do výběru singlů nemluví. Nebo ano?

Roman: Už s první nahrávkou J.A.R. jsme hledali firmu, kde by třeba k textům nikdo neřekl ani popel. A byly to sprostý texty, za který bych se dneska úplně nepostavil, ale chtěli jsme je tak. Jedinej člověk, kdo řekl, že se mu to líbí a ať si desku uděláme, jak chceme, byl Vladimír Kočandrle.

Od té doby už nám nikdo nikdy do desek nemluvil, což je nevídaná nádhera, protože firmy do toho krafaly všem a vždycky, historie je toho plná. Já na to ale nikdy nepřistoupil. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale česká scéna mě prostě často vedla k poznání, jak se to nemá dělat.

Příští rok mají Monkey Business půlkulatiny – čtvrtstoletí na scéně. Už tušíte, jak to oslavíte?

Tereza: Hudbou. A radostí z ní. Protože primární u téhle kapely vždycky byla právě hudba. Všechno ostatní, byznys, peníze, reklamy, šlo stranou. Což je v Čechách velká výjimka.

Roman: Vzpomínám si, jak jsem někdy v šestnácti dostal vinylovou desku Olympiku. Legendární živák Olympic v Lucerně. Tenkrát jsem si říkal: „Fakt hrajou dvacet pět let, co to je za zrůdy?“ Jenže pozor – oni hrajou pořád, už přes šedesát let! A velmi slušně. Což znamená, že když si budeme hodně fandit, tak můžeme mít s Monkey Business před sebou ještě celou řadu velkých zářezů. Třeba desku v čínštině nebo přerod do úplně jinýho žánru...

Hudba prostě člověku vydrží na dlouho...

Roman: A v tom je její velká výhoda. Tanečník s pochroumanými zády už toho moc nezatančí, ale hudba, s tou můžeš teoreticky fungovat doslova do padnutí. Což nás docela těší. Teda mě určitě.